Herbert von Karajan

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Herbert von Karajan
Herbert von Karajan v roce 1938
Herbert von Karajan v roce 1938
Rodné jméno Heribert rytíř von Karajan
Narození 5. dubna 1908
Salzburg, Rakousko
Úmrtí 16. července 1989
Anif, Rakousko
Národnost rakouská
Povolání dirigent
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Herbert von Karajan, (5. dubna 1908, Salzburg16. července 1989, Anif, Salcbursko) byl rakouský dirigent. Byl jedním z nejznámějších a nejvýznamnějších dirigentů 20. století a byl dominantní postavou v evropské klasické hudbě od roku 1960 až do své smrti.[1] Pracoval s mnoha prestižními symfonickými orchestry – 35 let byl dirigentem Berlínských filharmoniků, působil při významných operních domech a publikoval řadu nahrávek klasické hudby. Aranžoval také hymnu Evropské unie.

Genealogie[editovat | editovat zdroj]

Karajanové byli rodem řeckého[2][3][4][5][6][7] nebo arumunského[8] původu. Jeho pra-pra-dědeček Georg Karajan (Georgios Karajánnis, řecky Γεώργιος Καραγιάννης) se narodil v Kozani, provincii Západní Makedonie, v Řecku (osmanská provincie Rumelia) v roce 1767 přesídlil Vídně a následně do Chemnitzu v Saském kurfiřtství.[9] On a jeho bratr se podíleli na založení saského textilního průmyslu, a oba byli za své služby Fridrichem Augustem I. dne 1. června 1792 povýšeni do šlechtického stavu. Tak se dostala předpona "von" do příjmení. Z příjmení Karajánnis se stal Karajan.[10] Ačkoli tradiční životopisy připisují srbský nebo jednoduše slovanský původ jeho matky,[11] tak Karajanovi předkové z matčiny strany, přes jeho dědečka, který se narodil ve vesnici Mojstrana v Kraňsku (dnešním Slovinsku), byla Slovinci.[10][11][12] Přes tuto linii byl Karajan příbuzný s rakouským skladatelem slovinského původu Hugo Wolfem.[13] Je pravděpodobné, že Karajan trochu hovořil slovinsky.[10][11]

Raná léta[editovat | editovat zdroj]

Rodiče Herberta von Karajan, Ernst a Marta (rozená Kosmač)

Karajan se narodil v Salcburku v tehdejším Rakousku-Uhersku jako Heribert Ritter von Karajan.[14] Byl zázračným dítětem ve hře na klavír.[15] Od roku 1916 do 1926 studoval na Mozarteu v Salcburku, kde ho učitel přesvědčil, aby se soustředil na dirigentství.

Kariéra[editovat | editovat zdroj]

V roce 1929 dirigoval Salome ve Festspielhaus v Salcburku a v letech 1929–1934 pracoval jako první kapelník v Městském divadle v Ulmu. V roce 1933 Karajan debutoval jako dirigent na festivalu v Salcburku s Walpurgisnacht Scene v produkci Faust Maxe Reinhardta. V témže roce také Karajan vstoupil do nacistické strany. Pro tento čin byl později kritizován.[1]

V roce 1934 v Salcburku Karajan poprvé dirigoval Vídeňskou filharmonii. V letech 1934 až 1941 byl angažován jako dirigent operních a symfonických koncertů v divadle v Cáchách.

Pro Karajanovu uměleckou kariéru byl významným mezníkem jeho jmenování nejmladším generálním hudebním ředitelem (Genearlmusikdirektor) v Německu v roce 1935. Jako hostující dirigent pak vystupoval v Bukurešti, Bruselu, Stockholmu, Amsterdamu či Paříži.[16][17] V roce 1937 Karajan debutoval s Berlínskou filharmonií a Berlínskou státní operou, kdy dirigoval Beethovenova Fidelia. Později zažil velký úspěch v německé Státní opeře s Wagnerovou operou Tristan a Isolda. V roce 1938 byl v Berlíně jeho výkon kritiky oceněn jako das Wunder Karajan (zázrak Karajan). Kritika prohlašovala, že Karajanův „úspěch s Wagnerovým náročným dílem Tristan a Isolda jej staví vedle Furtwänglera a Victora de Sabata mezi největší operní dirigenty tehdejšího Německa".[18] Ve stejném roce Karajan podepsal smlouvu s Deutsche Grammophon, kde pak nahrál první z mnoha nahrávek, předehru ke Kouzelné flétně v čele Staatskapelle Berlin.

