Berlínští filharmonikové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Berlínští filharmonikové (též Berlínská filharmonie, německy Berliner Philharmoniker) je název jednoho z významných světových symfonických orchestrů se sídlem v Berlíně. Svoji vynikající pověst získal zejména v době působení legendárního dirigenta Herberta von Karajana. V hlasovaní předních světových kritiků vyhlášeném časopisem Gramophone se umístil na druhém místě v žebříčku 20 nejlepších světových orchestrů.[1]

Od roku 2002 je šéfdirigentem sir Simon Rattle.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Orchestr byl založen 54 hudebníky na jaře 1882 pod názvem Frühere Bilsesche Kapelle (volný překlad: bývalá Bilseho kapela). Skupinu tvořili hráči, kteří opustili orchestr Benjamina Bilseho kvůli jeho autoritativnímu přístupu a plánům dopravit hráče na koncert do Varšavy ve čtvrté třídě vlakem. Jako jejich první dirigent zde působil Ludwig von Brenner. Hudebníci zápasili s finančními problémy až do roku 1887 kdy se jich ujal koncertní agent Hermann Wolff, kterému se podařilo stabilizovat orchestr pod novým názvem Berliner Philharmoniker. Jeho zásluhou se také podařilo v orchestru angažovat Hanse von Bülow, považovaného za vedoucího dirigenta své doby. Za krátkou dobu Bullow položil základy umělecké kvality a identity orchestru. Jako hostující dirigenti s orchestrem zkoušely mnohé významné osobnosti - Hermann Levi, Hans Richter, Felix von Weigantner, Johannes Brahms, Gustav Mahler či Richard Strauss. V roce 1895 Hanse von Bullow na postu šéfdirigenta vystřídal Arthur Nikish. Za jeho působení došlo k rozšíření repertoáru o současné i mimoněmecké skladatele (Hector Berlioz, Petr Iljič Čajkovskij). Nikishovym následníkem se v roce 1923 stal mladý ambiciózní dirigent Wilhelm Furtwängler. Zaměřil se téměř výlučně na interpretaci skladatelů německého klasicizmu a romantizmu, v čemž se až doposud řadí mezi špičku. Působení orchestru v době nacizmu bylo předmětem spekulací a tato problematika se začala výraznějším způsobem otevírat až v roce 1945.

Po druhé světové válce se šéfdirigentem stal Leo Borchard, který tragicky zahynul náhodným zásahem při střelbě americké armády v Berlíně. Nahradil jej mladý a zapálený rumunský dirigent Sergiu Celibidache. V roce 1947 se na své bývalé místo vrátil Furtwängler, který zde působil až do své smrti v roku 1954, kdy byl hlasováním zvolen šéfdirigentem Herbert von Karajan. Jeho působení je možné označit jako zlatou éru Berlínských filharmoniků. Orchestr díky Karajanovu vedení získal charakteristický zvuk a stal se možná jedním z nejpopulárnějších orchestrů světa až tak, že je nyní možné hovořit až o jeho kultu. Jejich nahrávky pro vydavatelství Deutsche Grammophone patří mezi komerčně nejúspěšnější nahrávky klasické hudby všech dob. V roce 1989 Karajan po více třicetiletém působení s orchestrem na svůj post rezignoval (stalo se tak měsíc před jeho smrtí).

Orchestr neztratil nic ze své pověsti ani pod vedením dalšího šéfdirigenta Claudia Abbada. Mezi jeho nahrávkami s orchestrem jsou významné hlavně opery Straussovy, Wagnerovy, Rossiniho a dalších. V roce 1998 Abbado ohlásil přesun na post uměleckého ředitele filharmonie, v roce 2002 byl novým šéfdirigentem zvolen Simon Rattle, který působí ve filharmonii od sezóny 2002/2003. V dubnu 2008 mu hráči projevili svoji důvěru, když v hlasování rozhodli o jeho setrvání ve funkci.

Šéfdirigenti[editovat | editovat zdroj]

Hráči[editovat | editovat zdroj]

Orchestr má mezinárodní složení hráčů, kteří jsou vybíráni v náročných konkurzech, kde je kladen důraz na to, aby byl obsazen hudebníky světové kvality. Jako první hornista zde působil v letech 2000 až 2009 Čech Radek Baborák. V jednotlivých sekcích působí následující první hráči:

  • první housle: Guy Braunstein, Daniel Stabrawa a Toru Yasunaga
  • druhé housle: Christian Stadelmann a Thomas Timm
  • violy: Neithard Resa
  • violoncella: Georg Faust, Ludwig Quandt
  • kontrabasy: Janne Saksala, Klaus Stoll
  • flétny: Anreas Blau a Emmanuel Pahud
  • hoboje: Lucas Navarro a Alexei Ogrintchouk
  • klarinety: Wenzel Fuchs
  • fagoty: Daniele Damiano a Stefan Schweigert
  • lesní rohy: Stefan Dohr
  • trubky: Gábor Tarkövi a Tamas Velenczei
  • pozouny: Christhard Gossling a Olaf Ott
  • tuba: Alexander von Puttkamer

Profil a repertoár[editovat | editovat zdroj]

Orchestr patří mezi standardní velké symfonické orchestry. Charakteristický je pro něj sytý, efektní zvuk s důrazem na mohutnost smyčcové sekce, což platí obzvláště pro Karajanovu éru.

Orchestr má velmi široký repertoár, s těžištěm v hudbě německých velikánů klasicismu a romantismu. Orchestr už od dob Furtwänglerových patří mezi nejuznávanějších interprety děl Ludwiga van Beethovena, Richarda Wagnera či Gustava Mahlera.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Berlínski filharmonici na slovenské Wikipedii.

  1. Anne Midgete, www.washingtonpost.com, 1.12.2008