Protibyrokratická revoluce

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Jako protibyrokratická revoluce (srbsky антибирократска револуција, antibirokratska revolucija) se označuje tažení Slobodana Miloševiće v druhé polovině 80. let, jehož cílem byla kompletní personální výměna vedení republikových a oblastních organizací svazu komunistů Jugoslávie. Dle tehdejších zastánců se jednalo o likvidaci staré generace politiků, která zapříčinila vleklou ekonomickou krizi, či se zapletla do celé řady afér (např. Neum a Agrokomerc) a obrodu Srbska, dle kritiků o koncentraci moci v rukou buď Miloševiće, či svazu komunistů Srbska.

Hlavním spojencem Slobodana Miloševiće se ukázali zprvu kosovští Srbové, kteří velmi dobře – zastiženi nepříliš šťastnou situací ve své autonomní oblasti – slyšeli na hesla o nejednotě, potřebě ústavních změn, stejně jako odstranění byrokratismu.[1] Byrokratismus byl označen za hlavního viníka krize v Jugoslávii; jeho konkrétní podobou byli všemocní politikové, kteří (dle kritizujících deníků) – žili v poměrech, jež byly v rozporu s ideály samosprávného socialismu a kteří velmi rychle jak mezi lidem tak i ve straně získali aureolu „nedotknutelných“. Tyto názory, které doplňoval ještě slovník oficiální komunistické propagandy titovské éry, se objevovaly na stránkách srbských novin a čas od času pronikaly i do dalších regionů Jugoslávie, jako například do Bosny a Hercegoviny.

Zprvu tedy došlo k výměně vedení SAO Kosovo, kde již dlouhou řadu let trvala neutěšitelná ekonomická situace a zhoršovaly se i mezietnické vztahy mezi Srby a Albánci. Srbové a Černohorci byli dle tvrzení oficiální politické linie vyháněni ze svých domů a plnili vlaky směřující do centrálního Srbska, či Černé Hory.

Poté bylo k rezignaci donuceno i předsednictvo SAO Vojvodina. Milošević vystoupil na řadě mítinků, které se konaly na velkém prostranství před obchodním centrem SPENS v Novém Sadě. Nespokojenost lidí nasměroval na vedení vojvodinských komunistů. Rozzuřený dav se poté přesunul na náměstí před radnici, kde nakonec donutil vojvodinské vedení k rezignaci. K podobné události došlo v polovině ledna 1989 i v Podgorici, tehdy nazývané ještě Titograd. Určitý podíl na této akci měli právě kosovští Srbové, kteří byli znepokojeni vývojem ve své autonomní oblasti.[1] Slobodan Milošević se však v tu chvíli ukázal jako mnohem populárnější politik, než ti, kteří byli ve vedení SAP Vojvodina. Přestože se pokoušeli představitelé autonomní oblasti situaci vyřešit policejními uzávěrami a prohlášeními, že se jedná o protisoclialistické a nacionalistické akce, neuspěli.[1] Během tzv. jogurtové revoluce (neboť na okna budovy radnice v Novém Sadu házeli protestující různé jídlo, včetně jogurtů) nakonec po celodenním protestu donutilo přes sto tisíc lidí vojvodinské komunistické vedení aby spáchalo svoji politickou sebevraždu a odstoupilo.

Na celosvazové úrovni vyvolal postup Miloševićových stoupenců nejednotu. Slovinci podporovali výzvu vojvodinských komunistů, aby se špičky SKJ postavily za své kolegy v Novém Sadu, to však odmítli představitelé srbští, stojící za Miloševićem. Chorvaté a představitelé Bosny a Hercegoviny se obávali rozšíření se protestů do dalších měst v zemi, včetně těch, která se nacházejí na jejich území.[2] Miloševićovi příznivici odmítali, že se jedná o nacionalisticky laděné akce, neboť účastníky nebyli pouze Srbové, ale také Černohorci a Novém Sadu se demonstrací účastnili i příslušníci dalších národností. [2] Kritika Miloševićova přístupu nebyla příliš otevřená, avšak například v Bosně a Hercegovině, či Chorvatsku nebyla ojedinělá. Mnozí komunističtí politici z těchto svazových republik například upozorňovali, že „Tito učil, že se o směřování státu nerozhoduje na náměstích“.

