Španělské kolonie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Mapa španělské koloniální říše v průběhu dějin (14921976)

Španělské koloniální impérium bylo jednou z nejstarších a nejrozsáhlejších koloniálních říší v historii. Španělsko se v průběhu 15. a 16. století stalo průkopníkem v zámořských objevech, na nově objevených územích poté velice často zakládalo vlastní kolonie. Rozsáhlá území v Jižní Americe byla však získána na úkor tamějších kultur: španělští conquistadoři zničili mimo jiné rozvinutou aztéckou a inckou civilizaci. Španělsko dále vybudovalo rozsáhlou obchodní síť, nejčilejší obchodní ruch probíhal mezi Evropou a americkými koloniemi, obchod s Asií zabezpečovaly španělské přístavy na Filipínách.

V průběhu 16. století se Španělsko stalo přední globální supervelmocí. Díky přílivu zlata a stříbra ze svých amerických kolonií si mohlo dovolit vydržovat silnou armádu a námořnictvo, díky nimž dominovalo světovým mořím i evropským a americkým bojištím. V této době zažívá nebývalý rozkvět i španělská kultura, 16. a 17. století se proto označuje za španělský zlatý věk (špan. Siglo de Oro, doslovný překlad století zlata).

Od poloviny 17. století však španělské impérium začalo ztrácet na síle. Ve Středomoří bylo Španělsko konfrontováno s Osmanskou říší, na evropském kontinentě mu rostl významný soupeř – Francie, v zámoří muselo Španělsko čelit konkurenci Portugalců a později i Britů a Nizozemců. Také pirátství sponzorované britskou, francouzskou a nizozemskou vládou, příliš velká rozloha španělských kolonií, zvyšující se míra korupce a ekonomická stagnace měly za následek úpadek španělského impéria.

Španělsko definitivně ztratilo statut supervelmoci po válkách o dědictví španělské, kdy přišlo o Nizozemí, Sicílii a zbývající území na Apeninském poloostrově. Dokázalo si však uchovat většinu ze svého obrovského koloniálního území, a to až do začátku 19. století, kdy jihoamerické státy využily napoleonských válek v Evropě pro vyhlášení nezávislosti. Španělsku se podařilo uchovat si významná území v Karibiku (Kuba, Portoriko), v Asii (Filipíny) a v Oceánii až do španělsko-americké války v roce 1898, po které bylo Španělsko nuceno postoupit Spojeným státům většinu těchto území. Ze španělské koloniální říše zbývají v současnosti pod španělskou korunou jen Kanárské ostrovy, Ceuta, Melilla a další malá území na marockém pobřeží.

Odkazem španělské koloniální říše je zejména rozšíření španělštiny jako mateřského jazyka většiny obyvatel střední a jižní Ameriky a rozšíření římskokatolické víry do území pod španělskou nadvládou. Dlouhá historie španělské kolonizace jižní a střední Ameriky dále způsobila, že většina tamějších obyvatel má evropské předky; díky přílivu evropských imigrantů a otroků z Afriky se v Latinské Americe výjimečným způsobem prolínají původní indiánské kultury s evropskými a africkými. Z Ameriky byly do Evropy také přivezeny mnohé dnes obvyklé potraviny, mj. brambory, kukuřice, paprika, rajčata, arašídy nebo tabák.

Počátky impéria (14021521)[editovat | editovat zdroj]

Kapitulace Granady do rukou Španělů

Počátky španělské koloniální expanze sahají hluboko do 15. století, v této době Kastílie konkurovala v severní Africe Portugalsku, Jindřich III. Kastilský v roce 1402 spustil kolonizaci Kanárských ostrovů, po krvavých válkách s domorodými Guanči je Španělsko ke konci 15. století plně ovládlo. Sňatkem Katolických Veličenstev Ferdinanda II. Aragonského a Isabely I. Kastilské bylo vytvořeno mocné soustátí, které dalo základ pozdější zámořské expanzi.

V roce 1492 byla dobytím Granady završena několik staletí trvající reconquista Španělska od muslimských Maurů, což umožnilo Španělům soustředit se po vzoru Portugalců na dobývání zámoří. V tomto roce španělští monarchové vyslali janovského námořníka Kryštofa Kolumba, aby se pokusil najít západní cestu do východní Asie. Španělské nároky na nově objevená území v Americe byly potvrzeny papežskou bulou Inter caetera z roku 1493 a Smlouvou z Tordesillas z roku 1494, ve které si Španělé a Portugalci rozdělili sféry vlivu ve světě: Španělsku měla připadnout většina Ameriky, Portugalsku naopak Afrika a většina Asie.

