Základna Guantánamo
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisuje stránka Vzhled a styl, konkrétní problémy tohoto článku mohou být specifikovány na diskusní stránce.
Obsah |
[editovat] Historie boje kubánského lidu za svobodu
Boj kubánského lidu za osvobození od španělské koloniální nadvlády začal později než v ostatních latinsko-amerických zemích a byl mnohem delší a krutější. První povstání začalo pod vedením Carlose Manuela de Céspedes v roce 1868 a skončilo po deseti letech kapitulací povstalců. V roce 1895 propukla tzv. "malá válka", řízená Revoluční stranou Kuby, kterou založil José Martí. povstání začalo v provinciích Oriente a Camaguey a rychle se šířilo do dalších provincií. Na Kubě se vylodili generálové Antonio Maceo a Máximo Gomez spolu s José Martím. Vrchní velitel španělských vojsk Weyler ve snaze odvrátit totální porážku zahájil v roce 1897 válku proti civilnímu obyvatelstvu. Při násilném přesidlování civilního obyvatelstva do měst bylo vyvražděno nejméně 400.000 lidí.
USA vývoj situace na Kubě velmi pozorně sledovaly. Od počátku 19. století počítaly se začleněním Kuby do svazku Spojených států amerických. V roce 1823, těsně před vyhlášením Monreovy doktríny, která v podstatě proklamuje ideu Amerika Američanům, přišel tehdejší státní tajemník John Adams s doktrínou tzv. "politiky uzrálého plodu", podle které, dříve či později, z důvodů geografického sousedství a rychlého rozvoje amerického hospodářství, Kuba spadne jako zralý plod do klína Spojeným státům. Faktem je, že v roce 1884 vyvezla Kuba do USA desetkrát více zboží než do Španělska a že tam vyvážela 94% své produkce cukru. Americké investice na Kubě představovaly na svou dobu obrovskou částku 52 milionů zlatých dolarů.
Z obavy, že by mohly ztratit jedinečnou příležitost získat kontrolu nad Kubou, rozhodly se USA do konfliktu zasáhnout. V dubnu 1898 schválily poslanecká sněmovna a senát společnou rezoluci, která zmocnila prezidenta k intervenci na Kubě. Odstavec 4 této rezoluce říká, že po pacifikaci ostrova USA předají vládu a dominium nad Kubou jejímu lidu. V polovině roku došlo k vylodění americké námořní pěchoty právě v zátoce Guantanámo v blízkosti města Santiago de Cuba, tehdy nejsilnější vojenské pevnosti ostrova. Po porážce španělské flotily vstupují za vydatné pomoci kubánských povstalců intervenční oddíly do města. Následuje rychlá okupace ostrova, které nikde nebyl kladen odpor. 10. prosince 1898 končí válka podpisem Pařížské smlouvy, na základě které získaly USA Portoriko a Filipíny a převzaly ochranu nad Kubou.
[editovat] Americké požadavky na dodatek k ústavě
V roce 1900 proběhly na Kubě pod dozorem amerických vojsk volby do Ústavodárného shromáždění, které mělo vypracovat ústavu a vyjádřit názor, jak mají být upraveny vztahy mezi Kubou a USA. Na první schůzi tlumočil vojenský guvernér Leonard Wood zvoleným delegátům požadavek vlády Spojených států amerických, aby text ústavy nebo dodatek k ní obsahoval tyto body:
1. Kuba musí žádat o souhlas USA v otázkách dohod s cizími mocnostmi, při jednáních o veřejném dluhu.
2. Uzná právo USA intervenovat za účelem ochrany Kuby a stability její vlády
3. Uzná platnost všech aktů okupační správy
4. Poskytne části svého území ke zřízení uhelných a námořních stanic za účelem plnění předchozích závazků a zajištění vlastní ochrany.
