Gustav Adolf Lindner

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Tato biografie potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.

Gustav Adolf Lindner (11. března 1828 Rožďalovice - 16. října 1877 Praha-Královské Vinohrady) je po J. A. Komenském považován za druhého nejvýznamnějšího českého pedagoga. V pedagogice ctil své předchůdce a podobně jako J. A. Komenský je měl za své vzory a navazoval na jejich práci.

[editovat] Životopis

Narodil se 11.3.1828. Jeho matka byla Češka a jeho otec Němec. Otec byl sládkem pivovaru v Rožďalovicích (mezi Nymburkem a Jičínem). Lindner absolvoval Hlavní školu v Jičíně, kde také započal gymnazijní studium, dokončené na Akademickém gymnáziu v Praze. Následovala filosofická přípravka, kterou absolvoval v letech 1844-1846 a kde se poprvé seznámil s Herbartovým učením.

Mohli bychom rozdělit jeho předchůdce a vzory, z kterých pochází jeho práce na čtyři osobnosti. Jimi byli: Herbart, Komenský, Helvétius a Spencer. Dále byl také velice ovlivněn svou pedagogickou praxí, kterou započal již ve 22. roce života a také prací s ostatními učiteli, kterým přednášel a od nichž si čerpal také podněty pro jeho teoretické texty.

Lindner věřil v rozhodující úlohu výchovy a školství pro zlepšení lidské společnosti, k čemuž ho vedlo racionálně fundované přesvědčení. V tomto měl velmi podobné smýšlení jako již zmiňovaný Herbart, který tvrdil: „Výchovu musíme chápat v nejširším smyslu – včetně působení přírody a společnosti – a že jen takové působení vychovatelů a učitelů je úspěšné. Jestliže se dovedou zmocnit všech těchto vlivů tak, jako plavec na moři pomocí plachet, kormidla a kompasu řídí směr větrů vanoucích z různých stran.“

Dalším jeho vzorem byl tedy C. A. Helvétius, který byl přesvědčen, že člověk je takový, jakým jej utváří prostředí, a to především společenské. Lindner se také roku 1877 ujal německého vydání jeho knihy: „O člověku, jeho duševních silách a jeho výchově“.

Můžeme také říci, že znal důkladně i Komenského dílo, jelikož on sám přeložil jeho Didaktiku velkou a dokonce k ní napsal vlastní úvodní studii nazvanou „J. A. Comenius sein Leben und wirken (J. A. Komenský, jeho život a dílo)“.

Mladý Lindner, na matčino přání, vstoupil roku 1846 do katolického semináře, ze kterého byl o rok později nucen odejít, jelikož podepsal petici na podporu konstituce. Poté se zapsal na studium práv na pražské univerzitě a o rok později přešel na studium filosofie, matematiky a fyziky. Toto studium zakončil roku 1850 a stal se středoškolským profesorem. Pracoval pak na Akademickém gymnáziu v Praze, Rychnově nad Kněžnou a poté na osmitřídním gymnáziu v Jičíně, kde se díky své svobodomyslnosti dostal znovu do konfliktu s představiteli církve. Shodou okolností se také zamiloval do dívky, jejíž matka měla blízký vztah se stejným církevním hodnostářem. Rakouské úřady věřily více církevnímu hodnostáři nežli mladému profesorovi, a tak Lindnera přeložili do dalekého Celje ve Štýrsku (dnešní Jugoslávie), kde Lindner našel svou budoucí ženu. Stala se jí italka M. Zagolovová se kterou měl osm dětí a která ho naučila italsky. Zde Lindner žil šestnáct let a napsal a vydal zde mnoho učebnic.

[editovat] Dílo

„Lehrbuch der empirischen Psychologie nach genetischer Metode (v češtině vydaná pod názvem Učebnice psychologie zkušebné pro školy střední a ústavy školské)“ vydaná roku 1858. A posléze přeložena do šesti jazyků: češtiny, angličtiny, řečtiny, polštiny, maďarštiny a italštiny.
„Enleitung in das Studium der Philosiphie “ přeložena do francouštiny roku 1866.
„Das problem des Glucks (problém štěstí)“ do češtiny přeložený jako záhada štěstí.

Lindner se v Celji věnoval také etickým a noetickým spisům: „Uber Wahrheit“ (O pravdě)
„Uber die Bedingungen und Grenzen des Schönen“ (o podmínkách a mezích krásna)
„Schiler als Estetiker“ (Schiler jako estetik)
Čistě pedagogice je věnován Lindnerův spis „Das ABC der Anschauung als Grundlage eines rationellen Elementarunterrichtes im Zeichnen“ (Abeceda názorů jako základ racionáního elementárního vyučování kreslení) napsaný roku 1869.