První trvalé osady byly úspěšně zakládány okolo roku 1500 na ostrově Hispaniola (nachází se na něm dnešní Haiti a Dominikánská republika), který se stal základnou pro další expanzi: odtud dobyl Juan Ponce de León Portoriko a Diego Velázquez Kubu. První osadou na americkém kontinentu byla Santa María la Antigua del Darin v dnešní Panamě (založil ji v roce 1510 Vasco Núñez de Balboa). Tři roky poté tento objevitel jako první Evropan překonal po souši Panamskou šíji a spatřil Tichý oceán.

Současně s expanzí v zámoří se Španělsko účastnilo válečných střetů na evropské půdě: v italských válkách podporovalo neapolský rod proti Karlu VIII. Francouzskému a angažovalo se v bojích Francouzů s Benátčany. Právě v této době se konstituovala dlouhou dobu prakticky neporazitelná španělská armáda, velkou zásluhu na tom měl generál Gonzalo Fernández de Córdoba.

Španělský zlatý věk (15211643)[editovat | editovat zdroj]

V 16. a 17. století Španělsko zažívalo nejen rychlý teritoriální rozmach, ale také nebývalý kulturní a politický rozkvět, toto období se označuje jako španělský zlatý věk (špan. Siglo de Oro). Karel V., císař vnuk Ferdinanda Aragonského a Izabely Kastilské, po otci z habsburského rodu, byl zároveň králem španělským, císařem římským, vévodou burgundským a arcivévodou rakouským; panoval nad rozsáhlými územími v Evropě i v zámoří a jak se tehdy začalo říkat: nad „říší, nad kterou slunce nezapadá“.

Z počátku nebyly zámořské kolonie příliš profitabilní, přestože se podařilo vybudovat rozsáhlou obchodní síť s přístavy na evropském kontinentě. K růstu bohatství výrazně přispělo až otevření stříbrných dolů: v první polovině 16. století v mexickém Guanajuatu a Zacatecas a od roku 1546 v Potosí v dnešní Bolívii. Extrémní bohatství přineslo Španělsku dobytí Incké říše, do Španělska z nově dobytých území začalo proudit ohromné množství zlata. Příliv drahých kovů ale ve Španělsku způsobil útlum investic a přispěl k velkému zvýšení inflace. Ekonomická situace byla již dříve ztížena vyhnáním Židů v roce 1492 a později vyhnáním maurských konvertitů (morisků) v roce 1609, čímž bylo Španělsko ochuzeno o mnoho obchodníků a řemeslníků. Také kvůli těmto skutečnostem se Španělsko mimo jiné stalo závislé na dovozu zboží ze zahraničí.

Incká pevnost Sacsayhuamán

Dobytí indiánských říší[editovat | editovat zdroj]

Po Kolumbových dobách byla kolonizace Ameriky v rukou objevitelů-válečníků: conquistadorů. Jejich hlavní taktikou bylo využívání sporů mezi domorodými indiánskými státy k jejich úplnému ovládnutí. Španělská vítězství byla usnadněna také zavlečením evropských infekčních nemocí do těchto krajin (např. planých neštovic), proti nimž nebyli domorodí obyvatelé imunní a které jejich populace takřka zdecimovaly. Pro rozvoj kolonií však začaly chybět pracovní síly, začali se tedy dovážet otroci z afrických zemí.

Jedním z nejúspěšnějších conquistadorů byl Hernán Cortés, kterému se podařilo mezi lety 1519-1521 s relativně malou vojenskou jednotkou podmanit si s pomocí domorodých kmenů Aztéckou říši a založit na jejím území místokrálovství Nové Španělsko. Stejné důležitosti pro pozdější vývoj bylo dobytí Incké říše Franciscem Pizarrem v polovině 16. století a následné založení místokrálovství Peru.

