Vídeňská státní opera

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vídeňská státní opera
Noční pohled na zadní část budovy
Pohled na budovu ze strany

Vídeňská státní opera je nejvýznamnější operní scénou ve Vídni a zároveň i jednou z nejznámějších světových scén. Z členů orchestru Vídeňské státní opery jsou vybíráni hudebníci Vídeňské filharmonie. Budova vídeňské opery nacházející se na Ringstraße byla slavnostně otevřena 25. května 1869 představením Mozartova Dona Giovanniho[1].

Historie[editovat | editovat zdroj]

Dvorní opera[editovat | editovat zdroj]

Vídeňská státní opera je jako kulturní instituce nástupkyní vídeňské Dvorní opery, kterou založili a podporovali Habsburkové. Velkou prestiž měla Dvorní opera již od 17. století. O to se zasloužil zvláště císař Leopold I. (1640-1705), jenž byl mimo jiné vášnivým hudebníkem a nadaným skladatelem. Za jeho panování byl kapelníkem Dvorní hudby jmenován Johann Heinrich Schmelzer, což bylo poprvé, kdy byla dána přednost umělci mimo italský kulturní okruh. V 17. století a na počátku 18. století byla inscenována řada představení barokních oper. K jednomu z vrcholů patří Contiho Don Chiscotte.

Druhým velkým podporovatelem Dvorní opery byl císař Josef II. Ku příležitosti jeho svatby složil Christoph Willibald Gluck operu Il Parnaso Confuso. Dalším z významných umělců podporovaných Josefem II. byl Mozart, jehož vídeňská inscenace opery Figarova svatba byla doprovázena značnou nevolí šlechty, ale v Praze slavila obrovský úspěch a Mozart byl pověřen zkomponováním Dona Giovanniho.

Výstavba budovy vídeňské opery (1861–1869)[editovat | editovat zdroj]

Výstavba opery – rok 1863
Plakát k slavnostnímu otevření opery v roce 1869

Nová operní budova ve Vídni byla naplánována v roce 1860 jako jedna z prvních monumentálních staveb na nové okružní třídě Ringstraße[2], která vznikla v prostoru bývalých městských hradeb zbořených po roce 1857. Výstavbě opery předcházela soutěž architektů, v níž zvítězil návrh Augusta Sicarda a Eduarda van der Nüll ve stylu francouzské neorenesance. Projekt pak realizovala stavební kancelář jejich žáka, významného českého architekta Josefa Hlávky [2] [3]. Stavební práce probíhaly již od konce roku 1861, ale slavnostní položení základního kamene se konalo 20. 5.1863 a výstavba trvala až do roku 1869.

Náklady na stavbu divadla[editovat | editovat zdroj]

Náklady na stavbu divadla včetně vnitřního vybavení a umělecké výzdoby dosáhly přibližně šesti milionů zlatých. Z toho vlastní budova realizovaná Hlávkovou stavební firmou stála pouze 965 000 zlatých. Díky důkladné projektově-technické přípravě a hladkém postupu výstavby bez projektových změn a víceprací se podařilo dosáhnout stavební firmě zisku kolem 40 %. [3]

Přijetí veřejností a slavnostní otevření v roce 1869[editovat | editovat zdroj]

Postoj Vídeňanů k nově dokončované opeře nebyl právě pozitivní. Blízká soukromá rezidence Heinrichshof neumožňovala, aby dostatečně dobře vynikla monumentálnost opery, ale co bylo ještě horší, úroveň třídy Ringstraße byla během doby výstavby opery zvýšena o jeden metr, takže se stavbě pod úrovní terénu začalo přezdívat „utopená kisna“, nebo v analogii k porážce císařských vojsk v roce 1866 architektonický Hradec Králové. K veřejnému mínění se svým vyjádřením nevole připojil i císař [3]. Citlivý van der Nüll neunesl kritiku a zemřel v dubnu 1868 vlastní rukou. Druhý z architektů, August Sicard, zemřel o dva měsíce později, a tak se ani jeden z původních tvůrců nedožil slavnostního otevření divadla. To se konalo 25. května 1869 představením Mozartova Dona Giovanniho za účasti císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty.

