Ilse Aichingerová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Ilse Aichingerová (* 1. listopadu 1921 Vídeň) je rakouská spisovatelka. Patří mezi nejvýznamnější představitelky německojazyčné poválečné literatury.

Život[editovat | editovat zdroj]

Dětství a mládí[editovat | editovat zdroj]

Ilse Aichingerová a její dvojče Helga Michie se narodily učiteli a židovské lékařce ve Vídni. Rodina žila v Linci, dokud otec nepožádal o rozvod. Údajně trpěl bibliofilií, kterou matka těžko snášela, jiné zdroje uvádějí, že nechtěl svoji kariéru ohrozit židovským původem své ženy. Matka se s dětmi přestěhovala zpátky do Vídně, kde Ilse Aichingerová žila převážně u své židovské babičky či v klášterní škole.

Anšlus znamenal pro rodinu pronásledování a ohrožení života. Helga utekla v červenci 1939 do Velké Británie, zbytek rodiny ji ale nemohl následovat, protože vypukla druhá světová válka. Ilse Aichingerová zůstala u své matky, která byla od deportace ušetřena jakožto matka napůl židovského nezletilého dítěte. Matka přišla o své místo.

Ilse Aichingerová žila naprosto v izolaci od veřejnosti, samozřejmě nemohla studovat. Během války byly s matkou povolány do služby. Ilse hrozilo nebezpečí, že bude deportována a následně zabita, protože ji její matka po dosažení plnoletosti skrývala – v pokoji přímo naprosti sídlu gestapa v někdejším Hotelu Metropol na Morzinplatzu. Babička a mladší sestry matky byly roku 1942 deportovány a přišly o život ve vyhlazovacím táboře Malý Trostinec v blízkosti Minsku.

Studium a tvorba[editovat | editovat zdroj]

Roku 1945 začala Ilse Aichingerová studovat medicínu, po pěti semestrech však studium přerušila, aby se věnovala psaní autobiografickému románu Větší naděje (Die grössere Hoffnung). Kritik Hans Weigel jí doporučil, aby se se svými texty poslala do nakladatelství S.Fischer, kde její dílo později vycházelo. V letech 1949/50 pracovala Ilse v tomto nakladatelství jako lektorka, poté jako asistentka Inge Aicher-Schollové na Vysoké umělecké škole v Ulmu (Inge Schollová byla sestra sourozenců Schollových, známých německých revolucionářů, kteří tragicky zahynuli).

Roku 1951 byla poprvé pozvána na setkání Skupiny 47, kde se seznámila se svým pozdějším manželem Günterem Eichem. Roku 1952 získala za svůj Zrcadlový příběh (Spiegelgeschichte) Cenu Skupiny 47. Stejného roku vyšla uznávaná Promluva pod šibenicí (Rede unter dem Galgen). Roku 1953 se vdala za Güntera Eicha. Manželé žili se svými dětmi, Clemensem, který se stal rovněž spisovatelem, a Mirjam, nejdříve v německém Lenggriesu, poté v Breitbrunnu am Chiemsee a od roku 1963 v Großgmain u Salcburku. V roce svatby byla vysílána první rozhlasová hra Aichingerové Knoflíky.

Pozdní léta[editovat | editovat zdroj]

Roku 1972 zemřel Günter Eich. O devět let později, po smrti matky, se Ilse Aichingerová přestěhovala do Frankfurtu nad Mohanem a 1988 do Vídně, kde po delší tvůrčí pauze koncem devadesátých let opět začala psát. Získávala pravidelně renomovaná literární ocenění, přestože její texty byly stále kratší a bylo jich čím dál méně. 1996 podepsala Frankfurtské prohlášení o reformě pravopisu a zakázala, aby její texty v čítankách byly uzpůsobovány novým pravidlům pravopisu.

