Kujavsko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o historické zemi. Další významy jsou uvedeny v článku Kujavsko (rozcestník).
Kujavsko
Znak Kujavska
znak
Poloha Kujavska na mapě Polska
Rozloha (1392-1772) 5 900 km²
Počet obyvatel asi 1 000 000
Úřední jazyk polština, v minulosti také němčina a ruština
Národnostní složení Poláci, do roku 1945 významná německá a židovská menšina
Náboženství Katolictví, do roku 1945 významná protestantská a židovská komunita
Nejvyšší bod (152 m n. m.)
Nadřazený celek Polsko
Druh celku Historická polská země
Časové pásmo UTC +1 / UTC +2 (letní čas)

Kujavsko, popř. Kujavy (polsky Kujawy, latinsky Cuiavia, německy Kujawien, rusky Куявия, Kujavija), je historická země v Polsku, svébytný etnografický a etnolingvistický region.[1] V současné době je součástí Kujavsko-pomořanského vojvodství. Nepatrná část historického území nachází se také v severních částech poviatů Kolského a Koninského ve Velkopolském vojvodství a v poviatu Płockém v Mazovském vojvodství. Na severu hraničí s Pomořím, na západě s Velkopolskem a na východě s Mazovskem. V minulosti bylo Kujavské knížectví lénem Polského království, pak bylo rozděleno na několik údělných knížectví a následně vojvodství.

Kujavsko nemá jedno hlavní historické centrum. Ve 13. století hlavním městem Kujavského knížectví byla Inowrocław; ve století 14. až 18. pak společně s Brestem Kujavským, Bydhošťí a Gniewkovem. Společný sněm kujavských vojvodství zasedal v teto době v Radziejově. V důsledku napoleonských válek se Inowrocław stala centrem německé části Kujavska a Włocławek části ruské. Ve Włocławku dnes sídlí kujavský biskup a město je nejdůležitějším etnografickým centrem této země, ovšem největším městem a zároveň politickým a ekonomickým centrem je Bydhošť.

Území je obýváno Kujavany, slovanským obyvatelstvem dorozumívajícím se kujavským nářečím polštiny.[2]

Název[editovat | editovat zdroj]

Etymologie názvu Kujavsko byla v minulosti různě vysvětlována. Nejvíce pravděpodobná se zda hypotéza polského jazykovědce Stanisława Rosponda, který odvádí název regionu od staroslovanských slov kui a kuiati označujících vichřici a zároveň variantu planiny, přesypovou oblast vystavenou na silné závany větru. Dle této hypotézy název území má zodpovídat jeho fyziografii, stejně jako je to v případě názvů Polsko, Mazovsko nebo Pomořany. Název Kujavané označující místní obyvatelstvo je mladší a odvádí se od názvu území.

Název Kujavsko vyskytuje se poprvé ve Zlaté bule Hnězdenské papeže Inocence II. z roku 1136, kde vztahuje se pouze na povislanskou část pozdějšího Kujavského knížectví[3]. Název vyskytuje se také v mnoha dalších středověkých dokladech, kupř. u Gervasiuse z Tilbury (1211) a v místním dokladu z roku 1224. V Kronice polské Wincenteho Kadłubka (asi 1160-1223) a ve spisech poznaňského biskupa Bogufała II. (zem. 1253) název Kujavsko znamená "bezlesou krajinu, oblast s vykácenými lesy".

Území[editovat | editovat zdroj]

Hranice Kujavska probíhají levým břehem Visly, od ústí Skrwy na jihu do ústí Wdy na severu, pak se táhnou směrem na západ ke Koronowu, Nakłu, Pakosti až k řece Noteć, pak zatáčejí na západ od této řeky probíhajíc jezerem Trląg a strzelńenskími lesy, dochazejí ke Skulskému jezeru a zase k Noteci, dále zahrnují Brdowské jezero a města Chodecz a Lubień Kujawski, pak probíhají řekou Skrwou, která se následně vlévá do Visly[1]. Někteří etnografové a historici považují Dobrzyńskou zemi za kujavský subregion. Tímto pádem východní hranice Kujavska by byla posunuta až k Mazursku.

Kujavské subregiony[editovat | editovat zdroj]

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Přírodní podmínky[editovat | editovat zdroj]

Kujavsko na hydrografické mapě Polska.
Typickým zástupcem dřevin v Bydhošťském pralesu jsou borovice.