Nedlouho po slavnostním otevření se nálada veřejného mínění i názor odborníků změnily a stavba se později stala vzorem, mimo jiné i pro Národní divadlo [3].

Opera pod vedením Gustava Mahlera (1897–1907)[editovat | editovat zdroj]

Léta 18971907, kdy Vídeňskou operu vedl a dirigoval Gustav Mahler, byla obdobím jejího rozkvětu [4]. S Mahlerem přišla nová generace pěvců a pěvkyň. Mezi nejvýznamnější patřily Anna Bahr-Mildenburg a Selma Kurz. Mahler najal nového jevištního výtvarníka a nechal nahradit honosné historizující kulisy novým, střízlivějším jevištním stylem, který lépe odpovídal vkusu secese. Mahler rovněž zavedl tlumení osvětlení hlediště během představení. To nebylo zpočátku diváky přijato příznivě, ale Mahlerovy reformy se prosadily a byly dodržovány i jeho nástupci.

Osud budovy na konci druhé světové války[editovat | editovat zdroj]

Obsazení posledního představení v původní budově Vídeňské opery 30.6.1944

Poslední představení v původní budově Vídeňské opery se konalo 30. června 1944. Po letních divadelních prázdninách už nebyl provoz divadla obnoven, neboť od 1. září 1944 bylo Josephem Goebbelsem vyhlášeno uzavření všech divadel v Říši. Poslední představení – Wagnerův Soumrak bohů, symbolicky předznamenalo další osud divadelní budovy. Scénická poznámka na závěr díla uvádí: „Sál bohů se rozpadá v záři jasných plamenů. Opona se spouští v okamžiku, kdy plameny zcela obklopí bohy“.

12. března 1945 byla divadelní budova zasažena americkým bombardováním. Jednalo se o nálet, který měl původně směřovat na rafinérii ve Floridsdorfu. Divadlo zachvátily plameny. Přední část, která již byla z bezpečnostních důvodů obezděna, zůstala nedotčena. Zachoval se tak původní vstup, foyer s freskami Moritze von Schwind, hlavní schodiště, vestibul a čajovna. Větší část divadelní budovy zahrnující jak hlediště tak i jeviště byla však požárem zničena. Požárem byly zničeny i dekorace pro více než 120 oper a kolem 150 000 divadelních kostýmů.

Rekonstrukce budovy (1945–1955)[editovat | editovat zdroj]

Po konci druhé světové války nebylo zpočátku jasné, zda má být vážně poškozená budova opery obnovena do původního stavu na svém původním místě, nebo zda by měla být zcela zbourána a přestavěna buď na stejném místě, nebo postavena na jiném místě. Nakonec byla vybrána varianta budovu rekonstruovat. K tomuto postoji výrazně přispěl tehdejší ministr pro obchod a obnovu Ernst Kolb a jeho nástupce Udo Illig. Zásadní politické rozhodnutí učinil v roce 1946 rakouský kancléř Leopold Figl, když stanovil cíl rekonstruovat operu do roku 1949. Nebylo ale ještě rozhodnuto, zda vybudovat zcela nové hlediště, nebo zda stavět podle původních plánů.

V architektonické soutěži nakonec zvítězil plán Ericha Boltensterna, který navrhoval zrekonstruovat budovu do stavu, který bude blízký původnímu, ale s využitím technologií odpovídajících padesátým létům dvacátého století. Pro zlepšení akustiky sálu byla dána přednost většímu využití dřeva, mimo jiné i díky návrhu Artura Toscaniniho. Byl snížen počet míst v přízemí hlediště a čtvrtý balkon byl navržen bez sloupů. Soutěže na návrh železné opony se zúčastnil mimo jiné i Marc Chagall, realizoval se ale návrh Rudolfa Eisenmengera s výjevem z Gluckovy opery Orfeus a Eurydiké [5].

