Oratoř (architektura)
Oratoř (latinsky orare, „modlit se“ a oratorium, modlitebna) znamená v češtině vyvýšené a oddělené místo k modlitbě v kostele, obvykle se zvláštním vchodem.
Vývoj[editovat | editovat zdroj]
V pozdní gotice a v renesanci byly oratoře otevřené, jako například Královská oratoř v katedrále svatého Víta v Praze. V barokní době se často stavěly uzavřené a zasklené dřevěné oratoře na stěně kostela v blízkosti hlavního oltáře, určené buď pro šlechtu nebo pro soukromou pobožnost řeholníků a řeholnic. Pokud je chrám v blízkosti zámku, bývá oratoř přístupná přímo z něho.
Někdy se slovo užívá i pro latinské oratorium, které má širší a odlišný význam.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Oldřich J. Blažíček, Jiří Kropáček: Slovník pojmů z dějin umění, Praha, Odeon, 1991, ISBN 80-207-0246-6
- Jaroslav Herout: Slabikář návštěvníků památek, Praha, SSPPOP, 1978, str. 188–189
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu oratoř na Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo oratoř ve Wikislovníku
