Juno I
| Juno I | |
|---|---|
 Raketa Juno I se satelitem Explorer 4 | |
| Země původu | USA |
| Rodina raket | Redstone |
| Výrobce | Army Ballistic Missile Agency |
| Rozměry | |
| Výška | 21,2 metrů |
| Průměr | 1,78 metru |
| Hmotnost | 29 060 kg |
| Nosnost | |
| na LEO | 11 kg |
| Historie startů | |
| Status | vyřazena |
| Kosmodrom | Cape Canaveral |
| Celkem startů | 6 |
| Úspěšné starty | 3 |
| Selhání | 3 |
| První start | 1. února 1958, někdy uváděno 31. ledna |
| Poslední start | 23. října 1958 |
| První stupeň – Upravená raketa Redstone | |
| Motor | A-7 |
| Tah | 370 kN |
| Specifický impuls | 2 310 N.s/kg (235 sekund) |
| Doba zážehu | 155 sekund |
| Palivo | LOX/Hydyn |
| Druhý stupeň – Sergeant | |
| Motor | 11x Sergeant |
| Tah | 72,6 kN celkem |
| Specifický impuls | 2 100 N.s/kg (214 sekund) |
| Doba zážehu | 6 sekund |
| Palivo | pevné |
| Třetí stupeň – Sergeant | |
| Motor | 3x Sergeant |
| Tah | 19,5 kN celkem |
| Specifický impuls | 2 100 N.s/kg (214 sekund) |
| Doba zážehu | 6,5 sekundy |
| Palivo | pevné |
| Čtvrtý stupeň – Sergeant | |
| Motor | 1x Sergeant |
| Tah | 6,6 kN |
| Specifický impuls | 2 100 N.s/kg (214 sekund) |
| Doba zážehu | 6 sekund |
| Palivo | pevné |
Raketa Juno I byla první americkou nosnou raketou schopnou dopravit náklad na stabilní oběžnou dráhu. Je známá jako raketa, která dopravila první americký satelit – Explorer 1 na oběžnou dráhu. Navázal na již existující raketu Jupiter-C.
Historie[editovat | editovat zdroj]
Na vývoji rakety pracoval tým Wernhera von Brauna v rámci projektu Orbiter mezi lety 1954–1955. Po zrušení projektu v roce 1955 pokračoval vývoj rakety dále podle von Braunova konceptu. Zkoušky rakety Jupiter-C provedené v letech 1956–1957 byly úspěšné. Přesto komise ministerstva obrany USA rozhodla, že první americká družice poletí v rámci programu Vanguard se stejnojmennou raketou. Program Vanguard se však nevyvedl, Sověti vypustili první družici Země Sputnik 1 již 4. října 1957. Tři upravené a nepoužité rakety Jupiter zůstaly ve skladu.[1]
Již zmíněná komise v reakci na Sputnik 1 proto koncem října 1957 využila nabídky Wernhera Von Brauna, který spočíval ve využití uskladněných raket upravené pro kosmické lety. Tato koncepce byla ve své době unikátní. Využil a upravil existující úspěšnou raketu Jupiter-C, která byla přejmenována na civilní název Juno. První let se konal 31. ledna 1958 a skončil úspěšným vypuštěním prvního amerického satelitu.[2] Celkem se uskutečnilo 6 startů, přičemž pouze tři dopadly úspěšně. Jméno bylo odvozeno od Rakety Jupiter (Jupiter a Juno byli hlavní bohové starověkého Říma) a mělo symbolizovat, že se nejedná o vojenský projekt.
Technický popis[editovat | editovat zdroj]
Raketa měla čtyři stupně. První stupeň byla upravená a prodloužená verze balistické rakety Redstone nazývaná Jupiter-C, jednalo se o přímé pokračování vývojové řady německých raket V-2 (V2). Motor prvního stupně byl A-7, spalující kapalný kyslík a hydyn (60% asymetrický dimethylhydrazin a 40% diethylentriamin). Motor A-7 konstrukčně vycházel z motoru A-6 a byl dalším vývojovým stupněm motoru rakety V2. Na jeho vývoji pracovalo od počátku 50. let mnoho původních členů von Braunova týmu z Peenemuende. Motor dosahoval tahu 416 kN a měl specifický impuls 265 sekund.
Další stupně byly tvořeny skupinou spojených raket odvozených z rakety krátkého dosahu MGM-29 Sergeant. Druhý stupeň používal 11 těchto raket, třetí měl tři rakety a čtvrtý stupeň tvořila jediná raketa. Raketa postrádala naváděcí systém v horních stupních, což znemožňovalo dosažení přesné orbity. Původní raketa krátkého dosahu MGM-29 Sergeant byla výrazně zmenšena a její tah byl snížen na 6,6 kN. Motor na tuhé pohonné látky dosahoval specifického impulsu 220 sekund a doba zážehu se pohybovala kolem 6,5 sekundy. V době kdy byla raketa upravena pro potřeby vesmírných letů, nebyla ještě ani v aktivní službě, k tomu došlo až roku 1962. Později byla raketa Sergeant dále upravena pod názvem Castor se využíval na raketách Scout, Thor, Delta, Atlas a Athena.
Mise[editovat | editovat zdroj]
- 31. ledna 1958 – Úspěšné vypuštění satelitu Explorer 1
- 5. března 1958 – Neúspěšný pokus o vypuštění satelitu Explorer 2 kvůli selhání čtvrtého stupně
- 26. března 1958 – Úspěšný start satelitu Explorer 3
- 26. července 1958 – Úspěšný start satelitu Explorer 4
- 24. srpna 1958 – Neúspěšný pokus o vypuštění satelitu Explorer 5, selhání bylo způsobeno kolizí druhého a třetího stupně při oddělování
- 23. října 1958 – Neúspěšný pokus o vypuštění nafukovacího balónového satelitu Beacon 1. K selhání došlo 149 sekund po startu, kdy se druhý stupeň předčasně oddělil.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ PACNER, Karel; VÍTEK, Antonín. Půlstoletí kosmonautiky. Praha: Paráda, 2008. ISBN 978-80-87027-71-4. Kapitola Nečekané objevy, s. 31.
- ↑ Půlstoletí kosmonautiky, str. 35
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Juno I na Wikimedia Commons - (anglicky)http://www.ipmsstockholm.org/magazine/2005/06/stuff_eng_davidoff_explorer.htm Archivováno 13. 10. 2008 na Wayback Machine.
- (anglicky)http://www.astronautix.com/lvs/redstone.htm
