Hugo Chávez

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hugo Chávez Frías
Hugo Chávez
61. prezident Venezuely
Ve funkci:
2. únor 1999 – 5. březen 2013
Předchůdce Rafael Caldera
Nástupce Nicolás Maduro

Narození 28. července 1954

Venezuela Sabaneta, Venezuela

Úmrtí 5. března 2013 (ve věku 58 let)
Venezuela Caracas, Venezuela
Politický subjekt PSUV
Choť Nancy Colmenares (rozv.)
Marisabel Chávez (rozv.)

Hugo Rafael Chávez Frías (28. července 1954, Sabaneta5. března 2013, Caracas) byl venezuelský politik, v letech 1999–2013 prezident Venezuely. V roce 1992 se pokusil o vojenský puč, který ale skončil neúspěšně.

Ctil myšlenky Simóna Bolívara; za svůj politický program vyhlásil Socialismus 21. století; jeho vedení zahraniční politiky Venezuely a zákaz privatizace čerpání jejího přírodního bohatství bylo předmětem kritiky Washingtonu. Orientoval se na spolupráci s Ruskem a levicovými jihoamerickými vládami. Podporu nacházel mezi nejchudšími obyvateli Venezuely, naopak u bohatých vrstev oblíben nebyl.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se do chudé rolnické rodiny. Jeho otec i jeho matka obdělávali pole a učili na vesnické škole. Vliv na něj měla také jeho babička, která jej spolu s rodiči vychovávala, a dědeček, který byl vojákem z povolání. Byl členem římsko katolické církve. V sedmnácti letech vstoupil do venezuelské armády, později vystudoval sociologii na vojenské akademii v Caracasu, v roce 1990 rovněž ukončil na univerzitě Simona Bolívara studium politologie.

Dne 24. června 1983 založil revoluční hnutí Movimiento Bolivariano Revolucionario 200, které vedl až do poloviny 90. let.

Dne 4. února 1992 se pokusil provést se svou skupinou vojenský převrat proti vládě prezidenta Carlose Andrese Pereze, která zavedla nepopulární ekonomická opatření.[1] Pokus o puč skončil neúspěšně už po 12 hodinách a Chávez byl odsouzen k odnětí svobody. Tento, byť neúspěšný, pokus nicméně vyvolal sympatie u nižší a střední třídy a Chávez vstoupil do povědomí Venezuelanů. Po dvou letech ve vězení byl omilostněn.

Přesvědčivě vyhrál prezidentské volby 6. prosince 1998, když svou kampaní proti korupci a chudobě oslovil převážně lidové vrstvy a získal 56 % hlasů.

V červnu 2011 oznámil, že má rakovinový nádor, který si však nechal na Kubě vyoperovat.[2] Rakovina se ovšem vrátila a v lednu 2013 mu začala způsobovat potíže s dýcháním. 5. března 2013 nemoci podlehl.[3] Jak nynější venezuelský prezident Maduro,[4] tak např. ruský politik Genadij Zjuganov[5] si nemyslí, že by Chávezovo onemocnění a následná smrt byla ryze dílem náhody, a požadují vyšetření.

Prezidentem[editovat | editovat zdroj]

Již brzy po nástupu do úřadu si nechal od parlamentu odhlasovat zvláštní práva v hospodářství. V dubnu 1999 vypsal referendum, které odsouhlasilo vytvoření nové ústavy. V ústavodárném shromáždění, které bylo následně zvoleno, měla prochávezovská koalice přes 95 % míst. V srpnu 1999 nad tímto shromážděním vyhlásil výjimečný stav a převzal na sebe moc zasahovat do práce státních úřadů a případně je i rozpouštět.[zdroj?] O týden později vyhlásil výjimečný stav nad celou justicí a později zbavil moci i parlament.[zdroj?]

Dne 14. listopadu 1999 nechal pomocí referenda nahradit ústavu platnou od roku 1961.[zdroj?] Tato nová ústava sice rozšiřuje moc prezidenta a zakazuje jakoukoli privatizaci státních zásob ropy, zavádí ale do venezuelské politiky i některé demokratické prvky, dává volební právo příslušníkům armády a přiznává indiánskému obyvatelstvu 54 % země.

