Herbert von Karajan

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Herbert von Karajan
Herbert von Karajan v roce 1938
Herbert von Karajan v roce 1938
Rodné jméno Heribert Ritter von Karajan
Narození 5. dubna 1908
Salzburg, Rakousko
Úmrtí 16. července 1989
Anif, Rakousko
Národnost rakouská
Povolání dirigent

Herbert von Karajan, (5. dubna 1908, Salzburg16. července 1989, Anif, Salzbursko) byl rakouský dirigent. Byl jedním z nejznámějších a nejvýznamnějších dirigentů 20. století a byl dominantní postavou v evropské klasické hudbě od roku 1960 až do své smrti.[1] Pracoval s mnoha prestižními symfonickými orchestry – 35 let byl dirigentem Berlínských filharmoniků, působil při významných operních domech a publikoval řadu nahrávek klasické hudby. Aranžoval také hymnu Evropské unie.


Genealogie[editovat | editovat zdroj]

Karajanové byly rodem řeckého[2][3][4][5][6][7] nebo arumunského[8] původu. Jeho pra-pra-dědeček Georg Karajan (Georgios Karajánnis, řecky Γεώργιος Καραγιάννης) se narodil v Kozani, provincii Západní Makedonie, v Řecku (osmanská provincie Rumelia) v roce 1767 přesídlil Vídně a následně do Chemnitzu v Saském kurfiřtství.[9] On a jeho bratr se podíleli na založení saského textilního průmyslu, a oba byli za své služby Fridrichem Augustem I. dne 1. června 1792 povýšeni do šlechtického stavu. Tak se dostala předpona "von" do příjmení. Z příjmení Karajánnis se stal Karajan.[10] Ačkoli tradiční životopisy připisují srbský nebo jednoduše slovanský původ jeho matky,[11] tak Karajanovi předkové z matčiny strany, přes jeho dědečka, který se narodil ve vesnici Mojstrana v Kraňsku (dnešním Slovinsku), byla Slovinci.[10][11][12] Přes tuto linii byl Karajan příbuzný s rakouským skladatelem slovinského původu Hugo Wolfem.[13] Je pravděpodobné, že Karajan trochu hovořil slovinsky.[10][11]

Raná léta[editovat | editovat zdroj]

Rodiče Herberta von Karajan, Ernst a Marta (rozená Kosmač)

Karajan se narodil v Salcburku v tehdejším Rakousku-Uhersku jako Heribert Ritter von Karajan.[14] Byl zázračným dítětem ve hře na klavír.[15] Od roku 1916 do 1926 studoval na Mozarteu v Salcburku, kde ho učitel přesvědčil, aby se soustředil na dirigentství.

Kariéra[editovat | editovat zdroj]

V roce 1929 dirigoval Salome ve Festspielhaus v Salcburku a v letech 1929–1934 pracoval jako první kapelník v Městském divadle v Ulmu. V roce 1933 Karajan debutoval jako dirigent na festivalu v Salcburku s Walpurgisnacht Scene v produkci Faust Maxe Reinhardta. V témže roce také Karajan vstoupil do nacistické strany. Pro tento čin byl později kritizován.[1]

V roce 1934 v Salcburku Karajan poprvé dirigoval Vídeňskou filharmonii. V letech 1934 až 1941 byl angažován jako dirigent operních a symfonických koncertů v divadle v Cáchách.

