Alfred Windischgrätz
Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.
Alfred Windischgrätz (11. května 1787 Brusel – 21. března 1862 Vídeň) byl český šlechtic a rakouský polní maršál.
Obsah |
[editovat] Životopis
Pocházel se starého rakouského rodu, který získal inkolát a statky v Čechách již roku 1574. Patřil tedy ke staré české zemské šlechtě a i když jeho čeština byla špatná, je nutné na něj nahlížet jako na příslušníka české nobility.
Rozhodl se pro službu v císařské armádě a prošel Napoleonskými válkami v letech 1805, 1809, 1813-1814 a 1815. Zvláště se vyznamenal roku 1814, kdy byl dekorován rytířským křížem Vojenského řádu Marie Terezie a povýšen na plukovníka Konstantinových Kyrysníků, tedy jednoho ze dvou nejstarších pluků císařské armády.
Od roku 1840 působil ve funkci velícího generála v Čechách. Přes jeho povýšenost (traduje se jeho výrok, že "člověk začíná až baronem") byl mezi svými vojáky (českých pluků!) velmi oblíbený. Vrcholem jeho kariéry se stal až revoluční rok 1848. Jeho jméno, vedle jmen chorvatského bána Josifa Jelačiće a polního maršála Josefa Václava Radeckého z Radče, se stalo symbolem záchrany habsburské monarchie (či kontrarevoluce).
Po březnové revoluci ve Vídni se Windischgrätz stal na krátký čas posledním prvním ministrem po odstoupivším (a uprchnuvším) Metternichovi. Konzervativní Windischgrätz byl ale pro revolucionáře stejně tak nepřijatelný jako jeho předchůdce. Proto se zakrátko navrátil na svůj předchozí post velícího generála v Čechách.
Stál v čele císařských vojsk během Svatodušních bouří v roce 1848. Ačkoliv byla 12. června na počátku konfliktu zabita jeho žena Eleanora rozená Schwarzenbergová (teorie o zbloudilé kulce poměrně přesvědčivě vyvrací balistický rozbor) a těžce raněn prvorozený syn, k významnějším bojům došlo jen v prvním dni povstání. Za pozornost stojí, že po boku císařského vojska se bojů proti radikálům účastnila i větší část českých národních gard pod velením knížete Lobkowicze. Kníže Windischgrätz zajistil hlavní městské komunikace a následně vyvedl císařské vojsko z pravobřežní Prahy.
Dne 15. června večer vyšel vstříc požadavkům radikálů a vyslancům od císařského dvora a vzdal se velení, jež převzal Emanuel Graf von Mensdorff-Pouilly. Následující ráno však využil faktu, že navzdory příměří v okolí Nových mlýnů pokračovaly přestřelky a znovu se ujal velení. (Ke značné úlevě hraběte Mensdorff-Pouillyho, jež byl sám přesvědčený, že jen dosavadní zemský velitel má dostatek zkušeností ke zvládnutí situace.) Ono proslulé bombardování Prahy (netrvalo 5 dní), jež následovalo, mělo značný dopad na morálku povstalých radikálů ačkoliv mělo jednoznačně demonstrativní charakter. Poměr ztrát povstalců a délky palby naznačují, že kromě účelného zapálení Nových mlýnů mohlo být vedeno slepou municí. (V opačném případě by bylo nutno hovořit o naprosté neschopnosti rakouských dělostřelců, kteří patřili k nejlepším v Evropě). Následující den, 17. června, opustili vůdci radikálů město, vůle k odporu se zhroutila a císařské vojsko znovu vpochodovalo do Prahy, kde byl následně vyhlášen stav obležení.
Spolu s chorvatským bánem Josifem Jelačićem potlačil s obdobnou energií říjnové povstání ve Vídni, které se vedle radikálně demokratických myšlenek hlásilo i velkoněmeckým idejím. Boje o Vídeň byly ovšem výrazně těžší, ve velení povstalců figuroval i slavný polský generál Jósef Bem.
Následné zimní tažení proti uherské revoluci bylo vedeno s obdobnou razancí a zpočátku slavilo velké úspěchy. Dne 5. ledna 1849 vstoupil kníže Windischgrätz s císařským vojskem do Budy a Pešti. Odpor povstalců se tím však zlomit nepodařilo, stejně jako nerozhodla pro Windischgrätze vítězná bitva u Kápolny 26.-27. února 1849. Císařské vojsko navzdory těmto úspěchům nemělo dost sil k pokračování v postupu na Debrecín. Příliš dlouhé zásobovací linie spolu s nutností kontrolovat rozsáhlé obsazení území, stejně jako dosud nepokořená pevnost Komárno znemožňovaly další ofenzívu před přisunutím dalších posil. Uherským povstalců se proto podařilo konsolidovat situaci a s novým vrchním velitelem, vynikajícím mladým a energickým generálem Artúrem Görgeyem zahájili počátkem dubna protiofenzívu. Po neúspěšných bitvách u Hatvanu, Isaszegu a Vácu byl kníže Windischgrätz odvolán z vrchního velení císařské armády. Změna vrchního velitele uprostřed nepřátelského postupu nutně vedla k dalšímu ústupu císařských, který se zastavil až na úrovni Bratislavy.
Odvolání polního maršála Alfréda Windischgrätze mělo ale i politické důvody. Windischgrätz byl ultrakonzervativní legitimista, který na obsazeném území zaváděl staré pořádky. To bylo značně nelibě chápáno zástupci všech národnostních menšin (Slováci, Chorvati, Srbové, Rumuni atd.), které bojovali na císařské straně proti Maďarům. I jeho představy staronového uspořádání státu se neshodovaly s představami mladého dvora Františka Josefa I. a jeho ministerského předsedy, Windischgrätzova švagra, knížete Felixe Schwarzenberga.
Kníže Windischgrätz se do armády a vyšší politiky již nikdy nevrátil a zemřel v březnu roku 1862 ve Vídni, pohřben byl však na svém panství v Tachově.
[editovat] Odkazy
[editovat] Literatura
- PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr, a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha : Elka Press, 2003. 555 s. ISBN 80-902745-5-2.
[editovat] Související články
- Revoluce 1848-1849 v Rakouském císařství
- Alfred August Windischgrätz – vnuk, český šlechtic a politik, statkář v Kladrubech