Dne 26. července 1938 se oženil s operetní zpěvačkou Elmy Holgerloef, s níž se později, v roce 1942, rozvedl.

Dne 22. října 1942 se Karajan oženil s Annou Maria „Anitou" Sauestovou, rozenou Gütermannovou, dcerou známého výrobce přízí pro šicí stroje. Měla židovského dědečka, proto byla považována za Vierteljüdin (z jedné čtvrtiny židovka). V roce 1944, Karajan podle své vlastní zprávy[zdroj?] ztrácí přízeň nacistického vedení, nicméně dirigoval koncerty ve válečném Berlíně ještě 18. února 1945. Krátce nato v závěrečných fázích války uprchl s Anitou do Milána. Přestěhovat jim pomohl Victor de Sabata.[19][20] Karajan a Anita se rozvedli v roce 1958.

Karajan byl propuštěn od rakouské denacifikační zkušební komise dne 18. března 1946 a krátce poté pokračoval ve své dirigentské kariéře.[21]

Herbert von Karajan diriguje v roce 1941

Poválečné roky[editovat | editovat zdroj]

V roce 1946 měl Karajan svůj první poválečný koncert ve Vídni s Vídeňskou filharmonií, avšak dostal zákaz dalšího dirigování sovětskými okupačními úřady kvůli své nacistické stranické příslušnosti. Toho léta se anonymně zúčastnil Salcburského festivalu.

Dne 28. října 1947 měl Karajan svůj první veřejný koncert po zrušení zákazu dirigování. S Vídeňskou filharmonií a Gesellschaft der Musikfreunde, ve Vídni pro gramofonou nahrál Brahmsovo Německé requiem.[22]

V roce 1949 se Karajan stal uměleckým ředitelem vídeňské Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde). Také dirigoval v milánské La Scale. Jeho nejvýznamnější aktivitou v této době bylo nahrávání s nově vzniklým souborem Philharmonia Orchestra v Londýně, pomohl mu stát se jedním z nejlepších světových orchestrů. V tomto roce také začala Karajanova celoživotní účast na Lucernském festivalu.[23]

V roce 1951 a 1952 dirigoval ve Festivalovém divadle v Bayreuthu.

V roce 1955 byl jmenován doživotním hudebním ředitelem Berlínské filharmonie jako nástupce Wilhelma Furtwänglera. V letech 1957 až 1964 byl uměleckým ředitelem Vídeňské státní opery. Karajan byl úzce spojen s Vídeňskou filharmonií a Salcburským festivalem, kde založil velikonoční festival, který měl zůstat svázán s hudebním ředitelem Berlínské filharmonie i po konci jeho funkčního období.

Dne 6. října 1958 se oženil se svou třetí ženou, francouzskou modelkou Eliette Mouret. Manželé se stali rodiči dvou dcer, Isabely (* 1960) a Arabely (* 1964).

Konec kariéry a smrt[editovat | editovat zdroj]

Karajan pokračoval v dirigování a nahrávání a to až do své smrti v Anifu[1] v roce 1989, a to zejména s Berlínskou filharmonií a Vídeňskými filharmoniky. V pozdějších letech Karajan trpěl srdečními problémy a problémy se zády. Stále více se dostával do konfliktu se svým orchestrem pro své tendence k všekontrolujícímu až diktátorskému stylu dirigování, který už jinde zmizel z praxe. Karajan oficiálně odešel do výslužby z vedení Berlínské filharmonie, ale přitom těsně před smrtí prováděl zkoušky Verdiho Maškarního plesu pro každoroční Salcburský hudební festival.

Zemřel na selhání srdce ve svém domě v Anifu dne 16. července 1989 ve věku 81 let a byl pohřben na tamním hřbitově.