Kolonizace severní Ameriky a Asie[editovat | editovat zdroj]

První trvalou kolonií na severoamerickém kontinentu mimo území Mexika byl dnešní St. Augustine na Floridě a záhy se stal důležitým opěrným bodem v oblasti. Od poloviny 16. století byly zakládány první španělské osady na Filipínách, což umožnilo vytvoření obchodních cest propojujících východní Asii s jihoamerickými koloniemi, původně muslimská Manila byla dobyta roku 1570. Filipíny spolu s okolními ostrovy (Guam, Mariany a Karolíny) zůstaly pod španělskou nadvládou až do roku 1898 jako Španělská Východní Indie.

Konflikty v Evropě[editovat | editovat zdroj]

Španělsko bylo po celou dobu prakticky v neustálém konfliktu s ostatními evropskými mocnostmi, zejména s Francií a Osmanskou říší a také s protestantskými zeměmi, později sdruženými ve Šmalkaldském spolku. Španělské a benátské lodě vybojovaly v roce 1571 historické vítězství nad Osmany v bitvě u Lepanta, kterou se zastavilo rozšiřování osmanské moci ve Středomoří.

Od roku 1568 probíhaly boje Nizozemců za nezávislost na Španělsku (tzv. osmdesátiletá válka), v roce 1581 vznikla Republika spojených nizozemských provincií, kterou si již Španělé nedokázali podmanit zpět. Španělsko také začalo být konfrontováno s rodící se supervelmocí, Anglií, která se zpočátku spoléhala také na státem podporované pirátství zaměřené zejména na španělské lodě přivážející zlato z Nového světa.

Španělsko prodělalo v průběhu 16. století z mnoha příčin několik státních bankrotů (příliš vysoké válečné výdaje Rakouska či pirátství znepřátelených mocností), což se odrazilo na jeho schopnosti udržovat silnou armádu.

Poslední španělští Habsburkové (16431713)[editovat | editovat zdroj]

Přestože třicetiletá válka skončila roku 1648 (jedním z jejích důsledků bylo, že Španělsko muselo akceptovat nezávislost Nizozemské republiky), španělsko-francouzská válka pokračovala až do roku 1659. Skončila vítězstvím Francie (Španělsko utrpělo významnou porážku v bitvě u Rocroi v roce 1643) a mimo menších územních zisků na úkor Španělska znamenala definitivní ztrátu jeho velmocenského postavení v Evropě.

Když v roce 1700 zemřel jako bezdětný poslední ze španělských Habsburků, Karel II. Španělský, rozhořela se válka o dědictví španělské, která nakonec skončila kompromisem: na trůn nastoupil Filip V. Španělský z francouzského rodu Bourbonů, ale Španělsko postoupilo mnohá evropská území Rakousku (mj. Španělské Nizozemí, Neapol a Milán), Anglii (Gibraltar a Menorcu) a Savojsku (část Milánska).

Nástup Bourbonů: reformy a obnova (17131808)[editovat | editovat zdroj]

Filip V. Španělský, první bourbonský král na španělském trůně

Bourboni po svém příchodu začali prosazovat svou ideu centralizovaného státu, snažili se tedy omezit vliv místní aristokracie ve španělských koloniích, kterou tvořili tamější potomci evropských kolonistů. Zaměřili se také proti jezuitskému řádu, který měl ve španělské Americe velice velký vliv, z Ameriky byl tento řád vyhnán v roce 1767. Byly také zakládány nové obchodní společnosti, nejúspěšnější z nich Havana Company.

Díky reformám se podařilo španělské impérium v průběhu 18. století stabilizovat; ve druhé polovině století navíc k růstu obchodu výraznou měrou přispělo uvolnění obchodních kontrol. Přes jisté hospodářské úspěchy však efektivita zemědělství v celém impériu zaostávala za ostatními zeměmi a také průmyslová revoluce se prosazovala jen velice pomalu. Za vlády Bourbonů se Španělsko sice opět stalo relativně silným státem, pozici světové supervelmoci však již definitivně ztratilo.

Amazonie[editovat | editovat zdroj]

Většina území Amazonie měla na základě Smlouvy z Tordesillas z roku 1494 připadnout Španělsku, tuto oblast navíc jako jeden z prvních Evropanů prozkoumal španělský conquistador Francisco de Orellana. Oblast byla však okupovaná portugalskými kolonisty (bandeirantes), kteří ji v průběhu 17. a 18. století začali hospodářsky využívat, zejména k získávání domorodých otroků. Pro Portugalce byla oblast daleko přístupnější než pro Španěly: mohli postupovat od ústí Amazonky proti jejímu proudu. Stav faktické portugalské kolonizace byl legalizován v roce 1750 Madridskou smlouvou.