Během tohoto nedobrovolného pobytu mimo psaní těchto spisů, Lindner také publikuje články v novinách a dokončil rigorózní zkoušky, čímž roku 1867 získal doktorát. A díky intervenci ministra Jirečka se roku 1871 vrací zpět do Čech.

Návratem začíná pro Lindnera nejvýznamnější tvůrčí období, především co se týče pedagogiky. Po návratu zastával rok post ředitele gymnázia v Prachaticích, poté byl jmenován ředitelem učitelského ústavu v Kutné Hoře. Zde pak působil na profesory i veřejnost díky svému řečnickému a spisovatelskému umění. A tím rozšiřoval své politické názory- demokratické, antiklerikářské a dále názor o rovnosti mezi národy. Celé toto období Lindnerova života se prolnulo do jeho práce na pražské české univerzitě, kde působí jako první český profesor.

[editovat] Další díla

Dále bych se chtěl věnovat několika Lindnerovým pracím:

Vychovatelství
Autor zde doporučuje vychování

rozumové
přirozené
časové
ani ne realistické, ani ne idealistické
pravdivé
jednotné
moudré

Rozlišuje zde deset výchovných metod

metoda dohlídky
vlády
ošetřování
zaměstnávání
obcování
cvičení a navykání
vzdělávání
vyučování
vedení
vypěstování charakteru

Vyučovatelství
Zde vidí Lindner základ vyučovatelství

vyučování budiž přirozené
psychologické
názorné
pochopitelné
vzdělávající
zajímavé
samočinnost budící
trvalé
praktické

Některé jeho závěrečné teze ze studie Základní otázka školské pedagogiky

Objektivní způsob vyučování, který se opírá o přesný vyučovací postup a o příslušné učební pomůcky na jedné straně a o subjektivní založení učitele, které má svůj původ v obecně lidském a speciálně didaktickém vzdělání, stejně jako v charakterových vlastnostech na straně druhé, stojí vůči sobě navzájem při vyučování jako koordinované faktory, které stejnou měrou podmiňují výsledek vyučování.
Zatímco vyučovací způsob je schopen bezprostředního a postupného zdokonalení, na němž se podílí škola, domov, literatura, zákonodárství, spolky, ba i průmysl (učební pomůcky) a vůbec celá veřejnost, na povznesení učitelů může být působeno jen zprostředkovaně, totiž zřizováním učitelských ústavů.
Každé zlepšení vyučovacího způsobu prospívá všem příslušným školám a může být i s určitou jistotou realizováno organizačními, ba dokonce mechanickými prostředky. O povznesení učitelů může být usilováno jen postupně a po stránce intelektuální a morální může být uskutečněno jen s problematickou jistotou.
Každý pokrok ve vychovatelství a ve vyučovatelství se navenek projevuje ve zlepšení vyučování a výchovy v nejširším slova smyslu. Proto je také těžištěm úsilí pedagogických reformátorů zlepšit vyučující postupy.
Přecenění vyučovacího způsobu vede k mechanizaci vyučování. Přecenění osobnosti učitele vede k didaktickým experimentům, k různostem v práci škol a k jiným nepřístojnostem.

V další studii Didaktický materialismus a koncentrace vyučování Lindner podrobil školství ostré kritice, ve které píše o neustálém hromadění učební látky a přeceňování kvantity vědomostí bez ohledu na jejich kvalitu. A doporučoval pro učební osnovu:

Výběr látky co do jakosti i mnohosti.
Rozdělení látky na jednotlivé úkoly a stupně.
Osvojování jednotlivých oborů vyučovacích k dosažení organické jednoty myšlenkové. – Vzdělanost nemá se měřiti toliko na délku, nýbrž i na šířku a hloubku.

V publikaci Vysoká škola pedagogická píše Lindner toto: Pro tyto adepty učitelského umění by bylo lépe, kdyby jim občas vypadl zpaměti úryvek z Tacita, nějaká organická kyselina nebo sůl, nějaký vzorec integrálu – místo toho kdyby byli důvěrněji seznámeni se zásadami duševního umění porodní báby, jemuž učil Sokrates, nebo s návody, které nám v učitelském umění zanechal Jan Amos Komenský.

Dále v této publikaci žádá, aby v nauce učitelství byly zahrnuty též základní předměty pedagogiky, kterými podle Lindnera jsou: