Mikronárod

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Mikronárod (z anglického micronation, které však neoznačuje národ v etnickém smyslu, ale spíše jistou formu státnosti) je společenství lidí, kteří prohlašují, že jsou nezávislým suverénním státem, ale jejich nárok není uznáván mezinárodním společenstvím. Od povstalců se mikronárody liší tím, že jsou ve své podstatě výstřední a efemérní. Zakladatelé a jejich motivy sahají od osamělých podivínů, jejichž jedinou motivací je něčemu, byť fiktivnímu, vládnout, až po ambiciozní společenské utopie, od žertu rezonujícího v partě kamarádů až po spiknutí na hranici organizovaného zločinu.

Definice[editovat | editovat zdroj]

Mikronárody bývají také označovány jako modelové země nebo pátý svět (kdy prvním světem je míněn vyspělý Západ, druhým postkomunistické země, třetím rozvojové státy a čtvrtým přírodní národy). Mikronárody nelze zaměňovat za mikrostáty jako je Vatikán nebo Tuvalu, které jsou sice vzhledem k minimální rozloze a počtu obyvatel ekonomicky a vojensky závislé na sousedech, uplatňují však plnou suverenitu nad svým územím a jsou členy mezinárodních organizací. Mikronárody se také liší od částečně uznaných států (např. Tchajwan, Somaliland, Abcházie), které sice nejsou oficiálně subjekty mezinárodního práva, ale mají vládní orgány de facto kontrolující státní území a udržují také hospodářské či kulturní styky se zahraničím. Mikronárody nejsou ani přijímány do Organizace nezastoupených států a národů, která sdružuje hlavně exilové vlády různých okupovaných území. Příkladem jsou Tibet nebo Ambazonie, entity, které mají svůj jazyk, historii a teritoriální nároky, takže by se mohly při příznivém mezinárodním vývoji stát regulérními státy. Naproti tomu mikronárody takovou vážnou ambici nemívají. Mají sice hlavu státu, vlajku, hymnu, vydávají peníze a pasy, ale postrádají schopnost vynutit si jejich respektování. Jde tedy spíše o fenomén sociální a kulturní než politický. V minulosti došlo k zákrokům státní moci potvrzující svrchovanost nad odtrženým územím (Růžový ostrov, Minerva), dnes jsou mikronárody, pokud nepřekračují zákony daného státu, v demokratických zemích zpravidla tolerovány jako neškodný koníček a v některých případech i zdroj příjmů pro místní ekonomiku (jako v případě republiky Saugeais či Svobodné spolkové republiky Kraví hora). V této souvislosti je zajímavé, že v sedmdesátých letech vyšetřovala Státní bezpečnost několik československých občanů za kontakty se švýcarským anarchistickým mikronárodem Koneuwe. [1]

Jako argument pro požadavky mikronárodů je citována Montevidejská konvence z roku 1933, která definuje jako podmínky pro mezinárodní uznání určitého státu a) stálé osídlení, b) jasně vymezené území, c) vládu, která je d) schopna jednat s jinými státy.

Mikronárody se zabývá vědecký obor zvaný mikropatrologie, který je ovšem spíše koníčkem než seriózní akademickou disciplínou. Část mikropatrologů se snaží odlišit fyzicky existující mikronárody od efemérních projektů existujících v hlavě jediného člověka, které celé hnutí spíše diskreditují; ve skutečnosti je však těžké stanovit mezi nimi přesnou hranici. [4]

Příklady[editovat | editovat zdroj]

Nejznámější mikronárody jsou:

  • Seborga - vesnice se 300 obyvateli na ligurském pobřeží Itálie, která byla ve středověku samostatným feudálním knížectvím. V roce 1995 rozhodli obyvatelé o neplatnosti připojení k Sardínii, potažmo Itálii, a tím o vzniku nezávislého státu. Každopádně občané platí italské daně a dodržují italské zákony, knížectví je spíše turistickou atrakcí.
  • Sealand - opuštěná umělá plošina v Severním moři, kterou v roce 1967 obsadila rodina Batesova a vytvořila zde monarchii fakticky nezávislou na Spojeném království.
  • Knížectví Hutt River - území na západním pobřeží Austrálie, kde místní farmář Leonard Casley vyhlásil v roce 1970 vlastní knížectví, protože se nedohodl se státem ohledně výkupu obilí.
  • Saugeais - území na východě Francie hraničící se Švýcarskem, kde místní hoteliér vyhlásil roku 1947 vlastní republiku (kterou mu po dobré večeři prefekt kraje Franche-Comté žertem uznal). Saugeais má přes čtyři tisíce obyvatel, hlavním městem je Montbenoit.
  • Christiánie (Svobodné město Christiania) - anarchistická komuna, která se roku 1971 usídlila v opuštěných kasárnách na předměstí Kodaně. Oblast má vlastní zákony, které dovolují vše kromě krádeže, držení tvrdých drog a nošení střelných zbraní.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Král Araukánie a Patagonie Orelie-Antoine de Tounens obklopen indiánskými náčelníky

