Státní dluh
- Související informace naleznete v článcích Seznam zemí podle státního dluhu a Státní dluh České republiky.
Termíny státní dluh a veřejný dluh (angl. public debt), vládní dluh (angl. government debt) a národní dluh (angl. national debt) se označuje souhrn závazků ústředních vládních institucí a dalších veřejných orgánů dané země vůči jednotlivým věřitelům. Zahrnuje tedy celkové zadlužení vlády, nižších správních celků (v ČR krajů a obcí), mimorozpočtových fondů a fondů sociálního zabezpečení (např. zdravotních pojišťoven).[3][4]
Pozor, někdy se v ČR používá alternativní terminologie, podle které státní dluh je dluhem centrální vlády a tvoří jen část celkového veřejného dluhu.[zdroj?]
Veřejný dluh vzniká kumulací schodků (deficitů) veřejných rozpočtů, především státního rozpočtu, v jednotlivých letech. (Také se obvykle udává jako procento ročního hrubého domácího produktu.) Vláda si většinu chybějících peněz obvykle půjčuje emisním financováním, vydáváním dluhopisů (neboli obligací) a dalších cenných papírů s takovou úrokovou sazbou, aby je někdo koupil.
Většina států své dluhy vůbec nesplácí – když dojde na splatnost dluhopisů prostě vydají dluhopisy nové (tzv. rolování). Ovšem to se týká pouze států, které si to mohou dovolit, tedy států, jejichž obligace jsou finanční trhy ochotné kupovat. To se odvíjí především od odhadu rizika, že dluhy nebudou včas a řádně splaceny, které vyjadřuje rating (hodnocení) vydávaný ratingovými agenturami. Od ratingu se pak odvíjí rizikový příplatek (angl. risk prime) u CDS, což je cena pojištění právě pro případ, že dojde k nesplácení státního dluhu (angl. sovereign default).[5]
Podle toho, kdo je věřitelem, se rozlišuje vnitřní dluh, kdy věřiteli jsou občané státu a právnické osoby v něm registrované, a zahraniční dluh, kdy jsou věřiteli zahraniční subjekty, a to jak soukromé (např. obchodní banky), tak jiné vlády a nadnárodní instituce (např. Evropská centrální banka či Světová banka). Pro vládu je jasně výhodnější vnitřní dluh, kdy stát de facto dluží sám sobě, ale zda je možné obligace na domácím trhu prodat závisí na absorbci domácího trhu.[5]
Dále je podstatné, zda stát najde dostatek zájmeců, kteří by koupili jeho obligace v domácí měně. V opačném případě mu nezbyde než se zadlužit v jedné z mezinárodně uznávaných měn (dolar, euro...).[5] Termín dluh fiskálně suverenních zemí (angl. sovereign debt) je právě proto někdy definován jako souhrn veřejných závazků v zahraniční měně.
Podle doby splatnosti se státní dluhopisy dělí se na krátkodobé (do jednoho roku), střednědobé (do tří let) a dlouhodobé (nad tři roky).[zdroj?]
Logickým důsledkem existence státního dluhu je nutnost platit z něj úrok, říká se tomu obsluha státního dluhu a tvoří podstatnou část rozpočtů většiny zemí. Do tzv. dluhové pasti se stát dostane, pokud úroky, které musí platit, jsou vyšší než nominální růst jeho HDP. V důsledku pak stát dostane horší rating, což zase zvýší úrokové sazby; z takové dluhové spirály se nelze jednoduše vymanit.[6]
Odkazy [editovat]
Zdroje [editovat]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Government debt na anglické Wikipedii.
- ↑ CIA. Country Comparison :: Public debt [online]. The World Factbook, [cit. 2013-03-27]. Dostupné online.
- ↑ Zdroj: Eurostat
- ↑ EuroVoc. EU, [cit. 2013-03-27]. Dostupné online.
- ↑ Český statistický úřad. Vládní dluh [online]. [cit. 2013-03-27]. Dostupné online.
- ↑ a b c ŠVIHLÍKOVÁ, Ilona. Veřejné dluhy, „bankroty“ států a možná řešení [online]. Praha: Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů, 2011-05-31, [cit. 2013-03-27]. Dostupné online.
- ↑ ZAMRAZILOVÁ, Eva. Veřejné finance v dluhové pasti [online]. Česká národní banka, 2010-04-27, [cit. 2013-03-27]. Dostupné online.