Kujavsko náchazí se ve Velkopolské jezerné krajině, v povodí řek Visla a Noteć. Menšími zeměpisnými regiony jsou: Inowrocławská planina, Kujavská a Hnězdenská jezerná krajina. Severní část Kujavska má velmi hustou říční a kanálovou síť. Největší splavné řeky Visla a Noteć odvádějí vodu asi z 100 % území Kujavska do Baltského moře. Je zde velké množství jezer, které jsou většinou pozůstatkem pleistocenního zalednění a přehradních nádrží. Největšími vodními nádržemi jsou Włocławská přehradní nádrž (70,4 km²), jezero Gopło (21,8 km²) a Koronowská přehradní nádrž (13,5 km²). V okolí Ciechocinka, Inowrocławi, Toruňe a Włocławka vyskytují se žíly minerálních vod a termální prameny využívané za léčebným účelem.

Klima Kujavska je výsledkem míchání se kontinentálního a oceánického podnebí. Velmi často mění se zde teplota vzduchu a vane silný vítr.

Většina území Kujavska disponuje kvalitní a úrodnou černozemní půdou. Lesy se vyskytuji především v severní části regionu. V Kujavsku jsou relativně mále srážky (450-500 mm/rok). V některých oblastech citelný je nedostatek vody a lze pozorovat vznikáni stepi. Měnící se klimatické podmínky působí změny v rostlinné pokrývce a v živočišné říši. Typické pro Kujavsko jsou chybějící buky v lesích a existence mnoha druhů stepních bylin a živočichů.

Města[editovat | editovat zdroj]

Tabulka uvádí všechna současná kujavská města dle počtu obyvatel. V případě Toruně se na území Kujavska nachází jenom jihozápadní část města (Podgórz). Města Przedecz a Sompolno, patřící v minulosti ke Kujavskému knížectví, se v současné době nacházejí mimo Kujavsko-pomořanské vojvodství.

   Polský název Německý název Poviat Počet obyvatel (2009)
Bydhošť – sýpky u řeky Brda
Włocławek – pohled na město z roku 1922
Inowrocław - centrum města
Ciechocinek - největší dřevěná gradovna v Evropě[4]
Krušvice - jezero Gopło a Myší věž
1. POL Bydgoszcz COA.svg Bydgoszcz Bromberg Městský poviat 357 650
2. POL Toruń COA.svg Toruń Thorn Městský poviat 205 718
3. POL Włocławek COA.svg Włocławek Leslau Městský poviat 117 402
4. POL Inowrocław COA.svg Inowrocław Inowrazlaw Inowrocławský poviat 76 137
5. POL Solec Kujawski COA.svg Solec Kujawski Schulitz Bydhošťský poviat 15 246
6. POL Aleksandrów Kujawski COA.svg Aleksandrów Kujawski Alexandrowo Aleksandrowský poviat 12 278
7. POL Koronowo COA.svg Koronowo Crone an der Brahe Bydhošťský poviat 10 992
8. POL Ciechocinek COA.svg Ciechocinek Hermannsbad Aleksandrowský poviat 10 837
9. POL Kruszwica COA.svg Kruszwica Kruschwitz Inowrocławský poviat 9 275
10. POL Janikowo COA.svg Janikowo Amsee Inowrocławský poviat 9 169
11. POL Barcin COA.svg Barcin Bartschin Żninský poviat 7 715
12. POL Gniewkowo COA.svg Gniewkowo Argenau Inowrocławský poviat 7 224
13. |POL Strzelno COA.svg Strzelno Strelno Mogilenský poviat 5 951
14. POL Radziejów COA.svg Radziejów Rädichau Radziejovský poviat 5 806
15. POL Pakość COA.svg Pakość Pakosch Inowrocławský poviat 5 762
16. POL Brześć Kujawski COA.svg Brześć Kujawski Brest Włocławský poviat 4 647
17. POL Piotrków Kujawski COA.svg Piotrków Kujawski Piotrkow Kujawski Radziejovský poviat 4 456
18. POL Łabiszyn COA.svg Łabiszyn Labischin Żninský poviat 4 454
18. POL Sompolno COA.svg Sompolno Sompolno Koninský poviat 3 610
19. POL Kowal COA.svg Kowal Freistadt Włocławský poviat 3 490
20. POL Lubraniec COA.svg Lubraniec Lubranitz Włocławský poviat 3 169
21. POL Izbica Kujawska COA.svg Izbica Kujawska Mühlental Włocławský poviat 2 771
22. POL Nieszawa COA.svg Nieszawa Nessau Aleksandrovský poviat 2 002
23. POL Chodecz COA.svg Chodecz Godetz Włocławský poviat 1 902
24. POL Przedecz COA.svg Przedecz Mosburg Kolský poviat 1 780
25. POL Lubień Kujawski COA.svg Lubień Kujawski Liebstadt Włocławský poviat 1 293


