Alfred Windischgrätz

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o rakouském vojevůdci. O jeho vnukovi a předsedovi předlitavské vlády pojednává článek Alfred August Windischgrätz.
Alfred kníže Windschgrätz
Alfred kníže Windschgrätz
Alfred kníže Windschgrätz
Narození: 11. května
Brusel
Úmrtí: 28. března
Vídeň, Rakouské císařství, pochován v rodinné hrobce v Tachově
Vojenská kariéra
Hodnost: Rakouský polní maršál
Velel: pražská císařská posádka, velící generál v Čechách, vrchní velitel rakouské armády mimo Itálii, později vrchní velitel v Uhrách
Války: Napoleonské války, Revoluční války 1848-1849, Uherská válka za nezávislost 1848-1849
Bitvy: Svatodušní bouře, (revoluční rok 1848), bitva u Schwechatu, bitva u Kápolny
Vyznamenání: Velkokříž Vojenského řádu Marie Terezie, Řád Zlatého rouna[zdroj?]
Rodový erb Windischgrätzů

Alfred kníže Windischgrätz (německy Alfred Fürst zu Windisch-Grätz (11. května 1787, Brusel, Belgie21. března 1862, Vídeň, Rakouské císařství) byl český šlechtic a rakouský polní maršál.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Pocházel se starého rakouského rodu, který získal inkolát a statky v Čechách již roku 1574. Patřil tedy ke staré české zemské šlechtě. Jeho čeština byla špatná. Nahlíží se na něho jako na příslušníka české nobility.
Rozhodl se pro službu v císařské armádě a prošel napoleonskými válkami v letech 1805, 1809, 1813–1814 a 1815. Zvláště se vyznamenal roku 1814, kdy byl dekorován rytířským křížem Vojenského řádu Marie Terezie a povýšen na plukovníka Konstantinových Kyrysníků, jednoho ze dvou nejstarších pluků císařské armády.

Vojenská kariéra[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1840 působil ve funkci velícího generála v Čechách. I když byl povýšený (traduje se jeho výrok, že „člověk začíná až baronem“) byl mezi vojáky českých pluků oblíbený. Vrcholem jeho kariéry se stal až revoluční rok 1848. Jeho jméno, vedle jmen chorvatského bána Josifa Jelačiće a polního maršála Josefa Václava Radeckého z Radče, se stalo symbolem záchrany habsburské monarchie.

Po březnové revoluci se ve Vídni stal na krátký čas posledním prvním ministrem po odstupujícím Metternichovi. Konzervativní Windischgrätz byl, ale pro revolucionáře stejně tak nepřijatelný jako jeho předchůdce. Proto se zakrátko navrátil ke své původní funkci velícího generála v Čechách.

Stál v čele císařských vojsk během Svatodušních bouří v roce 1848. 12. června na počátku konfliktu byla zabita jeho žena Eleonora rozená Schwarzenbergová a těžce raněn prvorozený syn. K významnějším bojům došlo jen v prvním dni povstání. Po boku císařského vojska se bojů proti radikálům účastnila i větší část českých národních gard pod velením knížete Lobkovice. Windischgrätz zajistil hlavní městské komunikace a následně vyvedl císařské vojsko z pravobřežní Prahy.

Dne 15. června večer vyšel vstříc požadavkům radikálů a vyslancům od císařského dvora a vzdal se velení, jež převzal Emanuel hrabě Mensdorff-Pouilly. Následující ráno navzdory příměří, v okolí Nových mlýnů pokračovaly přestřelky a znovu se ujal velení. Ono proslulé bombardování Prahy, jež následovalo, mělo značný dopad na morálku povstalých radikálů i když mělo jen demonstrativní charakter. Poměr malých ztrát na straně povstalců a délky palby naznačují, že kromě účelného zapálení Nových mlýnů mohlo být vedeno slepou municí. V opačném případě by bylo nutno hovořit o naprosté neschopnosti rakouských dělostřelců, kteří patřili k nejlepším v Evropě. Následující den, 17. června, opustili vůdci radikálů město, vůle k odporu se zhroutila a císařské vojsko znovu vpochodovalo do Prahy, kde byl následně vyhlášen stav obležení.

S chorvatským bánem Josifem Jelačićem potlačil říjnové povstání ve Vídni. Boje o Vídeň byly ovšem výrazně těžší, ve velení povstalců figuroval i slavný polský generál Józef Bem.

Zimní tažení proti uherské revoluci zpočátku slavilo velké úspěchy. Dne 5. ledna 1849 vstoupil s císařským vojskem do Budy a Pešti. Odpor povstalců se tím však zlomit nepodařilo a tím pádem císařské vojsko nemělo dost sil k pokračování v postupu na Debrecín. Příliš dlouhé zásobovací linie, stejně jako dosud nepokořená pevnost Komárno znemožňovaly další ofenzívu. Uherským povstalcům se proto podařilo konsolidovat situaci a s novým vrchním velitelem generálem Artúrem Görgeyem zahájili počátkem dubna protiofenzívu. Po neúspěšných bitvách u Hatvanu, Isaszegu a Vácu byl odvolán z vrchního velení císařské armády. Změna vrchního velitele uprostřed nepřátelského postupu vedla k dalšímu ústupu císařské armády, který se zastavil až na úrovni Bratislavy.

Jeho odvolání mělo, ale i politické důvody. Byl ultrakonzervativní legitimista, který na obsazeném území zaváděl staré pořádky. To nebylo chápáno zástupci všech národnostních menšin (Slováci, Chorvati, Srbové, Rumuni atd.), které bojovali na císařské straně proti Maďarům. I jeho představy staronového uspořádání státu se neshodovaly s představami císaře Františka Josefa I. a jeho ministerského předsedy, Windischgrätzova švagra, knížete Felixe Schwarzenberga.

Zámek v Tachově, rodové knížecí sídlo

Do armády a vyšší politiky se již nikdy nevrátil a zemřel v březnu roku 1862 ve Vídni, pohřben byl však na svém panství v Tachově.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]