Divadlo F. X. Šaldy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Divadlo F. X. Šaldy

Divadlo Františka Xavera Šaldy (nebo častěji pouze F. X. Šaldy) je liberecké městské divadlo.

Původní stavba[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce dnešní divadelní budovy – Soukenické divadlo – bylo za účasti veřejnosti slavnostně otevřeno 15. října 1820. Za zděným průčelím stavby se skrývala převážně dřevěná zadní část a rovněž dřevěný vnitřek. Divadlo pro 760 diváků (z velké části stojících) tvořilo přízemí a dvě galerie, z nichž na horní byl přístup pouze po strmém žebříku. Sál byl osvětlován olejovými lampami – plyn sem byl zaveden až roku 1860. Takové divadlo však přestalo poměrně brzy vyhovovat jak z hlediska pohodlí diváků, tak i z bezpečnostních důvodů. Roku 1872 proto vznikl Divadelní spolek, který měl připravit stavbu nového divadla. Spolek sice po třech letech ukončil svou činnost, znovu ji však obnovil, když v noci z 23. na 24. dubna 1879 vypukl v budově divadla z neznámých příčin požár, který stavbu zcela zničil.

Stavba nové budovy[editovat | editovat zdroj]

Spolek se tedy rozhodl uspořádat sbírku mezi občany na postavení divadla nového. Vybráno bylo víc než městskou radou požadovaných 50 000 zlatých a k těmto penězům přispěla Liberecká spořitelna částkou 60 000 zlatých, celkem se tak sešlo asi 150 000 zlatých. Oba vítězné návrhy vzešlé z architektonické soutěže však dle názoru přizvaných odborníků nebylo z této částky možné realizovat a že by bylo třeba získat nejméně dvojnásobnou sumu. Proto byli vídeňští architekti Ferdinand Fellner a Hermann Helmer, jejichž firma stavěla divadla po celé Evropě, požádání o vypracování nového projektu. Koncem srpna roku 1881 dodali architekti projekt, podle kterého byly náklady na novou budovu vyčísleny na 237 358 zlatých a 30 krejcarů. Stavba samotná pak byla zadána liberecké firmě Sachers a Gärtner za částku 237 393 zlatých. Základní kámen nové budovy byl položen 15. 9. 1881 a 29. září byly zahájeny zemní práce. Kvůli svažitosti terénu musely být základy vykopány až do desetimetrové hloubky.

Když roku 1881 vyhořel vídeňský Ringtheater, přičemž zahynulo na 400 osob, byly všeobecně zvýšeny nároky na bezpečnost divadelních budov. Bylo tak třeba přepracovat plány stavby tak, aby se zvýšila propustnost únikových cest. Protože však již byly vykopány celé základy a nebylo možné zvětšit obrys stavby, byla snížena kapacita divadla z původních 1050 na 850 a vynechána plánovaná restaurace v suterénu. Náklady se takto zvýšily o dalších 14 000 zlatých. Stavba tak pokračovala podle nových plánů (dodaných v únoru 1882) a 10. srpna 1882 dosáhla svého nejvyššího bodu.

Mezitím se pracovalo také na vnitřním vybavení. Vídeňské firmy dodaly ústřední horkovzdušné topení a vybavení jeviště, železnou oponu zhotovila berlínská firma Putthofr a Golf, kamenické práce prováděl Michael Link z Jitravy, žulové desky dodal Ignaz Wundrak z Vratislavic, umělý kámen na schodech a ve foyeru vytvořil drážďanský sochař Karl Hauer.

Když se i přes velké úsilí všech zúčastněných osob nepodařilo dokončit stavbu v původně plánovaném termínu (31. 7. 1883) rozhodlo se městské zastupitelstvo s ohledem na vzniklé komplikace tuto lhůtu o 3 týdny prodloužit. Budova tak byla městu předána 29. srpna, náklady na její výstavbu stouply až na 280 000 zlatých. Za ředitele tohoto městského zařízení byl vybrán tehdejší ředitel městského divadla v Olomouci a letního divadla v Karlových Varech Emanuel Raul.

Položení závěrečného kamene se konalo 29. září 1883. V sedmnáct hodin toho dne začalo slavnostní představení. To zahájila předehra „Umění jeden domov“ (Der Kunst ein Heim) a po Rossiniho ouvertuře k Vilému Tellovi následovalo Schillerovo drama Vilém Tell.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Divadlo mělo svůj vlastní soubor, nebylo závislé na zájezdových hereckých skupinách a mohlo si tak vytvářet vlastní repertoár. Na jeho jevišti sice dominovala kultura německá, zastoupení však měla i kultura rakouská, francouzská a po roce 1918 také česká. V původních dramaturgických plánech před rokem 1918 měl velký prostor Richard Wagner, hrál se ovšem také Richard Strauss, dobrou návštěvnost měly italské opery. Nejoblíbenějšími však u obecenstva byly operety a jejich nejhranějším autorem se stal Franz Lehár. Liberecké městské divadlo bylo jedno z mála, která se udržela během první světové války. Divadlo plynule navázalo na svou tradici také po roce 1918, kdy se zvýšil počet českých děl hraných tímto souborem.

Kritické období nastalo pro divadlo po skončení druhé světové války. Na jejím konci sloužilo divadlo údajně jako ubikace velitelství leteckého oddílu. První představení po osvobození Liberce se v divadle odehrálo již 13. května a šlo o první ze dvou představení ruských. Prvním českým vystoupením byl koncert pro Rudou armádu dne 20. 5. Při návštěvě tehdejšího ministra školství a osvěty Zdeňka Nejedlého a ministra informací Václava Kopeckého bylo přislíbeno, že v Liberci bude činoherní a operní soubor. Zemské oblastní divadlo v Liberci zahájilo svou činnost 15. září 1945 Jiráskovým dramatem „Gero“. Již první sezóna skončila finančním schodkem a zemský národní výbor se zřekl jeho provozování. Dočasným vedením byla pověřena podniková rada a ta podnikla rozsáhlá úsporná opatření: například zrušila operetní scénu v Jablonci. Došlo také k přejmenování divadla na Severočeské národní divadlo a k utvoření stejnojmenného družstva, jehož dozorčí radu a představenstvo tvořili z poloviny zaměstnanci divadla. Součástí těchto orgánů bylo město, ONV, Obchodní komora a také liberecké podniky, které scénu dotovaly. Družstvo zaniklo s rokem 1949, kdy provozování divadla převzal KNV.

Divadlo bylo přejmenováno na Divadlo F. X. Šaldy dne 22. prosince 1957, kdy v něm měla premiéru Šaldova hra „Dítě“.

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KARPAŠ, Roman. Kniha o Liberci. Liberec : Dialog, 1996.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Souřadnice: 50° 46′ 14″ s. š., 15° 3′ 32″ v. d.