Znak[editovat | editovat zdroj]

Kujavský znak tvoří štít, v jehož žlutém poli je hybrid rudého jednoocasého pololva ve skoku a černého poloorla se zlatou korunou. Znak ten byl používán potomky kujavského knížete Kazimíra I. vládnoucí v Kujavsku, Dobrzyńsku, Sieradzsku a Lenčicku. Tento znak byl také používán polskými králi Vladislavem I. Lokýtkem a Kazimírem III. Velikým, kteří pocházeli z kujavské větve Piastovců.

Dějiny Kujavska[editovat | editovat zdroj]

Kujavsko roku 1291, již rozdělené do několika knížectví. Část území byla v této době pod kontrolou budoucího polského krále Vladislava Lokýtka (označeno žlutě)
Wyszogród bylo ostrožné hradiště v 10. až 14. století, situované na území pozdějšího města Starý Fordon. Hradiště mělo v středověku strategickou polohu. Nacházelo se na severní hranici Kujavska a s jeho pomocí bylo možné kontrolovat plavbu na Visle.
V roce 1331 se mezi Řadem německých rytířů a polskýma vojsky na území Kujavska odehrála bitva u Płowce. Obraz od Juliusze Kossaka z roku 1883.
Jezdecká socha Kazimíra Velikého v Bydhošti z roku 2006 od sochaře Mariusze Białeckého.

V 3. století př. n. l.5. století se na území pozdějšího Kujavska úspěšně rozvíjela przeworská kultura. Severním Kujavskem (Bydhošť, Inowrocław, Otłoczyn, Służewo) probíhala jantarová stezka, obchodní trasa spojující pobřeží Baltu s severní Itálií, Řeckem a Egyptem dlouho před naším letopočtem a po něm.

Až do příchodu Slovanů v 6. století, kteří vtiskli Kujavsku jeho charakter, byly tyto oblasti střídavě ovládány různými kmeny (Lugiové, Vandalové, Hunové a další). V raném středověku představovala oblast kmenové území Goplanů ztotožňovaných někdy s Mazovšany, Kłobiany nebo Kujavany.

V druhé polovině 9. století Kujavsko stalo se součástí státu Polanů. Roku 966 polanský kníže Měšek I. přijal křesťanství latinského ritu a byla zahájena christianizace země. Dosavadní slovanské polyteistické náboženství byly na území Kujavska potlačované. Zatížení obyvatelstva církevními daněmi (desátek a Svatopetrský haléř) a zavedení církevních norem a restrikcí vedlo k více nebo méně násilnému odporu. Poslední proticírkevní povstání v Kujavsku vypuklo v roce 1037 a bylo definitivně potlačeno v roce 1047 s pomocí císaře Jindřicha III. Černého. Dalším zdrojem nepokojů bylo zavedení knížecího práva (ius Polonium) na místo dosavadního kmenového[5].

V letech 1115-1119 polský kníže Boleslav III. Křivoústý dobyl Východní Pomořany a připojil jejích jihovýchodní část (Wyszogrodské kastelánství) ke Kujavsku. Po jeho smrti v roce 1138 pravděpodobně na základě knížecího testamentu Polsko rozděleno mezí jeho potomky do několika části (pol. dzielnice, lat. partes) závislých ze začátku na nejstaršímu přímému potomku a následníkovi trůnu (lat. princeps) vládnoucímu v Krakově[6]. Těchto části z postupem času přibývalo, získávaly si statut údělných knížectví a mnoho z nich fungovalo jako nezávisle státní útvary.