Úpadek impéria (18081898)[editovat | editovat zdroj]

Pro Španělsko bylo první ztrátou velkého území postoupení Louisiany zpět Francii pod vládou Napoleona Bonaparte v roce 1800 (Španělsko ji od Francie obdrželo roku 1763, Napoleon ji posléze v roce 1803 prodal Spojeným státům americkým).

Zničení španělské flotily Brity v bitvě u Trafalgaru (v rámci Napoleonských válek) znamenalo výrazné oslabení možnosti kontrolovat rozsáhlá koloniální území. Vpád napoleonských vojsk do Španělska roku 1808 a následná španělská válka za nezávislost znamenala zánik španělského impéria v Americe: rozpoutaly se války za nezávislost španělských kolonií v Americe, jako první získala nezávislost Paraguay (1811) a Uruguay (de facto 1811, definitivní nezávislost získala roku 1825). José de San Martín byl hlavním strůjcem nezávislosti Argentiny (1816), Chile (1818) a Peru (1821), Simón Bolívar do roku 1825 osvobodil území zahrnující dnešní Venezuelu, Kolumbii, Panamu, Ekvádor a Bolívii.

Katolický kněz Miguel Hidalgo y Costilla vyhlásil roku 1810 nezávislost Mexika, která byla uznána v roce 1821. Roku 1819 Španělsko odprodalo Floridu Spojeným státům americkým. V tomto období se osamostatnily i další středoamerické státy, Španělsku z amerických kolonií zbyly pouze Kuba a Portoriko; dále pak Filipíny, Guam s přilehlými ostrovy, Španělská Sahara, části Maroka a Španělská Guinea.

Španělsko zdevastované napoleonskými válkami se jen velice těžko vzpamatovávalo a bylo politicky i regionálně fragmentováno. Tato nestabilita zbrzdila slibně nastartovaný rozvoj Španělska v 18. století. Jisté krátkodobé zlepšení celkové situace přinesla jen vláda schopného krále Alfonse XII. v 70. letech 19. století.

O zbytky kolonií přišlo Španělsko po prohrané španělsko-americké válce, ve které se sice obě země střetly zejména o kontrolu nad Kubou, v roce 1898 však Španělsko muselo Spojeným státům postoupit nejen Kubu, ale i Portoriko a část Španělské Východní Indie (Filipíny a Guam, zbytek španělské pacifické kolonie byl prodán Německu, které nově koupené území začlenilo do své kolonie Německá Nová Guinea).

Území v Africe (18981975)[editovat | editovat zdroj]

Španělsko vlastnilo drobná území na africkém kontinentě již od 16. století, mj. Oran (15091708), Tripolis (15101551) a Ceutu (1668 – současnost). V roce 1778 získalo od Portugalska ostrov Bioko v Guinejském zálivu, Río Muni (kontinentální část dnešní Rovníkové Guineje) a práva na komerční využívání země mezi řekami Niger a Ogooué, výměnou za některá území v jižní Americe. Po španělsko-marocké válce v roce 1860 uznalo Maroko existenci španělských enkláv na marockém území na pobřeží Středozemního moře a dále mu postoupilo menší oblast Sidi Ifni na pobřeží Atlantiku (přibližně na stejné rovnoběžce jako Kanárské ostrovy).

Po Berlínské konferenci roku 1884 Španělsko dále získalo Západní Saharu. V roce 1912 vzniklo v severní části Maroka tzv. Španělské Maroko, Španělsko ale tlaku místních obyvatel čelilo jen s velkými obtížemi, úspěchy Maročanů v bojích proti nadvládě naplno odhalily špatný stav španělské armády i celé státní správy. V roce 1926 se Bioko a Río Muni spojily do jedné kolonie Španělská Guinea (od roku 1963 s názvem Rovníková Guinea).

Poté, co Francouzské Maroko získalo v roce 1956 nezávislost, svolilo Španělsko k postoupení své části k nově vytvořenému státu, oblast Sidi Ifni a Západní Saharu si však ponechalo (Maroko na ně v roce 1957 oficiálně vzneslo nárok). Po nátlaku OSN a místních obyvatel získala Rovníková Guinea v roce 1968 nezávislost. Roku 1969 vrátilo Španělsko Maroku zpět Sidi Ifni, Západní Saharu kontrolovalo do roku 1975, kdy marocká vláda zorganizovala masový protest, tzv. Zelený pochod. Právní status této oblasti zůstává do dnešní doby nevyřešen.

Dnes spadají pod Španělsko pouze malá území mimo evropský kontinent: Kanárské ostrovy, autonomní města Ceuta a Melilla a španělské severoafrické državy, na něž si činí nárok Maroko.

Území ve vlastnictví španělského impéria[editovat | editovat zdroj]

Mimoevropská území[editovat | editovat zdroj]

Země Zisk Ztráta Historie
Atlantik
Kanárské ostrovy 1479 objeveny ve 14. století, 1402: kastilská kolonizace a christianizace pod vedením Jeana de Béthencourt, 1479: na základě Smlouvy z Alcaçovas přiřknuty Kastilii, dnes jedno z Autonomních společenství Španělska
Amerika
místokrálovství Nové Španělsko 1535 1821 mezi lety 1519 a 1521 podrobení Aztécké říše, 1535: založení místokrálovství, postupně se rozrostlo na území zahrnující celou Střední Ameriku, Karibik, Floridu, bývalou francouzskou kolonii Louisianu, západní pobřeží dnešních USA i o území mimo Ameriku – mj. Filipíny, Mariany, Palau, Guam a krátce severní Borneo, na počátku 19. století postupný rozpad
  Španělská Florida 1513 1763/1819 1513: dobyta Španělskem, 1535: začleněna do místokrálovství Nové Španělsko, po konci sedmileté války postoupena Velké Británii, 1783: opět španělská nadvláda, 1819: postoupení Spojeným státům americkým
  Jamajka 1509 1670 1509: kolonizována, tehdy pod názvem Santiago, 1535: začleněna do místokrálovství Nové Španělsko, 1655: obsazena Angličany pod velením Williama Penna, 1670: postoupena Velké Británii
  Hispaniola 1492 1697/1795 vůbec první důležitá španělská država v zámoří, v 17. století se Francouzi pevně usadili na severozápadě ostrova, 1697: západní část postoupena Francii (pod názvem Saint-Domingue, dnešní Haiti), 1795: východní část (dnešní Dominikánská republika) rovněž postoupena Francii
  Louisiana 1762 1800 1762: zisk od Francie a začlenění do místokrálovství Nové Španělsko, 1800: na nátlak Napoleona opět vrácena Francii
  Kajmanské ostrovy 1503 1666 1503: objeveny Kryštofem Kolumbem a zabrány pro Španělsko, 1535: začlenění do místokrálovství Nové Španělsko, 1666: dobyty Anglií, 1670: oficiální postoupení Anglii
  oblast Nootka 1789 1794 tato oblast zahrnovala pobřežní části dnešního státu Washington a jižní část provincie Britská Kolumbie, na nátlak Velké Británie se Španělsko po pěti letech vzdalo nároku na tuto oblast.
  Trinidad 1498 1802 1498: pod španělskou nadvládou, 1535: začleněn do místokrálovství Nové Španělsko, 1763: okupace Velkou Británií, 1802: na základě Míru z Amiensu definitivně postoupen Velké Británii
místokrálovství Peru 1542 1824 1531: začátek dobývaní Peru, 1542: založení místokrálovství, 1655: okupace Pobřeží Moskytů Velkou Británií, 1717: oddělení Místokrálovství Nové Granady, 1776: oddělení místokrálovství Río de la Plata, 1824: vznik nezávislého Peru
místokrálovství Nová Granada 1717
1739
1723
1810
1717: oddělení od místokrálovství Peru, mezi lety 1723 a 1739 opět součástí Peru, dnes státy Kolumbie, Venezuela, Ekvádor a Panama
místokrálovství Río de la Plata 1776 1811 1776: oddělení od místokrálovství Peru, dnes státy Argentina, Bolívie, Paraguay a Uruguay
Asie