Operní soubor v poválečném období (1945–1955)[editovat | editovat zdroj]

Po osvobození v roce 1945 musely být zkoušky a představení souboru Vídeňské státní opery přesunuty do budov divadel Volksoper Wien a Theater an der Wien. Důvodem byla dlouhotrvající rekonstrukce vážně poškozené stávající divadelní budovy.

První poválečné zahraniční turné operního souboru v roce 1947 směřovalo do Londýna.

Vzhledem k nevyhovujícím podmínkám v divadle Theater an der Wien se vedení Vídeňské státní opery snažilo získat dostatečné množství peněz, aby mohla být uspíšena rekonstrukce původní budovy. Na stavbu přispělo mnoho soukromých dárců a i představitelé sovětské okupační moci podpořili stavbu darem stavebního materiálu. Přes všechno úsilí se do roku 1949 podařilo vybudovat pouze provizorní zastřešení a rekonstrukční práce musely pokračovat až do roku 1955.

Slavnostní znovuotevření v roce 1955[editovat | editovat zdroj]

Slavnostní otevření po desetileté poválečné rekonstrukci se konalo 5. listopadu 1955 a bylo symbolickým završením obnovení suverenity Rakouska. Na programu byla opera Fidelio Ludwiga van Beethovena. Dirigoval Karl Böhm[4]. Mezi diváky byl i ministr zahraničních věcí USA John F. Dulles. Rakouská státní televize ORF vysílala toto zahajovací představení jako jeden ze svých prvních přímých přenosů.

Opera pod vedením Herberta von Karajana (1956–1964)[editovat | editovat zdroj]

Zatímco prvních deset poválečných let, kdy Vídeňská státní opera fungovala v provizoriu, vydržel operní soubor v poměrně stálém obsazení, v letech po roce 1955 se soubor postupně výrazně obměnil a získal mnohem více mezinárodní charakter.

Tuto podobu významně formoval jeho nový ředitel, kterým byl v letech 1956 – 1964 Herbert von Karajan. Rozhodl o tom, inscenovat opery výhradně v originále (namísto němčiny). Koncepci stálého operního souboru nahradil angažováním nejlepších světových pěvců pro jednotlivé inscenace a zpěvákům stálého souboru byly svěřovány spíše méně významné role.

V tomto období byla rovněž zahájena úzká spolupráce s milánskou La Scalou, týkající se jak inscenovaných představení, tak i jejich obsazení. Členové Vídeňské státní opery vystupovali v La Scale především v operách Wolfganga Amadea Mozarta a Richarda Strausse.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

V současnosti se ve Vídeňské státní opeře sehraje kolem dvou set představení ročně, přičemž repertoár zahrnuje kolem 50 operních titulů a 20 baletů [5]. Během sezóny trvající deset měsíců se hraje téměř každý den. Vídeňská opera má kolem 1 000 zaměstnanců a její provozní rozpočet představoval 100 miliónů EUR (v roce 2008), z toho státní dotace činila mírně přes 50 %.

Změny v baletním souboru v roce 2005[editovat | editovat zdroj]

Na počátku sezóny 2005-2006 byl soubor baletu Vídeňské státní opery sloučen se souborem baletu divadla Volksoper a jejich vedením byl pověřen Gyula Harangozó [6]. Počet stálých členů spojeného souboru byl redukován a ke spolupráci bylo přizváno více hostujících hvězd.