Kujavské knížectví[editovat | editovat zdroj]

Na základě údajného testamentu Boleslava Křivoústého pravděpodobně východní část Kujavska byla přičleněna k Mazovsku a západní Kujavsko stalo se součásti území ovládaného přímo princepsem. Není známo kdy přesně Kujavsko začalo fungovat jako údělné knížectví, ale zřejmě se to stalo krátce po roce 1138. Roku 1186 nebo 1194 Kujavsko dostalo se pod vládu velkopolského knížete Měška Starého a jeho syna Boleslava Měškovice. V roce 1200 kontrolu nad Kujavskem získal mazovský kníže Konrád I. a roku 1233 udělil Kujavské knížectví svému synovi Kazimírovi. Pravděpodobně kolem roku 1248 byla ke Kujavskému knížectví přičleněna i Dobrzyńská země. Roku 1267 se Kujavsko rozdělilo na dvě knížectví – Inowrocławské a Břestsko-Kujavské knížectví. Zatímco první z nich bylo dále rozděleno, druhé se brzy nato dostalo pod přímou vládu Polského království. V 13. století vzniklo mnoho nových obchodních cest spojujících kujavské města zejména s Krakovem, Lenčici, Lvovem a Vratislavi.

Roku 1329 kujavské knížectví přepadl Řad německých rytířů a po čtyřletých bojích (1332) ovládnul celé Kujavsko. Území se podařilo po obratných diplomatických jednáních a papežském soudu v roce 1339 opětovně získat polskému králi Kazimírovi III. Velikému. Roku 1343 uzavřeno kališský mír ve kterém němečtí rytíře vrátili Polsku Kujavsko s Dobrzyńskou zemi a polský král zřeknul se nároku na Východní Pomořany a Chełminskou zemi.

Část kujavského území během 14. století připadla Kališsku.[7]

Panovníci[editovat | editovat zdroj]

Kujavská knížata

Břestsko-kujavská knížata

Inowrocławská knížata

Inowrocławská knížata (knížectví vzniklo po rozpadu původního Inowrocławského knížectví na tří části)

Gniewkowská knížata

Bydhošťská knížata

Kujavsko za první Polské republiky[editovat | editovat zdroj]

Bydhošť v roce 1656 před zničením švédskou armádou. Obraz od Erika Dahlbergha.

Po sjednocení polských knížectví Vladislavem I. Lokýtkem v 14. století bylo zavedeno administrativní dělení na vojvodství a poviety. Tento systém se definitivně přijal v 15. století a existoval do konce Republiky obou národů. V 15. století na území Kujavska vznikly Břestsko-Kujavské a Inowrocławské vojvodství se společným parlamentem v Radziejově. Břestsko-Kujavské vojvodství dělilo se na pět soudních povietů (břestský, kowalský, kruszwický, przedecký a radziejowský), Inowrocławské vojvodství na dva poviety (bydhošťský a inowrocławský).[8]

V 16. a 17. století začali se v povislanským Kujavsku usazovat fríští a nizozemští rolníci, kterým se polský říkalo „Olędrzy“. Na rozdíl od polských rolníků byli osvobození od prace ve prospěch šlechtických rodů a zavedli vysoce rozvinuté, intenzivní a výkonné zemědělství. Druhá vlna "olęderské" kolonizace dorazila do Kujavska v 18. a v první polovině 19. století. I když se novým přistěhovalcům říkalo stejně jako předchozím „Olędrzy“, oproti těm prvním byli to většinou Němci nebo Poláci z ostatních regionů, ale také Skotové, Češi a Maďaři.

Německé a ruské Kujavsko[editovat | editovat zdroj]

Po trojím dělení Polska se ocitlo pod vládou Pruského království. V roce 1772 byla k Prusku přičleněna západní část území s Bydhošti a Inowrocławi a v roce 1793 také východní část s Włocławkem a Břesti Kujavským. Za napoleonských válek se v letech 1807-1815 stalo součástí Varšavského knížectví. Během Vídeňského kongresu západní část připadla Prusku a východní část Polskému království (v personální a později reálné unii s Ruským impériem).

V letech 1815-1816 celé Východní Kujavsko nacházelo se na území Varšavského departementu Polského království, v letech 1816-1837 Varšavského vojvodství a po roce 1837 Varšavské gubernii. Po neúspěchu lednového povstání (1863-1865) autonomie Polského království byla zrušena a celé jeho území přičleněno přímo k Rusku. Dosavadní administrativní dělení bylo nahrazeno novým a teritorium Východního Kujavska rozděleno mezi gubernii Varšavskou a Kališskou.