Pro Karajanovu uměleckou kariéru byl významným mezníkem jeho jmenování nejmladším generálním hudebním ředitelem (Genearlmusikdirektor) v Německu v roce 1935. Jako hostující dirigent pak vystupoval v Bukurešti, Bruselu, Stockholmu, Amsterdamu či Paříži.[16][17] V roce 1937 Karajan debutoval s Berlínskou filharmonií a Berlínskou státní operou, kdy dirigoval Beethovenova Fidelia. Později zažil velký úspěch v německé Státní opeře s Wagnerovou operou Tristan a Isolda. V roce 1938 byl v Berlíně jeho výkon kritiky oceněn jako das Wunder Karajan (zázrak Karajan). Kritika prohlašovala, že Karajanův „úspěch s Wagnerovým náročným dílem Tristan a Isolda jej staví vedle Furtwänglera a Victora de Sabata mezi největší operní dirigenty tehdejšího Německa".[18] Ve stejném roce Karajan podepsal smlouvu s Deutsche Grammophon, kde pak nahrál první z mnoha nahrávek, předehru ke Kouzelné flétně v čele Staatskapelle Berlin.

Dne 26. července 1938 se oženil s operetní zpěvačkou Elmy Holgerloef, s níž se později, v roce 1942, rozvedl.

Dne 22. října 1942 se Karajan oženil s Annou Maria „Anitou" Sauestovou, rozenou Gütermannovou, dcerou známého výrobce přízí pro šicí stroje. Měla židovského dědečka, proto byla považována za Vierteljüdin (z jedné čtvrtiny židovka). V roce 1944, Karajan podle své vlastní zprávy[zdroj?] ztrácí přízeň nacistického vedení, nicméně dirigoval koncerty ve válečném Berlíně ještě 18. února 1945. Krátce nato v závěrečných fázích války uprchl s Anitou do Milána. Přestěhovat jim pomohl Victor de Sabata.[19][20] Karajan a Anita se rozvedli v roce 1958.

Karajan byl propuštěn od rakouské denacifikační zkušební komise dne 18. března 1946 a krátce poté pokračoval v své dirigentské kariéře.[21]

Herbert von Karajan diriguje v roce 1941

Poválečné roky[editovat | editovat zdroj]

V roce 1946 měl Karajan svůj první poválečný koncert ve Vídni s Vídeňskou filharmonií, avšak dostal zákaz dalšího dirigování sovětskými okupačními úřady kvůli své nacistické stranické příslušnosti. Toho léta se anonymně zúčastnil festivalu v Salcburku.

Dne 28. října 1947 měl Karajan svůj první veřejný koncert po zrušení zákazu dirigování. S Vídeňskou filharmonií a Gesellschaft der Musikfreunde, ve Vídni pro gramofonou nahrál Brahmsovo Německé requiem.[22]

V roce 1949 se Karajan stal uměleckým ředitelem vídeňské Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde). Také dirigoval v milánské La Scale. Jeho nejvýznamnější aktivitou v této době bylo nahrávání s nově vzniklým souborem Philharmonia Orchestra v Londýně, pomohl mu stát se jedním z nejlepších světových orchestrů. V tomto roce také začala Karajanova celoživotní účast na Lucernském festivalu.[23]

V roce 1951 a 1952 dirigoval v Festivalovém divadle v Bayreuthu.

V roce 1955 byl jmenován doživotním hudebním ředitelem Berlínské filharmonie jako nástupce Wilhelma Furtwänglera. V letech 1957 až 1964 byl uměleckým ředitelem Vídeňské státní opery. Karajan byl úzce spojen s Vídeňskou filharmonií a Salcburským festivalem, kde založil velikonoční festival, který měl zůstat svázán s hudebním ředitelem Berlínské filharmonie i po konci jeho funkčního období.

Dne 6. října 1958 se oženil se svou třetí ženou, francouzskou modelkou Eliette Mouret. Manželé se stali rodiči dvou dcer, Isabely a Arabely.

Konec kariéry a smrt[editovat | editovat zdroj]

Karajan pokračoval ve činnosti, dirigování a nahrávání až do své smrti v Anifu[1] v roce 1989, a to zejména s Berlínskou filharmonií a Vídeňskými filharmoniky. V pozdějších letech Karajan trpěl srdečními problémy a problémy se zády. Stále více se dostával do konfliktu se svým orchestrem pro své tendence k všekontrolujícímu až diktátorskému stylu dirigování, který už jinde zmizel z praxe. Karajan oficiálně odešel do výslužby z vedení Berlínské filharmonie, ale přitom těsně před smrtí prováděl zkoušky Verdiho Maškarního plesu pro každoroční Salcburský hudební festival.