Ve volbách v roce 2000 byl potvrzen v úřadu více než 60 % hlasů. V parlamentních volbách obdržela jeho strana 99 ze 165 křesel. Díky své většině v parlamentu vypisoval stále více dekretů, které posilovaly jeho moc, což naráželo na silnou kritiku doma i v zahraničí, zvláště v USA.

V témže roce svolal konferenci o budoucnosti fosilních paliv a obnovitelných zdrojů, na které představitele zemí OPEC přesvědčoval o novém systému obchodování s ropou a zemním plynem, který by byl založen na přímé směně za zboží (barter) a ve kterém by tedy nemusela figurovat žádná „petroměna". Výsledky konference v září 2000 prezentoval na summitu zemí OPEC.

V prosinci 2000 vyhlásil referendum, díky němuž chtěl dosáhnout reorganizace odborů, v nichž plánoval vyměnit vedení, které převážně náleží k opozici. V referendu tento návrh podpořily asi dvě třetiny hlasů. Nejsilnější opoziční strana Accion Democratica, se neúspěšně pokusila o převrat.

Pokus o puč[editovat | editovat zdroj]

Hugo Chávez na návštěvě amerického válečného křižníku USS Yorktown (2002)

Na začátku roku 2002, poté, co vyměnil špičky státního ropného koncernu PDVSA, reagoval svaz odborů, obchodních společností, katolické církve, předchozích vládních stran a soukromých televizních společností a na 11. dubna 2002 Carlos Ortega vyhlásil generální stávku.

Ve týž den se ale blízko místa, kde pobýval, objevili i jeho příznivci, aby mu vyjádřili podporu. Situace se vymkla kontrole, když Ortega demonstrující vyzval, aby si „pro Cháveze došli“ do prezidentského paláce, kde v tu dobu jednal s několika ministry. Kolem 14. hodiny, kdy se oba davy měly střetnout, je armáda oddělila. Mezi 2. a 3. hodinou odpolední se (neznámo odkud) ozvaly výstřely a několik lidí bylo zabito střelou do hlavy. Nepokoje pokračovaly a ke konci dne bylo zabito několik (uváděno 19) demonstrantů a stovky dalších zraněny.

Zůstal (na pokyn složek zajišťujících jeho bezpečnost) v paláci, kde se spolu s přítomnými ministry stal na několik hodin de facto rukojmím, izolovaným od okolní situace. Tam mu ve večerních hodinách Pedro Carmona doručil listina s jeho rezignací. Poté, co ji odmítl podepsat, dostal ultimátum – do cca 4:00 ráno následujícího dne musí rezignovat, jinak se prezidentský palác stane cílem leteckého útoku. V ten moment bylo zbylým rezidentům paláce doporučeno odejít; zůstaly jen armádní složky, několik politických poradců a novinářů. V 3:30 z místnosti (do které novinářům nebyl povolen přístup) vyšla ministryně pro životní prostředí a přečetla, že bylo potvrzeno, že se jedná o puč, že Chávez rezignaci nepodepíše, ale rozhodl se být místo toho vydán.[6] Ty složky armády, které patřily k pučistům, Cháveze zatkly a drželi jej na vojenské základně na ostrově Orchila. Ve stejný den byl Pedro Carmona vojenskými špičkami prohlášen za prozatímního prezidenta a rozpustil národní shromáždění a Nejvyšší soud.

Státní převrat ovšem vyvolal masové protesty u široké vrstvy obyvatel, kteří v tomto čase stáli pevně za ním, a během oslav vítězství prezidentská garda obsadila prezidentský palác a zatkla pučisty. Prezident Chávez byl propuštěn z vězení a 13. dubna znovu uveden do úřadu.

Pokračování v prezidentském úřadu[editovat | editovat zdroj]

Hugo Chávez a ruský prezident Dmitrij Medveděv, 2008 (v pozadí portrét Simóna Bolívara)

Počátkem roku 2005 vyhlásil jako cíl, ke kterému bude jeho vláda směřovat: socialismus 21. století.