Kujavsko za druhé Polské republiky[editovat | editovat zdroj]

Po obnovení polské nezávislosti roku 1918 se Kujavsko stalo součástí druhé Polské republiky. V letech 1918-1938 západní část Kujavska patřila Poznanskému vojvodství a východní část Varšavskému vojvodství. V důsledku administrativní reformy polského státu z roku 1938 skoro celé Kujavsko se stalo součásti Pomořského vojvodství.

Během druhé světové války obsadila Kujavsko německá vojska a jeho území bylo přímo přičleněno k Třetí říši. Většina území s Inowrocławi a Włocławkem se stala součástí říšské župy Povartí (něm. Reichsgau Wartheland). Bydhošť s Koronowem byly přičleněné k župě Gdaňsk-Západní Prusko (něm. Reichsgau Danzig-Westpreußen).

Kujavsko za třetí Polské republiky[editovat | editovat zdroj]

Po osvobození Polska Rudou armádou se opět stalo součástí Polské republiky a je jí dodnes v rámci Kujavsko-pomořanského vojvodství.[7]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Národnostní složení[editovat | editovat zdroj]

Druhá světová válka drasticky omezila etnickou a náboženskou pestrost předválečného Kujavska. Po 1. světové válce tvořili Poláci přes 70 % populace, nyní je to zhruba 99 %. Byl to výsledek deportací a dalších genocid za 2. světové války.

Pokles zaznamenala v posledních letech porodnost, navzdory tomu, že se jedná o jeden z nejvíce katolických regionů Polska a byl zde obnoven zákaz potratů.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Za věřící se označuje přes 95 % obyvatel Kujavska, přičemž více nábožensky založen je venkov, který je takřka zcela katolický.

Nejvíce pestrými z náboženského hlediska předválečnýma městy regionu byly Bydhošť, Włocławek, Inowrocław, Aleksandrów Kujawski aj. Na začátku 20. století na území současné Bydhošti fungovalo 12 evangelických a 6 katolických kostelů a 2 židovské synagogy. Ve Włocławku v teto době působily 4 katolické, 2 evangelické a 2 pravoslavné kostely a 2 synagogy.

Katolicismus[editovat | editovat zdroj]

V roce 968 vzniklo v Poznani první na území Polska misijní biskupství, které podléhalo přímo Římu. Christianizace země sblížila polských panovníků s císařským dvorem a papežskou kurií. V roce 1000 vznikla nezávisle na Poznaňským biskupství Hnězdenská metropole, z které roku 1015 byla vyčleněná Kujavská diecéze. Původně hlavním městem diecéze byla Kruszwica, od roku 1123 Włocławek. V roce 1815 Kujavská diecéze byla podřízená Varšavské metropole a v roce 1818 sloučena s Kališskou diecézi. Od roku 1925 Kujavská diecéze je opět podřízená Hnězdenské metropole. V roce 2004 dodatečně vyčleněno Bydhošťskou diecézi.

Protestantismus[editovat | editovat zdroj]

V Kujavsku do konce 80. let 15. století (nejdéle v celým Polsku) působili husité. Hlavními centry husitství byly zde Inowrocław, Chełmce, Pakość, Břest Kujavský a Bodzanów u Lubrance. Za přestoupení k husitství upáleno na hranici kolem roku 1480 kněze Macieje a kožešníka Mikołaje z Nowé Nieszawy. Husitské tradice pronikly na Kujavsku do lokálního povědomí i kultury lidových vrstev. V 16. a 17. století v husitské tradici pokračovala na Kujavsku polská Jednota bratrská (polští bratří) v čele s Janem Niemojewským[9].

V období reformace sever Kujavska, oproti katolickému jihu byl takřka zcela protestanský. Nejvíce stoupenců mělo zde luteránství, novokřtěnectví a mennonitismus (první "olęderští" osadnicí fríského a nizozemského původu byli mennonity). V letech 1550-1625 v Bydhošti působil také sbor české Jednoty bratrské. Roku 1573 polský parlament schválil Varšavskou konfederaci zaručující tolerancí vůči všem náboženstvím[10]. Tento zákon přispěl však k nečekanému nárůstu protestantů a dalších náboženství v poměru ke katolíkům.

V první polovině 17. století král Zikmund III. Vasa odmítl respektovat postuláty Varšavské konfederace a rozpoutal vlnu protireformace. V roce 1654 král Jan II. Kazimír vydal dekret o vyhoštění z Republiky obou národů všech cizinců nekatolíků a v roce 1658 polský parlament schválil ústavu o vyhnaní ze země polských bratrů. Roku 1668 polský parlament schválil ústavu o trestaní smrti všech obyvateli, kteří odstoupí od katolické viry. Na konci 17. století protestantismus byl už v Kujavsku natolik potlačený, že přestal odehrávat významnou roli.