Zemřel na selhání srdce v svém domě v Anifu dne 16. července 1989 ve věku 81 let a byl pohřben na tamním hřbitově.

Praktikující zenový buddhista Karajan silně věřil v reinkarnaci a řekl, že by chtěl být znovuzrozen jako orel, aby mohl stoupat nad své milované Alpy.[1]

Členství v nacistické straně[editovat | editovat zdroj]

Karajan vstoupil do nacistické strany v Salcburku 8. 4. 1933, jeho členské číslo bylo 1 607 525. V červnu 1933 byla rakouskou vládou nacistická strana zakázána. Nicméně Karajanovo členství bylo platné až do roku 1939. V tomto roce, už po připojení Rakouska k Německé říši z roku 1938, byli někdejší rakouští členové ověřeni úřady (německé) nacistické strany. Členství Karajana bylo prohlášeno za neplatné, ale jeho vstup do strany byl zpětně určen ke dni 1. května 1933 v Ulmu s členským číslem 3 430 914.[24][25][26]

Britský muzikolog a kritik Richard Osborne k tomu uvádí:

Jaká jsou fakta? Za prvé, i když Karajan byl nominován na členství v dosud nezakázané straně v Salcburku v dubnu 1933, nevyzvedl si svou kartu ani ji nepodepsal ani neplatil členské příspěvky, i když samotná registrace (č. 1607525) se dostala do záznamů a objevuje se poté v mnoha memorandech a dotazech. Za druhé, nemohl vstoupit do strany 1. 5. 1933 přes jasný důkaz o opaku. V první řadě členské číslo 3 430 914 je příliš vysoké na to, aby patřilo k tomuto datu. Nejvyšší číslo vydané před pozastavením členství, které trvalo od května 1933 do března 1937, bylo 3 262 698. Nicméně během pozastavení byly různým funkcionářům, diplomatům a dalším vydány karty nesoucí označení NG nebo Nachgereichte. Tyto karty byly podle konvence zpětně datovány k datu pozastavení, tj. 1. květnu 1933. Členství Karajana v Cáchách byla NG karta a její číslo je v souladu se sérií vydanou v roce 1935, rok kdy Karajan byl vždy označen jako ten, ve kterém byl požádán, aby vstoupil do strany.[27]

Karajanova výtečnost se zvýšila mezi lety 1933 a 1945, což vedlo ke spekulacím, že vstoupil do nacistické strany výhradně kvůli postupu v hudební kariéře. Kritici jako Jim Svejda[zdroj?] poukazují na to, že další významní dirigenti jako Arturo Toscanini, Otto Klemperer, Erich Kleiber a Fritz Busch v té době z fašistické Evropy uprchli. Avšak Richard Osborne poznamenává, že bylo mnoho významných dirigentů, kteří v Německu v průběhu válečných let pokračovali v práci, jako Wilhelm Furtwängler, Ernest Ansermet, Carl Schuricht, Karl Böhm, Hans Knappertsbusch, Clemens Krauss a Karl Elmendorff. Karajan byl jedním z nejmladších, a tedy z toho ve své kariéře měl nejmenší výhodu.[28] Karajanovi bylo umožněno dirigovat různé orchestry a mohl volně cestovat, a to dokonce i do Nizozemska, kde v roce 1943 dirigoval a nahrával s Concertgebouw Orchestra.[29]

Hudební vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Studoval na salcburském Mozarteu a na Hochschule für Musik ve Vídni.

