Původ Etrusků

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Spolu s problematikou jazyka není otázka původu Etrusků v současnosti zcela objasněna. Již ve starověku existovaly různé hypotézy. Současné archeologické výzkumy některé z nich na jedné straně zcela, či částečně vyloučily, na straně druhé však navrhly nové teorie.

Je třeba si uvědomit, že v etruskologii je samotná otázka původu sice často vznášena a považována za významnou, ale všeobecně dnes platí, že kultura, kterou označujeme jako „etruskou“, se vyvinula teprve na území Etrurie.

Základní teorie[editovat | editovat zdroj]

Dvě základní teorie zahrnují hypotézu o přistěhování Etrusků z východu a koncept domorodého původu tohoto obyvatelstva na území Itálie, kde lze sledovat vývoj, rozmach a postupný úpadek Etruské společnosti.

Tyto dvě hlavní teorie jsou dodnes předmětem diskuse. V žádném případě bychom však neměli pojem etruský vztahovat pouze na kulturu vymezenou územím dnešní Itálie. S jistotou víme, že se jednalo o vynikající mořeplavce. Tisíce etruských nápisů, které jsou nacházeny po celém středomoří, zejména pak v jeho východní části, vypovídají o jejich přítomnosti. Úpadek jejich významu je spojován až s obdobím, kdy Římané začali systematicky zabírat jejich přístavní města.

Hypotéza přistěhování z východu[editovat | editovat zdroj]

Podle legendy popsané Hérodotem přišli Etruskové z Lýdie. Hérodotos píše:

Zvyky Lýdijského obyvatelstva jsou podobné řeckým. Na rozdíl od Řeků však podrobují své dcery prostituci. Byli prvními, kdo podle našich znalostí používali zlaté a stříbrné mince jako platidlo a prodávali prostřednictvím maloobchodu. A podle toho co sami o sobě tvrdí, stáli u zrodu her, které jsou oblíbeny lýdijskou a řeckou populací a jejichž počátky spojují s obdobím dobývání Etrurie.

Toto je jejich příběh: […] Jejich král rozdělil obyvatelstvo do dvou skupin.[1] Každá z nich potom tahala los, aby jedna zůstala na území Lýdie a druhá zemi opustila. On sám byl tím, kdo losoval a bylo mu určeno zůstat a jeho synu Tyrrhénovi bylo losem stanoveno odejít. [...] Jejich cesta je zavedla do Umbrie (území v centrální Itálii), kde založili svá města a žijí dodnes. Nenazývají se již lýdijským obyvatelstvem, nýbrž používají názvu Tyrrhénové podle jména králova syna, který je sem dovedl.

Na ostrově Lémnos (řecky: Λήμνος), který je součástí řecké prefektury Lesbos, byly nalezeny nápisy neřeckého původu. Někteří badatelé je datují do 6. století př. n. l. a považují za etruské, čímž podporují Hérodotovu hypotézu příchodu Etrusků z východu. (Jinak známou jako východní teorie) První přistěhovalecká vlna směřující do území dnešního Toskánska je podle jejich názoru datována do období po roce 1000 př. n. l.. Tuto teorii podporují i podobné rysy etruštiny s jazykem mluveným na ostrově Lémnos, který byl identifikován díky nálezu náhrobní stély. Nápisy na ní vykazují řadu podobností s ranou etruštinou. Také vývoj v uměleckém zpracování etruské keramiky v prvním tisíciletí př. n. l. je značně ovlivněn orientálním stylem a lze v něm sledovat fascinující podobnosti s lýdijským.

Hypotéza domorodého původu na území Itálie[editovat | editovat zdroj]

Tato teorie vychází z toho, že se etruská kultura vyvinula ve kmenech původně osídlujících střední Itálii. Etruský jazyk je podle ní určitým před-indoevropským jazykem, který se ocitl v izolaci díky pozdějším přistěhovaleckým vlnám italických indoevropských kmenů. Vysoká úroveň etruské kultury a umění se přisuzuje skutečnosti, že Etruskové byli začleněni do tehdejšího středomořského obchodu počátku 8. století př. n. l., ve kterém dominovali Féničané a Řekové. Hospodářský a kulturní vývoj potom urychloval hojný výskyt železné rudy a její intenzivní využití. Podle nejnovějších poznatků o tehdejších pohřebních rituálech se také prokazuje, že mezi praktikami rané villanovské kultury a Etrusků nebyly významné odlišnosti, resp. na sebe navazovaly. Zejména na severu, např. ve městě Felsina (dnes Bologna), můžeme pozorovat plynulý přechod villanovské kultury na etruskou. Tuto teorii zastupoval Dionýsos z Hallikarnasu (60 př.n.l. - 7 př.n.l.), který již tehdy prohlásil Etrusky za původní obyvatele Itálie, kteří:

Se sami nazývali ”Rasenna” a byli součástí starověké skupiny obyvatel, kteří se nepodobají žádnému jinému národu co se jejich jazyka, způsobu života, či návyků týká.

Římané označovali Etrusky latinským názvem indigeni, který z jejich pohledu označuje příslušníky národů, či civilizací, kteří jsou staršího původu než oni sami.

Syntéza[editovat | editovat zdroj]

Dnešní etruskologie již neklade hlavní důraz na otázku původu Etrusků, ale ptá se hlavně na to, co stálo u vzniku jejich národní společnosti. Přitom se všeobecně vychází z předpokladu, že na počátku stálo prastaré původní obyvatelstvo Itálie, u kterého se zhruba do roku 1000 př. n. l. vyvinulo usedlé zemědělství. Tito lidé byli zároveň konfrontováni s vlivy okolních národu, z nichž nejvýznamněji je ovlivnili mykénští a féničtí mořeplavci z východu a indoevropské italické kmeny ze severu. Za spolupůsobení těchto vlivů vznikla villanovská kultura. Později byl tento region cílem ne příliš početné migrační vlny tyrrhénského obyvatelstva z Malé Asie, které splynulo s domorodým, čímž vznikl etruský národ.

Etruskové jako mořský národ[editovat | editovat zdroj]

Nápis nalezený v egyptské vesnici Deir el-Medina, kde žili řemeslníci pracující na hrobkách Faraónů v Údolí Králů v období Nové říše (18.–20. dynastie) zachycuje vítězství Ramesse III. ( vládl: 11831152 př. n. l.) nad mořskými národy, mezi nimiž je zmiňováno jméno Turša (v originále psáno jako [twrš3]). Zřejmě se jedná o jinou podobu jména Tereš (v originále psáno jako [trš.w]) již dříve zmíněnou na náhrobku faraóna Merenptaha (vládl: 12131203 př. n. l.) v souvislosti s jeho vítězstvím v Libyjském tažení kolem roku 1220 př. n. l.. Podle názoru některých badatelů může toto pojmenování znamenat také „Taruisas“, čili chetitské město Tróju. Toto by ovšem bylo příliš brzy nato, abychom mohli uvážit možnou spojitost s Trójskou válkou, tradičně datovanou ke konci 12. století př. n. l..

Při hypotéze vnímání Etrusků coby mořského národa (mořeplavci, obchodníci) je snadno možné, že pojímali ženy z okolí svých klientů, či hostitelských národů, což by se mohlo projevit na příbuznosti zjišťované analýzou DNA. Na druhou stranu se také uvažuje o tom, že část uprchlíků z Tróje našla exil v Etrurii, což může vysvětlovat vysoké variace v jejich jménech. Nemáme žádný důkaz o tom, jakým jazykem mluvili a je možné že splynuli s Etrusky stejně jako Etruskové později splynuli s Římany. Z moderní populace je geneticky Etruskům nejblíže obyvatelstvo dnešního Toskánska, ale ani toto příbuzenství nelze označit za blízké.

