Hugo Chávez

Hugo Chávez Frías
61. Prezident Venezuely
Úřadující
Ve funkci od: 2. únor 1999
Předchůdce	Rafael Caldera
Narození	28. července 1954 (57 let) Sabaneta, Venezuela
Politický subjekt	PSUV
Choť	Nancy Colmenares (rozv.) Marisabel Chávez (rozv.)

Hugo Rafael Chávez Frías (narozen 28. července 1954 Sabaneta) je venezuelský politik, který se v zemi pokusil v roce 1992 o vojenský puč. Od roku 1999 je legálně zvoleným prezidentem Venezuely.

Ctí myšlenky Simóna Bolívara; za svůj politický program vyhlásil Socialismus 21. století; jeho vedení zahraniční politiky Venezuely a zákaz privatizace čerpání jejího přírodního bohatství je předmětem kritiky Washingtonu. Orientuje se na spolupráci s Ruskem a levicovými jihoamerickými vládami. Podporu nachází mezi nejchudšími obyvateli Venezuely, naopak u bohatých vrstev oblíben není.

Život

Narodil se do chudé rolnické rodiny. Jeho otec, stejně jako jeho matka obdělávali pole a učili na vesnické škole. Vliv na něj měla také jeho babička, která jej spolu s rodiči vychovávala, a dědeček, který byl vojákem z povolání. V sedmnácti letech vstoupil do venezuelské armády, později vystudoval sociologii na vojenské akademii v Caracasu, v roce 1990 rovněž ukončil na univerzitě Simona Bolívara studium politologie.

24. června 1983 založil Chávez revoluční hnutí Movimiento Bolivariano Revolucionario 200, které vedl až do poloviny 90. let.

4. února 1992 se Chávez pokusil provést se svou skupinou vojenský převrat proti vládě prezidenta Carlose Andrese Pereze, která zavedla nepopulární ekonomická opatření. Pokus o puč skončil neúspěšně už po 12 hodinách a Chávez byl odsouzen k odnětí svobody. Tento, byť neúspěšný pokus, nicméně vyvolal sympatie u nižších a střední třídy a Chávez vstoupil do povědomí Venezuelanů. Po dvou letech ve vězení byl omilostněn.

Přesvědčivě vyhrál prezidentské volby 6. prosince 1998, když svou kampaní proti korupci a chudobě oslovil převážně lidové vrstvy a získal 56 % hlasů.

V červnu 2011 oznámil, že měl rakovinový nádor, který si však nechal na Kubě vyoperovat.

Prezidentem

Již brzy po nástupu do úřadu si Chávez nechal od parlamentu odhlasovat zvláštní práva v hospodářství. V dubnu 1999 vypsal referendum, v němž dostal svolení k vytvoření nové ústavy. V ústavodárném shromáždění, které bylo následně zvoleno, obdržel přes 90 % hlasů. V srpnu 1999 nad tímto shromáždění vyhlásil výjimečný stav a převzal na sebe moc zasahovat do práce státních úřadů a případně je i rozpouštět. O týden později vyhlásil výjimečný stav nad celou justicí a později zbavil moci i parlament.

14. listopadu 1999 nechal Chávez skrze referendum nahradit ústavu platnou od roku 1961. Tato nová ústava sice rozšiřuje moc prezidenta a zakazuje jakoukoli privatizaci státních zásob ropy, zavádí ale do venezuelské politiky i některé demokratické prvky, dává volební právo příslušníkům armády a přiznává indiánskému obyvatelstvu 54 % země.

Ve volbách v roce 2000 byl Chávez potvrzen v úřadu více než 60 % hlasů. V parlamentních volbách obdržela jeho strana 99 ze 165 křesel. Skrze svou většinu v parlamentu Chávez vypisoval stále více dekretů, které posilovaly jeho moc, což naráželo na silnou kritiku doma i v zahraničí, zvláště v USA.

V témže roce svolal konferenci o budoucnosti fosilních paliv a obnovitelných zdrojů, na které představitele zemí OPEC přesvědčoval o novém systému obchodování s ropou a zemním plynem, který by byl založen na přímé směně za zboží (barter) a ve kterém by tedy nemusela figurovat žádná „petro“-měna. Výsledky konference v září 2000 prezentoval na summitu zemí OPEC.

V prosinci 2000 vyhlásil Chávez referendum, díky němuž chtěl dosáhnout reorganizaci odborů, v nichž plánoval vyměnit vedení, které převážně náleží k opozici. V referendu tento návrh podpořily asi dvě třetiny hlasů. Nejsilnější opoziční strana Accion Democratica, se neúspěšně pokusila o převrat.

Pokus o puč

Hugo Chávez na návštěvě amerického válečného křižníku USS Yorktown (2002)

Na začátku roku 2002, poté, co Chávez vyměnil špičky státního ropného koncernu PDVSA, reagoval svaz odborů, obchodních společností, katolické církve, předchozích vládních stran a soukromých televizních společností a na 11. dubna 2002 Carlos Ortega vyhlásil generální stávku.

