Autismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Autismus
Opakované rovnání věcí do neobvyklých struktur může u dětí značit autismus.
Opakované rovnání věcí do neobvyklých struktur může u dětí značit autismus.
Klasifikace
MKN-10 F84.0
MeSH D001321

Autismus (z řec. αυτός autos, sám) je tzv. vývojové mentálni postižení projevující se abnormální sociální interakcí, stálými opakujícími se vzorci chování a narušenými komunikačními schopnostmi objevující se před třetím rokem věku.

Příčiny autismu jsou neznámé, většinou se má za to, že za poruchami autistického spektra patrně stojí kombinace genetických předpokladů a dalších rizikových faktorů jako je zátěž životního prostředí látkami nepříznivými pro lidský organismus apod., některé studie popisují souvislosti mezi výskytem autismu a destabilizace nezralého imunitního systému během prvních dvou let života (např. prudké infekční onemocnění nebo intoxikace organismu), velmi kontroverzní je spojení s očkováním (např. Delong popisuje retrospektivní analýzu, ve které zjistil pozitivní korelaci autismu a očkování[1]), podobné typy studií jsou však vesměs hodnoceny jako slabé z hlediska vypovídací hodnoty. Závažnost postižení má širokou škálu a bere se jako neléčitelné, takže provází člověka celý život, avšak některé terapeutické postupy mohou projevy autismu zásadně kompenzovat do té míry, že autista je schopen studovat i pracovat, většinou však s různými formami úlev. U dospělých jedinců bývají často úspěšné speciální kompenzační psychologické techniky.

Při hledání rizikových faktorů pro rozvoj autismu komplikuje situaci fakt, že v minulosti byl autismus často poddiagnostikován a postižení byli spíše kriminalizováni. Jakákoliv retrospektivní analýza tak zachytí korelaci výskytu autismu s jakýmkoliv faktorem, který jeví rostoucí tendenci, např. proočkovaností, příjmem biopotravin nebo třeba počtem pirátů operujících u pobřeží Afriky, tedy jde o faktory, které nemají s autismem velmi pravděpodobně žádný biologický vztah ve smyslu kauzálního nebo rizikového faktoru. S hledáním příčin autismu je spojena i jeden z velkých podvodů, A.Wakefield publikoval v prestižním časopise The Lancet studii, která prokazovala zvýšený výskyt poruch autistického spektra po očkování MMR. Tato studie byla později odhalena jako podvod, kterým si Wakefield "vyrobil" důkazy pro probíhající soudní spor. Po odhalení podvodu byla studie stažena a Wakefield byl zbaven oprávnění vykonávat lékařskou praxi.

Diagnostické metody se stále rozvíjejí, nicméně s ohledem na to, že poruchy autistického spektra se určují pomocí psychotestů diferenciální diagnostikou (v podstatě vylučovací metodou), škála příznaků je velmi rozsáhlá a neexistuje jednoznačný (vždy platný) klinický obraz, stává se, že se názory odborníků na pacienta liší – pro správnou psychometrii autismu je nutná solidní praxe. Pro diagnostiku dospělých se navíc používají zcela odlišné testové sady. Dříve (do devadesátých let) běžně docházelo k záměně za lehkou mozkovou dysfunkci, schizofrenii a různé další formy poruchy osobnosti.

Řada probíhajících výzkumů naznačuje nové možnosti především rané diagnostiky autismu (funkční magnetická rezonance, analýza motoriky, analýza hlasu, EEG markery, hladiny metaloproteinů), zatím žádná z těchto metod však neprokázala obecnou platnost, byť výsledky některých postupů jsou nadějné. Vyvíjejí a upřesňují se i definice jednotlivých forem autismu, významnou změnu přinesla nová verze amerického diagnostického manuálu psychických chorob DSM-5, tato změna je nicméně často diskutovaná a někdy vnímaná kontroverzně.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Termín autismus vymyslel a poprvé použil švýcarský psychiatr Eugene Bleuler v roce 1911, podle řeckého slova pro „sám, já“, pro to aby si popsal obtíže schizofreniků při komunikaci s druhými lidmi.

Detailnější popis autismu v dnešním smyslu vymyslel teprve v roce 1943, kdy psychiatr Leo Kanner v Baltimoru pozoroval 11 dětí s podobnými příznaky nedostatku zájmu o druhé.