V prezidentských volbách 3. prosince 2006 získal 62,8 % hlasů (při volební účasti cca 75 %), a stal se tak prezidentem i pro další volební období 2007–2013.

Dne 15. února 2009 referendum potvrdilo návrh, který předložil Hugo Chávez, podle kterého on a další politici budou moci získat neomezený počet mandátů, a tak případně vládnout i doživotně.[7]

Naposled byl do funkce prezidenta zvolen na konci roku 2012. Inaugurace se měla konat 10. ledna 2013, kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu ale byla odložena na neurčito.[8] Chávez nakonec zemřel 5. března, dříve, než slavnostní přísahu stihl složit.[9]

Sympatie a antipatie k Chávézovi[editovat | editovat zdroj]

Zjednodušeně se dá říci, že odpůrci Chávéze a jeho setrvávání v prezidentském úřadu pocházeli většinou z vyšších tříd; jeho sympatizanti se naopak rekrutovali z chudých vrstev Venezuely.

Mezi důvody, pro které si sympatizanti Chávéze chválili, se nejčastěji objevovala důvěra ve skutečnou změnu a dokončení „revoluce“ (za tímto pojmem se schovává to, co Chávez nazýval jako návrat země, její půdy a zdrojů jejím obyvatelům; jiní o tomtéž referovali jako o „redistribuci bohatství“ - laicky řečeno převzetí nerostných bohatství a jiných nejdůležitějších zdrojů zisku od nadnárodních korporací státem). Z úst odpůrců Cháveze bylo možné slyšet kritiku jeho spřízněnosti s jinou americkou zemí – Kubou a jejím někdejším vůdcem Fidelem Castrem.

Zahraniční politika[editovat | editovat zdroj]

Podle analýzy Interpolu jsou pravá počítačová data, svědčící o Chávezově podpoře kolumbijských levicových povstalců z Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC).[10] Později Hugo Chávez svou podporu zastavil a dokonce vyzval FARC k odzbrojení a ukončení vojenských operací. Změna kursu je dávána především do souvislosti s původními špatnými vztahy s bývalým kolumbijským presidentem Alvarem Uribem a podstatně lepšími vztahy se současným presidentem Santosem.

Ekonomická a sociální politika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Socialismus 21. století.

Chávez zastával politiku, již nazýval socialismem 21. století. V jejím rámci se snažil o snížení chudoby a sociálních rozdílů v zemi a zlepšování veřejných služeb.

Ekonomická expanze Venezuely započala, když vláda převzala kontrolu nad ropnou společností PDVSA v prvním kvartálu roku 2003. Od té doby nastalo několik změn v ekonomických a společenských ukazatelích:[11]

  • reálné, o inflaci upravené HDP se díky růstu těžby ropy a její ceny téměř zdvojnásobilo,
  • většina ekonomického růstu pocházela ze státního ropného sektoru, soukromý sektor přesto rostl rychleji než veřejný,
  • míra chudoby byla snížena z 54,5 % populace na 31,8 % v roce 2009, ale od té doby opět roste (2011: 33,2 %
  • extrémní chudoba poklesla o více než 72 %,
  • mezi lety 1998 a 2006 se výdaje na sociální oblast na obyvatele více než ztrojnásobily,
  • dětská úmrtnost klesla o více než třetinu,
  • počet praktických lékařů se více než zdvanáctinásobil,
  • mezi lety 1999 a 2008 výrazně ubylo analfabetů a vzdělání se celkově zlepšilo, zejména to vyšší (zdvojnásobil se počet přijímaných studentů na VŠ),
  • za stejné období nezaměstnanost vzrostla z 11,3 na 13,6 % (krátce během jara 2003 vlivem stávek v ropném průmyslu stoupla na 19,2),
  • přístup k pitné vodě stoupl z 80 na 92 %
  • přístup k sanitaci (koupel, sprcha, …) stoupl z 62 na 82 %
  • od roku 1998 do začátku roku 2009 vzniklo ve Venezuele 2,9 milionu nových pracovních míst,
  • za stejnou dobu stoupl počet vyplácených (starobních, invalidních) důchodů a životního minima z 1,7 na 4,4 %
  • celkový dluh vlády se zvýšil z 29% v roce 2011 na 49 % GDP v roce 2012,
  • inflace se pohybuje přes 20 %, i když se v roce 2012 (20,9%) snížila oproti roku 2011 (26,1%)
  • výdaje státního rozpočtu vzrostly v roce 2012 na 175,3, příjmy dosáhly jen 116,3 mld. USD
  • rozvoj hospodářství brzdí extrémně vysoké úrokové sazby (29,5 % je diskontní úroková sazba centrální banky)

Venezuela nyní v reakci na světovou krizi provádí silnou fiskální expanzi. Inflace však neklesá a zdá se být hlavním problémem venezuelské ekonomiky, stejně jako implikace inflace na měnový kurz. Vyšší inflace totiž vede k nadhodnocení bolívaru vůči americkému dolaru (reálná apreciace).

Program vyvlastňování a znárodňování[editovat | editovat zdroj]

Chávez v rámci své politiky uplatňoval rozsáhlý program vyvlastňování a znárodňování klíčových sektorů ekonomiky. Znárodnil např. venezuelský telefonní i elektrárenský podnik nebo velké ropné projekty. Tržby z ropy pak pomáhají financovat bezplatné školství a zdravotní péči ve Venezuele.

V roce 2008 Chávez vyvlastnil cementárny mexické společnosti Cemex SAB, když se firma s vládou nedohodla na podmínkách převzetí majoritního podílu. S francouzskou firmou Lafarge a švýcarským koncernem Holcim se vláda dohodla, že ve venezuelských cementárnách zůstanou už jen partnery minoritními. Za 85 % ve venezuelské divizi Holcimu zaplatil Chávez odstupné 552 milionů dolarů a za 89 % akcií cementáren Lafarge 267 milionů dolarů.[12]

V roce 2009 jednala vláda o kompenzaci za převzetí největší venezuelské ocelářské společnosti Sidor.[13]

Dne 4. března 2009 Chávez nařídil vyvlastnit závod na zpracování rýže amerického koncernu Cargill a pohrozil vyvlastněním největší venezuelské potravinářské firmě Empresas Polar. Důvodem pro znárodnění bylo podle Cháveze to, že pobočka Cargillu porušovala místní zákony tím, že nedodávají na trh dostatek levné rýže za regulované ceny.[14]

V červenci 2009 Chávezova administrativa převzala kontrolu nad Banco de Venezuela, která je třetí největší bankou v zemi a stát se tak stal nejvýznamnějším subjektem ve venezuelském bankovním systému.[15]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Profile: Hugo Chavez
  2. http://www.bbc.co.uk/news/world-13986092
  3. http://www.novinky.cz/zahranicni/amerika/295164-venezuelsky-prezident-hugo-chavez-prohral-boj-s-rakovinou.html
  4. Venezuela expels two US embassy officials amid Chavez cancer conspiracy
  5. Russian Leader Demands Investigation of Chavez’ Death
  6. The Revolution Will Not Be Televised, přibližně kolem 40. minuty
  7. S Chávezem na věčné časy? Venezuela souhlasila
  8. Chávez je zpět doma. Díky Castro, díky Raúle! vzkázal po Twitteru [online]. Lidovky.cz, [cit. 2013-03-06]. Dostupné online.  
  9. Zemřel venezuelský prezident Hugo Chávez. Volby se mají konat do měsíce [online]. Lidovky.cz, [cit. 2013-03-06]. Dostupné online.  
  10. REUTERS. Důkazy o spojení Cháveze s teroristy jsou pravé. Aktuálně.cz [online]. 2008-05-16 [cit. 2010-09-28]. Dostupné online.  
  11. The Chávez Administration at 10 Years: The Economy and Social Indicators, Centrum pro ekonomický a politický výzkum (CEPR), únor 2009
  12. Chávez dál znárodňuje, vyvlastnil cementárny mexického Cemexu
  13. Ve Venezuele se už zase znárodňuje
  14. Chavez chce vyvlastnit venezuelský závod amerického Cargillu
  15. Venezuela převzala kontrolu nad třetí největší bankou v zemi

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu

Audiovizuální dokumenty[editovat | editovat zdroj]