Ústavodárné shromáždění odmítá tyto požadavky, které znamenají omezení státní suverenity, přijmout. Americký senát a sněmovna reprezentantů potom schvalují tzv. Plattův dodatek k zákonu o financování americké okupační armády, jehož obsahem je právě zmíněné požadavky. Prezident Mc Kinley zákon okamžitě podepisuje. Guvernér Wood pak oficiálně sděluje předsedovi Ústavodárného shromáždění, že prezident Mc Kinley byl autorizován senátem a sněmovnou, aby přenechal vládu a kontrolu nad Kubou jejímu lidu hned poté, co bude na ostrově ustavena vláda opírající se o ústavu, ve které budou vzájemné vztahy s USA upraveny dle Plattova dodatku. Jinými slovy, jestliže dodatek bude odmítnut, prodlouží se okupace až do doby, kdy jej nějaký nový orgán schválí. Pod tímto nátlakem je v červnu 1901 připojen Plattův dodatek ke kubánské ústavě, schválené 21. února. Pro posouzení platnosti smlouvy o pronájmu Guantanáma je třeba podtrhnout, že Ústavodárné shromáždění přijalo cizí zákon jako dodatek k ústavě republiky pouze z přinucení, jako jediný prostředek k dosažení konce okupace ostrova a vyhlášení Republiky Kuba. Navíc tento akt přesahoval rámec kompetencí, které Ústavodárné shromáždění podle výnosu o svém zřízení mělo.
[editovat] Pronájem Guantanama
V červenci 1903 byla mezi Kubou a USA podepsána dohoda, upravující pronájem námořních a uhelných stanic v Guantanámo a Bahia Honda. Tato dohoda neobsahuje přesný termín pro ukončení své platnosti. V článku I. se Spojené státy pouze zavazují platit Kubě roční nájem dva tisíce pesos ve zlatých mincích "po celou dobu, po kterou by okupovaly a používaly zmíněné rozlohy území z titulu dohody". Prakticky tedy šlo o smlouvu na věčné časy. V roce 1934 vyhlašuje prezident Spojených států amerických Franklin Roosevelt pro oblast styků se zeměmi Latinské Ameriky doktrínu "dobrého sousedství". V souvislosti s ní byla v květnu téhož roku mezi USA a Kubou podepsána Smlouva o vzájemných vztazích, která obsahuje i ustanovení týkající se pronájmu základen. USA vrátily Kubě přístav Bahia Honda a prosadily za to rozšíření základny Guantanámo o 10 km2 na dnešních 117,6 km2. V preambuli nové smlouvy se prohlašuje, že jejím smyslem je "posílení přátelských vztahů mezi oběma národy". Obě strany zároveň potvrdily platnost smlouvy z roku 1903. Pokud jde o dobu platnosti smlouvy, nový článek III stanoví: "Dokud Spojené státy americké neopustí uvedenou námořní základnu Guantanámo..."
[editovat] Odmítnutí dalšího pronájmu Guantanama
V roce 1959, po vítězství kubánské revoluce, vyjádřili nejvyšší představitelé Kuby na mezinárodních fórech nesouhlas s další existencí cizí základny na svém území. Od roku 1959 nepřevzala Kuba ani jediný šek za pronájem základny, které ukládá vláda USA každoročně u švýcarské banky. Převzetím šeku by totiž potvrdila, že uznává platnost smlouvy z roku 1934. Konečně kubánská ústava, schválená lidovým referendem v roce 1976, v kapitole I, článku 11 stanoví: "Republika Kuba odmítá a považuje za nelegální a nulitní smlouvy, dohody nebo koncese uzavřené za nerovnoprávných podmínek, jakož i ty, které neuznávají nebo omezují její suverenitu a územní celistvost". Podporu Kubě v tomto směru vyjádřila v závěrečné rezoluci např. i Konference neangažovaných zemí v Alžíru a celá řada zemí v komuniké při vrcholných návštěvách. V roce 1961 byla při jednáních mezi SSSR a USA o řešení tzv. Karibské raketové krize promarněna jedinečná příležitost dohodnout vyklizení Guantanáma.
[editovat] Současná situace ohledně Guantanama
Kdyby dnes Kuba využila možnost, kterou nabízí Charta OSN a předložila tento spor Valnému shromáždění, skončí v nejlepším případě v Radě bezpečnosti, kde mají USA právo veta. Druhou možností je předložení sporu Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu, jehož složení však nedává záruky nezaujatého posuzování a rozhodování.
[editovat] Údaje o námořní základně Guantanámo
Rozloha: 117,6 km2. Z toho pevnina 49 km2, moře 38,8 km2, bažiny 29,4 km2.
Kolem celé základny je postaven vysoký plot v celkové délce 28 km.
Na základně jsou dvě letiště: Mc Call a Leward Point.
Odsolovací zařízení má kapacitu zpracovat téměř 4 miliony litrů vody za 24 hodin.
Zátoka Guantanámo je dostatečně hluboká pro lodě střední tonáže. Disponuje osmi přístavními moly, kde je možno odbavovat současně 40 lodí.
Za normální situace je na základně zhruba 7 tisíc příslušníků námořních sil USA.