Oslavy 140. výročí v roce 2009[editovat | editovat zdroj]

V roce 2009 proběhly oslavy 140. výročí slavnostního otevření Vídeňské opery. Nejoriginálnější součástí těchto oslav byla instalace obří obrazovky o velikosti 50 m², která byla umístěna na boční straně opery směrem do Kärntnerstraße. Po dobu 4 měsíců tam bylo možno sledovat přímé přenosy z představení více než 60 nejslavnějších oper, mezi nimi Madam Butterfly, Kouzelná flétna a Don Giovanni. Akce se setkala s velkým úspěchem a zájmem veřejnosti i turistů.

Historické názvy Vídeňské státní opery[editovat | editovat zdroj]

Jméno Česky Období Poznámka
Neues Haus Nová scéna 25. května 1869 –
27. září 1869
k.k. Hof-Operntheater –
Neues Haus
c.k. Dvorní operní divadlo –
Nová scéna
28. září 1869 –
10. března 1871
k.k. Hof-Operntheater c.k. Dvorní operní divadlo 11. března 1871 –
15. listopadu 1918
Operntheater Operní divadlo 3. prosince 1918 –
25. září 1938
Staatsoper Státní opera 27. září 1938 –
do 1945
Toto označení se neoficiálně používalo již od 20. let
Gebäude am Naschmarkt Budova na Naschmarktu 1945 -
5. listopadu 1955
V době rekonstrukce byla představení inscenována mimo jiné v divadle Theater an der Wien.
Opernhaus der Stadt Wien –
Wiener Staatsopernensemble
Opera města Vídeň –
soubor Vídeňské státní opery
1. května 1945 –
31. května 1945
V době rekonstrukce se hrálo i v divadle Volksoper.
Volksoper –
Wiener Staatsopernensemble
Volksoper –
soubor Vídeňské státní opery
1. července 1945 –
10. července 1945
Staatsoper im Volksoperngebäude Státní opera v budově divadla Volksoper. 11. července 1945 –
1. září 1946
Staatsoper in der Volksoper Státní opera v divadle Volksoper. 2. září 1946 –
15. července 1955
Wiener Staatsoper Vídeňská státní opera od 5. listopadu 1955 Od nového otevření po rekonstrukci

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Vyobrazení Vídeňské státní opery na rubu bankovky 5000 Schilling (1989)
  • V hledišti opery je kolem 1 700 křesel a dalších 560 míst k stání.
  • Ve specializovaném operním časopisu „Der Neue Merker“, vydávaném nezávislým sdružením, jsou recenzována všechna představení Vídeňské státní opery. Časopis je vydáván v nákladu 2 000 kusů a je k dispozici i v on-line verzi[7].
  • Od roku 2004 se sdružení RISM-Österreich zabývá zkoumáním historie vídeňské opery. Zveřejněné publikace popisují mimo jiné historii Dvorní opery v letech 1810 až 1848[8].
  • Vídeňská státní opera byla vyobrazena na rubu 5000 šilinkové bankovky vydané v roce 1989.

Dětské publikum[editovat | editovat zdroj]

Vídeňská státní opera se orientuje nejen na dospělé, ale i na dětské publikum. Ředitel Ioan Holender, sám otec tří dětí, zahájil tradici častých dětských představení. Ta se konají ve speciálně navržené přístavbě – stanu umístěném na střešní terase[1]. Inscenovány byly mimo jiné dětské opery :

  • pro devítileté a desetileté děti se každý rok koná představení Mozartovy opery Kouzelná flétna, inscenované ve stejných dekoracích jako ples v opeře.

Vídeňská státní opera nabízí též dětem ve věku osm až čtrnáct let odpolední zájmovou činnost v tzv. „Operní škole“. Děti jsou odbornými pedagogy vzdělávány tak, aby se projevilo jejich případné nadání k budoucí pěvecké kariéře. Z těch nejúspěšnějších jsou pak vybíráni kandidáti pro obsazení dětských pěveckých rolí v inscenovaných představeních. Kromě toho se dvakrát ročně koná matiné Operní školy. Například v roce 2006 to bylo představení Der kleine Friedrich, které z Mozartových písní zkomponovali Janko Kastelič a Claudia Toman[9].