Ve stejný den se ale blízko místa, kde Chávez pobýval, objevili i jeho příznivci, aby mu vyjádřili podporu. Situace se vymkla kontrole, když Ortega demonstrující vyzval, aby si „pro Cháveze došli“ do prezidentského paláce, kde v tu dobu jednal s několika ministry. Kolem 14. hodiny, kde se oba davy měly střetnout, je armáda oddělila. Mezi 2. a 3. hodinou odpolední se (neznámo odkud) ozvaly výstřely a několik lidí bylo zabito střelou do hlavy. Nepokoje pokračovaly a ke konci dne bylo zabito několik (uváděno 19) demonstrantů a stovky dalších zraněny.

Chávez zůstal (na pokyn složek zajišťujících jeho bezpečnost) v paláci, kde se spolu s přítomnými ministry stal na několik hodin de facto rukojmím, izolovaným od okolní situace. Tam mu ve večerních hodinách byla (Pedrem Carmonou) doručena listina s jeho rezignaci. Poté, co ji odmítl podepsat, dostal ultimátum – (do cca 4:00 ráno následujícího dne musí rezignovat, jinak se prezidentský palác stane cílem leteckého útoku). V ten moment bylo zbylým rezidentům paláce doporučeno odejít; zůstaly jen armádní složky, několik politických poradců a novinářů. V 3:30 z místnosti (do které novinářům nebyl povolen přístup) vyšla ministryně pro životní prostředí a přečetla, že bylo potvrzeno, že se jedná o puč, že Chávez rezignaci nepodepíše, ale rozhodl se být místo toho vydán. Ty složky armády, které patřily k pučistům, Cháveze zatkly a drželi jej na vojenské základně na ostrově Orchila. Ve stejný den byl Pedro Carmona vojenskými špičkami prohlášen za prozatímního prezidenta a rozpustil národní shromáždění a Nejvyšší soud.

Státní převrat ovšem vyvolal masové protesty u široké vrstvy obyvatel, kteří v tomto čase stáli pevně za Chávezem, a během oslav vítězství prezidentská garda obsadila prezidentský palác a zatkla pučisty. Prezident Chavez byl propuštěn z vězení a 13. dubna znovu uveden do úřadu.

O pár dní později Chávez prohlásil, že během jeho věznění na základně přistálo letadlo s americkým registračním číslem a taktéž venezuelské radarové obrázky zachytily narušení venezuelských vod a vzdušného prostoru loděmi amerického námořnictva resp. letadly armády Spojených států. Britský list The Guardian později přinesl výpověď Waynea Madsena, býv. důstojníka americké rozvědky, o zapletení Spojených států amerických do tohoto puče a úloha USA a administrativy George W. Bushe byla později potvrzena.

Pokračování v prezidentském úřadu

Hugo Chávez a ruský prezident Dmitrij Medveděv, 2008 (v pozadí portrét Simóna Bolívara)

Počátkem roku 2005 Hugo Chávez vyhlásil jako cíl, ke kterému bude jeho vláda směřovat, Socialismus 21. století.

V prezidentských volbách 3. 12. 2006 získal H. Chávez 62,8 % hlasů (při volební účasti cca 75 %) a stal se tak prezidentem i pro další volební období 2007-2013.

15. února 2009 referendum potvrdilo návrh, který předložil Hugo Chávez, podle kterého on a další politici budou moci získat neomezený počet mandátů, a tak případně vládnout i doživotně.

Sympatie a antipatie k Chávézovi

Zjednodušeně se dá říci, že odpůrci Chávéze a jeho setrvávání v prezidentském úřadu, pocházejí většinou z vyšších tříd; jeho sympatizanti se naopak rekrutují z chudých vrstev Venezuely.

Mezi důvody, pro které si sympatizanti Chávéze chválí, se nejčastěji objevuje důvěra ve skutečnou změnu a dokončení „revoluce“ (za tímto pojmem se schovává to, co Chávez nazývá jako návrat země, její půdy a jejích zdrojů jejím obyvatelům; jiní o tomtéž referují jako o „redistribuci bohatství“ - laicky řečeno převzetí nerostných bohatství a jiných nejdůležitějších zdrojů zisku od nadnárodních korporací státem). Z úst odpůrců Cháveze lze slyšet kritiku k jeho spřízněnosti s jinou americkou zemí – Kubou a jejím někdejším vůdcem Fidelem Castrem. Spřízněnost s kubánským režimem (Chávez je někdy označován jako "politický syn Fidela Castra") vede Venezuelu k poklesu průmyslové a zemědělské produkce, ke stále větší nutnosti dovážet i základní potraviny.^[zdroj?] Začaly se projevovat nedostatky v zásobování.^[zdroj?]

Zahraniční politika

Podle analýzy Interpolu jsou pravá počítačová data, svědčící o Chávezově podpoře kolumbijských levicových povstalců z Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC).