Ve stejné době prováděl ve Vídni podobná pozorování Hans Asperger, i když dnes je jeho jméno spojeno spíše s odlišnou lehčí formou autismu, přezdívanou proto jako Aspergerův syndrom. Jeho práce zůstala pro druhou světovou válku neznámá a jeho články byly znovu objeveny teprve v polovině devadesátých let.

Příznaky[editovat | editovat zdroj]

Schopnosti a chování různých autistických jedinců se navzájem velmi liší a různí lékaři často mohou dospět k různým diagnózám. Smyslové vnímání autistů je oproti ostatním lidem odlišné a na určité podněty proto mohou reagovat jinak. V stupni postižení smyslového vnímání jsou velké rozdíly.

Sociální vývoj[editovat | editovat zdroj]

Zdravé děti jsou od časného věku společenské bytosti – navazují oční kontakt, otáčejí se ke zdroji zvuků, uchopují prst a usmívají se. Už ke konci prvního roku života jsou u dětí pozorovatelné všechny základní emoce, což souvisí se zráním nervového systému.[2] Naproti tomu většina autistických dětí dává přednost předmětům před obličeji a má obrovské potíže při učení se běžné každodenní mezilidské interakci. Už během prvních měsíců života často vypadají, že jsou lhostejní k druhým lidem, protože se vyhýbají očnímu kontaktu a nekomunikují tak často jako ostatní děti.

Autistické děti se často zdají dávat přednost samotě před společností a mohou reagovat pasivně na objímání a mazlení. Později zřídka hledají útěchu od druhých a neodpovídají normálním způsobem na projevy hněvu či náklonnosti ze strany rodičů. Výzkumy ukázaly, že ačkoliv autistické děti mají své rodiče rády, projevy této náklonnosti mohou být neobvyklé a je obtížné je interpretovat. Rodiče, kteří se těší na radosti mazlení a hraní, jsou často zmateni i zdrceni tímto neočekávaným chováním.

Podle Simona Baron-Cohena autistické děti se také často zdají postrádat empatii a schopnost vidět věci z perspektivy druhých. Zdravé děti nad pět let mají schopnost vhledu do pocitů, záměrů druhých podle nonverbálních gest, výrazu tváře, apod.

Sociální odcizení jedinců s autismem a Aspergerovým syndromem může být natolik intenzivní, že mnoho z nich udává, že mají imaginární přátele, nebo si vytváří imaginární světy a scénáře. Navazování a udržování přátelství ve skutečném životě je pro ně často velice obtížné, objevují se tak příznaky sociální fobie.

I když ne všichni, většina autistů nedokáže zcela regulovat své jednání. To může mít podobu slovních výbuchů, které jsou neadekvátní situaci, nebo také sebezraňujícího chování. Autisté typicky preferují neměnné rutiny a stálá prostředí a mohou reagovat negativně na jejich změny. Nejsou neobvyklé projevy agresivity, sebestimulační chování ani přílišné stáhnutí se do sebe v obtížných situacích.

Smyslové vnímání[editovat | editovat zdroj]

Velmi časté jsou příznaky shodné se symptomy u dysfunkce smyslové integrace, např. nadměrná nebo naopak nedostatečná citlivost na doteky, zvuky či pohyby, tělesná neobratnost, sklon k snadnému rozptýlení, impulzivní tělesné nebo verbální jednání, abnormálně vysoký nebo naopak nízký stupeň aktivity, obtíže při učení se novým aktivitám, potíže při přechodu z jedné situace do druhé, sociální a emocionální problémy, opožděný vývoj řeči či motorických schopností.

Jedním častým příkladem jsou obtíže se sluchem, kdy autistický člověk může mít potíže slyšet a rozumět ostatním v hlučném prostředí, například ve větším davu na oslavách. Pokud s někým mluvíme v hlučnějším prostředí, vnímáme řeč směřovanou k nám jako hlasitější (díky neverbální komunikaci), ačkoliv tomu tak není. Tento jev je známý jako fenomén koktejlové party[3] a u autistů je zjevně narušen. Kolem druhého roku věku lze také u autistických dětí vypozorovat, že se častěji dívají na ústa svých maminek namísto do jejích očí. To lze vysvětlit vyšší mírou vyhledávání spojitosti mezi pohybem úst a řečí.[4]

Kromě toho někteří autisté (nejčastěji s diagnózou Aspergerův syndrom) vnímají za určitých okolností vjemy prostřednictvím tzv. synestezie - vjem přijatý jedním smyslem je interpretován i jako vjem jiného smyslu, např. hudbu vnímá nejen jako zvuk, ale i vizuálně v tvarech nebo barvách. Samotnými autisty je tato vlastnost často ceněna, zejména v umělecké sféře.

Problémy s komunikací[editovat | editovat zdroj]

Do tří let věku zdravé děti ovládnou řeč. Už okolo prvního roku batole říká první slova, otáčí se při zaslechnutí svého jména, ukazuje, když chce hračku, a jasně odmítá, když něco nechce. U autistů je řečový vývoj odlišný. Někteří zůstanou němí po celý život, s různým stupněm gramotnosti. Komunikace jinou formou, např. obrázky, posunky nebo písmem pro ně může být mnohem přirozenější. Některé autistické děti v prvním měsících normálně žvatlají, ale brzo poté přestanou. U jiných může být vývoj řeči opožděn, někdy až do období dospívání. Nicméně neschopnost mluvit neznamená nedostatečnou inteligenci. Při vhodných podmínkách mohou někteří mluvit celé hodiny.

Ti, co mluví, někdy používají řeč neobvyklými způsoby a zachovávají rysy časnějších vývojových stádií. Někteří komunikují pouze jednotlivými slovy, jiní opakují naučenou frázi znovu a znovu. Někteří opakují vše, co slyší, což je známé jako tzv. echolálie.

Některé děti mohou mít vývoj řeči jen slabě opožděn, nebo dokonce i předčasný a mohou mít neobvykle velký výrazový slovník, nicméně mají velké potíže udržet běžnou konverzaci. Často vedou monolog na své oblíbené téma a nedávají ostatním možnost komentovat. Když hovoří s jinými autisty, často vedou střídavé monology. Tak jako normální lidé mají potíže s chápáním autistické nonverbální komunikace, intonace a výrazů, stejně i autisté obtížně rozumí normálním lidem. Autistické chápání jazyka bývá velmi doslovné, normální lidé většinou hledají skrytý význam v tom, co autisté říkají, a očekávají od nich naopak pochopení těchto skrytých významů ve své řeči.

Autistická gesta, mimika a pohyby mohou být snadno pochopeny jiným autistou, ale jen obtížně jinými lidmi. Intonace hlasu je u autistů typicky velmi subtilní a normálnímu člověku připadá značně monotónní až strojová. Některé autistické děti s dobrými řečovými schopnostmi nekomunikují na své věkové úrovni, ale mluví jako malí dospělí.

Z těchto důvodů je pro normálního člověka obtížné pochopit, co se vlastně autistické děti snaží říct, a ty proto mohou hlasitě dávat najevo svou frustraci, nebo si samy vezmou, co chtějí. Tyto komunikační bariéry jsou pro ně velmi stresující a mohou přispět k sociální úzkosti, depresím nebo k sebepoškozujícímu jednání.

Repetitivní chování[editovat | editovat zdroj]

Spící autistické dítě

I když autisté vypadají fyzicky normálně a mají dobrou svalovou kontrolu, mohou se odlišovat neobvyklými repetitivními (stále se opakujícími) pohyby, označovanými jako sebestimulace. Ty mohou být na první pohled nápadné nebo subtilnější. Někteří autisté dlouhou dobu opakovaně pohybují rukama nebo prsty na nohou, jiní náhle ztuhnou v pohybu. Jako děti mohou trávit hodiny seřazováním autíček a vláčků určitým způsobem, místo aby je používaly k normální hře. Pokud někdo náhodou pohne s těmito hračkami, autistické dítě se může velice rozčílit. Autistické děti často potřebují a vyžadují absolutní stálost svého prostředí. Malá změna v rutině pro ně může být velmi rušivá. Autisté často mají trvalé intenzivní nutkavé záliby. Například mohou být posedlé hledáním všeho o počítačích, majácích nebo jízdních řádech. Často projevují velký zájem o jazyková, matematická a vědecká témata. Repetitivní chování se může vztahovat i na řeč, součástí denní rutiny může být opakování jednoho slova nebo fráze.