Poté co její syn Clemens zahynul při nehodě v únoru 1998, se téměř naprosto stáhla z veřejného literárního života. Dva roky poté vyšly po čtrnáctileté pauze částečně autobiografické eseje Film a osud (Film und Verhängnis). Následovaly dvě úzké sbírky, obsahující texty pro deník Die Presse. Ilse Aichinger žije nyní ve Vídni, kde téměř denně navštěvuje svoji oblíbenou kavárnu Café Demel na Michaelerplatzu a často chodí do kina, které je její velkou vášní.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Raná tvorba[editovat | editovat zdroj]

Od počátku své tvorby Aichingerová ve svých dílech vyjadřuje kritiku politické a společenské situace a vyslovuje se proti falešné harmonii a zapomínání historie. Již roku 1945 napsala text o životě v koncentračním táboře (Čtvrtá brána, Das vierte Tor), a to jako první v rakouské literatuře. Rok poté napsala ve svém eseji Výzva k nedůvěře (Aufruf zum Misstrauen): „Musíme být sami k sobě nedůvěřiví. K jasnosti našich záměrů, k hloubce našich myšlenek, k dobru našich skutků! Musíme nedůvěřovat naší vlastní upřímnosti!“ S touto výzvou proti potlačování historie a k nelítostivé analýze sama sebe se Ilse Aichingerová otočila zády k tzv. Lliteratuře holoseče (Kahlschlagliteratur), jejíž stoupenci propagovali na konci druhé světové války radikální nový začátek.

Roku 1948 napsala svůj jediný román Větší naděje, ve kterém autobiograficky líčí osud mladé poloviční židovky v době národního socialismu. Román neobsahuje realistické znázornění potupy, strachu a zoufalé naděje, nýbrž alegorické líčení v deseti chronologicky řazených obrazech z perspektivy patnáctileté dívky. Nejedná se o logické chronologické vyprávění, text je spíše spletí ze snu, pohádky, mýtu a faktů. Monology se střídají s dialogy, auktoriální vyprávění s osobním.

V pozdější povídkové tvorbě je znatelný vliv díla Franze Kafky.

Kritika řeči[editovat | editovat zdroj]

Všechna díla Aichingerové jsou charakteristická výraznou tendencí ke stručnosti. Řeč je pro Aichingerovou stále víc něčím jako nepoužitelným výrazovým prostředkem. S tím souvisí čím dál méně textů, které autorka zveřejňuje, a pokud již něco zveřejní, jsou velmi krátké – až je lze často označit za pouhé aforismy (tzv. špatná slova – Schlechte Wörter; obměna Eichových „krtků“).

V souvislosti s touto tendencí se hovoří s „poetikou mlčení“, která je formou odmítání jakéhokoli konformismu.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Mimo jiné:

  • 1952: Literární cena Skupiny 47; Pocta v rámci Ceny René Schickeleho
  • 1955: Immermannova Cena; Literární cena města Bremen (za sbírku povídek Spoutaný (Der Gefesselte. Erzählungen) )
  • 1979: Cena Georga Trakla
  • 1979: Cena Franze Nabla
  • 1982: Petrarcova cena
  • 1983: Cena Franze Kafky
  • 1984: Cena Marie Luise Kaschnitz
  • 1984: Cena Güntera Eicha
  • 1987: Europalia – Literární cena Evropského společenství
  • 1988: Weilheimská cena
  • 1995: Velká rakouská cena za literaturu
  • 1997: Cena Ericha Frieda
  • 2000: Cena Josepha Breitbacha

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Próza[editovat | editovat zdroj]