Praktikující zenový buddhista Karajan silně věřil v reinkarnaci a řekl, že by chtěl být znovuzrozen jako orel, aby mohl stoupat nad své milované Alpy.[1]

Členství v nacistické straně[editovat | editovat zdroj]

Karajan vstoupil do nacistické strany v Salcburku 8. 4. 1933, jeho členské číslo bylo 1 607 525. V červnu 1933 byla rakouskou vládou nacistická strana zakázána. Nicméně Karajanovo členství bylo platné až do roku 1939. V tomto roce, už po připojení Rakouska k Německé říši z roku 1938, byli někdejší rakouští členové ověřeni úřady (německé) nacistické strany. Členství Karajana bylo prohlášeno za neplatné, ale jeho vstup do strany byl zpětně určen ke dni 1. května 1933 v Ulmu s členským číslem 3 430 914.[24][25][26]

Britský muzikolog a kritik Richard Osborne k tomu uvádí:

Jaká jsou fakta? Za prvé, i když Karajan byl nominován na členství v dosud nezakázané straně v Salcburku v dubnu 1933, nevyzvedl si svou kartu ani ji nepodepsal ani neplatil členské příspěvky, i když samotná registrace (č. 1607525) se dostala do záznamů a objevuje se poté v mnoha memorandech a dotazech. Za druhé, nemohl vstoupit do strany 1. 5. 1933 přes jasný důkaz o opaku. V první řadě členské číslo 3 430 914 je příliš vysoké na to, aby patřilo k tomuto datu. Nejvyšší číslo vydané před pozastavením členství, které trvalo od května 1933 do března 1937, bylo 3 262 698. Nicméně během pozastavení byly různým funkcionářům, diplomatům a dalším vydány karty nesoucí označení NG nebo Nachgereichte. Tyto karty byly podle konvence zpětně datovány k datu pozastavení, tj. 1. květnu 1933. Členství Karajana v Cáchách byla NG karta a její číslo je v souladu se sérií vydanou v roce 1935, rok kdy Karajan byl vždy označen jako ten, ve kterém byl požádán, aby vstoupil do strany.[27]

Karajanova výtečnost se zvýšila mezi lety 1933 a 1945, což vedlo ke spekulacím, že vstoupil do nacistické strany výhradně kvůli postupu v hudební kariéře. Kritici jako Jim Svejda[zdroj?] poukazují na to, že další významní dirigenti jako Arturo Toscanini, Otto Klemperer, Erich Kleiber a Fritz Busch v té době z fašistické Evropy uprchli. Avšak Richard Osborne poznamenává, že bylo mnoho významných dirigentů, kteří v Německu v průběhu válečných let pokračovali v práci, jako Wilhelm Furtwängler, Ernest Ansermet, Carl Schuricht, Karl Böhm, Hans Knappertsbusch, Clemens Krauss či Karl Elmendorff. Karajan byl jedním z nejmladších, a tedy z toho ve své kariéře měl nejmenší výhodu.[28] Karajanovi bylo umožněno dirigovat různé orchestry a mohl volně cestovat, a to dokonce i do Nizozemska, kde v roce 1943 dirigoval a nahrával s Concertgebouw Orchestra.[29]

Umělecká činnost[editovat | editovat zdroj]

Existuje široká shoda, že Karajan měl zvláštní dar pro vytěžení krásných zvuků z orchestru. Stanoviska se liší o výši estetického zakončení, na které Karajanův zvuk aplikujeme. Americký kritik Harvey Sachs kritizoval přístup Karajana takto:

Zdá se, že Karajan si pro všechny účely vybral všestranný, vysoce rafinovaný, lakovaný, vykalkulovaný smyslný zvuk, který mohl být se stylistickými úpravami, které sám považoval za vhodné, aplikován na Bacha a Pucciniho, Mozarta a Mahlera, Beethovena a Wagnera, Schumanna a Stravinského. .. mnoho z jeho vystoupení mělo prefabrikované, umělé kvality, které Toscanini, Furtwängler a jiní nikdy nedosáhli ... většina Karajanových nahrávek je přehnaně leštěná, jde o jakýsi zvukový protějšek k filmům a fotografiím Leni Riefenstahlové. [zdroj?]