Protestantismus se v Kujavsku podruhé prosadil po trojím dělení Polska a přičlenění tohoto území k Pruskému království. V letech 1815 až 1921 nejpočetnější náboženskou skupinou v Bydhošti byli opět evangelíci (60 až 75 %). Za druhé republiky se Bydhošť stala největším centrem německých evangelíků v celým Polsku[11]. Od roku 1921 působila zde také polská evangelicko-augsburská farnost. Po roce 1918 znatelní je narůst počtu katolíků v poměru k ostatním křesťanským náboženstvím, kupř. v Bydhošti v průběhu deseti let od obnovení polské nezávislosti evangelíci, kterých v roce 1918 bylo asi 75 % stali se náboženskou menšinou.

Pravoslaví[editovat | editovat zdroj]

I když pravoslaví se prosadilo na jihu a východě Polska už v středověku v případě Kujavska je spjato s příchodem Rusů po roce 1815. V roce 1877 byl vybudován v Aleksandrově Kujawským Kostel sv. Alexandra Něvského. V roce 1894 postaveno Kostel sv. Michala Archanděla v Ciechocinku v zauralským slohu. V letech 1902-1906 ve Włocławku postaveno neobyzantský Kostel sv. Mikuláše. Byla to jedna z architektonicky nejzdařilejších realizací chrámové stavby v celým Polským království vůbec[12][13].

Po obnovení polské nezávislosti roku 1918 Kujavsko zasáhla celostátní "revindikační akce", která měla za úkol maximálně omezit vliv pravoslavné církve v Polsku v oblasti politiky a společenského života. Dalším úkolem akce bylo přerušení tradičních svazů ruské menšiny s pravoslavím, které vnímáno jako nepřátelské vůči polskému státu a katolictví. V letech 19191939 vychozeno do vzduchu většinu pravoslavných kostelů, včetně chrámů v Aleksandrově Kujavským a ve Włocławku. V kostelu v Ciechocinku zprovozněno kasino.

V roce 1924 v důsledku konfliktu uvnitř Ruské pravoslavné církve a odštěpeni se jí větší části na území polského státu vznikla Polská autokefální pravoslavná církev. V současné době na území Kujavska působí Bydhošťský děkanát Polské autokefální pravoslavné církve. V roce 1996 původně ruský Kostel sv. Mikuláše v Ciechocinku byl obnoven a předán Pravoslavnému ordinariátu Polské armády.

Judaismus[editovat | editovat zdroj]

Od 14. století v Kujavsku žili také Židé, kteří podstatně ovlivnili vývoj zdejších měst. V letech 1870-1939 židovské synagogy se nacházely ve městech: Aleksandrów Kujawski, Barcin, Bydhošť, Gniewkowo, Chodecz, Inowrocław, Izbica Kujawska, Koronowo, Łabiszyn, Lubień Kujawski, Lubraniec, Pakość, Radziejów, Stary Fordon a Włocławek, ale také na některých vesnicích, kupř. ve Służewu v současným Aleksandrovským povietu.

V roce 1939 ve Włocławku žila 21 % židovská menšina[14]. V 70. letech 19. století v Bydhošti žila maximálně 8 % židovská menšina[15]. Největší kujavská synagoga v centru Bydhošti byla zničena nacisty v roce 1940, stejně jako většina židovských chrámů a hřbitovů v Kujavsku. Některé židovské památky, jako synagogy ve Starým Fordonu a Izbici Kujawské fungovaly za německé okupace (1939-1945) jako kina nebo sklady a tímto pádem byly ušetřené.

Nečetní Židé, kteří přežili druhou světovou válku čelili v Polsku v 60. letech diskriminace, která donutila je k emigrace do zahraničí. V teto době Žide úplně zmizeli z etnického pozadí Kujavska. Nefungující synagogy kvůli nezajmu místních úřadů v druhé polovině 20. století zchátraly nebo byly rozebrané. Stejný osud potkal židovské hřbitovy.

