Viktor Frankl

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Viktor Frankl

Viktor Emil Frankl (26. března 1905 Vídeň2. září 1997 Vídeň) byl rakouský neurolog a psychiatr, zakladatel existenciální analýzy a logoterapie.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Viktor Frankl se narodil ve Vídni v židovské rodině česko-rakouským rodičům. Jeho otec byl státní úředník.

Vystudoval medicínu na Vídeňské univerzitě, během studia se specializoval na neurologii a psychiatrii. Od nadšení ze Sigmunda Freuda a jeho redukce člověka na bytost ovlivňovanou více či méně skrytými sexuálními impulzy „přešel“ ke škole Freudova oponenta Alfreda Adlera, ovšem ani s jeho výkladem člověka nebyl spokojen dlouho. Když začal po skončení studia pracovat jako psychiatr ve Vídni a pomáhal bu­dovat síť poraden po celém Rakousku zachváceném krizí, začal přicházet k názoru, že terapii je třeba vést do hlubších a duchovnějších sfér, má-li být běžnému člověku se všemi jeho starostmi užitečná.

Tvrdil, že přestal poslouchat své učitele a naučil se naslouchat svým pacientům a učit se od nich.[1] Pracoval také v poradně pro mládež, kde se mj. zabýval problémem sebevražd při vydávání vysvědčení.

Roku 1937 si založil soukromou praxi, specializovanou na neurologii a psychiatrii.

2. světová válka, koncentrační tábory[editovat | editovat zdroj]

V roce 1938, když Rakousko obsadili Němci, musel kvůli židovskému původu přestat léčit „árijské" pacienty. Ač­koli mohl mladý Frankl uprchnout do zahraničí, zůstal kvůli svým blízkým, kteří povolení vycestovat nedostali.

V roce 1940 začal pracovat v Rothschild Hospital, kde vedl neurologické oddělení. Šlo o jedinou nemocnici ve Vídni, ve které tehdy byli ještě přijímání i Židé. Jeho lékařské diagnózy v několika případech zachránily nemocné před eutanazií podle nacistického programu.

V prosinci 1941 se oženil s Tilly Grosser.

V roce 1942 byl odvelen do koncentračního tábora.[2] V průběhu války byl vězněn v Terezíně, Osvětimi a Türkheimu.[3] Za pobytu v koncentračních táborech se mu začaly rýsovat hlavní myšlenky logoterapie. Organizoval tajná setkání a přesvědčoval spoluvězně, že budou-li mít pro co žít, přežijí.[1] On sám myslíval na svou odbornou práci a promýšlel rukopis své knihy.[4]

Život po osvobození[editovat | editovat zdroj]

Když se vrátil z koncentračních táborů, zjistil, že nejbližší členové jeho rodiny válku nepřežili. Jeho otec zemřel v Terezíně, jeho matka a bratr v Osvětimi, jeho žena zahynula v táboře Bergen-Belsen. Holocaust tak z jeho nejbližších přežila jen jeho sestra, která se zachránila emigrací do Austrálie.[5]

Ještě v roce 1945 sepsal knihu A přesto říci životu ano.

O rok později začal vést neurologickou kliniku ve Vídni, kde pracoval až do roku 1971.

V roce 1947 si vzal svou druhou ženu, Eleonoru Katharinu Schwindt. Byla to katolička, a tak manželé chodili jak do kostela, tak do synagogy, a slavili jak Vánoce, tak chanuku. Měli spolu dceru Gabrielu, která se stala dětskou psycholožkou.[6]

V roce 1955 získal titul profesora neurologie a psychiatrie na vídeňské univerzitě. Založil také Rakouskou lékařskou společnost pro psychoterapii. V roce 1961 se stal hostujícím profesorem na Harvardově univerzitě, ale přednášel a vedl semináře na řadě dalších univerzit po celém světě. Obdržel 29 čestných doktorátů.

Publikoval 39 knih, které byly přeloženy do 40 jazyků. Jeho američtí příznivci koncem 70. let založili v Berkeley Logoterapeutický institut (Viktor Frankl Institute of Logotherapy).

Zemřel na srdeční selhání ve věku 92 let.

Dát životu smysl[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Logoterapie.

Viktor Frankl vystihl lidskost člověka, jeho logoterapie vidí v člověku bytost hledající smysl a reaguje na volání po smyslu, které dnes nezaslechnuto zanikne.[7] Jsou tři možnosti, jak dát životu smysl:

  • vykonáním činu - smysluplné lidské dílo je zacíleno za hranice vlastního já; nevyžaduje přitom hrdinské činy - každý čin vykonaný s ohledem na druhé se stává sebepřesahujícím, lidským a smysluplným
  • prožitím zážitku, který obohacuje a povznáší, přičemž nejvyšší hodnotou je láska
  • utrpením, které je součástí každého života[1]. I v beznadějné situaci (např. neoperativní karcinom), z níž není úniku, vidí za jistých okolností smysl.[8]

Franklovi je dále připisován termín nedělní neuróza. Jde o formu úzkosti, která je výsledkem vědomí životní prázdnoty po skončení pracovního týdne. Demonstruje se pocitem nespokojenosti, který pramení z existenčního vakua a absence smyslu, a ústí do stavu nudy, apatie a prázdnoty. Člověk je v tomto stavu cynický, postrádá směr a pochybuje o smyslu většiny svých životních aktivit.[9]

Frankl je duchovním otcem myšlenky, podle níž by socha Svobody na východním pobřeží Spojených států měla být doplněna sochou Zodpovědnosti na pobřeží západním [10]:

Svoboda nicméně není posledním slovem. Svoboda je jen částí příběhu a polovinou pravdy. Je pouze negativním aspektem celého fenoménu, jehož pozitivním aspektem je odpovědnost. Svoboda je ve skutečnosti ohrožena tím, že zdegeneruje do pouhé libovůle, pokud není prožívána zodpovědně. A proto doporučuji, aby socha Svobody na východním pobřeží byla doplněna sochou Zodpovědnosti na pobřeží západním.
— Viktor E. Frankl

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Viktor E. Frankl: Logoterapie
  2. Jolana Poláková. ...vždyť se mnou jsi Ty. Teologické texty. 1995, čís. 3, s. 108. Dostupné online [.jpg, cit. 19-1-2010]. (český) 
  3. Viktor E. Frankl (na stránkách Společnosti pro logoterapii a existenciální analýzu) [online]. [cit. 2008-11-09]. Dostupné online.  
  4. Anotace ke knize When life calls out to us, books.google.cz (anglicky)
  5. Viktor Frankl: Život, který dává smysl
  6. REDSAND, Anna S. Viktor Frankl: A life worth living (anglicky), Clarion Books, 2006
  7. Dr. Kazimier Popielski, předmluva knihy: Elisabeth Lukas I tvoje utrpení má smysl, Cesta 1998, str. 7, ISBN 80-85319-79-9
  8. Viktor E. Frankl Vůle ke smyslu, Cesta 1997, str. 19, ISBN 80-85319-63-2
  9. V. E. Frankl - cíl a smysl života
  10. Statue of Responsibility, Daily Herald, 8. 5. 2005 (anglicky)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]