Španělská Východní Indie 1565 1898 zprvu součástí místokrálovství Nové Španělsko, 1821: samostatná kolonie, 1898: ztracena po španělsko-americké válce na úkor USA
  Filipíny 1565 1898 součástí Španělské Východní Indie, 1898: ztraceny po španělsko-americké válce na úkor USA
  Severní Borneo 1521 17. století po objevení výpravou Fernão de Magalhãese bylo toto území nárokované Španělskem, od 17. století pod brunejským sultanátem
  Mariany 1667 1898/1899 1521: objeveny Fernão de Magalhãesem, 1667: obsazení Španělskem jakou součást Španělské Východní Indie, 1898: jižní část ztracena po španělsko-americké válce na úkor USA, 1899: severní část prodaná Německému císařství
  Karolíny 1525 1899 1525: část z nich objevena portugalským námořníkem Diegem da Rocha, 1526: prozkoumání a zábor Alonsem de Salazar, součást Španělské Východní Indie,1686: objevení dalších ostrovů Francescem Lazeanem, 1899: prodány Německé říši a začleněny do Německé Nové Guiney
  Palau 1543 1899 1543: objeveno Ruyem Lópezem de Villalobos, kolonizováno až v 19. století, součást Španělské Východní Indie, 1899: prodej Německé říši
  Guam 1521 1898 1521: objeven Ferdinandem Magalhaesem, 1565: španělský zábor Miguelem Lópezem de Legazpi, součást Španělské Východní Indie, 1898: postoupení Spojeným státům americkým
Afrika
Španělská Guinea 1778 1968 1778: ostrov Bioko a území Río Muni postoupeny Španělsku Portugalskem, 1926: sjednocení obou území do kolonie Španělská Guinea, 1968: nezávislost jako Rovníková Guinea
Španělská Sahara 1884 1976 1860: dobytí Sidi Ifni Španělskem, 1884: zisk dnešní Západní Sahary, 1969: Sidi Ifni připadlo Maroku, 1976: obsazení kolonie Marokem a Mauretánií, dnes: anektována Marokem, mezinárodní status je stále nevyřešený
Džerba 1551 1560 1551: přímá španělská správa, 1560: po námořní Bitvě u Džerby ztráta na úkor Osmanské říše
Bizerta 1535 1574 1535: dobyta Karlem V., 1574: ztráta na úkor Osmanské říše
Bejaia 1510 1555 1510: dobyto Španěly, 1555: ztráta na úkor Osmanské říše
Oran 1509
1732
1708
1792
1505 a 1506: první pokusy o dobytí města, 1509: zisk města a ustanovení španělské správy, 1709: ztráta na úkor Osmanské říše, 1732: opětovné dobytí Španěly, od roku 1790 mírová jednání s Osmanskou říší, 1792: předání Osmanské říši
Tripolis 1510 1523 1510: dobyt hrabětem Pedrem Navarrem, 1523: Karel V. ho věnoval jako léno Johanitům, kteří ho drželi do roku 1551
Tunis 1535 1574 1535: Karel V. zde ustanovil španělský protektorát, 1574: definitivně pod osmanskou nadvládou
Španělské Maroko 1912 1956 1912: španělský protektorát, 1956: postoupeno Maroku
  Plazas de soberanía 16. stol. / 1848 území dobyta v průběhu 16. stol (Islas Chafarinas v roce 1848), dnes pod správou ústřední vlády Španělska (dříve se do Plazas de soberanía počítaly i Ceuta a Melilla, dnes mají status autonomních měst), území jsou nárokovaná Marokem
  Ceuta 1668 1668: Španělsko získalo Ceutu od Portugalska v rámci Lisabonského míru
  Melilla 1497 1497: dobytí Melilly
  Isla Perejil 1668 1663: postoupeno od Portugalska, dnes nárokováno Marokem