Národopis[editovat | editovat zdroj]

Typická kujavská roubená chalupa s podloubí. Kujavsko-Dobrzyńský etnografický park v Kłóbce

Kujavsko se nachází mezi třemi velkými regiony: Velkopolskem, Pomořím a Mazovším. Vliv kultur těchto území na kulturu Kujavska lze pozorovat jak dnes, tak v předcházejících více než deseti stoletích. Je přitom nutné poznamenat, že Kujavsko je kulturně nejbližší Velkopolsku. Oskar Kolberg si všimnul kujavského specifika uvádějíc: „Sebrané v této knížce podrobnosti z domácího života Kujavanů, poukážou na vlastnosti, které nás nutí spatřovat v tomto plemenu jednu z nejmohutnějších větví velkopolského kmene... nacházejí se mezi Velkopoláky a Mazury, přijímajíce vlastnosti typické pro jedny, nebo druhé, podle toho, jak se přibližují k jejich hranicím”[17]. Jan Stanisław Bystroń v knize „Etnografie Polska” uvádí: „Rozlehlé teritorium dále na východ zaujímají Kujavané, stará skupina, blízko spojená s Velkopolskem, i když mající nejednu vlastnost společnou s Pomořím.” Jak je vidět, ani jeden z nejvýznamnějších badatelů v oblasti národopisné diferenciace Polska nezpochybňoval Kujavany coby zvláštní etnografickou skupinu. Naopak byla zdůrazňována výjimečnost mnoha jejich kulturních vlastností (kroj, nářečí, folklór, lidové zvyky), ale především všeobecné uvědomění si své etnické a kulturní odlišnosti. Právě toto uvědomění umožnilo, že si Kujavsko i přes sto let trvající rozdělení mezi Prusko (pak Německo) a Rusko zachovalo svoji výraznost a kulturní odlišnost, umožňující mu zařadit se mezi současné polské národopisné regiony.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Portrét Jana Kasprowicze od Leona Wyczółkowského z roku 1898. Olej na plátně, 59 x 68 cm, Národní muzeum v Krakově

Literatura a výtvarné umění[editovat | editovat zdroj]

Do nejpřekládanějších do češtiny kujavských spisovatelů patří Stanisław Przybyszewski a Jan Kasprowicz. Významné místo v jejích tvorbě zaujímalo nadšení pro kujavskou přírodu a lid, které se projevuje zejména v eseji Z kujavské půdy (1902) Przybyszewského a ve věnci sonetů Z chalupy (1887) Kasprowicze. Kujavský venkov zaujímá podstatné místo také ve tvorbě malíře Leona Wyczółkowského, který na statku v Gośdzieradzu u Bydhošti stravil podstatnou část svého života.

Muzea[editovat | editovat zdroj]

Hlavní budova Muzea Kujavské a Dobrzyńské země ve Włocławku

Muzeum kujavské a dobrzyňské země ve Włocławku patří k nejstarším muzeím v celém Polsku.[18] Bylo zprovozněno v roce 1909, základem sbírky byly exponáty ze Školského muzea Matice polské a kolekce Spolku Knihovny a čítárny Adama Mickiewicze ve Włocławku. V roce 1910 zahájeno shromažďování předmětů kujavské lidové kultury. Roku 1986 ve włocławských sýpkách zprovozněno etnografické oddělení muzeum. Kromě výtvorů lidové kultury ve włocławským muzeum jsou soustředěné předměty z oblastí historie (zejména militária), archeologie, numizmatiky, výtvarného umění a místního fajánsu.

Roku 1993 byl zpřístupněn veřejnosti Kujavsko-dobrzyňský etnografický park v Kłóbce. Tento skanzen se stále rozrůstá a do budoucna má byt v něm soustředěných přes 40 staveb typických pro lidovou architekturu Kujavska a Dobrzyńské země.

Roku 1927, v první výročí smrti Kasprowicze, díky iniciativě Akademického kola Kujavanů při Poznanské univerzitě, otevřeno muzeální síň věnovanou kultu básníka ve Velkopolsku a Kujavsku. Muzeum se nacházelo v Szymborzu, v soukromým domě na pozemku patřícím rodině matky spisovatele. V roce 1959 otevřeno v Inowrocławi Městské muzeum Jana Kasprowicze, v němž jsou soustředěny předměty z oblastí literární historie, dějin vědy a edukace, výtvarného umění, etnografie, archeologie a historie Inowrocławie a Kujavska. Od roku 1976 muzeální síň Jana Kasprowicze v Szymborzu je podřízená Muzeum v Inowrocławi[19].

