Siglo de Oro

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
El Greco: Pohřeb hraběte Orgaze (detail)

Siglo de Oro (ve španělštině doslova Století zlata, Zlaté století) je označení pro období, kdy Španělsko za vlády Habsburků zažívalo největší kulturní a politický rozmach ve svých dějinách: tedy v pozdní renesanci, resp. manýrismu a v baroku.

Vymezení[editovat | editovat zdroj]

Období bývá vymezováno dvěma konkrétními roky: 14921681, vrcholné období pak zaujímá přibližně století 15501650. Rok 1492 totiž nepřinesl jen Kolumbův objev Ameriky pro Starý svět, ale také dokončení reconquisty dobytím Granady a v kulturní sféře především vydání první španělské gramatikyArte de la lengua castellana, jejímž autorem byl Antonio de Nebrija. Jako konec zlatého století bývá uváděn rok 1681, kdy zemřel poslední z velkých autorů španělského baroka – dramatik Pedro Calderón de la Barca. Zejména v literární vědě se pak ujalo vymezení roky 1556 (nástup Filipa II. na trůn) a 1681 (Calderónova smrt). Přestože větší část 17. století již znamená politický úpadek Španělska spojený s vylidňováním, španělská kultura prožívá své vrcholné období ještě po dobu několika desetiletí této krize.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

V Siglo de Oro se dosud nevídanou měrou rozvinula zejména literatura, dále též výtvarné umění a hudba; novým vývojem však prošla také lingvistika, geografie (v souvislosti z prozkoumáváním Ameriky), přírodní vědy a matematika. Ve filosofii je vůdčí postavou Francisco Suárez, představitel tzv. druhé scholastiky, v teologii pak Francisco de Vitoria.

Pozdní renesance

  1. Doba vlády Karla V. (15161556): převládá otevřenost Evropě a světu, optimistický pohled na svět. V literatuře se rozvíjí především rytířský a pikareskní román, z nichž nejznámější je Lazarillo z Tormesu (od neznámého autora, 1554).
  2. Doba vlády Filipa II. (15561598): obrana vůči vnějším vlivům, protireformace, sklon k mystice (Terezie z Ávily), vědomí vlastní výlučnosti. Stavební památkou tohoto období je klášter El Escorial.
Luis de Góngora (Velázquez)
Francisco de Quevedo
Titulní list Dona Quijota z roku 1605
Pedro Calderón de la Barca

Baroko

Ve španělském literárním baroku, které dalo světu i nejslavnější španělskou knihu, totiž Dona Quijota (1605), se osamostatňují dva směry – konceptismus a kulteranismus –, které spolu někdy soupeřily, ač měly mnohé shodné znaky; Ramón Menéndez Pidal uznává, že tyto dva směry jsou „koneckonců sourozenci“[1] a Ernst Robert Curtius dokonce tvrdí, že „pokusy odlišit kultismus od konceptismu nemohou vést k úspěchu.“[2] Přesto bývá často udáváno následující rozlišení:

  1. Konceptismus (název odvozen od slova concepto - pojem) je zaměřen především na ideovou a obsahovou stránku díla; užívá neokázalou slovní zásobu, zato jsou však často využívány dvojznačnost, paradox, kontrast, slovní hříčka. Nejvýznamnějšími představiteli byli Francisco de Quevedo a Baltasar Gracián.
  2. Kulteranismus (od slova culterano) či kultismus (od lat. culto), příbuzný s italským marinismem, anglickým eufuismem a francouzskou preciózní literaturou, se vyznačuje ornamentalismem, bombastickou slovní zásobou a novotvary, přebujelou metaforikou na hranici srozumitelnosti a rozvolněnou syntaxí. Obsahově se však většinou omezuje na zpracovávání zavedených mytologických témat. Vůdčí figurou byl básník Luis de Góngora y Argote, podle nějž se tento směr nazývá též góngorismus.

Představitelé[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Malířství a sochařství[editovat | editovat zdroj]

Hudba[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. Cit. dle Jasmina Murad: Dichterpolemik im Siglo de Oro: Untersuchungen zur Kontroverse zwischen Góngora und Quevedo, str. 3
  2. E. R. Curtius: Evropské literatury a latinský středověk. Praha 1998, s. 317.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]