Umělecká činnost[editovat | editovat zdroj]

V Ulmu na Dunaji se v roce 1930 stal prvním kapelníkem v Městském divadle a současně ve Filharmonickém orchestru města Ulm. V roce 1935 se stal generálním hudebním ředitelem v Cáchách. U příležitosti dne okresního NSDAP v témže roce uvedl cyklus Feier der neuen Front s tělesem o 750 zpěvácích a více než 100 instrumentalistech, věnovaný Adolfu Hitlerovi od Richarda Trunka. I přes silný tlak okolí podvakráte odmítl vstoupit do německé i rakouské NSDAP (nebo přesněji: pokus o první formální vstup do strany v Rakousku nebyl dokončen). Jelikož se pak v březnu 1935 stal Generálním hudebním ředitelem v Cáchách, antedatuje se jeho vstup do strany k 1. květnu 1933. Avšak jeho členské stranické číslo 3 430 914 naznačuje (podle údajů Berlin Document Centre), že vstup mohl být uskutečněn teprve v březnu 1935. Frances Stonor Saunders píše v publikaci The Cultural Cold War, vydané v Anglii jako Who Paid the Piper?, knize o kulturní politice CIA v Evropě po válce, že Karajan „had been a party member since 1933, and never hesitated to open his concerts with the Nazi favourite 'Horst Wessel Lied'.“

Na rozdíl od Wilhelma Furtwänglera se vůbec nerozpakoval dirigovat v obsazených zemích Evropy. Jako hostující dirigent vystupoval v Bukurešti, Bruselu, Stockholmu, Amsterdamu a Paříži. Po jednom z uvedení Tristana a Isoldy v Berlínské státní opeře roku 1938 složil pochvalu mladému dirigentovi a spolustraníkovi Hermann Göring jako nejvyšší představitel divadla.[30] Brzy byla uzavřena první smlouva s vydavatelstvím Deutsche Grammophon. V letech 1939 až 1943 pracoval Karajan jako státní kapelník Berlínského státního orchestru a v tisku byl vystaven jako protivník Furtwänglera. Furtwänglerem vedení Berlínští filharmonikové měli právní formu společnosti s ručením omezeným, jejichž podíl od roku 1934 připadal Německé říši v zastoupení ministra propagandy Josepha Goebbelse. Naproti tomu Státní orchestr coby orchestr Staatsoper Unter den Linden ve svazu pruského Státního divadla podléhal ministerskému předsedovi Hermannu Göringovi.

18. února 1945 řídil Karajan poslední koncert se Státní orchestrem v Berlíně. Konec války strávil společně se svou tehdejší ženou Anitou v Miláně a u Komského jezera, kde se, jak sám říkal, „skrýval, aby se vyhnul povolávacímu rozkazu k bojovému útvaru propagandy Südstern.“[31]

V roce 1946 mu byl sovětskými okupačními úřady kvůli jeho členství v NSDAP vysloven zákaz výkonu povolání, který však byl následně roku 1947 zrušen. Roku 1948 se stal ředitelem a čestným členem společnosti Přátel hudby ve Vídni (od roku 1949 do konce života). Od tohoto bodu začala jeho samostatná umělecká kariéra. Po angažmá v milánské Scale (stálým hostujícím dirigentem byl v letech 19481968) se stal v roce 1955 nástupcem Wilhelma Furtwänglera a Sergia Celibidache na postu šéfdirigenta Berlínských filharmoniků. V prosinci 1954, krátce po Furtwänglerově smrti, ho berlínský senátor pro kulturu Joachim Tiburtius oslovil, zda by mohl Furtwänglera zastoupit na turné po USA, sjednané s Berlínskými filharmoniky na březen 1955. Karajan tehdy odpověděl: „Mit tausend Freuden, aber nur als designierter Nachfolger und künstlerischer Leiter.“ – „S obrovskou radostí, ale pouze jako jmenovaný nástupce a umělecký vedoucí.“[32] Když Karajan v roce 1955 dirigoval Berlínské filharmoniky v New Yorku, došlo k dramatickým demonstracím proti Německu a Karajanovi. Od své v roce 1956 na doživotí uzavřené smlouvě[33] s Berlínskými filharmoniky odstoupil v dubnu 1989, jelikož mu nevyhovovaly finanční podmínky za podporu města a jeho kompetencí.[34] Kromě toho byl v letech 19571964 uměleckým vedoucím Vídeňské státní opery, kterou rozhodně dovedl ke světové slávě a jako první přivedl mnoho významných zpěváků do tohoto operního domu. Kvůli rozepři s ředitelem Egonem Hilbertem v důsledku stávky zaměstnanců opery nakonec Státní operu předčasně opustil (ve sporu šlo o udělení pracovního povolení jednoho italského divadelního nápovědy (sufléra), kterého Karajan prosazoval). Od poloviny 70. let byl stále častěji sužován zdravotními problémy, což jej však vůbec neodradilo od turné po celém světě. V roce 1967 založil Salcburské Osterfestspiele, jejichž byl do konce svého života vedoucím. Každoročně zde vypracoval operní novou produkci, kde mu jako orchestr sloužili Berlínští filharmonikové, dokud nesáhl po přerušení spolupráce s tímto hudebním tělesem roku 1989 po lipském Gewandhausorchestru.

Rozhodující roli hrál při Salcburských slavnostech hudby jako člen jejich vedení – především v letech od 1960 až do své smrti roku 1989. Předběžné rozhodnutí však padlo již v roce 1938: v době, kdy se v berlínském Top-hotelu Adlon stýkal se špičkami NSDAP, měl platit za privilegovaného hosta až do trpkého konce, kdy byl roku 1938 Gottfried von Einem v hotelu Adlon zatčen gestapem. Karajan dirigoval vítězný koncert u příležitosti vojenského obsazení Prahy a Paříže.[35]

Jednalo se o zakládajícího člena Společnosti Paula Hindemitha v Berlíně Paul-Hindemith-Gesellschaft in Berlin. Také se silně zajímal o techniky hudební produkce a přikládal velkou váhu zpravodajství médií o klasické hudbě. Jako jediný Rakušan si ponechal svůj šlechtický titul i po skončení monarchie, neboť jej chápal jako své umělecké jméno.

Přístup na území Státu Izrael zůstal jemu a jeho orchestru kvůli jeho členství v NSDAP zamítnut.

Význam[editovat | editovat zdroj]

Během svého života natočil na postu dirigenta více gramofonových desek a CD než většina jeho kolegů. Po menším množství válečných nahrávek (mj. také raná stereonahrávka poslední věty Brucknerovy 8. symfonie) začal s natáčením v roce 1946 za pomoci Waltera Leggeho z Columbia Records (pozdějšího EMI), kdy natočil první větší sérii gramofonových záznamů s nově založeným Philharmonia Orchestra. Od poloviny 50. do začátku 60. let nahrával také u společnosti Decca Records/London, od roku 1959 současně vedle až do 80. let trvající smlouvy s EMI také u Deutsche Grammophone. Standardní repertoár (a jen ten ho až na malé výjimky zajímal výhradně) nahrál až pětkrát a počet záznamů podle názoru mnoha kritiků není v poměru k jejich uměleckému provedení. Jím založená firma Telemondial (1982) měla za úkol zachovat jeho „odkaz“ také v podobě obrazů. Vznikly obrazové a zvukové nahrávky, v nichž Karajan částečně řídil i obrazovou režii, jež měla působit pateticky, která však občas sjížděla spíše k trapnosti.