Roku 1934 zahájeno přípravy k otevření dalšího kujavského muzea. Nadgoplańské muzeum v Kruszwici vzniklo v roce 1939 a základem jeho sbírky se stala bohatá kolekce lidových krojů a nábytku.

Po druhé světové válce nastálo oživeni v národopisném výzkumu Kujavska. Podstatnou roli odehrálo zde Etnografické muzeum v Toruni, které pod vedením Marie Znamierowské-Prüfferowé zahájilo dlouhodobou a intenzivní sběratelskou, výzkumnou a publikační činnost.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Kujavsko - Polské nářečí. Multimediální průvodce pod redakcí Haliny Kraś
  2. Kujavština - Polské nářečí. Multimediální průvodce pod redakcí Haliny Kraś
  3. NATANSON-LESKI, Jan: Zarys granic i podziałów Polski najstarszej. Wrocław : 1951.
  4. Ciechocinek.pl - Tężnie
  5. Racjonalista.pl - AGNOSIEWICZ, Mariusz. Słowiańskie wystąpienia antykościelne, s. 2.
  6. Jednodniówka.pl - ŚMIECH, Adam. Testament Boleslava III. Křivoústého.
  7. a b HONZÁK, František, a kol. Evropa v proměnách staletí. Praha : Libri, 1997. Dále jen Evropa v proměnách staletí. ISBN 80-85983-30-3. S. 324.  
  8. GULDON, Zenon. Kształtowanie się regionu kujawskiego w XII-XVIII wieku, v: Literatura Ludowa. Kujawy 1963, nr 2-3, s. 4-5.
  9. Dějiny Kujavska - Polské nářečí. Multimediální průvodce pod redakcí Haliny Kraś
  10. Actum Varschoviae in Conventione Regni Generali, vigesima octava Mensis Ianuarii, Anno Domini Millesimo Quingentesimo Septuagesimo Tertio. Dostupné online.
  11. ALABRUDZIŃSKA, Elżbieta. Protestanci w Bydgoszczy w latach 1920-1956, v: Bydgoszcz – 650 lat praw miejskich. Bydgoszcz : Wydaw. Uczelniane WSP, 1996. ISBN 83-7096-175-4.
  12. WINIARSKI, Andrzej. Włocławek na starej fotografii. Włocławek : 2008, s. 143.
  13. SOKOŁ, Kirył; SOSNA, Aleksander. Kopuły nad Wisłą. Prawosławne cerkwie w centralnej Polsce w latach 1815-1915. Moskwa : MID "Synergia", s. 97. Dostupné online
  14. Żydzi.Włocławek.pl - Żydzi włocławscy w obliczu wybuchu II Wojny Światowej
  15. MROZEK, Zdzisław. Z dziejów żydowskiej diaspory w Bydgoszczy, v: Kalendarz Bydgoski, 1997.
  16. Jewish.org.pl - Lubraniec. Synagoga stanęła w ogniu.
  17. KOLBERG, Oskar: Lud. Jego zwyczaje..., Seria IV. Kujawy, cz. 1, s. 7-8, Warszawa 1867.
  18. Webstránka Muzeum Kujavsko-Dobrzyńské země
  19. Webstránka Muzeum Jana Kasprowicze v Inowrocławi

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • AKAJEMOV, Nikolaj Fedorovič. Kujavy. Istoriko-etnografičeskij očerk. Varšava : 1895.
  • BORUCKI, Maksymilian. Ziemia Kujawska pod względem historycznym, jeograficznym, archeologicznym, ekonomicznym i statystycznym. Włocławek : H. Neuman, 1882-1884.
  • CZAPLA, Zygmunt. Kujawy. Opis Kujaw pod względem historycznym, geograficznym, rolniczym i przemysłowo-handlowym. Inowrocław : Wielkopol. Tow. Kółek Rolniczych. Oddział, 1929.
  • KOPEĆ, Karol: Ilustrowany przewodnik po Inowrocławiu i Kujawach (Kruszwica-Strzelno-Trzemeszno-Mogilno-Pakość). Inowrocław : Polskie Tow. Krajoznawcze, Oddz. Kujaw Zachodnich, 1933.
  • PAWIŃSKI, Adolf. Dzieje Ziemi Kujawskiej oraz Akta historyczne do nich służące. Warszawa : skł. w księg. Gebethnera i Wolffa, 1888. 5 svazků.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]