Komentátor Jim Svejda a další nicméně argumentují, že Karajan před rokem 1970 nezní tak leštěně, jak má údajně znít v pozdějším období. [30]

Dvě recenze z publikace Penguin Guide to Compact Discs to ilustrují:

  • Pokud jde o nahrávku Wagnerova Tristana a Isoldy, kanonického romantického díla, autoři Penguina napsali: "Karajanovo smyslné představení Wagnerova mistrovského díla, mazlivě krásné a skvěle rafinovaně hrané Berlínskými filharmoniky". [31]
  • O Karajanově nahrávce Haydnovy "Pařížské" symfonie, titíž autoři napsali, "big-band Haydn s pomstou ... Je samozřejmé, že kvalita orchestrální hry je vynikající. Nicméně jsou tam přehnaně tvrdé ((účty)), které jsou bližší k imperiálnímu Berlínu než k Paříži ... menuety jsou opravdu velmi pomalé ... Tyto výkony jsou příliš nezajímavé a přitom chtějí milostivě být z celého srdce doporučovány." [zdroj?] [32]

Stejný Penguin Guide přesto vysekl nejvyšší poklonu Karajanovým nahrávkám obou Haydnových oratorií, Stvoření světa (Die Schöpfung) i Roční období (Die Jahreszeiten). Americký muzikolog HC Robbins Landon, který se Haydnem zabýval a který psal poznámky pro Karajanovo nahrávání Haydnových 12 londýnských symfonií, uvádí, že Karajanovy nahrávky patří mezi nejlepší, které zná. [zdroj?]

Karajan dával z hudebních děl 20. století velkou přednost provádění a nahrávání kompozic vzniklých před rokem 1945 takových skladatelů jako je Mahler, Schönberg, Berg, Webern, Bartók, Sibelius, Richard Strauss, Puccini, Pizzeti, Honegger, Prokofjev, Debussy, Ravel, Hindemith, Hans Werner Henze, Nielsen a Stravinskij. V roce 1959 uvedl s Berlínskou filharmonií Henzovu Sonata per Archii (1958). Karajan také dvakrát nahrál Šostakovičovu Desátou symfonii (1953) a v roce 1973 premiéroval s WDR Sinfonieorchester Köln (Rozhlasový symfonický orchestru v Kolíně nad Rýnem) operu De Temporum Fine Comoedia Carla Orffa . John Rockwell z deníku New York Times v roce 1989 napsal: "Měl zvláštní dar pro Wagnera a především pro Brucknera, jehož hudbu dirigoval se suverénním vedením a vznešeným citem" [1]

V rozhovoru s německou televizní společností ZDF Karajan v roce 1983 uvedl, že kdyby byl skladatelem místo dirigentem, tak by jeho hudba zněla podobně jako Šostakovičova, skladatele, se který identifikoval na několika úrovních, [zdroj?] a se kterým se potkal během turné s Berlínskou filharmonií, které vrcholilo v Moskvě v květnu 1969. [zdroj?]

Ocenění a vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Socha v zahradě svého rodiště

Karajan byl příjemcem mnoha vyznamenání a ocenění. Dne 17. května 1960 se stal velkodůstojníkem Řádu zásluh o Italskou republiku[33] a v roce 1961 získal rakouský čestný odznak Za vědu a umění [zdroj?]. Získal také velký záslužný kříž (Grosses Bundesverdienstkreuz) Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo.

V roce 1977 mu byla udělena hudební cena Ernsta Siemense. Dne 21. června 1978 obdržel čestný titul Doctor of Music na Oxfordské univerzitě [34]. Byl poctěn "Medaille de Vermeil" na Académie française v Paříži, zlatou medaili Královské filharmonické společnosti v Londýně, olympijskou cenou Onassisovi nadace v Aténách a Mezinárodní hudební cenou od UNESCO. Získal dvě Gramophone Award za nahrávky Mahlerovy Deváté symfonie a kompletní nahrávku Parsifala v roce 1981. V roce 1984 přijal čestný prsten od německé nadace Eduard-Rhein-Stiftung.[35] V roce 2002 byla na jeho počest založena Hudební cena Herberta von Karajana. V roce 2003 se stala prvním držitelkou tohoto ocenění stala německá houslistka Anne-Sophie Mutter, která debutovala s Karajanem v roce 1977. [36] Byl zvolen do Gramofonové Síně slávy v roce 2012. [37] Od UNESCO získal Picassovu medaili.