Jeho muzikantský styl byl většinou (s výjimkou jeho raných let u EMI) akademický bez větší odvahy, nicméně kladl velký význam na zvuk. Jeho ideálem byl „odmaterializovaný“ zvuk, jež nepřipouští žádné další zvuky a šumy při tvorbě tónu. To vedlo u zvukově významných prací, jako např. u impresionistických nebo též u skladeb Jeana Sibelia, k velkolepým výsledkům (platil vedle Leopolda Stokowského za jednoho z největších „mágů zvuku“ vůbec). U klasického a romantického repertoáru byl však jeho ideál zvuku často kritizován jako naleštěný povrch. Jeho poslední nahrávkou byla Brucknerova 7. symfonie s Vídeňskými filharmoniky.

Obdržel mnoho ocenění, mj. v roce 1961 Rakouské čestné uznání za vědu a umění (Österreichisches Ehrenzeichen für Wissenschaft und Kunst), v roce 1978 se stal čestným občanem města Vídně. Od roku 1997 se konají v baden-badenském Festspielhausu „Letnice Herberta von Karajana“ („Herbert von Karajan Pfingstfestspiele“). Od roku 2003 se v Baden-Badenu uděluje také Herbert-von-Karajan-Musikpreis (cena H. von Karajana).

Šéf a zakladatel firmy Sony, Akito Morita, byl velikým vyznavačem klasické hudby a velkým Karajanovým ctitelem. Významně investoval do nového média – CD. Tak vzniklo v orchestru za výrazného Karajanova přispění ve své době nejpokročilejší nahrávací studio na světě a téměř všechny dnes známé digitální nahrávky – a především techniky snímání zvuku mikrofonem – vznikaly zde. V místě Akito Morita shromáždil nejlepší zvukové inženýry a techniky z celého světa, aby snímali Karajanovo „digitální snímání“ standardního klasického repertoáru. Tyto nahrávky byly pořizovány střídavě s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky. Karajan sám pobízel muzikanty i zvukové techniky přímo otrocky k tomu, aby docílili „perfektního“ zvuku: bez dodatečných zvuků, bez šumů. Každý hlas, ba dokonce každý nástroj musel být rozeznatelný a měl znít živě. Bylo zapotřebí mnoho nekonečných sezení, než byl spokojen. V jednom z tehdejších záznamů v dokumentárním pořadu se ke slovu dostali také hudebníci a zvukoví pracovníci, kteří se pochopitelně o Karajanově „přepečlivosti“ nevyjadřovali příliš nadšeně. Nahrávky dnes však neplatí za příliš zdařilý příklad raného „digitálního zvuku“ – neprůhledného a se syntetickým zvukem smyčců. Pod titulem „Karajan Gold“ se Deutsche Grammophon pokusil o remastering, ten však přinesl v tomto ohledu jen malé zlepšení.

Karajanovy technické zájmy se neomezovaly jen na zvukovou a záznamovou techniku. Byl též vyznavačem rychlých aut a patřil mezi dlouholetými řidiči Porsche k malému okruhu prominentů, kterým se podařilo získat limitovaný model 959, a to dokonce dvakrát. (Citát: „S tím prvním jsem neměl žádné starosti, neboť shořel.“) Kromě toho byl majitelem pilotního průkazu a nezřídka létal s vlastní Cessnou. Mezi jeho oblíbené rekreační aktivity patřila také plavba na jachtě. Mnohokrát byly tyto aktivity – úmyslně – doprovázeny také novináři.

Zemřel poté, co vedl zkoušku na „Maškarní ples“, 16. července 1989 v Anifu na selhání srdce a byl pohřben na tamním hřbitově.

Soukromý život[editovat | editovat zdroj]

Jeho praděd Georgios Karajannis vycestoval z Kozani v severním Řecku do Saska a působil zde jako kupec. Jeho syn Theodor von Karajan byl za zásluhy v textilním průmyslu povýšen do šlechtického stavu kurfiřtem Friedrich Augustem III.

Byl třikrát ženat. V prvním manželství (1938) s Elmy von Karajan-Holgerloef, podruhé (1942) s Anitou Gütermannovou a potřetí (1958) s Eliette von Karajan. Z tohoto manželství vzešly dcery Isabela (*1960) a Arabela (*1964). Nad oběma dcerami převzaly patronát orchestry, jež byly s Karajanem spojené, Vídeňští filharmonikové nad Isabelou a Berlínští filharmonikové nad Arabelou.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Herbert von Karajan na anglické Wikipedii.

