Právní řád České republiky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Právní řád České republiky je uspořádaný systém pramenů práva platných v České republice nebo v rámci mezinárodního společenství, jehož je členem.[1][2] Český právní řád, jenž je součástí kontinentálního typu právní kultury, je založen na psaném právu a patří do něj právní předpisy, ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy, k nimž dal souhlas Parlament ČR a nálezy Ústavního soudu, kterými Ústavní soud zrušil právní předpis nebo jeho část.

Zvláštní kategorií jsou v českém právu právní principy, jež sice nejsou formálními prameny práva, ale vzhledem k dynamice společenských změn mohou orgány aplikující právo za určitých omezených podmínek právě prostřednictvím právních principů dovodit právní řešení posuzované věci.[3] Ústavní soud ČR v této věci uvedl, že právní princip má charakter samostatného pramene práva, pouze pokud psané právo nestanoví jinak.[4]

Také kolektivní smlouvy, resp. jen jejich normativní část, jsou v českém právu pramenem práva.[5] Také konstantní judikatura vyšších soudů (především Nejvyššího souduNejvyššího správního soudu) působí, jako by byla pramenem práva.[6]

Právní normy a předpisy[editovat | editovat zdroj]

Právní předpis může zahrnovat několik právních norem, jednu právní normu, ale také jedna právní norma může být upravena v několika právních předpisech.

Právní normy je možné rozdělit podle jejich postavení v systému právní regulace na hmotněprávní a procesněprávní normy.[7]

Nejvýznamnější je však členění podle právní síly. Právní síla je vlastnost právní normy (právního předpisu), která může být chápána absolutně nebo relativně.[7]

Podle absolutní právní síly se v českém právním řádu rozeznávají primární (zákonné) předpisy, kterými jsou ústavní zákony, zákonyzákonná opatření Senátu, a sekundární (podzákonné) předpisy, které jsou přijímané bezprostředně podle ústavy (právní předpisy vlády a prezidenta republiky) a přijímané na základě výslovného zákonného zmocnění (právní předpisy ministerstev, správních orgánů a orgánů samosprávy v přenesené působnosti).[8][9] Terciární tvorba práva není v České republice přípustná.[9]

Podle relativní právní síly se rozlišují právní normy původní (originární)odvozené (derivativní), tj. takové, které byly vydány na základě a k provedení normy původní.[9] Právní předpisy originární jsou primární právní předpisy, ale také i ty zákony, které provádějí některá ustanovení ústavních zákonů. Svou povahou jsou originárními předpisy také obecně závazné vyhlášky v samostatné působnosti obcí a krajů, jež jsou však právní předpisy podzákonné.[10] Derivativní předpisy jsou nařízení vlády, rozhodnutí prezidenta republiky obecně normativní povahy, právní předpisy ministerstev, správních orgánů a orgánů územní samosprávy (s výjimkou vyhlášek zastupitelstev).[9][10]

Názvosloví a autor normativního právního aktu[editovat | editovat zdroj]

NPA legislativy NPA exekutivy NPA územní samosprávy
Parlament ČR Vláda ČR Ministerstva a jiné ústřední správní úřady Česká národní banka Rady obcí a krajů Prezident ČR Obce Kraje
ústavní zákony nařízení vyhlášky vyhlášky nařízení některá rozhodnutí obecné povahy (např. rozhodnutí o amnestii) obecně závazné vyhlášky obecně závazné vyhlášky
zákony
zákonná opatření Senátu PČR

Mezinárodní smlouvy[editovat | editovat zdroj]

Mezinárodní smlouvy jsou především pramenem mezinárodního práva, na základě vnitrostátní úpravy však mohou být pramenem také práva vnitrostátního. Čl. 10 Ústavy stanovuje, že „[v]yhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.[11] Mezinárodní smlouva tak nemá vyšší právní sílu než zákony, ale aplikační přednost. Při rozhodování soudů platí, že soudce je vázán nejen zákonem, ale i mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.[12]

Nálezy Ústavního soudu[editovat | editovat zdroj]

Navzdory kritice se působení ústavního soudnictví jako náhradního zákonodárce ve všech západních demokraciích rozšířilo.[13][14] Ústavní soud ČR může zrušit právní předpis nebo jeho část. Je nutné rozlišovat závaznost vlastního výroku rozhodnutí a odůvodnění rozhodnutí.[15]

Evropské právo[editovat | editovat zdroj]

Od vstupu České republiky do Evropské unie platí v České republice také prameny evropského komunitárního práva, přičemž významná část již byla implementována do zákonů a dalších právních předpisů. Dnes obsah zhruba 70 až 80% právních předpisů přijímaných v členských státech více či méně ovlivňuje ES.[16]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 1995. 247 s. ISBN 80-7179-028-1. S. 52 a 67.  
  2. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 3. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004. ISBN 80-86473-85-6. S. 82.  
  3. HOLLÄNDER, Pavel. Filosofie práva. 1. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2006. 303 s. ISBN 80-86898-96-2. S. 156-157.  
  4. Nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 1997 ve věci návrhu prezidenta republiky na zrušení zákona č. 243/1997 Sb., kterým se mění zákon České národní rady č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů (Pl. ÚS 33/97) [pdf]. Dostupné online.
  5. BĚLINA, Miroslav, et al. Pracovní právo. 3. vyd. Praha : C. H. Beck, 2007. 572 s. ISBN 978-80-7179-672-5. S. 53.  
  6. Knapp (1995). s. 133.
  7. a b Knapp (1995). s. 156.
  8. Gerloch (2004). s. 83-84.
  9. a b c d Knapp (1995). s. 157.
  10. a b Gerloch (2004). s. 84.
  11. Čl. 10 úst. zák. č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Dostupné online.
  12. Čl. 95 úst. zák. č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Dostupné online.
  13. BRÜNNECK, Alexander. Verfassungsgerichtsbarkeit in den westlichen Demokratien : ein systematischer Verfassungsvergleich. 1. vyd. Baden-Baden : Nomos-Verl.-Ges., 1992. 214 s. ISBN 3-7890-2698-0. S. 170. (německy) 
  14. Knapp (1995). s. 134.
  15. Gerloch (2004). s. 86.
  16. TÝČ, Vladimír. Úvod do mezinárodního a evropského práva. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2007. 100 s. (Edice učebnice PrF; sv. 391) ISBN 978-80-210-4253-7. S. 76.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]