Svatý Eligius

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
P. Christus, 1449: Sv. Eligius (?)

Svatý Eligius, franc. saint Éloi, ital. sant'Allo (asi 588 Chaptelat u Limoges1. prosince 660 Noyon) byl zlatník, rádce a ministr financí merovejských králů a biskup v Noyonu. Je patronem zlatníků, kovářů, podkovářů a numismatiků. Jeho svátek se slaví 1. prosince, v některých zemích jako v Čechách se od středověku slavilo přenesení ostatků (translatio) 25.června.

Život a působení[editovat | editovat zdroj]

Zlatá mince Chlodvíka II. Na reversu pod křížem značka mincmistra ELI CI

Narodil se ve vzdělané a vlivné galsko-římské rodině v Chaptelatu (dnešní departement Haute-Vienne). Vyučil se zlatníkem v Limoges a pak odešel do Neustrie, dnešní severní Francie, kde pracoval s královským pokladníkem Babonem. Ten ho doporučil franskému králi Chlotarovi II. jako rádce. Podle dobového životopisce měl zhotovit králi zlatý trůn, ale protože byl vynikající řemeslník a poctivý člověk, udělal z dodaného materiálu dva trůny. To udělalo na krále takový dojem, že Eligia jmenoval správcem mincovny v Marseille.[1] Eligius se natolik osvědčil, že jej po Chlotarově smrti roku 629 jeho nástupce, král Dagobert I., učinil Eligia svým ministrem financí. Eligius působil také jako kněz a diplomat. Velký respekt získal například roku 637, když sjednal mír s bretonským knížetem Judicaelem. Proslul svou dobročinností: získával almužny pro chudé a vykupoval ze zajetí otroky, zejména Sasy, kteří se hojně prodávali na tržištích. Založil také několik klášterů podle irských pravidel sv. Kolumbána.

Po Dagobertově smrti roku 639 se Eligius snažil vymýtit simonii, prodej církevních úřadů, a roku 642 byl zvolen biskupem v Noyonu a Tournai. Většina obyvatel pozdějších Flander byla tehdy ještě pohanská a Eligius vynaložil velké misijní úsilí, aby je pokřtil. Založil řadu klášterů v kraji podél Severního moře a 1. prosince roku 659 nebo 660 zemřel a byl pohřben v klášterním kostele benediktinského opatství Noyonu. Bezprostředně po smrti se stal velmi populárním světcem zejména ve Flandrech a ve středověku po celé západní Evropě. Dodnes se uctívá jako patron zlatníků, kovářů a kovozpracujících řemesel vůbec, ale také sběratelů mincí, numismatiků a dalších oborů. Německá numismatická společnost (DNG) uděluje každoročně „Eligiovu cenu“ (Eligiuspreis) za zásluhy o tuto vědu.

Hrob a kult[editovat | editovat zdroj]

Bezprostředně po smrti začal být Eligius uctíván jako svatý muž. Roku 1066 byly jeho ostatky vyňaty z hrobu, vyzdviženy na oltář a přeneseny do katedrály v Noyonu, kde jsou uloženy v tumbě před hlavním oltářem dodnes. Eligius se stal se spolupatronem francouzských králů a velmi populárním světcem, zejména ve Francii, Flandrech, Itálii a ve středověku po celé západní, jižní a střední Evropě. Hrob a ostatky se roku 1793 staly terčem útoku revolucionářů, zlatá tumba v Noyonu a všechny klenoty kromě kalicha z Chelles byly zničeny.

Relikvie[editovat | editovat zdroj]

Nejvýznamnější relikvie, uctívané v Noyonu, v Chelles v Chaptelatu, byly relikviářová paže, dva prsteny a kalich sv. Eligia, zničené za Velké francouzské revoluce. Do Čech přivezl Eligiovu relikvii (část zelené sametové tkaniny z biskupské mitry) císař Karel IV. roku 1378 a daroval ji cechu pražských zlatníků, který si na ni zhotovil relikviář v podobě křišťálové mitry se zlatou montáží. Svůj cech pak nazývali cechem sv. Eligia a vystavěli si na Starém Městě pražském v Platnéřské ulici gotickou kapli sv. Eligia (roku 1594 byla postoupena jezuitům před výstavbou Klementina). Svátek sv. Eligia staroměstští zlatníci v Praze slavili tak, že každému příchozímu poutníkovi mitru vsadili na hlavu. Od roku 1876 je mitra ve sbírce Národního muzea v Praze, stejně jako celý cechovní poklad zlatníků, včetně kalicha sv. Eligia. Poklad sv. Eligia uchovávali také cechovní zlatníci ve Vídni.

Knihovna Národního muzea vlastní jeden z nejstarších rukopisů legendy o životě sv. Eligia ze 14. století.

Patrocinium[editovat | editovat zdroj]

Sv. Eligius se dodnes uctívá jako patron zlatníků, klenotníků, kovářů, podkovářů a kovozpracujících řemesel vůbec, ale také mincovních řemesel, sběratelů mincí a numismatiků. Německá numismatická společnost (DNG) uděluje každoročně „Eligiovu cenu“ (Eligiuspreis) za zásluhy o tuto vědu.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Hans Leu, kolem 1495: Sv. Eligius (uprostřed)

Zlatnické práce[editovat | editovat zdroj]

  • Kříž francouzských králů s kamejí a přihrádkovým emailem, původně v Remeši, pak v opatství Saint-Denis u Paříže, rozlámán 1793, fragment v Bibliothéque Nationale v Paříži
  • Loďka na kadidlo z aventurinu ve zlaté montáži

Teologie[editovat | editovat zdroj]

Zachovalo se několik Eligiových kázání (Sermones).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ottův slovník naučný, heslo Eligius. Sv. 8, str. 524.
  • Dana STEHLÍKOVÁ, Encyklopedie českého zlatnictví, stříbrnictví a klenotnictví. Praha Libri 2003, s. 119-120
  • Z Noyonu do Prahy - Kult sv. Eligia ve středověkých Čechách (De Noyon a Prague - Le culte de saint Éloi en Boheme médievale), česko-francouzská edice, editor Hana Pátková, napsali David Eben, Hana J. Hlaváčková, Hana Pátková, Dana Stehlíková, Vendulka Otavská. Praha Skríptorium 2006 (dostupné on line)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.catholic-forum.com/saints/sto09001.htm

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]