Mezinárodní vesmírná stanice

Mezinárodní vesmírná stanice
Stanice z odlétajícího raketoplánu, 17. dubna 2010
Znak Mezinárodní vesmírné stanice
COSPAR	1998-067A
Volací znak	NA1SS, RS0ISS
Stálá posádka	6 osob
Start prvního modulu	Zarja: 20. listopadu 1998
Stav	Aktivní
Hmotnost	417 289 kg (9. březen 2011)
Délka	51 m (podél osy modulů)
Šířka	109 m (podél osy hlavního nosníku)
Výška	27,5 m
Obytný objem	907 m³
Tlak vzduchu	1013 hPa
Perigeum	402 km (k 3. 12. 2012)
Apogeum	424 km (k 3. 12. 2012)
Sklon dráhy	51,64˚
Doba oběhu	92,8 minuty
Oběhů za den	15,7
Oběhů celkem	80476 (k 3. 12. 2012)
Dnů na oběžné dráze	5127 (k 3. 12. 2012)
Dnů s posádkou	4414 (k 3. 12. 2012)
Moduly Mezinárodní vesmírné stanice, únor 2010

Mezinárodní vesmírná stanice (International Space Station - ISS) je v současné době jediná trvale obydlená vesmírná stanice. První díl stanice, modul Zarja, byl vynesen na oběžnou dráhu 20. listopadu 1998. Od 2. listopadu 2000, kdy na stanici vstoupila první stálá posádka, je trvale obydlena. V současné době je posádka, která se každých 6 měsíců obměňuje, tvořena 6 členy. Stanice je umístěna na nízké oběžné dráze Země ve výšce kolem 400 km. Při průměrné rychlosti okolo 7 700 m/s (27 720 km/h) pak pravidelně obíhá Zemi s periodou cca 92 minut.

V mnoha ohledech ISS reprezentuje sloučení předchozích plánovaných nezávislých stanic, ruské stanice Mir 2 a americké Freedom. Kromě ruských a amerických modulů plánovaných pro tyto stanice je ke stanici připojen evropský laboratorní modul Columbus a japonský laboratorní modul Kibō.

Mezinárodní vesmírná stanice je společným projektem pěti kosmických agentur:

• NASA (Spojené státy americké)
• Ruská kosmická agentura (Rusko)
• Japonská kosmická agentura (Japonsko)
• Kanadská kosmická agentura (Kanada)
• Evropská kosmická agentura (účastní se 10 z jejích členů; nepodílejí se: Rakousko, Velká Británie, Irsko, Portugalsko a Finsko; Řecko, Lucembursko a Česká republika vstoupily do ESA později).

Brazilská kosmická agentura (Brazílie) se účastní na základě zvláštního kontraktu s NASA. Podobně Italská kosmická agentura má oddělené smlouvy pro různé aktivity, které nedělá v rámci úloh Evropské kosmické agentury pro ISS (jejíž je Itálie také plným účastníkem).

Dopravu kosmonautů na stanici a zpět zajišťují transportní pilotované kosmické lodě Sojuz. Zásobování stanice zajišťují automatické nákladní kosmické lodě – ruské Progressy, evropské ATV a japonské HTV. Kosmonauty i zásoby vozily na stanici i americké raketoplány Space Shuttle, jejich provoz však byl v roce 2011 ukončen.

Historie

Zárodek stanice v roce 1999, moduly Unity (nahoře) a Zarja (dole)

Historie Mezinárodní vesmírné stanice se začala psát již roku 1984, kdy americký prezident Ronald Reagan vyhlásil plán stavby vesmírné stanice pojmenované Freedom. Následující roky byly ve znamení oddalování začátku výstavby a finančních potíží. Roku 1991 se k plánu výstavby připojili Kanada, Japonsko a Evropská vesmírná agentura (ESA). K nim se roku 1993 připojilo Rusko a stanice se začala nazývat Alpha. Rok 1995 lze považovat za počátek přípravy na výstavbu. V letech 1995-98 se uskutečnilo 9 zkušebních spojení s vesmírnou stanicí Mir, při kterých se trénovalo připojování a výměny posádek.

