A přesto říci životu ano

A přesto říci životu ano
Autor	Viktor E. Frankl
Původní název	…trotzdem Ja zum Leben sagen
Překladatel	Josef Hermach
Země	Rakousko
Jazyk	němčina
Námět	koncentrační tábor, psychologie, logoterapie
Žánr	psychologie
Vydavatel	Beacon Press
Datum vydání	1946
Český vydavatel	Karmelitánské nakladatelství
Česky vydáno	2006
Typ média	brožované vydání
Počet stran	175
ISBN	80-7192-866-6
Některá data mohou pocházet z datové položky.

A přesto říci životu ano Psycholog prožívá koncentrační tábor je kniha rakouského lékaře a psychologa židovského původu Viktora E. Frankla, který v ní popisuje své zkušenosti s vyhlazovacími koncentračními tábory za druhé světové války z pohledu psychoterapeuta. Zážitek holocaustu a naprosté ztráty lidské důstojnosti Frankla ovlivnily zcela zásadním způsobem v tvorbě nového psychoterapeutického směru (tzv. třetí vídeňské školy psychologie po Freudovi a Adlerovi) logoterapie, jejíž první myšlenky zformuloval teprve krátce před válkou. Hlavní myšlenkou, utvořenou hlavně právě zkušeností s vyhlazovacím táborem a lidskou bídou vůbec, je smysl (řec. logos, proto "logoterapie"). Ve snaze vyhranit se oproti tehdy již zavedeným vídeňským psychologickým školám, kdy se Freudova psychoanalýza definovala jako "touha po slasti" a Adlerova jako "touha po moci", bývá logoterapie prezentována jako léčba "touhou po smyslu'".

Autor

Související informace naleznete také v článku Viktor Frankl.

Viktor E. Frankl se narodil ve Vídni česko-rakouským rodičům. Jeho otec se chtěl původně stát lékařem, ale z důvo­du nedostatku financí na studium se musel spokojit s místem státního úředníka. Svému synovi však na studia vydělal a tak se už v mládí nadějný Viktor dostal na akademickou půdu, kde započal velmi úspěšnou kariéru.

Ale bylo to už na střední škole, kde se setkával s první­mi myšlenkami, na nichž pak vystavěl svou logoterapii, léčbu lidské duše hledáním a nalézá­ním smyslu. Tehdy totiž jeden z jeho kantorů prohlásil: „lidské bytí není nic víc než směs che­mických sloučenin a pochodů," načež Frankl oponoval slovy: „Pokud je to pravda, tak jaký smysl život má?"

Na svých studiích se dostal od medicíny k psychologii. Od svého prvotního nadšení z Freuda a jeho redukce člověka na bytost ovlivňovanou více či méně skrytými sexuálními impulzy „přešel“ ke škole Freudova oponenta Alfreda Adlera, ovšem ani s jeho výkladem člověka nevydržel déle než do dob svého působení jako lékaře-psychologa, kdy pomáhal bu­dovat síť poraden po celém Rakousku, které bylo v té době v silné depresi vlivem krize. Právě v ten čas mu docházelo, že terapii je třeba vést do podstatně hlubších a duchovnějších sfér, má-li být běžnému člověku se všemi jeho starostmi užitečná.

V roce 1938 ale bylo Rakousko obsazeno Němci a události dostaly příliš rychlý běh. Ač­koliv mohl mladý lékař Frankl uprchnout do zahraničí, kvůli svým blízkým, kteří povolení vycestovat nedostali, zůstal. Tak se stalo, že nakonec byl v roce 1942 odvelen do koncentračního tábora, který popisuje právě v knize A přesto říci životu ano.

Kniha je psána s odstupem, kdy už se rány vězně koncentračního tábora po­někud zacelily, přesto sám Frankl přiznává, že si je vědom toho, že nikdy nebude schopen vy­líčit své prožitky nezaujatě a objektivně. V úvodu své knihy nechává na dalších psycholozích, aby jeho zkušenosti nezaujatě odborně zpracovali.

„	Snad ještě žádná generace nepoznala člověka tak, jak ho poznala generace naše. Co tedy je člověk? Je to bytost, která vynalezla spalovací pece. Je však současně i bytostí, která šla do plynových komor vzpřímeně a s modlitbou na rtech.	“
— Viktor Emil Frankl

O knize obecně

Fotografie vězňů při chvíli odpočinku v koncentračním táboře

Kniha není odbornou literaturou v pravém slova smyslu, její způsob popisu situací je příliš lidský a živý na to, aby se dal přebrat čistě racionálně a bez zapojení vlastních citů. Autor zvolil k psaní beletrický sloh, který je snadno vstřebatelný i pro čtenáře bez odborných znalostí psychoterapie. Podle anotace vydavatele je kniha napsaná velmi působivým skicovitým způsobem, je myšlenkovým i literárně-dramatickým experimentem.

Jako zajímavost je možno uvést Franklovu reakci na známou fotografii (vpravo vedle textu) z baráku, ve kterém byli vězni po práci ubytováni, kde leží vyrovnaní vedle sebe, vyhublí na kost a dívají se do objektivu fotoaparátu. Zatímco my vidíme zubožené lidské bytosti ponížené do takové míry, jak jen si to lze představit, autor knihy píše:

„	Skutečně nechápu takové hodnocení. Neboť se ve mně v tu chvíli rodí jiný obrázek. Pět hodin ráno! Venku je ještě temná noc. Ležím na tvrdých prknech zemljanky, v níž je asi sedmdesát uznaných marodů, a ti dnes nemusejí na práci. Dokonce nemusíme ani na apel. Můžeme si celý den na svém úzkém plácku v baráku lenošit, podřimovat a čekat na svůj denní příděl chleba, přirozeně snížený, a na obzvláště malý příděl polévky, pro tuto kategorii extra vodové. Jak jsme ale spokojení, ba šťastní, přes to všechno! Natlačeni na sebe, abychom předešli každé zbytečné ztrátě tepla, apatičtí a líní pohnout kterýmkoli údem, pokud to není bezpodmínečně nutné, slyšíme z venku, z apelplatzu ostrý hvizd píšťalek a volání povelů, neboť noční směna právě připochodovala.	“
— Viktor Frankl

Obsah knihy

Frankl se ve své knize zabývá třemi fázemi života vězně koncentračního tábora, které popisuje a nazírá pohledem lékaře a psychologa.

