Ota I. Veliký

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ota I. Veliký (iluminace z 13. století)
Příbuzenstvo
otec Jindřich I. Ptáčník
matka Matylda z Ringelheimu
I. manželka Edita Anglická
syn Liudolf Švábský
dcera Liutgarda
II. manželka Adéla Burgundská
syn Jindřich
syn Bruno
dcera Matylda
syn Ota II.
levobočný syn Vilém, arcibiskup mohučský

Ota I. Veliký (23. listopadu 912 Wallhausen7. května 973 Memleben) byl synem Jindřicha I. Ptáčníka, vévoda saský, východofranský král, král italský a první císař Svaté říše římské.

Život[editovat | editovat zdroj]

Ota nastoupil na trůn po svém otci Jindřichu Ptáčníkovi. Dne 7. srpna 936 byl v katedrále Panny Marie v Cáchách korunován východofranckým králem, přičemž se stal i mohučským arcibiskupem, tedy hlavním arcibiskupem říše. Už na začátku vlády vyhlásil, že bude následníkem Karla Velikého, jehož poslední dědic zemřel v roce 911, přičemž jako oporu bude využívat biskupy a opaty. Ota chtěl panovat nad církví a využít její schopnost sjednocovat, aby v německých zemích založil instituci s velkou teokratickou mocí.

V roce 938 se v saském městě Rammelsbergu podařilo najít stříbrnou žílu, nerostné bohatství ostatně dopomáhalo Otovi financovat všechny jeho aktivity. Začátky Otovy vlády byly poznamenané řadou povstání místních panovníků, v roce 938 Eberhard, nový bavorský vévoda, odmítl vzdát Otovi hold. Když ho Ota sesadil a dosadil na jeho místo strýce Bertholda, povstal proti Otovi Eberhard Franský spolu s některými saskými šlechtici. Snažili se Otu svrhnout a dosadit jeho staršího polorodého bratra Thankmara (syna Hatheburgy, manželky Jindřicha Ptáčníka). Revolta pokračovala i následující rok. Giselbert, lotrinský vévoda, přísahal věrnost západofranskému panovníkovi Ludvíkovi IV. a Otův mladší bratr Jindřich připravoval spolu s mohučským arcibiskupem Otovu vraždu. Povstání skončilo v roce 939 Otovým vítězstvím v bitvě u Andernachu, ve které Eberhard s Giselbertem padli. Jindřich utekl do západních Frank, kam zanedlouho vpadl Hugo Veliký s armádou na rozkaz Oty. V roce 941 došlo mezi bratry k dohodě a když Ludvík uznal svrchovanost Oty nad Lotrinskem, armáda se stáhla.

Svatá říše římská v době Otovy smrti (ohraničena plnou čarou).
Mgft. = marka/markrabství
Hzt. = vévodství
Kgr. = království

Aby Ota zabránil dalším vzpourám, za hlavy vévodství jmenoval své rodinné příslušníky. V roce 944 věnoval Lotrinsko Konrádovi Rudému, který se oženil s Otovou dcerou Liutgardou a svého syna Liudolfa oženil s dcerou švábského vévody Heřmana. Heřman v roce 947 zemřel, a Liudolf po něm Švábsko zdědil. Podobně zdědil v roce 949 bavorské vévodství Jindřich.

Vzpoura šlechty a bitva na Lechu[editovat | editovat zdroj]

V této době se Itálie nacházela v politickém chaosu. Po smrti Lothara, kterého zřejmě otrávili, zdědila trůn jeho žena Adelaida, vlastní dcera, nevěsta a vdova po posledních třech italských králích. Šlechtic Berengar z Ivrey se vyhlásil králem Itálie, unesl Adelaidu a pokoušel se legitimovat svou vládu svatbou Adelaidy se svým synem. Adelaida ovšem uprchla a požádala o intervenci. Liudolf a Jindřich nezávisle vpadli do severní Itálie, aby využili situace, ale jejich ambice zmařil Ota, který tam vpadl rovněž a donutil Berengara přísahat lenní věrnost. Krátce nato se oženil s Adelaidou.

Tato svatba spustila další revoltu. Když Adelaida porodila syna, Liudolf, zákonitý dědic po Otovi, se začal obávat o svou pozici a roku 953 spolu s Konrádem Rudým a mohučským arcibiskupem proti Otovi povstal. Po počátečních úspěších Ota nakonec padl do zajetí při útoku na Mohuč. V příštím roce se povstání rozšířilo do celé země. Liudolf a Konrád však udělali chybu, když se spojili s Maďary, jejich vpády do jižního Německa znovu sjednotily šlechtu. Na sněmu v Auerstadtu byli Liudolf a Konrád zbaveni titulů, šlechta obnovila Otovu moc.

Boleslav I. se spolu se svým synem poddal Otovi I. v r. 950 pod tzv. Novým hradem. 10. srpna 955 porazil Ota Maďary v bitvě na řece Lechu nedaleko Augsburgu (bitvy se zúčastnil i český oddíl, avšak nikoliv pod vedením českého knížete Boleslava I., se kterým Ota do r. 950 vedl bezvýchodné spory). Zbavil tak říši jíž několik let čelící nájezdům Maďarů hrozícího nebezpečí z východu. Roku 962 podnikl úspěšné tažení do Itálie, kde získal bohatou kořist dobytím mnoha severoitalských měst. Využil situace a nechal se v Římě korunovat papežem na císaře Svaté říše římské. Podle jeho příkladu pak měly všechny císařské korunovace probíhat v Římě. Toto pravidlo ale bylo často porušováno. Pro císaře byla cesta do Říma nákladná a její dlouhé trvání mohlo způsobit vzpoury v zemi.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Jindřich I.
Znak z doby nástupu Východofranský král
936973
Znak z doby konce vlády Nástupce:
-
Předchůdce:
Jindřich I.
Znak z doby nástupu Saský vévoda
Ota II.
936961
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Heřman
Předchůdce:
-
Znak z doby nástupu Císař Svaté říše římské
962973
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Ota II.