Kosovští Albánci byli postupem Miloševiće znepokojeni. Obava z budoucího omezení autonomního statutu této oblasti (ke kterému nakonec došlo) vedlo nakonec k hromadným stávkám. Na jaře 1989 se situace vyhrotila nejvíce ve městě Stari Trg, kde horníci odmítli vyfárat z dolů. Horníci požadovali propuštění vězňů, odstranění všech reforem, které provedl Svaz komunistů Srbska a výměnu politického vedení oblasti. Do Kosova přicestovali jak Milošević, tak i Stipe Šuvar, tehdejší předseda předsednictva SKJ. Obavy zabarikádovaných horníků však nedokázali rozptýlit.

Na konci února se konalo ohromné shromáždění podporující právě Miloševiće (oficiálně Program SKJ o Kosovu) v Bělehradě. Několik set tisíc lidí nadšených z vystoupení Slobodana Miloševiće nakonec donutilo svazové předsednictvo rozhodnout o mimořádném stavu v Kosovu.

27. března byly přijaty srbskou Skupštinou ústavní dodatky, které omezily pravomoci obou autonomních oblastí, Kosova a Vojvodiny. Srbské politické vedení slavnostně ohlásilo, že je Srbsko konečně suverénním na celém svém území.

V červnu 1989 na Vidovdan promluvil Milošević k tisícům lidí, kteří se shromáždili na Gazimestanu při příležitosti 600. výročí od Bitvy na Kosově poli. Shromáždění, během kterého měl Milošević dlouhý proslov, ve němž se k Srbům obrátil se slovy „nikdo nemá právo bít tento národ“, bývá občas považován za vyvrcholení centralistické kampaně a také za klíčový moment obrody srbského nacionalismu.

Davy stoupenců Slobodana Miloševiće mezitím v Bělehradě protestovali proti Azemovi Vllasimu, kosovskoalbánskému komunistovi – „Titovu mládežníkovi“ (jak některá tehdejší média ráda informovala)[3] – a žádali rychlé řešení krize. Po několika dnech byl Vllasi zatčen a v Kosovu vyhlášen výjimečný stav. Proti těmto praktikám se ostře postavilo Slovinsko, v čele s Milanem Kučanem. Byli to právě slovinští komunisté, kteří podpořili stávkující ve Starém Trgu.

Olej do ohně poté přilila nezdařená demonstrace v Lublani na 1. prosince 1989. Tehdy došlo k velmi dramatickému zhoršení vztahů mezi Slovinskem a Srbskem a vyústilo až v organizovaný bojkot ze srbské strany.

Pro Slovinsko a Chorvatsko se celý proces stal dalším z důvodů prosazování konfederálního modelu fungování svazku. Když tento model byl na 14. kongresu SKJ odmítnut, dostala se otázka reálného rozpadu státu na pořad dne.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c JOVIĆ, Dejan. Jugoslavija - Država, koja je odumrla. Bělehrad : Samizdat B92, 2003. ISBN 86-7963-174-4. Kapitola Slovenija i Srbija: Posljednje godine Jugoslavije, s. 415. (srbština) 
  2. a b JOVIĆ, Dejan. Jugoslavija - Država, koja je odumrla. Bělehrad : Samizdat B92, 2003. ISBN 86-7963-174-4. Kapitola Slovenija i Srbija: Posljednje godine Jugoslavije, s. 416. (srbština) 
  3. O Vlasiju, Titu I.... Oslobođenje. leden 1990, roč. XLVII, čís. 12. ledna, s. 13.