Tuba
| Tuba | |
|---|---|
| ital.: tuba něm.: Tuba angl.: tuba fr.: tuba |
|
 |
|
| Klasifikace | |
Podle orchestrální praxe:
|
|
Podle způsobu vzniku tónu:
|
|
| Tónový rozsah | |
 |
|
| Příbuzné nástroje | |
| Eufonium, Baskřídlovka, Wagnerova tuba, Suzafon, Heligon, Ofiklejda, Šedifon |
Tuba je basový žesťový dechový nástroj, někdy zván jen „bas“. V orchestrech se tento nástroj objevuje od 19. století a hraje se na ni většinou kvůli její značné hmotnosti vsedě.
Obsah |
Rozsah [editovat]
Jde o jeden z nejhlouběji znějících nástrojů vůbec - srovnatelný rozsah hlubokých tónů mívají např. píšťaly některých rejstříků chrámových varhan. Rozsah tuby je ovšem (stejně jako u všech žesťových nástrojů) relativní - je závislý na použitém nátrubku a do značné míry na fyzických předpokladech hráče (velikost a tvar rtů, tvar čelistí a chrupu, motorika mimického svalstva, atd.).
Ladění a notace [editovat]
Ladění [editovat]
Nástroj se vyrábí převážně v základních laděních B a C (kontrabasové tuby), Es a F (basové tuby), nebo jejich kombinacích. Nástroj se chová jako struna v tom smyslu, že např. B tuba má základní tón B2 (hes subkontra) a upínáním rtů hráč tvoří řadu tónů alikvotních (něco jako flažolety na strunných nástrojích). Tuba je opatřena minimálně třemi, častěji však čtyřmi a u mistrovských nástrojů až šesti rotačními ventily nebo písty, z nichž 5. a 6. slouží k dolaďování nejhlubších tónů (kontra a subkontra oktáva), případně (u kombinovaných nástrojů) k přelaďování (např. z F do B ladění).
Notace [editovat]
Jde o běžný klasický zápis do pětilinkové notové osnovy v f-klíči (basovém) v c hlasu (= bez transpozice), tj. zapisují se přesně ty tóny, které mají při hře znít. Běžný rozsah je F1 - b(f1).
Typy a historie [editovat]
Existuje mnoho typů tub, od barytonového eufonia až po kontrabasovou tubu, laděnou většinou v B. Klasická basová nebo kontrabasová tuba může mít i tvar tzv. heligonu, tj. je zatočena kolem hráčova těla. Podobný tvar má i suzafon, jenže jeho ozvučník je obrácen dopředu. V historii vznikalo mnoho velice bizarních experimentů s žesti, z nichž velkou část u nás prováděl proslulý nástrojář Václav František Červený. Své unikátní tuby často obdařoval přídomkem „císařský“. Bylo by také hodno zmínit tzv. „šedifony“ ukrajinsko-českého nástrojáře Josefa Šedivy, které se pak uchytily zejména v ruských kapelách – tyto nástroje měly totiž dva ozvučníky, mezi nimiž bylo možno přepínat tzv. distribučním ventilem. Jeden byl užší a měl poněkud přímější a ostřejší zvuk, podobný pozounu, ten širší byl naopak jemnější a zastřenější.
Moderní tuba má mnoho předků, např. ruský fagot, ofiklejda či serpent. V minulosti bylo pro tyto hlasově nižší nátrubkové nástroje užíváno též názvu „zpěvoroh“.
Protože klasická basa je neskladná a hůře se s ní cestuje po koncertech, používají některé skupiny místo basy tubu.(Např. skupina Ivana Mládka).