Za předchůdce mikronárodů se označují krátce existující státní útvary, které v 19. století vyhlašovali různí solitéři (často šlo o evropské feudály, kteří se odmítli podřídit centralizované státní moci ve své vlasti) v řídce zalidněných oblastech, málo dotčených západní civilizací - například četné soukromé státy amerického dobrodruha Williama Walkera ve střední Americe (nejznámější je Republika Dolní Kalifornie), Království Araukánie a Patagonie, republika Counani v pralesech u ústí Amazonky nebo Království Sedang (v Indočíně). Tyto pokusy byly zpravidla potlačeny a v první polovině 20. století šlo jen o výstřelky neškodných podivínů (jako Království Lundy na ostrůvku u západního pobřeží Anglie nebo Sultanát M'Simbati vyhlášený bělošským usedlíkem na vlastním pozemku v Tanzánii). Kuriózním případem byla Vnější Baldonie v Novém Skotsku, která zavedla jako státní jazyk rybářskou latinu a v roce 1951 nabídla Sovětskému svazu diplomatické styky, aby vyzkoušela jeho reakci. Po strohém odmítnutí vyhlásila velmoci válku. Teprve šedesátá léta s rozvojem kontrakultury a vytvářením samostatných komun hippies přinesla vlnu privátních státečků zakládaných mimo jiné na umělých plošinách v mezinárodních vodách (často složily k vysílání pirátských rozhlasových stanic), jako Sealand, Nová Atlantida nebo Růžový ostrov. Další rozmach mikronárodů nastal v devadesátých letech, kdy nastoupil individualistický způsob života, poklesla autorita centrálních vlád a také se zhroutil sovětský blok, kde vzniklo množství nových, dosud neznámých států. Navíc se objevil internet, který usnadnil prezentaci jednotlivých soukromých státečků a jejich vzájemnou komunikaci (není takový problém vytvořit mikronárod, jako dostat ho do obecného povědomí). V současnosti existuje několik stovek mikronárodů. Tento fenomén byl původně vázán na liberální způsob života ve Skandinávii nebo anglosaských zemích, ale dnes vznikají mikronárody také v Latinské Americe (Porto Claro) nebo východní Evropě (chorvatská Peščenica, litevský Užupis).

Typy mikronárodů[editovat | editovat zdroj]

Celnice na hranicích Molossie se vztyčenou vlajkou mikronároda

Nejblíže skutečným státům je mikronárod, snažící se navazovat na nějakou formu státnosti, kterou měl v minulosti; má reálně existující území i autochtonní obyvatelstvo. Příkladem může být vedle Seborgy (inspirované nedalekým Monakem) shetlandský ostrov Forvik nebo Tavolara, ostrůvek u pobřeží Sardinie. Těmto případům se blíží kanadské městečko L'Anse-Saint-Jean, které roku 1997 na základě plebiscitu jednostranně vyhlásilo nezávislé království - městský stát.

Častější jsou mikronárody, které založil jednotlivec či skupina osob na svém soukromém pozemku, zpravidla jako výsledek nějakého konfliktu s ústřední vládou. Kromě Huttovy řeky je to například Molossia v Nevadské poušti nebo jihoaustralská Bumbunga. Fyzicky je území zpravidla obýváno jen vládcem a jeho rodinou, čestnými občany jsou sympatizanti po celém světě (stát se občanem mikronároda samozřejmě neznamená zánik dosavadního občanství).

Některé mikronárody si nárokují neobydlené ostrůvky (Redonda nebo Republika Howlandova a Bakerova ostrova), případně taková území, která podle mezinárodního práva nepatří žádnému státu (desítky mikronárodů v Antarktidě nebo republika Morac-Songhrati-Meads na Spratlyových ostrovech). Takové fiktivní státy zpravidla vznikly za účelem propagace nějakého hnutí. Příkladem je Království ostrovů Korálového moře, založené australskými aktivisty za práva homosexuálů (užívá duhovou vlajku) nebo Waveland, mikronárod vyhlášený členy Greenpeace na ostrůvku Rockall. Mnohé mikronárody se hlásí k libertarianismu a snaží se realizovat ideál státu, kde neexistují daně ani státní regulace ekonomiky. Nejznámější je Republika Minerva, kterou v roce 1972 vyhlásila skupina amerických obchodníků na útesech odkrytých jen za odlivu a patřících ke království Tonga. Chtěli na nich vybudovat umělé plošiny a vytvořit soběstačný areál pro luxusní turistiku, který by byl hazardním a daňovým rájem, ale po zásahu tonžské armády museli útes vyklidit.

Vytvoření mikronároda může být inspirováno skutečným státním útvarem, který v minulosti zanikl. Příkladem je království Biffeche, které existovalo před příchodem Evropanů na území dnešního Senegalu, středověké normandské baronství Caux nebo sultanát Ocussi-Ambeno na ostrově Timor. Osoby, které se prohlásily "panovníky" tohoto státu, však jeho území v životě nenavštívily a místní obyvatelé o existenci jejich nároku zpravidla ani nevědí. Kuriózním příkladem je zaniklý mikronárod Sedang, k jehož dědictví se hlásí hned několik "vlád". Tyto projekty přitahují vyznavače alternativní historie; příkladem je Svatá říše Réunionská (Holy Empire od Réunion), jejíž vládce si ve své fantazii vymyslel pro existující ostrov Réunion vymyslel úplně jiné přírodní, společenské a kulturní poměry. Republic of Novegrad vytvořil jistý americký student jako propracovanou simulaci toho, jak by asi vypadala Novgorodská republika, kdyby přežila do současnosti. Raritou je Dominium Britské západní Floridy, které na základě svérázné interpretace historických událostí prohlašuje část amerického území za kolonii Velké Británie.

V poslední době vznikají hlavně mikronárody, které ani nepředstírají vlastnictví nějakého teritoria a mají charakter internetové komunity, spojující lidi z různých zemí. Nejúspěšnějším případem státu existujícího pouze v kyberprostoru je v Bulharsku založený Wirtland, který má přes 1700 příslušníků.

Povaha[editovat | editovat zdroj]

Zakladatelé republiky Minerva po vylodění na útesu

Motivace k založení mikronároda bývají různé. Často jde o umělecké projekty, vyžívající se v designu známek (které bývají sběratelskými raritami) či vlajek. V osmdesátých letech vyhlásil republiku Kugelmugel vídeňský architekt Edwin Lipburger ve svém kulatém domě. Stát Ladonia založil sochař Lars Vilks na ochranu svých artefaktů, které chtěly švédské úřady odstranit (humorný charakter státu prozrazuje i jeho vlajka: zelený kříž na zeleném poli). Mikronárod Neue Slowenische Kunst, soustředěný kolem známé kapely Laibach, je sofistikovanou simulací toho, jak totalitní režimy zneužívají umění ke své propagandě. Občany mikronároda Nova Roma jsou obdivovatelé antické kultury, kteří chtějí ve volném čase žít jako obyvatelé Římské říše. Království Lovely bylo vytvořeno pro účely natáčení televizního dokumentu BBC Jak vytvořit vlastní stát. Králem Redondy (neobydlené skalisko patřící státu Antigua a Barbuda, které bylo vyhlášeno nezávislým státem už v roce 1865) se prohlásil známý španělský spisovatel Javier Marías, který udělil redondské občanství předním umělcům, jako jsou Francis Ford Coppola, Ray Bradbury nebo Pedro Almodóvar. Jako recesistická bohémská komunita vznikla také Frestonia ve stejnojmenné londýnské čtvrti i litevská republika Užupis.

Psychoterapeutický charakter tohoto fenoménu potvrzuje i skutečnost, že většina mikronárodů se definuje jako absolutní monarchie. Na druhé straně některé mikronárody deklarují, že budou uznávat jenom ty "kolegy", kteří jasně odmítnou jakýkoli politický, etnický či náboženský útlak.

Republika Lomar (zkratka francouzského výrazu Libre Organisation Mondiale á l'Aide des Refugées) je součástí charitativního projektu a má za cíl udělovat občanství politickým uprchlíkům.

Některé mikronárody jsou parodiemi, přehánějící groteskní rysy určitých politických systémů - Demokratická republika Kempovy země zesměšňuje komunistické diktatury, Molossia zase vojenské autokracie Třetího světa. Molossijský prezident Kevin Baugh je vůdčí postavou hnutí mikronárodů, usiluje o jejich integraci (založil tzv. Ligu malých národů), dokonce pořádá olympijské hry mikronárodů [2].

Existují i mikronárody, které vznikly vznikly jako reklama - např. město Hay-on-Wye ve Walesu, kde místní knihkupec vyhlásil roku 1977 "království bibliofilů" a začal pořádat literární festivaly. Reklamním mikronárodem je také Republika Cuervo, kterou proklamovala na karibském ostrůvku firma vyrábějící tequilu. Izraelský mikronárod Akhzivland, založený excentrickým penzionovaným námořníkem, dokonce aktivně spolupracuje s ministerstvem turistiky.