Plánovaný start prvního modulu Zarja byl zpožděn opět finančními problémy, a proto byl raději celý zaplacen americkou stranou. Dne 20. listopadu 1998 odstartovala raketa Proton se zmiňovaným modulem Zarja. Stavba ISS byla zahájena. O 16 dní později se se Zarjou setkal raketoplán Endeavour a ve svém nákladovém prostoru k ní připojil modul Unity.

Modul Zarja původně sloužil pro zajišťování telekomunikačních služeb a řízení letu. Později by měl sloužit především jako skladovací prostor a zásobník. Modul Unity slouží jako křižovatka modulů. Může k němu být připojeno až 6 dalších modulů.

Již vypuštěné moduly nebyly schopny udržet potřebnou dráhu a byly nutné časté korekce. Čekalo se na další plánovaný modul - ruská Zvezda. Opět finanční potíže způsobily zpoždění jejího vypuštění a tím i pokračování ve výstavbě. Modul byl vypuštěn až 12. července 2000 a připojen k modulu Zarja, aby tak tvořil základ ruské části stanice.

Tento servisní modul slouží jako dočasný obytný prostor a zajišťuje dodávky elektrického proudu, telekomunikaci s pozemními středisky a korekce dráhy.

Již 2. listopadu 2000 mohla stanici navštívit první stálá posádka. Jejím hlavním úkolem byla aktivace a zabydlení stanice. Kosmonauti dále vybalovali uložené zásoby a zařízení. Museli se také připravit na přijetí raketoplánu Atlantis s novým modulem Destiny. Tento modul byl připojen 10. února 2001 k modulu Unity.

Modul Destiny je hlavním centrem vědeckých experimentů na stanici. Kosmonauti oživili modul a dále čekali na raketoplán Discovery, který 10. března přivezl novou posádku a nákladní modul Leonardo. Raketoplán naložil modul plný odpadu a spolu s první posádkou stanice se vrátil zpět na zemi.

Další důležitou součástí je kanadský robotický manipulátor Canadarm2, který přivezl raketoplán Endeavour 16. dubna 2001. Robotický manipulátor je dlouhý 17,6  m, slouží k přemisťování lidí i nákladu podél příhradové konstrukce. Pro jemné a přesné montážní práce je možné k manipulátoru připojit robotickou nástavbu Dextre.

Po havárii raketoplánu Columbie v roce 2003 došlo k několikaletému pozastavení letů raketoplánů a výstavba stanice tak nabrala téměř 3leté zpoždění.

Po plném obnovení letů raketoplánů byly dále připojeny dvě další laboratoře. Japonský komplet Kibō a evropský laboratorní modul Columbus s venkovní plošinou a dalšími součástmi.

Stavba stanice

Kanadské robotické rameno (Canadarm2) se Stevem Robinsonem v průběhu letu STS-114. Pohled z vesmírné stanice

Stavba stanice ISS byla naplánována na více než 40 montážních letů. Z tohoto počtu obstaraly 35 americké raketoplány. Ostatní starty jsou zabezpečovány klasickými raketami jako Proton a Sojuz. Jako doplněk montážních letů bylo do konce roku 2010 uskutečněno přibližně 30 letů bezpilotní nákladní lodě Progress.

Při stavbě stanice je ověřována nová koncepce tzv. hlavního nosníku. Koncepce je založena na více než 100 m dlouhé příhradové konstrukci tvořící kostru stanice (Integrated Truss Structure). Na obou koncích konstrukce je připojen pár fotovoltaických panelů. K nosníku pak jsou v jeho středu připevněny vlastní hermetizované moduly a další části stanice. K usnadnění výstavby a redukci výstupů do kosmického prostoru je podél hlavního nosníku vybudován mobilní servisní systém, jehož součástí je servisní robotické rameno Canadarm2.

