Juno I

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání


Juno I
Juno-1 44.JPG
Raketa Juno I se satelitem Explorer 4
Země původu USA
Rodina raket Redstone
Výrobce Army Ballistic Missile Agency
Rozměry
Výška 21,2 metrů
Průměr 1,78 metru
Hmotnost 29 060 kg
Nosnost
na LEO 11 kg
Historie startů
Status vyřazena
Kosmodrom Cape Canaveral
Celkem startů 6
Úspěšné starty 3
Selhání 3
První start 1. února 1958, někdy uváděno 31. ledna
Poslední start 23. října 1958


První stupeň – Upravená raketa Redstone
Motor A-7
Tah 370 kN
Specifický impuls 2310 N.s/kg (235 sekund)
Doba zážehu 155 sekund
Palivo LOX/Hydyn
Druhý stupeň – Sergeant
Motor 11x Sergeant
Tah 72,6 kN celkem
Specifický impuls 2100 N.s/kg (214 sekund)
Doba zážehu 6 sekund
Palivo pevné
Třetí stupeň – Sergeant
Motor 3x Sergeant
Tah 19,5 kN celkem
Specifický impuls 2100 N.s/kg (214 sekund)
Doba zážehu 6,5 sekundy
Palivo pevné
Čtvrtý stupeň – Sergeant
Motor 1x Sergeant
Tah 6,6 kN
Specifický impuls 2100 N.s/kg (214 sekund)
Doba zážehu 6 sekund
Palivo pevné


Raketa Juno I byla první americkou nosnou raketou schopnou dopravit náklad na stabilní oběžnou dráhu. Je známá jako raketa, která dopravila první americký satelit - Explorer 1 na oběžnou dráhu. Navázal na již existující raketu Jupiter-C.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Druhý stupeň s 11 raketami Sergeant

Na vývoji rakety pracoval tým Werhnera von Brauna v rámci projektu Orbiter mezi lety 1954-1955. Po zrušení projektu v roce 1955 pokračoval vývoj rakety dále podle von Braunova konceptu. Zkoušky rakety Jupiter-C provedené v letech 1956 - 1957 byly úspěšné. Přesto komise ministerstva obrany USA rozhodla, že první americká družice poletí v rámci programu Vanguard se stejnojmennou raketou. Program Vanguard se však nevyvedl, Sověti vypustili první družici Země Sputnik 1 již 4. října 1957. Tři upravené a nepoužité rakety Jupiter zůstaly ve skladu.[1]

Již zmíněná komise v reakci na Sputnik 1 proto koncem října 1957 využila nabídky Wernhera Von Brauna, který spočíval ve využití uskladněných raket upravené pro kosmické lety. Tato koncepce byla ve své době unikátní. Využil a upravil existující úspěšnou raketu Jupiter-C, která byla přejmenována ma civilní název Juno. První let se konal 31. ledna 1958 a skončil úspěšným vypuštěním prvního amerického satelitu.[1] Celkem se uskutečnilo 6 startů, přičemž pouze tři dopadly úspěšně. Jméno bylo odvozeno od Rakety Jupiter (Jupiter a Juno byli hlavní bohové starověkého Říma) a mělo symbolizovat, že se nejedná o vojenský projekt.

Technický popis[editovat | editovat zdroj]

Pohled na špici rakety, kde je připojen druhý a třetí stupeň

Raketa měla čtyři stupně. První stupeň byla upravená a prodloužená verze balistické rakety Redstone nazývaná Jupiter-C, jednalo se o přímé pokračování vývojové řady německých raket A-4 (V2). Motor prvního stupně byl A-7, spalující kapalný kyslík a hydyn (60% asymetrický dimethylhydrazin a 40% diethylentriamin). Motor A-7 konstrukčně vycházel z motoru A-6 a byl dalším vývojovým stupněm motoru rakety V2. Na jeho vývoji pracovalo od počátku 50. let mnoho původních členů von Braunova týmu z Peenemuende. Motor dosahoval tahu 416 kN a měl specifický impuls 265 sekund.

Další stupně byly tvořeny skupinou spojených raket odvozených z rakety krátkého dosahu MGM-29 Sergeant. Druhý stupeň používal 11 těchto raket, třetí měl tři rakety a čtvrtý stupeň tvořila jediná raketa. Raketa postrádala naváděcí systém v horních stupních, což znemožňovalo dosažení přesné orbity. Původní raketa krátkého dosahu MGM-29 Sergeant byla výrazně zmenšena a její tah byl snížen na 6,6 kN. Motor na tuhé pohonné látky dosahoval specifického impulsu 220 sekund a doba zážehu se pohybovala kolem 6,5 sekundy. V době kdy byla raketa upravena pro potřeby vesmírných letů, nebyla ještě ani v aktivní službě, k tomu došlo až roku 1962. Později byla raketa Sergeant dále upravena pod názvem Castor se využíval na raketách Scout, Thor, Delta, Atlas a Athena.

Mise[editovat | editovat zdroj]

  • 31. ledna 1958 – Úspěšné vypuštění satelitu Explorer 1
  • 5. března 1958 – Neúspěšný pokus o vypuštění satelitu Explorer 2 kvůli selhání čtvrtého stupně.
  • 26. března 1958 – Úspěšný start satelitu Explorer 3
  • 26. července 1958 – Úspěšný start satelitu Explorer 4
  • 24. srpna 1958 - Neúspěšný pokus o vypuštění satelitu Explorer 5, selhání bylo způsobeno kolizí druhého a třetího stupně při oddělování
  • 23. října 1958 – Neúspěšný pokus o vypuštění nafukovacího balónového satelitu Beacon 1. K selhání došlo 149 sekund po startu, kdy se druhý stupeň předčasně oddělil.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b PACNER, Karel; VÍTEK, Antonín. Půlstoletí kosmonautiky. Praha : Paráda, 2008. ISBN 978-80-87027-74-4. Kapitola Nečekané objevy, s. 31.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]