Španělská území v Evropě[editovat | editovat zdroj]

Země Zisk Ztráta Historie
Území pod nadvládou Aragonské koruny
Baleáry 1229
1344
1276
-
mezi 1229 a 1235 dobyty Jakubem I. Aragonským, 1276: nezávislost Mallorského království s Jakubem II. Malorským jako králem, 1344: opětovné začlenění do Aragonské koruny, dnes jsou Baleáry jednou ze 17 autonomní chspolečenství Španělska
Hrabství Provence 1167 1267 1167: nabytí Alfonsem II. Aragonským na základě dědického práva, 1267: připadlo Anjouovcům
Athénské vévodství 1311 1388 1311: dobyto Katalánskou společností, 1319: spojeno s Neopatrijským vévodstvím, 1388: prodáno florentské rodině Acciaiuoli
Neopatrijské vévodství 1319 1390 1319: dobytí území Aragonci a spojení s Athénským vévodstvím, 1390: prodáno florentské rodině Acciaiuoli
Neapolské království 1442
1735
1714
1759
1422: spojení Neapole a Sicílie Alfonsem V. Aragonským, 1700-1714: válka o španělské dědictví, 1714: na základě Rastattského míru připadlo Rakousku, 1735: na základě předběžného Vídeňského míru opět spojeno se Španělskem, 1759: odtržení od Španělska (vládu převzala dynastie Bourbon-Obojí Sicílie, vedlejší větev španělských Bourbonů)
Království Sardinie 1297 1714 1297: věnováno Aragonské koruně papežem Bonifácem VIII., od 16. století v personální unii s nově vzniklým Španělskem, 1700-1714: válka o španělské dědictví, 1714: postoupeno Rakousku (to ho roku 1720 vyměnilo se Savojskými za Sicílii)
Sicilské království 1282
1735
1714
1759
1282: po Sicilských nešporách připadla Aragonské koruně, 1700-1714: válka o španělské dědictví, 1714: na základě Rastattského míru připadlo rodu Savojských, 1720: přechází do rukou rakouských Habsburků, 1735: opět připojeno ke Španělsku, 1759: odtržení od Španělska (vládu převzala dynastie Bourbon-Obojí Sicílie, vedlejší větev španělských Bourbonů)
Korsika 1325
1419
1347
1453
1297: papež Bonifác VIII. udělil králi Jakubu II. Aragonskému Korsiku jako léno, 1325: podrobení celého ostrova, 1347: zpět pod janovskou nadvládou, 1372: opět krátce pod aragonskou nadvládou, 1401: pod francouzskou nadvládou, 1410: pod janovskou nadvládou, 1419: opět pod aragonskou nadvládou, 1447: rozdělení ostrova, Aragon obdržel jižní část, 1453: připadla zpět Janovu
Malta 1282 1525/1530 1282: připadla Aragonské koruně, 1525: Karel V. věnoval Maltu jako léno Johanitům, 1530: papežskou bulou Malta definitivně připadla Johanitům
Montpellier 1204 1349 1204: připadl Aragonu díky sňatku Petra II. Aragonského s Marií z Montpellier, 1276: součást Mallorského království, 1349: prodána Jakubem III. Mallorským Francii
Severní Katalánsko (Carcassonne, Roussillon) 1137 1659 1276: začlenění hrabství Rosselló a Cerdanya do Mallorského království, 1344: Rosselló pod Aragonskou korunou, 1403: Cerdanya pod Aragonskou korunou, 1659: na základě Pyrenejského míru postoupeno Francii
Území pod španělskou nadvládou
Elba 1603 1709 1603: zisk přístavu Porto Azzurro, 1709: ztracena ve válkách o dědictví španělské, 1714: oficiálně postoupena Neapolskému království
Franche-Comté 1556 1678 1556: připadlo dědičně Španělsku, v letech 1668 a 1674 obsazeno Francií, 1678: na základě Nijmegenského míru postoupeno Francii
Milánské vévodství 1535 1714 1535: zděděno Karlem V., který ho přidal svému synovi Filipu II., od roku 1556 v personální unii se Španělskem, 1714: ve válkách o dědictví španělské ztraceno na úkor Rakouska
Monako 1542 1641 španělský protektorát
Španělské Nizozemí 1556 1714 1556: připadlo Španělsku na základě dědického práva, 1714: postoupeno Rakousku ve válkách o dědictví španělské
Stato dei Presidi
(španělský vojenský stát)
1557
1735
1707
1759
1522: pod ochranou Karla V., 1555: dobytí Sieny, 1557: založení Stato dei Presidi na části území Toskánského velkovévodství, s částí území také na Elbě, 1707: obsazeno Rakouskem, 1735: na základě předběžného Vídeňského míru zpět Španělsku, 1759: připojeno k Neapolskému království
Portugalsko 1580 1640 od 1580 spojeno se Španělskem v personální unii, 1640: opětovná samostatnost

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Spanish empire na anglické Wikipedii a Spanische Kolonien na německé Wikipedii.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • LNĚNIČKOVÁ, Jitka. Bohemian Glass Trade in Spain and Spanish Colonies. Prague Papers on the History of International Relations. 2001, roč. 5, s. 61-74. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-016-8.