Od roku 1997 se na jeho počest v Baden-Badenském festivalovém divadle koná "Herbert von Karajanův svatodušní festival".

Karajan je čestným občanem Salcburku (1968), Berlína (1973) a Vídně (1978).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Herbert von Karajan na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e John Rockwell."Herbert von Karajan Is Dead; Musical Perfectionist was 81", The New York Times, 17 July 1989, pp. A1. 
  2. Cramer, Alfred W.(2009). Musicians and Composers of the 20th Century-Volume 3. Salem Press, 758. ISBN 9781587655159. “The Life Herbert Ritter von Karajan (fahn KAHR-eh-yahn) was born to Ernst and Martha von Karajan, an upper-class family of Greek-Macedonian origin.” 
  3. Paul Robinson, Bruce Surtees(1976). Karajan. Macdonald and Janes, 6. “Herbert von Karajan was born in Salzburg April 5, 1908. Though an Austrian by birth, the Karajan family was actually Greek, the original surname being Karajanis or "Black John". The family had migrated from Greece to Chemnitz, Germany, and from there to Austria about four generations before Herbert.” 
  4. Ian Brunskill(2010). The Times Great Lives: A Century In Obituaries. HarperCollins UK. ISBN 9780007363735. “Born in Salzburg on April 5, 1908, Karajan was the younger son of a distinguished surgeon and his Slovenian wife. Originally called Karajannis, the Karajan family were Macedonian Greeks who had moved first to Saxony and later to Vienna where they held important academic, medical, and administrative posts.” 
  5. Metropolitan Opera Guild(1961). Opera news, Band 26. Metropolitan Opera Guild, 397. OCLC 1590631. “The thirty-five-year career began when Karajan was nineteen. He had been born on April 5, 1908, into a family of Greek ancestry that enjoyed considerable prestige in the Austro-Hungarian Empire.” 
  6. Kuhn, Laura Diane(1999). Baker's Student Encyclopedia of Music: H-Q. Schirmer Books, 850. ISBN 9780028654164. “Karajan, Herbert von [...] cultured family of Greek-Macedonian extraction whose original name was Karajannis. His father was a medical officer.” 
  7. Kater, Michael H.(1997). The twisted muse: musicians and their music in the Third Reich. Oxford University Press, 56. ISBN 9780195096200. “Karajan was born in 1908 in Austrian Salzburg, the son of a well-to-do physician of partially Greek-Macedonian ancestry whose forebears had been ennobled while in the service of the Saxon kings.” 
  8. Binder, David. "Vlachs, A Peaceful Balkan People" in Mediterranean Quarterly
  9. John Rockwell."General Music Director of Europe", The New York Times, 22 June 1986. Ověřeno k 15 April 2007. 
  10. a b c Herbert von Karajan-Karajan Family [online]. Karajan Family, [cit. 2012-03-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. a b c Branka Lapajne. The Shared Slovenian Ancestors of Herbert von Karajan and Hugo Wolf [online]. 4 April 2008, [cit. 2008-05-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. Matheopoulos, Helena(1983). Maestro: encounters with conductors of today. Harper & Row, 244. ISBN 978-0-06-015103-4. 
  13. Lapajne, Branka(2006).  "Hugo Wolf in Herbert von Karajan: potomca družine Lavtižar"(in Slovene). Bilten [Bulletin] 24: 31–34. Slovensko muzikološko društvo [Slovenian Musicological Society]. 
  14. Osborne (1987)
  15. Encyclopædia Britannica Article for Herbert von Karajan [online]. Britannica.com, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. "Karajan in Paris in war time"(Video). YouTube. 
  17. Žena na nahrávce je Winifred Wagner.
  18. Osborne (2000), s. 114
  19. Osborne (2000)