  1. a b c d John Rockwell."Herbert von Karajan Is Dead; Musical Perfectionist was 81", The New York Times, 17 July 1989, pp. A1. 
  2. Cramer, Alfred W.(2009). Musicians and Composers of the 20th Century-Volume 3.Salem Press, 758. ISBN 9781587655159. “The Life Herbert Ritter von Karajan (fahn KAHR-eh-yahn) was born to Ernst and Martha von Karajan, an upper-class family of Greek-Macedonian origin.” 
  3. Paul Robinson, Bruce Surtees(1976). Karajan.Macdonald and Janes, 6. “Herbert von Karajan was born in Salzburg April 5, 1908. Though an Austrian by birth, the Karajan family was actually Greek, the original surname being Karajanis or "Black John". The family had migrated from Greece to Chemnitz, Germany, and from there to Austria about four generations before Herbert.” 
  4. Ian Brunskill(2010). The Times Great Lives: A Century In Obituaries.HarperCollins UK. ISBN 9780007363735. “Born in Salzburg on April 5, 1908, Karajan was the younger son of a distinguished surgeon and his Slovenian wife. Originally called Karajannis, the Karajan family were Macedonian Greeks who had moved first to Saxony and later to Vienna where they held important academic, medical, and administrative posts.” 
  5. Metropolitan Opera Guild(1961). Opera news, Band 26.Metropolitan Opera Guild, 397. OCLC 1590631. “The thirty-five-year career began when Karajan was nineteen. He had been born on April 5, 1908, into a family of Greek ancestry that enjoyed considerable prestige in the Austro-Hungarian Empire.” 
  6. Kuhn, Laura Diane(1999). Baker's Student Encyclopedia of Music: H-Q.Schirmer Books, 850. ISBN 9780028654164. “Karajan, Herbert von [...] cultured family of Greek-Macedonian extraction whose original name was Karajannis. His father was a medical officer.” 
  7. Kater, Michael H.(1997). The twisted muse: musicians and their music in the Third Reich.Oxford University Press, 56. ISBN 9780195096200. “Karajan was born in 1908 in Austrian Salzburg, the son of a well-to-do physician of partially Greek-Macedonian ancestry whose forebears had been ennobled while in the service of the Saxon kings.” 
  8. Binder, David. "Vlachs, A Peaceful Balkan People" in Mediterranean Quarterly
  9. John Rockwell."General Music Director of Europe", The New York Times, 22 June 1986. Ověřeno k 15 April 2007. 
  10. a b c Herbert von Karajan-Karajan Family [online]. Karajan Family, [cit. 2012-03-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. a b c Branka Lapajne. The Shared Slovenian Ancestors of Herbert von Karajan and Hugo Wolf [online]. 4 April 2008, [cit. 2008-05-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. Matheopoulos, Helena(1983). Maestro: encounters with conductors of today.Harper & Row, 244. ISBN 978-0-06-015103-4. 
  13. Lapajne, Branka(2006)."Hugo Wolf in Herbert von Karajan: potomca družine Lavtižar"(in Slovene). Bilten [Bulletin]24: 31–34. Slovensko muzikološko društvo [Slovenian Musicological Society]. 
  14. Osborne (1987)
  15. Encyclopædia Britannica Article for Herbert von Karajan [online]. Britannica.com, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. "Karajan in Paris in war time"(Video). YouTube. 
  17. Žena na nahrávce je Winifred Wagner.
  18. Osborne (2000), s. 114
  19. Osborne (2000)
  20. Andrews, Deborah(1990). The Annual Obituary, 1989.St James Press, 417. ISBN 1-55862-056-7. 
  21. Osborne (2000); Karajan je depozice je uvedena v celku jako příloha C.
  22. Steinhage, Martin(1986). Chronik 1947(in German).Dortmund, Germany:Harenberg Kommunikation Verlags- und Medien-GmbH & Co. KG, 178. ISBN 3-88379-077-X. 
  23. Lucerne Festival stránka, Karajan Celebration 2008
  24. Fred K. Prieberg: Handbuch Deutsche Musiker 1933-1945 Kiel, 2004, CD-ROM-Lexikon, s. 3545f. Autor prohlédl soubory Karajan (jako součást Reichskulturkammer) na Bundesarchivu v Berlíně (bývalý Berlin Document Center). Toto pozadí příběh byl poprvé zveřejněn Paul Moor v: High Fidelity sv. 7/10 října 1957 s. 52-55, 190, 192-194 (Operator). Navíc, názor Prieberg je o Karajan životopisů Richard Osborne bylo uvedeno: "Jeho znalost historie je bohužel velmi nízká" (str. 3575)
  25. Karsten Kammholz (ne tak docela s přesností Prieberg): "Der Mann, der zweimal in die NSDAP eintrat" ​​, in: Die Welt, 26. ledna 2008
  26. Ivan Hewett. Herbert von Karajan: save us from the resurrection of that old devil [online]. 2008-03-13, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. Richard Osborne, "Conversations with Karajan", Oxford University Press, 1991.
  28. Osborne (2000), s. 85
  29. Herbert von Karajan—the first recordings [online]. Deutsche Grammophon Gesellschaft, [cit. 2012-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. DIE ZEIT, 23/1997, Der vergessene Geiger, Von Burkhard Braach
  31. Reinhard J. Brembeck. Der Mann, der nicht danke sagen konnte. V: Süddeutsche Zeitung, 28. června 2007, S. 13
  32. http://blogs.salzburg.com/mozart2006/2006/08/index.html
  33. NZZ: Mýtus byl odklizen 26. srpen 2007
  34. http://www.cicero.de/97.php?ress_id=7&item=801
  35. Franz Krahberger, Die Pürggschrift, 1998