Po svém dokončení má ISS celkový vnitřní přetlakový objem téměř 1000 m³ a hmotnost okolo 450 tun. Pro všechny moduly je potřeba mnoho energie, která se získává z fotovoltaických článků o energetickém výkonu 110 kW. Rozpětí stanice je108,4 metru a její délka pak 74 metrů.

Seznam modulů stanice s daty jejich vypuštění (hmotnosti a rozměry uvedeny v době připojení ke stanici):

Modul	Označení Letu	Nosný prostředek	Datum vypuštění	Délka (m)	Průměr (m)	Hmotnost (kg)
Zarja (Заря, funkcionalno-gruzovoj blok, FGB, функционально-грузовой блок, ФГБ) – skladový modul	1A/R	Proton (nosná raketa)	20. listopad 1998	12,6	4,1	19 323
Unity (Node 1 + PMA 1,2) – propojovací modul a přechodové tunely	2A – STS-88	Raketoplán Endeavour	4. prosinec 1998	5,49	4,57	12 717
Zvezda (Звезда, servisnyj modul, сервисный модуль, СМ) – servisní modul	1R	Proton	12. červenec 2000	13,1	4,15	19 050
Z1 Truss – centrální příhradová konstrukce	3A – STS-92	Raketoplán Discovery	11. říjen 2000	4,9	4,2	8 755
P6 Truss – solární panel	4A – STS-97	Raketoplán Endeavour	30. listopad 2000	73,2	10,7	15 824
Destiny – americký laboratorní modul	5A – STS-98	Raketoplán Atlantis	7. únor 2001	8,53	4,27	14 515
External Stowage Platform (ESP-1) – externí úložná paleta	LF 1 – STS-102	Raketoplán Discovery	13. březen 2001	4,9	3,65	2 676
Canadarm2 – mechanický manipulátor	6A – STS-100	Raketoplán Endeavour	19. duben 2001	17,6	0,35	4 899
Quest Joint Airlock Module – přechodová komora	7A – STS-104	Raketoplán Atlantis	12. červenec 2001	5,5	4,0	6 064
Pirs (Пирс, stykovočnyj modul, стыковочный модуль-1, СМ-1) – stykovací modul a přechodová komora	4R	Raketa Sojuz U	14. září 2001	4,1	2,6	3 900
S0 Truss – příhradová konstrukce	8A – STS-110	Raketoplán Atlantis	8. duben 2002	13,4	4,6	13 971
Mobile Servicing System – mobilní platforma pro mechanickou ruku Canadarm2	UF-2 – STS-111	Raketoplán Endeavour	5. červen 2002	5,7	2,9	1 450
S1 Truss – příhradová konstrukce	9A – STS-112	Raketoplán Atlantis	7. říjen 2002	13,7	4,61	14 124
P1 Truss – příhradová konstrukce	11A – STS-113	Raketoplán Endeavour	24. listopad 2002	13,7	4,6	14 003
External Stowage Platform (ESP-2) – externí úložná paleta	LF1 – STS-114	Raketoplán Discovery	26. červenec 2005	4,9	3,65	2 676
P3/P4 Truss – solární panel	12A – STS-115	Raketoplán Atlantis	9. září 2006	73,2	10,7	15 824
P5 Truss – příhradová konstrukce	12A.1 – STS-116	Raketoplán Discovery	10. prosinec 2006	3,37	4,55	1 864
S3/S4 Truss – solární panel	13A – STS-117	Raketoplán Atlantis	8. červen 2007	73,2	10,7	16 183
S5 Truss – příhradová konstrukce	13A.1 – STS-118	Raketoplán Endeavour	9. srpen 2007	3,37	4,55	1 864
External Stowage Platform (ESP-3) – externí úložná paleta	13A.1 – STS-118	Raketoplán Endeavour	9. srpen 2007	4,9	3,65	2 676
Harmony (Node 2) + přesun P6 Truss na konec nosníku	10A – STS-120	Raketoplán Discovery	23. říjen 2007	7,2	4,4	14 288
Columbus – evropský laboratorní modul	1E – STS-122	Raketoplán Atlantis	7. únor 2008	6,87	4,49	19 300
Kibō – japonský logistický modul (vybavený) – přetlaková sekce (ELM-PS)	1J/A – STS-123	Raketoplán Endeavour	11. březen 2008	3,9	4,4	8 484
Dextre – robotický manipulátor	1J/A – STS-123	Raketoplán Endeavour	11. březen 2008	–	–	1 550
Kibō – japonský laboratorní modul (přetlakový modul JEM-PM) a robotický manipulátor	1J – STS-124	Raketoplán Discovery	31. květen 2008	11,2	4,4	15 900
S6 Truss – Solární panel	15A – STS-119	Raketoplán Discovery	15. březen 2009	73,2	10,7	15 900
Kibō – japonská experimentální plošina – Exposed Facility (JEM EF) a Exposed Section (ELM-ES)	2J/A – STS-127	Raketoplán Endeavour	15. červenec 2009	–	–	4 100
Poisk (Mini-Research Module 2, MRM 2) – výzkumný modul, přechodová komora, přípojné místo pro lodě Sojuz a Progress	5R	Raketa Sojuz-U s lodí Progress M-MRM2	10. listopad 2009	4,6	2,6	4 000
EXPRESS Logistics Carriers 1 & 2 – venkovní logistická plošina	ULF3 – STS-129	Raketoplán Atlantis	16. listopad 2009	–	–	4 445
Tranquillity – uzlový modul	20A – STS-130	Raketoplán Endeavour	8. únor 2010	6,71	4,48	15 500
Cupola – pozorovací kupole	20A – STS-130	Raketoplán Endeavour	8. únor 2010	1,5	2,95	1 880
Rassvet – výzkumný minimodul	ULF4 - STS-132	Raketoplán Atlantis	14. května 2010	-	2,35	8 015
EXPRESS Logistics Carriers 3 – venkovní logistická plošina	ULF5 - STS-133	Raketoplán Discovery	24. února 2011	–	–	–
PMM(Permanent Multipurpose Module) Leonardo – víceúčelový přetlakový modul	ULF5 - STS-133	Raketoplán Discovery	24. února 2011	6,4	4,6	~4 000
Alpha Magnetic Spectrometer + EXPRESS Logistics Carrier 4	ULF6 - STS-134	Raketoplán Endeavour	16. května 2011	-	-	6 731
Nauka (Multipurpose Laboratory Module)	3R	Proton-M	2013 - plán	13	4,11	20 300

Vzhled Mezinárodní Vesmírné Stanice po svém dokončení v roce 2011

Zrušené moduly

Zrušený modul Crew Return Vehicle.

Některé z plánovaných modulů nebyly nakonec realizovány, ať už z finančních důvodů, či proto, že se staly zbytečnými nebo po zkáze raketoplánu Columbia. Mezi zrušené moduly patří:

• USA Centrifuge Accommodations Module, modul pro experimenty v různých úrovních umělé gravitace .

• USA , Habitation Module, ubytovací modul, který by rozšířil obytné prostory stanice.

• USA, Crew Return Vehicle, miniraketoplán, který by sloužil jako záchranné plavidlo. Tuto službu nyní zajišťují kosmické lodě Sojuz.

• USA, Interim Control Module, nouzový řídící a pohonný modul ISS který má nahradit funkcí Zvezda v případě selhání.

• Ruský, Universal Docking Module, univerzální spojovací modul.

• Ruské, Science Power platform, solární panely, pro napájení ruského orbitálního segmentu, nezávislé na ITS .

• Dva ruské Výzkumné moduly, které byly naplánovány pro vědecký výzkum

Transportní systémy

Bývalé

• kosmické raketoplány Space Shuttle – sloužily jako hlavní dopravní prostředky udržované americkou stranou. V nákladovém prostoru byly dopravovány stavební prvky stanice nebo přetlakové logistické moduly MPLM. Lety raketoplánů skončily v létě 2011.

Současné

• kosmické lodě Sojuz – slouží jako dopravní a záchranný prostředek připojený ke stanici, udržované ruskou stranou.

• zásobovací lodě Progress – slouží k pravidelné dopravě materiálu a zásob (jídlo, voda, náhradní díly, pohonné hmoty) a k motorickým manévrům stanice, udržované ruskou stranou.
• ATV (Automated Transfer Vehicle) – Evropská zásobovací loď s vyšší nosností než ruský Progress. Start prvního ATV pojmenovaného Jules Verne se uskutečnil 9. března 2008 z kosmodromu Kourou.
• HTV (H-II Transfer Vehicle) – Japonská (JAXA) zásobovací loď pro zásobování japonského segmentu stanice. První start se uskutečnil 10. září 2009.
• Kosmická zásobovací loď Dragon – loď vyvíjená soukromou firmou SpaceX s podporou NASA v rámci programu „Commercial Orbital Transportation Services – COTS“. První připojení ke stanici proběhlo dne 25. května 2012.

Budoucí

• Kosmická loď MPCV – americký (NASA) nástupnický systém kosmického raketoplánu. Tento přejmenovaný Orion bude sloužit i jako transportní a zásobovací loď k ISS. První let je plánován na rok 2016.
• Kosmická loď Cygnus – druhá loď vyvíjená soukromou firmou Orbital Sciences Corporation s podporou NASA v rámci programu „Commercial Orbital Transportation Services – COTS“. První start je plánovaný na rok 2012.

Dráha a orientace stanice

Časový vývoj průměrné výšky dráhy stanice ISS

Stanice ISS je umístěna na mírně eliptické nízké oběžné dráze země ve výšce okolo 400 km. Sklon dráhy vůči rovníku je 51,6˚. Tato dráha byla zvolena pro svoji ekonomickou dostupnost z amerických i ruských kosmodromů a proto, že poskytuje možnosti pozorování většiny nejobydlenějších míst na Zemi. Vzhledem k tomu, že v těchto výškách se nachází nepatrné zbytky zemské atmosféry, dochází díky tření k pozvolnému snižování oběžné dráhy stanice. Dráha tak musí být periodicky udržována, jinak by stanice během několika měsíců vstoupila do hustých vrstev atmosféry a shořela.

Udržování oběžné dráhy je zajišťováno raketovými motory servisního modulu Zvezda nebo častěji pomocí motorů zásobovacích lodí Progress či ATV.

Orientace stanice na oběžné dráze je určována ohledem na optimální polohu solárních panelů směrem ke Slunci, a také vhodnou pozici radiátorů chladicího systému. Musí též usnadnit manévrování připojovaných kosmických lodí.

Pro tyto účely se používají celkem tři různé orientace. První z nich je nejčastější:

• Orientace vůči Zemi s osou laboratorních modulů (X) ve směru letu a zenitovou osou (Z) směřující do středu Země.
• Orientace vůči Zemi s osou hlavního nosníku (Y) ve směru letu a zenitovou osou (Z) směřující do středu Země.
• V prostoru stálá orientace na Slunce.

Pro udržování a změny orientace jsou na stanici dva různé systémy:

• Systém gyroskopů (CMG - Control Moment Gyro) - využívá momentu masivních rotujících setrvačníků. Změnou rychlosti jejich otáčení je dosahováno otáčení stanice kolem příslušné osy X/Y/Z. Využívá pouze elektrické energie dodávané ze solárních článků a je tedy nezávislý na dodávkách ze Země
• Systém raketových korekčních trysek - využívá malé raketové motorky na kapalné pohonné látky umístěné na různých místech stanice. Je závislý na drahém doplňování paliva ze Země pomocí zásobovacích lodí Progress.

Lidé na ISS

Související informace naleznete v článcích Lidé na Mezinárodní vesmírné stanici, Základní posádky Mezinárodní vesmírné stanice a Seznam návštěvních posádek Mezinárodní vesmírné stanice.

Stanice je trvale obydlena od 2. listopadu 2000. Několikačlenná posádka pobývá na stanici obvykle po dobu šesti měsíců. Posádka, jež je označována jako „Expedice“, bývá složena jako smíšená, přičemž každá z hlavních zemí projektu (USA a Rusko) bývá zastoupena alespoň jedním svým členem. Další členové pak jsou doplňováni buďto opět z těchto národů nebo jsou nominováni dalšími kosmickými agenturami. Vždy jeden z členů posádky je jmenován velitelem a má hlavní rozhodovací pravomoci na ISS, ostatní jsou palubní inženýři. Od roku 2002 označuje NASA kosmonauta zodpovědného za vědecký program stanice za „vědeckého pracovníka“ (Science Officer), poprvé byla takto označena – jako palubní inženýr a vědecký pracovník – Peggy Whitsonová v Expedici 5.

Kosmonaut Sergej Krikaljov v servisním modulu Zvezda, listopad 2000

V prvním období osídlení ISS – Expedice 1 až 6, od listopadu 2000 do května 2003 – byla stanice obsazována tříčlennými posádkami složenými z kosmonautů USA a Ruska. První expedice přiletěla na stanici v Sojuzu TM-31, další výměny probíhaly pomocí raketoplánů.

Druhé období osídlení zahrnovalo Expedice 7 až 13 od května 2003 do července 2006. Po zkáze raketoplánu Columbia, která vyústila v pozastavení letu raketoplánů a omezení nosných a zásobovacích kapacit na ISS, byl počet členů posádek omezen na dva, vždy jeden Rus a jeden Američan. K zajištění rotace zůstaly pouze lodi Sojuz.

Třetí etapa osídlení započala v červenci 2006 v průběhu Expedice 13. Po obnovení pravidelných letů raketoplánů byl zaveden systém, při kterém byli dva členové základní posádky rotováni vždy po šesti měsících pomocí kosmických lodí Sojuz. Noví členové posádky se ve své lodi připojili k ISS. Při zhruba týdenním společném letu obou posádek docházelo k aklimatizaci a předávání stanice a experimentů. Poté stará posádka nastoupila do starší lodi Sojuz a navracela se na Zem. Byl-li v přiletivší posádce přítomen kosmonaut, který se neměl stát součástí stálé posádky (např. kosmický turista), přenesl do navracejícího se Sojuzu své anatomické křeslo ve kterém se vracel na Zemi. Raketoplány přiváželi a odváželi třetí členy základní posádky. Délka jejich pobytu závisela na frekvenci letů raketoplánů a proto kolísala mezi šesti týdny až šesti měsíci.

V rámci příletů kosmických raketoplánů ke stanici ISS bývala na období zhruba dvou týdnů rozšířena základní posádka stanice o návštěvnickou posádku raketoplánu, která mívala až 7 členů. Na stanici pak v tomto období přebývalo až 10 kosmonautů, což umožňovalo efektivně plnit náročný harmonogram výstavby včetně kosmických výstupů. Zvětšená posádka ovšem poměrně značně zatěžovala zdroje stanice, v tomto období bylo dokonce nutné posilovat polouzavřený systém úpravy palubní atmosféry jednorázovými zdroji.

Počet členů posádky ISS je od května 2009 rozšířen na šest. Tento stav je zabezpečen zvýšením počtu trvale zakotvených lodí Sojuz na dvě.

Denní program

Průměrný den pro posádku začíná probuzením v 6:00, následuje ranní toaleta, kontrola stavu stanice. Posádka posnídá, připraví se na denní práci, s řídícím střediskem upřesní denní program a po 8:00 začne s prací. Následuje cvičení, opět práce do 13:00, kdy začíná hodinová přestávka na oběd. Po obědě opět kosmonauti vystřídají cvičení (celkem 2,5 hodiny denně) s prací až do 18:55, kdy se sejdou na konferenci s řídícím střediskem nad programem na příští den, v 19:30 začíná večeře, příprava jídla na příští den, kontrola systémů stanice, večerní osobní hygiena a od 21:30 se uloží do spacích pytlů.

Věda a výzkum na ISS

Michael Foale, člen expedice č. 8, provádí experiment v laboratoři Destiny

Na stanici ISS je prováděno velké množství experimentů, které z velké části využívají specifického prostředí stanice, především mikrogravitace. Mezi hlavní oblasti výzkumu se řadí experimenty z oblasti biologie (biomedicína a biotechnologie), fyziky (dynamika kapalin, materiálové vědy, kvantová fyzika), astronomie (kosmologie) a meteorologie.

V oblasti biologie je hlavní úsilí věnováno studiu vlivu dlouhodobého pobytu člověka ve vesmíru. Jsou důkladněji analyzovány negativní vlivy jako odvápňování kostí, svalová atrofie, transport tělních tekutin. Důležitou roli zastává výzkum vlivu kosmického záření a radiace na člověka, zejména na jeho nervovou soustavu. Je rovněž sledováno chování malé posádky v uzavřeném prostředí stanice. Jedním z cílů těchto výzkumů je příprava technologií a postupů nutných pro dlouhodobé pilotované mise v rámci sluneční soustavy, pobyt na Měsíci a výhledově i mise na planetu Mars.

Hlavní část výzkumu se provádí a je soustředěna do tří laboratorních modulů na stanici ISS:

• Americký Destiny - slouží jako hlavní všeobecná laboratoř. Je historicky nejstarší vědecký modul stanice, vypuštěný v roce 2001.
• Evropský Columbus - který je zaměřen na biologické a biomedicinské experimenty a výzkum
• Japonský Kibō - největší laboratoř zaměřená na materiálový výzkum a astronomii

Dalším zařízením jsou venkovní nepřetlakové plošiny EXPRESS Logistics Carriers, na kterých jsou prováděny experimenty v kosmickém prostředí a vakuu. V roce 2011 byl na stanici umístěn alfa částicový spektrometr AMS-2, jehož úlohou jedlouhodobý vědecký výzkum antihmoty, temné hmoty a kosmického záření.

Cena a vlastnictví stanice

Náklady na stanici

Určení nákladů na výstavbu stanice není jednoduché, neboť se na projektu podílí několik kosmických agentur. Navíc většinu dopravy zabezpečující kosmický raketoplán byl financován z oddělených prostředků. Odhaduje se, že celkově přijde projekt ISS na 100 mld USD. Pesimističtější odhady uvádějí dokonce 100 mld euro.

Organizace NASA vydala na financování stanice v letech 1994–2005 25,6 mld USD. Do této sumy ovšem nejsou započítány náklady na lety kosmického raketoplánu. V letech 2005 a 2006 činil rozpočet na ISS zhruba 1,7 mld USD. V letech 2007 až 2010 byl dále navyšován až po konečných 2,3 mld USD. Na této úrovni se bude držet až do roku 2020, kdy NASA ukončí svůj podíl na projektu ISS. Celkové náklady organizace NASA jen na projekt ISS tedy budou přes 53 mld USD.

Náklady na provoz kosmického raketoplánu v letech 1999 až 2005 byly 24 mld USD, z čehož 5 mld USD bylo za lety nesouvisející s výstavbou ISS. V letech 2006 až 2011 bylo na lety raketoplánu vynaloženo 21,5 mld USD, z čehož 19 mld USD bylo vynaloženo na lety související se stavbou ISS. Celkově tedy bylo na lety raketoplánů související s výstavbou ISS vynaloženo 38 mld USD.

Japonská organizace JAXA investuje do výstavby ISS zhruba 10 mld USD. Evropská ESA do roku 2015 zhruba 9 mld euro. Příspěvky ostatních agentur jsou na mnohem nižší úrovni s výjimkou ruského Roskosmosu. Jeho příspěvek je ovšem velice špatně vyčíslitelný.

Vlastnictví stanice

Základním právním dokumentem určujícím povinnosti zemí zúčastněných na programu je „Mezivládní dohoda o kosmické stanici“ (Space Station Intergovernmental Agreement, IGA) podepsaná 28. ledna 1998 patnácti státy – Spojenými státy, Ruskem, Kanadou, Japonskem a jedenácti státy ESA (Belgií, Dánskem, Francií, Itálií, Německem, Norskem, Španělskem, Švýcarskem, Švédskem, Nizozemskem a Spojeným královstvím). Přesněji vztahy mezi hlavními partnery specifikují dvoustranné „Dohody o porozumění“ mezi NASA na jedné straně a Roskosmosem, ESA, CSA a JAXA na druhé straně. V rámci takto stanovených pravidel jsou uzavírány konkrétní dohody o vzájemném využívání zdrojů partnerů (např. dohody o letech neruských astronautů na Sojuzech).

Stanice není vlastněná nikým jako celek, každý modul stanice je výhradně vlastněn jediným partnerem. Základní rozdělení je na ruský a americký segment. Do ruského segmentu patří moduly a díly vlastněné a vyrobené Rusy. Modul Zarja, vyrobený v Rusku, ale zaplacený z prostředků americké strany, je ve vlastnictví NASA a tedy součástí amerického segmentu. Americký segment je tvořen zbytkem stanice, skládá se z modulů a konstrukcí evropských (modul Columbus), japonských (modul Kibó), kanadských (manipulátor Canadarm2) a amerických. V rámci amerického segmentu platí systém dohod NASA s partnery o využití stanice. Podle nich má ESA nárok na 51 % využití zdrojů modulu Columbus, analogicky JAXA na 51 % modulu Kibó. CSA má nárok na 2,3 % všech neruských komponentů stanice. Čas posádek na stanici, elektrickou energii ze solárních panelů a telekomunikační služby poskytuje NASA v poměru 12,8 % pro JAXA, 8,3 % pro ESA a 2,3 % pro CSA.

Výsledek vypadá takto:

• ruský segment – 100 % Roskosmos
• americký segment
  • modul Kibó – 51 % JAXA, 46,7 % NASA, 2,3 % CSA
  • modul Columbus – 51 % ESA, 46,7 % NASA, 2,3 % CSA
  • americké moduly – 97,7 % NASA, 2,3 % CSA
  • čas astronautů, elektřina, telekomunikační služby – 76,6 % NASA, 12,8 % JAXA, 8,3 % ESA, 2,3 % CSA

Zajímavosti

V srpnu 2008 přiznala NASA, že notebooky na mezinárodní kosmické stanici byly nakaženy zhruba rok starým počítačovým virem W32.Gammima.AG, který původně sbíral přihlašovací údaje z on-line her. Virus se do notebooků dostal nejspíše pomocí přenosného USB flash disku a údajně nezasáhnul řídicí jednotku ani provozní systémy stanice.

S celkovými náklady na výstavbu a provoz odhadovanými roku 2006 na přes 100 mld USD je Mezinárodní vesmírná stanice jednoznačně nejdražším objektem, které kdy lidstvo zkonstruovalo.^[zdroj?]

Odkazy

Související články

• Seznam nepilotovaných letů k ISS
• Seznam pilotovaných letů k ISS
• Seznam výstupů do vesmíru z Mezinárodní vesmírné stanice

Externí odkazy

• Oficiální informace o ISS na stránkách zúčastněných kosmických agentur:
  • NASA – USA
  • CSA – Kanada
  • Energia – Rusko
  • ESA – Evropa
  • JAXA – Japonsko
  • AEB – Brazílie
  • ASI –- Itálie

• Další odkazy
  • (anglicky) Aktuální pozice stanice
  • (anglicky) Animace výstavby Mezinárodní vesmírné stanice
  • Mezinárodní vesmírná stanice v české encyklopedii SPACE-40
  • Mezinárodní vesmírná stanice na www.kosmo.cz
  • (anglicky) Statistiky Mezinárodní vesmírné stanice
  • (anglicky) Viditelnost stanice z vybraného místa na Zemi