  20. Andrews, Deborah(1990). The Annual Obituary, 1989. St James Press, 417. ISBN 1-55862-056-7. 
  21. Osborne (2000); Karajan je depozice je uvedena v celku jako příloha C.
  22. Steinhage, Martin(1986). Chronik 1947(in German). Dortmund, Germany:Harenberg Kommunikation Verlags- und Medien-GmbH & Co. KG, 178. ISBN 3-88379-077-X. 
  23. Lucerne Festival stránka, Karajan Celebration 2008
  24. Fred K. Prieberg: Handbuch Deutsche Musiker 1933–1945 Kiel, 2004, CD-ROM-Lexikon, s. 3545f. Autor prohlédl soubory Karajan (jako součást Reichskulturkammer) na Bundesarchivu v Berlíně (bývalý Berlin Document Center). Toto pozadí příběh byl poprvé zveřejněn Paul Moor v: High Fidelity sv. 7/10. října 1957 s. 52–55, 190, 192–194 (Operator). Navíc, názor Prieberg je o Karajan životopisů Richard Osborne bylo uvedeno: "Jeho znalost historie je bohužel velmi nízká" (str. 3575)
  25. Karsten Kammholz (ne tak docela s přesností Prieberg): "Der Mann, der zweimal in die NSDAP eintrat", in: Die Welt, 26. ledna 2008
  26. Ivan Hewett. Herbert von Karajan: save us from the resurrection of that old devil [online]. 2008-03-13, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. Richard Osborne, "Conversations with Karajan", Oxford University Press, 1991.
  28. Osborne (2000), s. 85
  29. Herbert von Karajan—the first recordings [online]. Deutsche Grammophon Gesellschaft, [cit. 2012-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. Staines, Joe,, Amazon.com 
  31. Penguin Průvodce kompaktní disky; 2005, p.1477.
  32. Tyto nahrávky jsou již nejsou zmíněny v ve vydání z roku 1999.
  33. von Karajan Maestro Herbert [online]. Presidency of the Italian Republic, [cit. 2012-11-19]. Dostupné online. (Italian) 
  34. LAP. Herbert von Karajan – Visits to Great Britain [online]. Karajan.co.uk, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  35. The Eduard Rhein Ring of Honor Recipients [online]. Eduard Rhein Foundation, [cit. 2011-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. http://www.festspielhaus.de/foerderung/kulturstiftung/herbert-von-karajan-musikpreis/
  37. Herbert von Karajan (conductor) [online]. Gramophone, [cit. 2012-04-10]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Karl Löbl: Das Wunder Karajan. Hestia, Bayreuth 1965
  • Ernst Haeusserman: Herbert von Karajan. Biographie. C. Bertelsmann, Gütersloh 1968
  • Hans-Joachim Hinrichsen: Leben und Musik Herbert von Karajans. In: Musik & Ästhetik, 8 (2004), Nr. 32, s. 98–102
  • Hans-Joachim Hinrichsen: Wirtschaftswunder und absolute Musik. Zu Peter Uehlings neuer Karajan-Monographie. In: Musik & Ästhetik, 11 (2007), Nr. 42, s. 105–110
  • Richard Klein: Der Fall Herbert von Karajan. In: Merkur. Deutsche Zeitschrift für europäisches Denken, 57 (2003), s. 339–344
  • Richard Klein: Physiognomie eines Interpreten. Zu Peter Uehlings Karajan-Deutung. In: Merkur. Deutsche Zeitschrift für europäisches Denken, 61 (2007), Nr. 695, s. 258–266
  • Annemarie Kleinert: Berliner Philharmoniker von Karajan bis Rattle. Jaron Verlag, Berlin 2005, ISBN 3-89773-131-2, s. 1–189 (online)
  • Klaus Lang: Herbert von Karajan. Der philharmonische Alleinherrscher. Zürich/St. Gallen 1992
  • Richard Osborne: Herbert von Karajan. Leben und Musik. Wien 2002
  • Wolfgang Stresemann: „Ein seltsamer Mann…“. Erinnerungen an Herbert von Karajan. Berlin 1991
  • Werner Thärichen: Paukenschläge. Furtwängler oder Karajan. Zürich/Berlin 1987
  • Peter Uehling: Karajan. Eine Biographie. Reinbek 2006
  • Friedrich Herzfeld: Herbert von Karajan [ze stejnojmenného německého originálu přeložila] Zdeňka Šromová, Praha: Supraphon, 1968.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]