Ekonomická a sociální politika

Neutralita této části je zpochybněna. Podrobnější zdůvodnění najdete v diskusi.
Informace pro vkladatele šablony: Vložte prosím na diskusní stránku zdůvodnění vložení šablony.

Podrobnější informace naleznete v článku Socialismus 21. století.

Chávez zastává politiku, již nazývá socialismem 21. století. V jejím rámci se snaží o snížení chudoby a sociálních rozdílů v zemi a zlepšování veřejných služeb.

Ekonomická expanze Venezuely započala, když vláda převzala kontrolu nad ropnou společností PDVSA v prvním kvartálu roku 2003. Od té doby nastalo několik změn v ekonomických a společenských ukazatelích:

• reálné, o inflaci upravené HDP téměř zdvojnásobilo,
• většina ekonomického růstu ovšem pocházela z neropného sektoru, soukromý sektor rostl rychleji než veřejný,
• míra chudoby byla snížena o více než polovinu na 26 % na konci roku 2008,
• od roku 1999 počet domácností v chudobě klesl o 39 %,
• extrémní chudoba poklesla o více než 72 %,
• mezi lety 1998 a 2006 se výdaje na sociální oblast na obyvatele více než ztrojnásobily,
• dětská úmrtnost klesla o více než třetinu,
• počet praktických lékařů se více než zdvanáctinásobil,
• mezi lety 1999 a 2008 výrazně ubylo analfabetů a vzdělání se celkově zlepšilo, zejména to vyšší (zdvojnásobil se počet přijímaných studentů na VŠ),
• za stejné období nezaměstnanost spadla z 11,3 na 7,8 % (krátce během jara 2003 vlivem stávek v ropném průmyslu stoupla na 19,2 %, ale od té doby klesala),
• přístup k pitné vodě stoupl z 80 na 92 %
• přístup k sanitaci (koupel, sprcha, …) stoupl z 62 na 82 %
• od roku 1998 do začátku roku 2009 vzniklo ve Venezuele 2,9 milionu nových pracovních míst,
• za stejnou dobu stoupl počet vyplácených (starobních, invalidních) důchodů a životního minima z 1,7 na 4,4 %
• celkový dluh vlády se snížil z 30,7% na 14,3% HDP,
• zahraniční dluh poklesl ještě podstatněji – z 25,6% na 9,8% HDP.

Venezuela nyní v reakci na světovou krizi provádí silnou fiskální expanzi. Inflace postupně klesá a nezdá se být hlavním problémem venezuelské ekonomiky, to je spíše implikace inflace na měnový kurz. Vyšší inflace totiž vede k nadhodnocení bolívaru vůči americkému dolaru (reálná apreciace).

Program vyvlastňování a znárodňování

Chávez v rámci své politiky uplatňuje rozsáhlý program vyvlastňování a znárodňování klíčových sektorů ekonomiky. Znárodnil např. venezuelský telefonní i elektrárenský podnik nebo velké ropné projekty. Tržby z ropy pak pomáhají financovat bezplatné školství a zdravotní péči ve Venezuele.

V roce 2008 Chávez vyvlastnil cementárny mexické společnosti Cemex SAB, když se firma s vládou nedohodla na podmínkách převzetí majoritního podílu. S francouzskou firmou Lafarge a švýcarským koncernem Holcim, se vláda dohodla, že ve venezuelských cementárnách zůstanou už jen partnery minoritními. Za 85 % ve venezuelské divizi Holcimu zaplatil Chávez odstupné 552 milionů dolarů a za 89 % akcií cementaren Lafarge 267 milionů dolarů.

V roce 2009 jedná vláda o kompenzaci za převzetí největší venezuelské ocelářské společnosti Sidor.

4. března 2009 Chávez nařídil vyvlastnit závod na zpracování rýže amerického koncernu Cargill a pohrozil vyvlastněním největší venezuleské potravinářské firmě Empresas Polar. Důvodem pro znárodnění je podle Cháveze to, že pobočka Cargillu porušovala místní zákony tím, že nedodávají na trh dostatek levné rýže za regulované ceny.

V červenci 2009 Chávezova administrativa převzala kontrolu nad Banco de Venezuela, která je třetí největší bankou v zemi a stát se tak stal nejvýznamnějším subjektem ve venezuelském bankovním systému.

Odkazy

Externí odkazy

• (anglicky) The Chávez Administration at 10 Years: The Economy and Social Indicators, únor 2009 - přehled hospodářského a sociálního vývoje Venezuely za vlády Huga Cháveze, z něhož vyplývá, že celkový stav v zemi se znatelně zlepšuje, zpracovaný renomovanou agenturou Center for economic and political research (Centrum pro ekonomický a politický výzkum).
• (anglicky) Profile: Hugo Chavez – profil na portálu BBC

Audiovizuální dokumenty

• (anglicky) The Revolution Will Not Be Televised – dokument o puči z roku 2002
• (anglicky)(česky) Válka proti demokracii – dokument o Chávezovi a ostatních vládách Jižní Ameriky
• (anglicky) South of the Border, režie Oliver Stone