Specifickou skupinou mikronárodů jsou pokusy realizovat v malém politickou koncepci, která ve skutečném světě zkrachovala - např. ostrůvek Malu Entu (ve spisovné italštině Mal Ventre) obsadili sardinští separatisté. Podobným případem je Orania, jihoafrické městečko obývané výhradně Afrikánci, které vyhlásilo odtržení od JAR po zrušení apartheidu.

Černou ovcí mezi mikronárody je Melchizedekovo panství (Dominion of Melchizedek), jehož účelem je krýt bankovní spekulace a zneužívat diplomatickou imunitu. Podařilo se mu dokonce zaplatit několika chudým africkým státům, aby je uznaly za subjekty mezinárodního práva[3]. Z nelegálních operací je obviňováno také království EnenKio (Ostrov oranžového květu), které chce odtrhnout od USA ostrov Wake a osídlit ho obyvateli Marshallových ostrovů.

Mikronárody jsou převážně mírumilovné, neprosazují své nároky silou. Tragickou výjimkou je libertariánská republika Freedonia, která roku 2001 zakoupila od jednoho somálského náčelníka část kmenového území. Při pokusu obsadit tuto zemi došlo k násilnostem, které si vyžádaly jeden lidský život.

Mikronárody často vznikají jednorázově, jako součást občanského hnutí zabývajícího se konkrétní agendou. V roce 1980 tak na několik dní vyhlásilo samostatnost novozélandské městečko Aramoana na protest proti záměru vlády postavit v obci hliníkárnu.

Zřejmě největším mikronárodem je republika Conch ležící na ostrovech Key West. V roce 1982 deklarovala nezávislost na protest poté, co federální policie obsadila jedinou silnici spojující souostroví s pevninou a hledala pašeráky a nelegální přistěhovalce. Pokud ji budeme pokládat ze mikronárod a nikoli za separatistické hnutí, byla by s třiceti tisíci obyvateli obrem mezi mikronárody.

Individualismus, kterému vděčí mikronárody za svoji existenci, je také ohrožuje. Člověk už má v povaze, že se nerad podřizuje druhému, když nemusí. Proto jsou palácové převraty a secesionismus ve světě mikronárodů běžnou věcí. Příkladem je Talossa (založená roku 1979 a tudíž veterán mezi mikronárody), která se rozdělila na dvě konkurenční vlády, monarchistickou a republikánskou.

Jedním ze způsobů, jak mikronárody financují svoji existenci, je turistika. Existuje dokonce průvodce Lonely Planet věnovaný výhradně mikronárodům.

Mikrojazyky[editovat | editovat zdroj]

Postupem času se mikronárody mohou stát skutečným mikroetnikem (nejpočetnější známý mikronárod, Ladoniané ve Švédsku, má kolem 2 500 příslušníků, běžnější počty jsou od tří do dvou desítek) s vlastní historií, jazykem, náboženstvím, tradicemi. Jejich jazyky jsou sice fiktivní, neboť na prvopočátku byly většinou zkonstruovány, ale od jistého okamžiku, jsou-li užívány, se stávají jazyky přirozenými. Tak vznikají nadstavby přirozeného jazyka a nové dialekty (např. talossština, el glheth Talossán).

Mikronárody v České republice[editovat | editovat zdroj]

Mnohé charakteristiky mikronároda splňují Valašské království či konkurenční Valašské Královstvje - je zde přítomen prvek recese i komerční ambice [4], [5].

Vinařským mikronárodem je Svobodná spolková republika Kraví hora zahrnující sklepní kolonii v blízkosti Bořetic na Břeclavsku [6].

V sedmdesátých letech krátce existovala v Praze Luxistická republika Rewaston, inspirující se prvními mikronárody. Šlo však spíše o hru uvnitř party trampů a rekreačních sportovců [7].

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. [1]
  2. http://www.molossia.org/olympics/olympicabout.html
  3. [2]
  4. Vize společnosti VALAŠSKÉ KRÁLOVSTVÍ
  5. Bolek Polívka prohrál spor o Valašské království
  6. SVOBODNÁ SPOLKOVÁ REPUBLIKA KRAVÍ HORA - recesistický útvar
  7. [3]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • John Ryan, Micronations: The Lonely Planet Guide to Home-Made Nations, Lonely Planet 2006, ISBN 1-74104-730-7
  • Erwin S. Strauss, How to Start Your Own Country, Port Townsend 1985, ISBN 1-893626-15-6
  • Vladimír Liščák: Státy a území světa, Libri Praha 1998.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]