První fáze: Přijetí do tábora

Železnice vedoucí do továrny na smrt koncentračního tábora Osvětim, kde byl i Viktor Frankl (během svého věznění byl přesunován po více vyhlazovacích lágrech)

Příjezd do tábora popisuje Frankl jako pocity, kdy šok a strach z blízké kruté smrti na­hrazuje jakási naivní naděje, kterou člověk dostává, když vidí v okamžiku příjezdu krom mří­ží, ostnatých drátů, strážců na střílnách v uniformách SS také vězně vykládající vagón, kteří nevypadají právě špatně; zdá se, že jsou dobře živení a mají náladu na žertování. Později však vězeň chápe, že vězni si nejsou v lágru rovní. Jsou tu ti, kteří dostanou dobrá zaměstnání a také ti, které nacisté využijí jako kápy, zodpovědné osoby, které se mají o něco lépe, slouží-li svým „pánům“ dobře.

Vězeň začíná chápat vztahy mezi vězni i dále. Nemůže se zde spoléhat na dobré vztahy a vůli pomáhat. Situace je příliš kritická, láme lidskou osobnost a nutí člověka myslet jen na sebe, případně na své přátele. Málokterý mukl si dovede uchovat svou lidskost, solidaritu, soucit. Jde o přežití. Viktor Frankl konstatuje: „My všichni, kdo jsme tisícerými šťastnými ná­hodami nebo Božími divy (nazývejte si to, jak chcete) z toho vyvázli životem, my to víme a mů­žeme klidně říci: ti nejlepší se nevrátili!“

V první fázi pobytu v lágru, do které patří selekce (čtyři z pěti lidí nepostupují z vlaku dále do ubikací, ale do plynových komor), des­infekce (od které vězeň neví, co čekat: „čeká mě v té místnosti plyn?“) a další šokující sku­tečnosti, které člověka vytrženého z domova a od rodiny, kterou po­tkal kdovíjaký osud, dová­dějí na samou hranici ší­lenství.

Frankl se dále zabývá myšlenkou, která prý napadne každého vězně: Mám se zabít?

Druhá fáze: Život v lágru

Nejdelší kapitola knihy popisuje „všední život“ člověka mezi dráty určeného na smrt a pracujícího do úmoru. Následuje velice živé líčení pocitů a vnímání odsouzence. Apatii nejen k sobě samému, ale i k dění kolem sebe. Tíhu výsměchu, který je horší než hlad, zima, špína a nedostatek spánku.

Frankl popisuje vše, co trestanec řeší a pokouší se o psychologický výklad: hlad, nesen­timentualitu, politiku, náboženství, naděje, téma rozhovorů vězňů, sny, umění, humor, lásku, myšlenky na útěk, touhu po samotě a mnohé další. Vyjadřuje se však i k tématům, na něž v táboře vůbec nedojde a člověku ani nechybí, jako je sexualita.

Kniha zachycuje Franklovo hledání smyslu a jeho plody. Postupně můžeme poznávat konstrukci terapie, která bude pomáhat lidem nejen po válce, ale kterou začíná v rámci možností při soukromých i skupinových terapiích praktikovat v lágru, navzdory vší své ne­chuti a slabosti.

Psychologie lágrové stráže

Jednotky SS-Totenkopfverbände byly tvořeny obzvláště krutými sadistickými jedinci. Ve své knize se Frankl ptá: "Jak je možné, že lidé z masa a krve dělají druhým všechny ty hrůzy, o nichž ti druzí pak svědčí jako o vlastním prožitku?"

Frankl se snažil napsat knihu v maximální míře profesionálně, nepřistupoval v ní k SS s hořkostí či nenávistí, navzdory zkušenosti s peklem, jež vy­tvořil člověk člověku na zemi, snaží se stráže vidět jako lidi a menší kapitolku dokonce vě­nuje zamyšlení nad jejich psychologií v dané situaci.

Třetí fáze: Po osvobození z lágru

Tomu, kdo nezažil koncentrační tábor, by se mohlo zdát, že vysvobození z lágru je zá­žitkem, kdy z člověka „všechno padá“ a kdy se cítí šťastný. Psychologie propuštěnce je však daleko komplikovanější. Propuštěný vězeň velmi dlouho touží po osvobození, neví však, kdy přijde a jestli vůbec (tato nejistota je podle Frankla pravděpodobně nejtěžším utrpením věz­ně), jenže když přichází, nevěří jí. Život v táboře ho příliš změnil a poznamenal na to, aby se mohl prostě radovat. Svou svobodu si uvědomuje až po čase, kdy ji přijímá s nadšením, přesto však nemůže zapomenout na přátele a blízké, které ztratil, které viděl umírat, i na ty, které neviděl od doby, kdy se s nimi naposledy rozloučil před lágrem a už nikdy se s nimi ne­setká. Důležitá je následná péče o propuštěného, který je mnohdy na celém světě do­cela sám. Zde dochází k dalšímu formování Franklovy logoterapie – léčby duše vytvořené v těch nejtěžších podmínkách.

Reference

Autoritní data	GND: 7858201-5 VIAF: 182206484