Archeologické předpoklady[editovat | editovat zdroj]

Z výsledků provedených genetických výzkumů lze odvodit, že původ villanovské populace byl ve střední Evropě. Zdá se, že se jedná o odnož Kultury popelnicových polí (kultura vyvíjející se na území střední Evropy v pozdní době bronzové 1300750 př. n. l., pojmenovaná podle zvyku ukládat popel zesnulých do uren a ty poté pohřbívat do země). Po ní následovala Mohylová kultura, na kterou navazovala kultura Halštatská.) Podle některých názorů byla villanovská kultura vytvořena migrujícími Kelty, nebo starými středoevropskými národy, které Řekové označovali jako Pelasgians. Podle této hypotézy by Etruskové do Itálie přišli přes Alpy.

Geneticky ovšem starověcí Etruskové nevykazují bližší příbuzenský vztah k moderní populaci střední a východní Evropy, než k populaci Itálie. Navíc je zřejmé, že kultura popelnicových polí nikdy nezahrnovala pouze Kelty, stejně jako Villanovská kultura nezahrnovala pouze Etrusky. Byla rozšířená i mezi italickými národy. S největší pravděpodobností villanovská kultura pouze reprezentuje středoevropské kulturní vlivy, přičemž nedošlo k fyzickému přesunu obyvatelstva.

Pokud by Etruskové měli přijít do Itálie ze střední Evropy, nejspíše by k této migraci muselo dojít podstatně dříve. Existují fakta, která tuto teorii podporují. Rinaldonská kultura střední Itálie a jí podobná Remedelónská kultura Pádské nížiny reprezentují vlivy importované z fynské a horgenské kultury regionu švýcarských jezer. Tyto dvě kultury byly postupně vytlačovány indo-evropskými národy směřujícími ze severního Černomoří. Vzhledem k tomu, že časové zařazení těchto kultur je 3500 - 3000 př. n. l., nedá se zjistit, jakým jazykem mluvili a bylo by obtížné příbuznost k Etruskům jednoznačně prokázat.

Genetické výzkumy[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Genetické výzkumy o Etruscích.

Ve snaze vyřešit spory ohledně původu Etrusků byla provedena genetická studie mitochondriální DNA ze vzorku 80 kostních pozůstatků z etruských hrobek datovaných od 7. do 3. stol. př. n. l. Výzkumy byly uskutečněny týmem genetiků z různých univerzit v Itálii a Španělsku. Výsledky ovšem vysvětlují jen část z mnoha kladených otázek.

Studie potvrdila, že stupeň vzájemné příbuznosti mezi Etrusky je vyšší, než stupeň příbuznosti k populaci moderní Itálie. To znamená, že se z genetického pohledu jedná o specifickou skupinu obyvatel. Kromě toho se prokázalo, že v rámci této společnosti žilo 150 000–200 000 žen. Rozdělením tohoto počtu mezi 36 etruských měst ve třech konfederacích získáme průměrný počet mezi 4167 a 6944 ženami v každé komunitě. Pokud budeme považovat čtyřčlennou rodinu za průměrnou, celková etruská populace se bude blížit počtu 600 000–800 000 lidí žijících v 36 komunitách, které budou čítat 16 668–27 776 lidí. Taková populace je dostatečně hustá i urbanizovaná nato, aby vykonala vše, čeho se domníváme, že Etruskové dosáhli.

Zatímco nám tato studie napomáhá porozumět genetické skladbě etruského obyvatelstva a vylučuje masovou migraci z Anatolie (území jihozápadní Asie – dnes Turecko), nevysvětluje spory ohledně jazyka, protože možná invaze cizí elity, která získá převahu nad domorodými obyvateli často vede k lingvistickým změnám, aniž by zanechala stopy v genetice.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Důvodem pro tento čin byla dlouho trvající neúroda v regionu, a tudíž potřeba obyvatelstvo rozdělit kvůli hrozícímu hladomoru. [Burian, Jan ; Mouchová, Bohumila: Záhadní Etruskové, Mladá fronta 1966]