Ota I. Veliký
| otec | |
|---|---|
| matka | |
| I. manželka | |
| syn | |
| dcera |
Liutgarda
|
| II. manželka | |
| syn |
Jindřich
|
| syn |
Bruno
|
| dcera |
Matylda
|
| syn | |
| levobočný syn |
Vilém, arcibiskup mohučský
|
Ota I. Veliký (23. listopadu 912 Wallhausen - 7. května 973 Memleben) byl syn Jindřicha I. Ptáčníka, vévoda saský, východofranský král, král italský a první císař Svaté říše římské.
Obsah |
[editovat] Život
Ota nastoupil na trůn po svém otci Jindřichu Ptáčníkovi jako východofranský král v roce 936 7. srpna 936 byl v katedrále Panny Marie v Cáchách korunován německým králem, přičemž korunován byl mohučským arcibiskupem, který byl hlavním arcibiskupem říše. Už na začátku vlády vyhlásil, že bude následníkem Karla Velikého, jehož poslední dědic zemřel v roce 911, přičemž jako oporu bude využívat biskupy a opaty. Ota chtěl panovat nad církví a využít její schopnost sjednocovat, aby v německých zemích založil instituci s velkou teokratickou mocí.
V roce 938 se v saském městě Rammelsbergu podařilo najít stříbrnou žílu, nerostné bohatství ostatně dopomáhalo Otovi financovat všechny jeho aktivity. Začátky Otovy vlády byly poznamenané řadou povstání místních panovníků, v roce 938 Eberhard, nový bavorský vévoda, odmítl vzdát Otovi hold. Když ho Ota sesadil a dosadil na jeho místo strýce Bertholda, povstal proti Otovi Eberhard Franský spolu s některými saskými šlechtici. Snažili se Otu svrhnout a dosadit jeho staršího polorodého bratra Thankmara (syna Hatheburgy, manželky Jindřicha Ptáčníka). Revolta pokračovala i nasledujíci rok. Giselbert, lotrinský vévoda, přísahal věrnost západofranskému panovníkovi Ludvíkovi IV. a Otův mladší bratr Jindřich připravoval spolu s mohučským arcibiskupem Otovu vraždu. Povstání skončilo v roce 939 Otovým vítězstvím v bitvě u Andernachu, ve které Eberhard s Giselbertem padli. Jindřich utekl do západních Frank, kam zanedlouho vpadl Hugo Veliký s armádou na rozkaz Oty. V roce 941 došlo mezi bratry k dohodě a když Ludvík uznal svrchovanost Oty nad Lotrinskem, armáda se stáhla.
Mgft. = marka/markrabství
Hzt. = vévodství
Kgr. = království
Aby Ota zabránil dalším vzpourám, za hlavy vévodství jmenoval své rodinné příslušníky. V roce 944 věnoval Lotrinsko Konrádovi Rudému, který se oženil s Otovou dcerou Liutgardou a svého syna Liudolfa oženil s dcerou švábskeho vévody Heřmana. Heřman v roce 947 zemřel, a Liudolf po něm Švábsko zdědil. Podobně zdědil v roce 949 bavorské vévodství Jindřich.
[editovat] Vzpoura šlechty a bitva na Lechu
V této době se Itálie nacházela v politickém chaosu. Po smrti Lothara, kterého zřejmě otrávili, zdědila trůn jeho žena Adelaida, vlastní dcera, nevěsta a vdova po posledních třech italských králích. Šlechtic Berengar z Ivrey se vyhlásil králem Itálie, unesl Adelaidu a pokoušel se legitimovat svou vládu svatbou Adelaidy se svým synem. Adelaida ovšem uprchla a požádala o intervenci. Liudolf a Jindřich nezávisle vpadli do severní Itálie, aby využili situace, ale jejich ambice zmařil Ota, který tam vpadl rovněž a donutil Berengara přísahat lenní věrnost. Krátce nato se oženil s Adelaidou.
Tato svatba spustila další revoltu. Když Adelaida porodila syna, Liudolf, zákonitý dědic po Otovi, se začal obávat o svou pozici a roku 953 spolu s Konrádem Rudým a mohučským arcibiskupem proti Otovi povstal. Po počátečních úspěčích Ota nakonec padl do zajetí při útoku na Mohuč. V příštím roce se povstání rozšířilo do celé země. Liudolf a Konrád však udělali chybu když se spojili s Maďary, jejich vpády do jižního Německa znovu sjednotily šlechtu. Na sněmu v Auerstadtu byli Liudolf a Konrád zbaveni titulů, šlechta obnovila Otovu moc.
Boleslav I. se spolu se svým synem poddal Otovi I. v r. 950 pod tzv. Novým hradem. 10. srpna 955 porazil Ota Maďary v bitvě na řece Lechu nedaleko Augsburgu (bitvy se zúčastnil i český oddíl, avšak nikoliv pod vedením českého knížete Boleslava I., se kterým Ota do r. 950 vedl bezvýchodné spory). Zbavil tak říši jíž několik let čelící nájezdům Maďarů hrozícího nebezpečí z východu. Roku 962 podnikl úspěšné tažení do Itálie, kde získal bohatou kořist dobytím mnoha severoitalských měst. Využil situace a nechal se v Římě korunovat papežem na císaře Svaté říše římské. Podle jeho příkladu pak měly všechny císařské korunovace probíhat v Římě. Toto pravidlo ale bylo často porušováno. Pro císaře byla cesta do Říma nákladná a její dlouhé trvání mohlo způsobit vzpoury v zemi.
[editovat] Odkazy
[editovat] Literatura
- BROOKE, Christopher. Evropa středověku v letech 962-1154. Praha : Vyšehrad, 2006. 480 s. ISBN 80-7021-831-2.
- COLLINS, Roger. Evropa raného středověku 300-1000. Praha : Vyšehrad, 2005. 480 s. ISBN 80-7021-660-3.
- DVORNÍK, František. Zrod střední a východní Evropy. Mezi Byzancí a Římem. Praha : Prostor, 1999. 528 s. ISBN 80-7260-005-2.
- KELLER, Hagen. Otoni. Jindřich I. Ptáčník, Ota I., II., III., Jindřich II. Praha : Vyšehrad, 2004. 119 s. ISBN 80-7021-733-2.
- Z MERSEBURKU, Dětmar. Kronika. Praha : Argo, 2008. 342 s. ISBN 978-80-257-0088-4.
- RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého. Od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2007. 316 s. ISBN 978-80-7185-726-6.
- SCHNITH, Karl Rudolf, a kol. Mittelalterliche Herrscher in Lebensbildern : von den Karolingern zu den Staufern. Graz ; Wien ; Köln : Verlag Styria, 1990. 388 s. ISBN 3-222-11973-2. (německy)
- SCHNEIDMÜLLER, Bernd; WEINFURTER, Stefan, a kol. Die deutschen Herrscher des Mittelalters : Historische Porträts von Heinrich I. bis Maximilian I. München : Beck, 2003. 624 s. ISBN 3-406-50958-4. (německy)
[editovat] Externí odkazy
- (anglicky) Vatikánský archív
| Předchůdce: Jindřich I. |
 |
Východofranský král 936 – 973 |
|
Nástupce: - |
| Předchůdce: Jindřich I. |
 |
Saský vévoda Ota II. 936 – 961 |
|
Nástupce: Heřman |
| Předchůdce: - |
 |
Císař Svaté říše římské 962 – 973 |
|
Nástupce: Ota II. |