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Karl Löbl: Das Wunder Karajan. Hestia, Bayreuth 1965
  • Ernst Haeusserman: Herbert von Karajan. Biographie. C. Bertelsmann, Gütersloh 1968
  • Hans-Joachim Hinrichsen: Leben und Musik Herbert von Karajans. In: Musik & Ästhetik, 8 (2004), Nr. 32, s. 98–102
  • Hans-Joachim Hinrichsen: Wirtschaftswunder und absolute Musik. Zu Peter Uehlings neuer Karajan-Monographie. In: Musik & Ästhetik, 11 (2007), Nr. 42, s. 105–110
  • Richard Klein: Der Fall Herbert von Karajan. In: Merkur. Deutsche Zeitschrift für europäisches Denken, 57 (2003), s. 339–344
  • Richard Klein: Physiognomie eines Interpreten. Zu Peter Uehlings Karajan-Deutung. In: Merkur. Deutsche Zeitschrift für europäisches Denken, 61 (2007), Nr. 695, s. 258–266
  • Annemarie Kleinert: Berliner Philharmoniker von Karajan bis Rattle. Jaron Verlag, Berlin 2005, ISBN 3-89773-131-2, s. 1–189 (online)
  • Klaus Lang: Herbert von Karajan. Der philharmonische Alleinherrscher. Zürich/St. Gallen 1992
  • Richard Osborne: Herbert von Karajan. Leben und Musik. Wien 2002
  • Wolfgang Stresemann: „Ein seltsamer Mann…“. Erinnerungen an Herbert von Karajan. Berlin 1991
  • Werner Thärichen: Paukenschläge. Furtwängler oder Karajan. Zürich/Berlin 1987
  • Peter Uehling: Karajan. Eine Biographie. Reinbek 2006

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu