Tunguská událost

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Zkáza lesa způsobená výbuchem, fotografie Kulikovy výpravy z roku 1927
Místo výbuchu Tunguského meteoritu

Tunguská událost či tunguská katastrofa (též psáno s přídavným jménem tunguzská) byl mimořádně silný výbuch, ke kterému došlo 30. června 1908 v prostoru centrální Sibiře, v dnešním Krasnojarském kraji. Událost je připisována výbuchu přiletivšího kosmického tělesa ve výšce asi 5 až 10 km nad zemským povrchem. Exploze byla natolik silná, že v oblasti přibližně 2000 km² vyvrátila a přelámala kolem 60 milionů stromů[1] a zvuk výbuchu byl slyšitelný do vzdálenosti 1000 km.[zdroj?] V oblasti exploze nebyl nikdy nalezen žádný odpovídající meteorit.[1] Přesto se pro vybuchnuvší těleso někdy používá název tunguský meteorit (správně: planetka, dříve: asteroid).[2][3][4][5]

Popis události[editovat | editovat zdroj]

K mohutnému výbuchu došlo přibližně v 7:15 ráno místního času nad prakticky neobydlenou oblastí tajgy v Tunguské oblasti pojmenované podle řeky Podkamenná Tunguska. Průlet meteoritu atmosférou byl pozorován mnoha svědky a je obvykle popisován jako jasná žlutá koule nebo válec letící oblohou. Podle některých autorů byl průlet tohoto objektu atmosférou pozorován i na českém území v době okolo půlnoci a letící žhavé těleso ve velké výšce prý směřovalo východním směrem.

Výbuch (podle části svědků tři po sobě jdoucí exploze) byl natolik silný, že byl slyšitelný do vzdálenosti kolem 1000 km, vyvrátil nebo přelámal kolem 60 000 000 stromů na rozloze větší než 2000 km²; rozbíjel okna domů, odhazoval osoby a zapaloval na nich oděv ještě v městě Vanavara, vzdáleném od epicentra 70 km. Seismické otřesy po explozi zaznamenaly seismologické stanice po celém světě a následný obrovský lesní požár byl pozorovatelný ze vzdálenosti mnoha set kilometrů. Do atmosféry se dostalo nesmírné množství malých částic především popela z lesních požárů a v oblasti poblíž výbuchu padal černý déšť. Několik následujících nocí byla noční obloha i v Evropě podivně světlá a jevy podobné polární záři byly pozorovatelné i ve střední Evropě. Lidé v blízkých oblastech utrpěli popáleniny pokožky, které se prý jen obtížně a dlouho hojily.

Zmizela většina sobích stád i s hlídacími psy. [6]

Protože se na místě exploze nenašel kráter, je pravděpodobné, že k výbuchu došlo v atmosféře. Výpočty síly výbuchu se značně liší a jednotliví autoři uvádějí hodnoty 10–25 megatun TNT. V některých pramenech je dokonce uváděno až 50 Mt TNT. V červnu 2007 italský vědec Luca Gasperini oznámil, že objevil jezero, které mohlo vzniknout z kráteru vzniklého dopadem meteoritu nebo jeho části, hypotéza však zatím nebyla potvrzena a řada vědců se k ní staví skepticky.[1][7]

Historie výzkumu[editovat | editovat zdroj]

Je až s podivem, že jev natolik působivý způsobil jen malý zájem vědeckého světa o prozkoumání jeho příčin. Lze to přičítat velké vzdálenosti a nesnadné dostupnosti místa události z Moskvy, chaosu v tehdejším carském Rusku způsobeném nestabilitou politické situace, blížící se I. světovou válkou, revolucí roku 1917 a následnou občanskou válkou.

První vědeckou expedici do Tunguské oblasti uspořádal teprve roku 1921 ruský mineralog Leonid Kulik. Tato výprava se však nedostala přímo do oblasti exploze, přesto však přinesla výsledky, které pomohly k financování několika následujících výprav. Profesor Kulik pak v letech 19271938 prozkoumal celou oblast katastrofy především z hlediska mineralogického, ale zdokumentoval i biologické chování lesního porostu a hmyzu v postižené oblasti. Hlavním překvapením celého výzkumu byl fakt, že nebyl nalezen předpokládaný hluboký kráter po výbuchu.

Od 50. let minulého století byly na místo uspořádány celé desítky výprav, často spíše amatérských, které se snažily nalézt hmatatelné zbytky Tunguského meteoritu. Od roku 1959 vyslala řadu vědeckých výprav Tomská univerzita, které mj. uskutečnily magnetometrická měření.

Z poměrně kusých údajů o výsledcích pátrání různých výprav však vyplývá, že v místě exploze nebyly nalezeny oblasti s anomálním výskytem neobvyklých chemických prvků nebo sloučenin ani částice, které by bylo možno prohlásit za zbytky meteoritu. Některé zprávy uvádějí zvýšený obsah iridia v půdě, popř. nálezy mikroskopických sklovitých částeček v půdě, ale přesvědčivé důkazy nebyly podány.

Velmi často byla zkoumána radioaktivita odebraných vzorků půdy i rostlinných tkání. V žádném z nich však nebyly nalezeny hodnoty, které by odpovídaly radioaktivnímu ozáření oblasti v okamžiku exploze ani výskyt radioaktivních izotopů, prvků vzniklých v důsledku jaderného výbuchu. Vedle mineralogického a radiologického průzkumu byl také mapován tvar zničené lesní oblasti. V tomto ohledu přinesly směrodatné výsledky sovětské expedice Akademie věd pod vedením Kirilla Florenského v letech 1958, 1961 a 1962.[8]

Stopy[editovat | editovat zdroj]

  • V letech 1961 až 1979 prošlo tajgou deset sovětských expedic, které do největších podrobností zakreslily směřování vyvrácených stromů,
  • výrazné jizvy na těch, které zůstaly stát,
  • zkoumaly magnetické,
  • izotopové (na kosmický původ katastrofy ukazovaly zvýšené obsahy vzácných prvků v půdě a vrstvě rašeliny z roku 1908),
  • biologické (mutace borovic, chování hmyzu),
  • termoluminiscenční anomálie,
  • magnetitové a silikátové kuličky (v půdě),
  • možné krátery (vědci z Boloňské univerzity zkoumají od roku 1999 jezero Čeko).
  • V roce 1991 italští vědci Menotti Galli a Giuseppe Longo prokázali přítomnost mikroskopických částeček chemických prvků tyoických pro kamenný meteorit v pryskyřici ožehnutých stromů.
  • Jevgenij J. Dimitrijev nalezl sklovitá vlákna (zavlečená mravenci do mravenišť) z roztavené hmoty (typické pro) explodující komety.

[9]

Výpovědi[editovat | editovat zdroj]

Některé z výpovědí tvrdí, že explozí bylo ve skutečnosti pět a zbytek tělesa dopadl až o desítky kilometrů dále na sever. Jiná svědectví se zásadně rozcházejí v určení času a směru letu. Dokonce to vypadá, jako kdyby ráno proletělo jedno těleso z jihu na sever a odpoledne z východu na západ. [10]

Některé výpovědí hovoří o (zdánlivém?) manévrování tělesa.

Původ tělesa[editovat | editovat zdroj]

Poměrně věrohodně vyznívala hypotéza o kometárním původu tělesa, protože vysvětluje skutečnost, že neexistují průkazné nálezy zbytků hmoty meteoritu. Novější výzkumy však vedly k domněnce, že tělesem byla planetka.

V roce 1930 navrhl britský astronom F. J. W. Whipple, že šlo o malou kometu. Ľubor Kresák přišel v roce 1978 s myšlenkou, že tělesem byl kus krátkoperiodické Enckeovy komety.[11][12]

Sovětští vědci dr. Zotkin a Fesenkov (+ 1972) se domnívají, že se těleso komety při průniku do zemské atmosféry rozpadlo na několik částí. Další hypotéza pochází od profesora Stanjukoviče. Ten se domnívá, že se kometa při minimální rychlosti asi 30 kilometrů za sekundu v atmosféře vypařila. Odborně se tento jev nazývá termická exploze. Nakonec tu ještě máme alternativní teorii profesora Petrova, podle níž se vesmírný objekt od samého počátku vyznačoval velmi malou hustotou a připomínal tenký list. Při vstupu do atmosféry se pak doslova rozpadl v prach.[8]

Příznivci asteroidu mají největší problém s tím, že se nenašly sebemenší zbytky tělesa. Proto tvrdí, že nad Sibiří v povodí říčky Tunguzky přiletěl chondrit, tedy vzácnější typ meteoritu s křehkou strukturou. Měl mít průměr asi 50 metrů a díky svému složení explodoval v důsledku tření o atmosféru ve výšce okolo šesti kilometrů.

„Vědci z americké Sandia National Laboratories ale nyní přišli s názorem, že těleso mohlo být mnohem menší. Vyšli přitom z hypotézy, podle které asteroid neexplodoval až poměrně nízko nad zemí, ale už v nejvyšších vrstvách atmosféry. Podle nich se těleso vstupující do blízkosti Země rychlostí až šedesátinásobku rychlosti zvuku začne zahřívat už při styku s velmi řídkým plynem ve výškách desítek kilometrů. Postupně se přitom zformuje do podoby rozžhavené placky, která proniká do hlubších a hustších vrstev a tlačí před sebou stále větší masu horkého stlačeného plazmatu. Závěrečná exploze proběhne vysoko nad povrchem a svou ničivou sílu vymrští ve směru letu původního tělesa. Na zem pak dopadne jen ohnivá smršť, která nevytvoří kráter, ale způsobí rozsáhlé škody na porostech – tak, jak tomu bylo v povodí Tunguzky.“[13]

V roce 1983 publikoval Zdeněk Sekanina práci na základě svých modelů, která kritizovala kometární původ tělesa, protože kometa by vybuchla mnohem výš než v 10 km. Tělesem měla být kamenná planetka. Tento názor ve vědecké obci převažuje.[12][14][15]

Italský tým vědců vedených Lucou Gasperinim z boloňské univerzity od roku 2006 tvrdí, že objevil dopadový kráter tunguského meteoritu v sibiřském jezeře Čeko a že tedy nedošlo k jeho destrukci (resp. úplné destrukci) v atmosféře. Jezero se nachází asi 8 km od epicentra exploze. Jezero má průměr asi 300 metrů, ale na rozdíl od všech okolních jezer má poměrně strmé stěny, které spadají ke dnu v hloubce 50 metrů.[16][1] Ihned po zveřejnění vyvolal objev značnou nedůvěru vědeckého světa.

Alternativní a spekulativní hypotézy o původu jevu[editovat | editovat zdroj]

Během času byla publikována řada alternativních nebo spekulativních hypotéz o původu tunguské události. Jednou z uvěřitelnějších hypotéz je výbuch velkého množství, asi 10 milionů tun, náhle uniklého zemního plynu.[17]

Spekulativní hypotézy o původu jevu[editovat | editovat zdroj]

Zástupci spekulativních hypotéz jsou například havárie mimozemské kosmické lodi, jaderný výbuch, střet Země s antihmotou, černou dírou či slunečním plazmoidem, kulový blesk nebo pokus s elektrickým výbojem.

Havárie kosmické lodi[editovat | editovat zdroj]

Hypotéza o katastrofě kosmické lodi je podpořena především údajným manévrováním tělesa před výbuchem, tj. změnami směru letu odvozenými z výpovědí svědků jeho průletu před výbuchem. Podle očitých svědků stoupal po pádu neznámého tělesa do nebe zvětšující se mrak podobný stromu a jeho koruna zářila nesnesitelným bílým světlem. Je však třeba vzít v úvahu, že tato svědectví byla získána přibližně 20 let po skutečné události a věrohodnost takových údajů je značně pochybná.[8]

Když v roce 1945 navštívil sovětský spisovatel Alexander Kazancev ruiny Hirošimy a spatřil v epicentru výbuchu atomové bomby stojící stromy, z nichž byly servány koruny a větve, uvědomil si, že stejný obrázek spatřil již dříve v epicentru dopadu údajného Tunguského meteoritu, kde též nebyl kráter, ale stojící stromy bez větví a korun. Je zřejmé, že ať bylo těleso umělého či vesmírného původu, došlo k nukleární či jiné explozi nad povrchem Země.[18]

Obě uvedené teorie logicky vysvětlují hlášená pozorování průletu tělesa nad Evropou a dalšími oblastmi poblíž místa katastrofy. [zdroj?]

Antihmota[editovat | editovat zdroj]

Podle některých autorů by exploze v Tunguské oblasti mohla být způsobena anihilací malého množství antihmoty, které se nějakým způsobem dostalo do blízkosti zemského povrchu. Zásadním nedostatkem této teorie je to, že nevysvětluje způsob, jakým by se předmět z antihmoty dostal zemskou atmosférou do místa výbuchu, protože k anihilaci by zákonitě mělo dojít už při prvním kontaktu s vysokou atmosférou. Nevysvětluje také pozorovaný přelet tělesa nad rozsáhlým územím Evropy a Asie.[zdroj?]

Exploze antihmoty[editovat | editovat zdroj]

Jeden kilogram antihmoty by měl stejně ničivé účinky jako dopad asteroidu o hmotnosti stovek tun. [19]

Jiná jaderná exploze[editovat | editovat zdroj]

Černá díra[editovat | editovat zdroj]

Poměrně fantastická teorie vykládá Tunguský výbuch jako setkání Země s miniaturní černou dírou, jejíž zánik by provázela obří exploze. Stejně jako verze o antihmotě nevysvětluje tato teorie poměrně dlouhá předchozí pozorování tělesa a zároveň současná fyzika není jednotná v teoretickém vysvětlení existence černých děr tak malé velikosti. V nejnovějším urychlovači částic v CERNu se však výskyt malých černých děr s napětím očekává.[8]

Výbuch zemního plynu[editovat | editovat zdroj]

Podobně jako předchozí teorie nevysvětluje předpokládaný výbuch mimořádně silného výronu zemního plynu předchozí pozorování úkazů na obloze. Tato verze nepočítá s vulkanickou činností iniciující uvolnění zemního plynu - k uvolnění zde dochází „studenou“ cestou.

Sluneční plazmoid[editovat | editovat zdroj]

Tato teorie předpokládá setkání Země s objektem/hmotou z Slunečního plazmatu, které bylo silnou protuberancí odtrženo ze Slunečního povrchu a vrženo směrem k Zemi. Podobně jako plazmoid by se choval i obří kulový blesk, jehož vznik však současná fyzika nedokáže vysvětlit.[zdroj?]

Plazmoid neznámého původu[editovat | editovat zdroj]

UFO, kulový blesk, manifestace formálního pole[editovat | editovat zdroj]

Tato teorie předpokládá, že hlavní třída UFO a kulové blesky jsou stejné, přirozené, přírodní podstaty, přičemž jejich tělo není tvořeno sluneční plazmou, ale energií/energoinformací neznámé podstaty. Podle jedné hypotézy jde o energoinformační jev, manifestaci spontánních koincidencí energoinformačních struktur v hyperprostoru otisků a vzorů formálního pole. Tato hypotéza předpokládá možnost zakřivení prostoru nerelativistické (pseudorelativistické) povahy, pouze vlivem energoinformačního "naprogramování" události pomocí náhodně utvářených extrémních vzorů formálního pole. Tyto extrémní vzory vznikají buď náhodně nebo jako odraz extrémních materiálníh poměrů, např. geologické situace. A extrémní geologická situace se v místě katastrofy skutečně nachází.

Elektrický výboj[editovat | editovat zdroj]

Spekuluje se o výzkumu srbského fyzika jménem Nikola Tesla, jenž pracoval na přenosu elektrické energie na dálku, „bez drátů“. Jeho výzkum však je provázen řadou nejasností. Spekuluje se, že se Teslovi pokus vydařil a že proud, respektive elektrický výboj se objevil právě v oblasti tundry. Také není jasné, zda Tesla měl tuto technologii plně pod kontrolou, čili zda věděl přesně, kde se onen výboj objeví nebo zda podstatou jeho dálkového působení nebyla energie dosud neznámá. Možná objevil korpuskulární složku elektromagnetického pole, resp. aspekt, co připomíná lineární proud, paprsek, tečení potenciálu.[20]

Vulkanická činnost: pyroklastická smršť (mrak)[editovat | editovat zdroj]

Doprovodným jevem vulkanické činnosti bývá výron žhavých plynů a popela (jako např. otevření šampaňského), zcela výjimečně může k němu dojít i relativně samostatně, bez chrlení většího množství popela a lávy, bez vzniku vulkánu a jeho rozmetání. Pyroklastická smršť je schopna spálit a zahubit vše v okruhu několika kilometrů až desítek kilometrů, zabíjí i osoby a zvířata ukryté v podzemních prostorách, pokud nejsou hermeticky uzavřené nebo v nich není vytvářen přetlak. Mrak dosahuje rychlosti až 80-160 km/hod. 25.srpna v půl osmé ráno zasáhl Pompeje prudký výron horkých (žhavých) plynů a popela nazývaný nuée ardente, který předcházel další ničivé události, ale sám o sobě byl pro mnoho obyvatel Pompejí a okolních obcí smrtící. Černé bláto nalezené v okolí Tungusky připomíná sopečný popílek smísený s vodou. Před explozí bylo slyšet tlumené rány, které mohly svědčit o vznikajících prasklinách v horninách, kterými žhavý plyn pod velkým tlakem mohl uniknout. Světelné efekty v atmosféře zaznamenané po katastrofě po celém světě mohly být způsobeny vyvrženým popílkem a zplodinami hoření uvolněných plynů a vegetace. Pozorované létající objekty (UFO ve tvaru koule či válce)před explozí byly jen doprovodným efektem a ne přímou příčinou katastrofy. Jinou variantou je, že působením meteoritu nebo UFO byla vulkanická činnost nastartována, třebaže vlastní příčinou exploze plynů byla vulkanická či tektonická činnost.[21]

Vulkanická činnost: výbuch zemního plynu[editovat | editovat zdroj]

S vulkanickou teorií tunguské katastrofy jiným způsobem počítá "nejnovější hypotéza Wolfganga Kundta, astrofyzika z univerzity v Bonnu, který vypočítal, že příčinou katastrofy by mohl být náhlý únik deseti milionů tun plynů uvolněných sopečnou erupcí. Zapálit ho mohl elektrický výboj vzniklý třením zemního plynu, tedy převážně methanu o atmosféru."[22]

Údálost ve vyšším (časo)prostoru[editovat | editovat zdroj]

Průmět z vyššího (časo) prostoru

Průnik z paralelního prostoru (nebo jiná lokální topologická porucha)[editovat | editovat zdroj]

Průnik červí dírou nebo jiným topologickým přechodem z paralelního prostoru.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Tunguzský kráter vypátrán [online]. Česká astronomická společnost, 2007-06-29, [cit. 2008-10-11]. Dostupné online.   – založeno na informacích z časopisu Nature.
  2. Tunguzský meteorit zasáhl zemi před sto lety, jeho původ je stále neznámý
  3. Tunguzský meteorit byl pravděpodobně menší
  4. Tunguzský meteorit: záhada stará sto let
  5. Záhada Tunguzského meteoritu: objeveno místo dopadu?
  6. 100+1 zahraničních zajímavostí, 7/2014; Vendula Hrnčířová: Stoletá záhada tunguzské katastrofy
  7. http://digiweb.ihned.cz/c1-25712160-sibirska-exploze-pred-sto-lety
  8. a b c d KRASSA, Peter. Největší záhada století. 1. vyd. Liberec : Dialog, 1997. 213 s. ISBN 80-238-1482-6.  
  9. 100+1 zahraničních zajímavostí, 7/2014; Vendula Hrnčířová: Stoletá záhada tunguzské katastrofy
  10. 100+1 zahraničních zajímavostí, 7/2014; Vendula Hrnčířová: Stoletá záhada tunguzské katastrofy
  11. KLECZEK, Josip. Velká encyklopedie vesmíru. 1. vyd. Praha : Academia, 2002. 582 s. ISBN 80-200-0906-X.  
  12. a b PACNER, Karel. V první lize kometárních astronomů. Kosmické rozhledy - Věstník České astronomické společnosti [online]. 2006-11-30, roč. 44, čís. 6 [cit. 2008-10-11], s. 9. Dostupné online. ISSN 0231-8156.  
  13. REITER, Ludvík. I malé meteority mohou zabíjet. Lidové noviny [online]. 26-01-2008 [cit. 2008-10-11]. Dostupné online.  
  14. GRYGAR, Jiří. Žeň objevů 2001. Žně objevů [online]. 2002-09-01, roč. XXXVI, rev. 2002-09-22 [cit. 2008-10-11]. Dostupné online.  
  15. SCHEIRICH, Petr. Uchráníme Zemi před šmejdem z vesmíru?. Bílý trpaslík [online]. 2002-07-15, čís. 109 [cit. 2008-10-11], s. 14. Dostupné online.  
  16. PETR, Jaroslav. Kráter po dopadu tunguzského meteoritu. OSEL [online]. 2007-06-28 [cit. 2008-10-11]. Dostupné online. ISSN 1214-6307.  
  17. KUNDT, Wolfgang. The 1908 Tunguska Catastrophe: an alternative explanation. Current Science. 2001, čís. 81, s. 399-407. Dostupné online. (anglicky) 
  18. Petr Vokáč, Hirošima nebyla první, Nakladatelství Akcent 2005
  19. 100+1 zahraničních zajímavostí, 7/2014; Vendula Hrnčířová: Stoletá záhada tunguzské katastrofy
  20. http://www.kpufo.cz/wbm/tung.htm
  21. Konference UFO in www.pandora.cz; Darius Nosreti 2007
  22. Z článku Jitky Lenkové: Tunguzský výbuch stále záhadou, in Spirit 22/2007

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu

Souřadnice: 60° 55′ s. š., 101° 57′ v. d.