Místa k stání[editovat | editovat zdroj]

Bezprostředně před zahájením představení je možno zakoupit levnější vstupenky k stání. Tyto vstupenky si kupují milovníci opery všech věkových kategorií, ale především skupina stálých hostů, kteří jsou proslulí svým bezprostředním chováním. Neváhají dát hlasitě a nevybíravě najevo svou nelibost, pokud se při představení něco nepodaří, ale o to více aplaudují při úspěšném představení.

Nejlepší místa[editovat | editovat zdroj]

Údajně nejlepší místa z hlediska výhledu na jeviště i akustiky, jsou prý místa ve druhé řadě uprostřed na Galerii (místa 36 a 37)[10].

Ples v Opeře[editovat | editovat zdroj]

Vídeňská státní opera, plakát (2005)

Ples v Opeře je renomovanou mezinárodní událostí, která se koná každoročně ve čtvrtek v posledním masopustním týdnu. Historii plesu je možno vysledovat až k letům 1814/15, do dob Vídeňského kongresu. Na současném místě se ples konal poprvé 11. prosince 1877 jako soaré. Od roku 1935, kdy se ples konal jako charitativní pod novým názvem Wiener Opernball, se dodržuje termín masopustního čtvrtku. Po druhé světové válce byla jeho tradice obnovena v roce 1956 a trvá, s výjimkou roku 1991 (válka v Perském zálivu), dodnes. Plesu ze zúčastňují osobnosti světové hospodářské a politické elity i mediální hvězdy a provází jej velký zpravodajský zájem.

Od roku 1968 je Ples v Opeře narušován protesty. Protestující jej označují jako „elitářský“ (i kvůli velmi vysokým cenám vstupného), „samolibý“ (neboť má být prezentací bohatých doprovázenou zájmem médií) a „zpátečnický“ (pro údajné udržování již zastaralého pojetí kultury). Dochází pak i k násilnostem mezi demonstrujícími a policisty.

Galerie dalších pohledů na Vídeňskou státní operu[editovat | editovat zdroj]

Ředitelé opery[editovat | editovat zdroj]

Franz von Dingelstedt
(1814–1881):
první ředitel opery

Světové premiéry[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Souřadnice: 48°12′10,8″ s. š., 16°22′8,76″ v. d.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Rakousko - Za poznáním - Vídeň - Vídeňská opera (Staatsoper) [online]. [cit. 2011-01-31]. Dostupné online.  
  2. a b Státní opera ve Vídni slavila 140. výročí [online]. Vega, [cit. 2011-02-01]. Dostupné online.  
  3. a b c d HORA-HOŘEJŠ, Petr. Toulky českou minulostí, 11.díl. 1. vyd. Praha : Via Facti, 2007. Kapitola Boháč, který se rozdal, s. 74–76.  
  4. a b c Opernhaus > Geschichte [online]. Wiener Staatsoper GmbH, [cit. 2011-01-31]. Dostupné online.  
  5. a b Wien - Staatsoper [online]. Citype - Internet-Portal BetriebsgesmbH, [cit. 2011-01-31]. Dostupné online.  
  6. Obsession: A Viennese Nutcracker, culturekiosque.com [online]. Euromedia Group, [cit. 2011-02-28]. Dostupné online.  
  7. Der Neue Merker - recenze představení Vídeňské státní opery [online]. "Merker"-Verein, [cit. 2011-02-13]. Dostupné online.  
  8. Vídeňská opera - stránky sdružení RISM-Österreich [online]. [cit. 2011-02-12]. Dostupné online.  
  9. Autorenhomepage Claudia Toman [online]. [cit. 2011-02-14]. Dostupné online.  
  10. Der perfekte Platz. článek v Süddeutsche Zeitung Magazin, č. 14/2009, str. 40

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Vienna State Opera na anglické Wikipedii a Wiener Staatsoper na německé Wikipedii.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]