  • Větší naděje (Die größere Hoffnung). Román. Bermann-Fischer, Amsterdam 1948.
  • Proslov pod šibenicí (Rede unter dem Galgen). Povídky. Jungbrunnenverlag, Wien 1952.
  • Spoutaný (Der Gefesselte). Povídky. S. Fischer, Frankfurt am Main 1953.
  • Eliza Eliza. Povídky. S. Fischer, Frankfurt am Main 1965.
  • Zpráva o dni (Nachricht vom Tag). Povídky. S. Fischer, Frankfurt am Main 1970.
  • Moje řeč a já (Meine Sprache und ich). Povídky. S. Fischer, Frankfurt am Main 1978.
  • Kleist, Moos, Fasane. S. Fischer, Frankfurt am Main 1996.
  • Ledové krystaly. Humphrey Bogart a Titanic (Eiskristalle. Humphrey Bogart und die Titanic.) S. Fischer, Frankfurt am Main 1997.
  • Film a osud (Film und Verhängnis. Blitzlichter auf ein Leben). S. Fischer, Frankfurt am Main 2001.
  • Vlk a sedm mladých kůzlátek (Der Wolf und die sieben jungen Geißlein). Edition Korrespondenzen, Wien 2004.
  • Nevěrohodné cestování (Unglaubwürdige Reisen). S. Fischer, Frankfurt am Main 2005.
  • Subtexty (Subtexte). Edition Korrespondenzen, Wien 2006.

Poezie[editovat | editovat zdroj]

  • Darovaná rada (Verschenkter Rat). S. Fischer, Frankfurt am Main 1978.
  • Zkraty (Kurzschlüsse). Edition Korrespondenzen, Wien 2001.

Rozhlasové hry[editovat | editovat zdroj]

  • Knoflíky (Knöpfe). 1953.
  • V žádnou hodinu (Zu keiner Stunde). S. Fischer, Frankfurt am Main 1957.
  • Francouzské poselství (Französische Botschaft). 1960.
  • Bílé chryzantémy (Weiße Chrysanthemen). 1961.
  • Návštěva na faře. Tři dialogy (Besuch im Pfarrhaus. Ein Hörspiel. Drei Dialoge). S. Fischer, Frankfurt am Main 1961.
  • Odpoledne v Ostende (Nachmittag in Ostende). 1968.
  • Sestry Jouetovy (Die Schwestern Jouet). 1969.
  • Auckland. Vier Hörspiele. S. Fischer, Frankfurt am Main 1969.
  • Gare Maritime. 1976.

Sbírky[editovat | editovat zdroj]

  • Kde bydlím (překlad Jitka Bodláková). Praha : Mladá fronta, 1966.
  • Heinz F. Schafroth (Hrsg.): Dialoge, Erzählungen, Gedichte. Reclam, Stuttgart 1971.
  • Špatná slova (Schlechte Wörter). S. Fischer, Frankfurt am Main 1976.
  • Básně a próza (Gedichte und Prosa). Gymnasium Weilheim, Weilheim i. OB. 1980.
  • Dílo v osmi svazcích (Werke in acht Bänden). S. Fischer, Frankfurt am Main 1991.
  • Zápisky 1950-1985 (Aufzeichnungen 1950–1985). Reclam, Leipzig 1992.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Gisela Lindemann: Ilse Aichinger. Beck, München 1988, ISBN 3-406-32276-X.
  • Kurt Bartsch und Gerhard Melzer (Hrsg.): Ilse Aichinger. Droschl, Graz und Wien 1993, ISBN 3-85420-350-0.
  • Samuel Moser (Hrsg.): Ilse Aichinger. Leben und Werk. S. Fischer, Frankfurt am Main 1995, ISBN 3-596-12782-3.
  • Britta Herrmann und Barbara Thums (Hrsg.): „Was wir einsetzen können, ist Nüchternheit“. Zum Werk Ilse Aichingers. Königshausen & Neumann, Würzburg 2001, ISBN 3-8260-2091-X.
  • Annette Ratmann: Spiegelungen, ein Tanz. Untersuchungen zur Prosa und Lyrik Ilse Aichingers. Königshausen & Neumann, Würzburg 2001, ISBN 3-8260-1949-0.
  • Roland Berbig: Ilse Aichinger (Text + Kritik 175). edition text + kritik, München 2007, ISBN 978-3-88377-902-7.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ilse Aichinger na německé Wikipedii.