Inteligence a mentální retardace[editovat | editovat zdroj]

Historické statistiky vypovídaly, že mezi autisty je až 75% pacientů s různým stupněm mentální retardace. Tato hodnota dnes již neplatí zejména proto, že v posledních letech je nově diagnostikováno mnoho případů Aspergerova syndromu (i mezi dospělými) a tito pacienti mají inteligenci normální nebo vysokou, někdy až v pásmu geniality. Tato vysoká inteligence však ani dospělým autistům nemusí zajistit plnohodnotný život, protože mnoho z nich vzhledem k potížím zejména v sociální komunikaci selhává v běžných každodenních situacích. Přesto se řada z nich úspěšně začlení do společnosti tam, kde jejich nedostatky nejsou nápadné a kde naopak mohou využít své přednosti (smysl pro detail, vytrvalost, loajalita, jednostranná hluboká specializace ...).

Typy autismu[editovat | editovat zdroj]

Autismus zahrnuje širokou řadu poruch, od zjevné mentální retardace až po jedince se subtilními příznaky, kteří nejsou ostatním nijak nápadní. V jejich dělení existuje řada nevyřešených kontroverzí. Jemnější formy autismu jsou velmi často neobjeveny a nediagnostikovány.

Aspergerův syndrom a (Kannerův) autismus[editovat | editovat zdroj]

Americká psychiatrie rozděluje autistické poruchy na Aspergerův syndrom a (Kannerův) autismus, přičemž u druhého je přítomno opoždění nebo abnormality alespoň v jedné z následujících tří oblastí, se vznikem před třetím rokem věku dítěte: sociální interakce, řeč používaná v sociální komunikaci, symbolická či imaginativní hra (takzvaná triáda). U Aspergerova syndromu tato klinicky zjevná opoždění přítomná nejsou. Poslední verze diagnostického manuálu DSM-5, platná od července 2013, zásadním způsobem mění definici poruch autistického spektra a de facto popírá existenci Aspergerova syndromu.

Dělení podle Světové zdravotnické organizace[editovat | editovat zdroj]

Světová zdravotnická organizace rozděluje autistické poruchy na:

  1. Autismus
  2. Atypický autismus - nemusí být přítomny všechny znaky autismu nebo vzniká až po 3. roce věku
  3. Aspergerův syndrom
  4. Jiné pervazivní vývojové poruchy

Kontinuální autistické spektrum[editovat | editovat zdroj]

Jiní odborníci nevidí žádnou jasnou hranici mezi Aspergerovým syndromem, autismem a tzv. poruchou smyslové integrace a nabízí pohled na autismus jako na spojité spektrum.

Epidemiologie[editovat | editovat zdroj]

Autismus je relativně vzácné onemocnění, které se vyskytuje v četnosti 4 až 5 případů na 10 000. V případě použití méně přísných diagnostických vodítek a zařazení všech pacientů autistického spektra je ale jeho výskyt v populaci pravděpodobně podstatně vyšší (odhaduje se 1 případ na několik stovek školních dětí). Dětský autismus má udávanou četnost výskytu asi 0,5 % a je čtyřikrát častější u chlapců než u dívek. Onemocnění je u dívek asociováno s těžším stupněm postižení. [5]

U Aspergerova syndromu existují jen hrubé odhady, přičemž horní hranice výskytu by mohla být až 1,5 % populace. Postižení narození před rokem 1980 v převážné většině nebyli diagnostikováni. Poměr chlapci:dívky kolísá mezi 4:1 a 8:1. To může být způsobeno odlišnou socializací dívek a jejich větším důrazem na komunikaci, a proto mohou mít postižené dívky méně vyjádřené příznaky a lze je hůře odhalit.

Počet hlášených případů z nejasných důvodů narůstá. Na jedné straně se spekuluje o možné úloze škodlivých látek z prostředí, na druhé straně za tímto nárůstem může být větší povědomí lékařů o tomto onemocnění a větší pozornost, kterou rodiče svým dětem v dnešní době věnují. Srovnávací metastudie nicméně ukazují, že ani součet těchto vlivů nevysvětluje pandemický nárůst z posledních let - studie, kterou zveřejnila počátkem roku 2013 americká zdravotnická organizace CDC, konstatuje, že poměr autistických dětí ke zdravým je 1:50. V Evropě se obvykle uvádí poměr mezi 1:106 (Velká Británie 2009) a 1:150 (Francie 2010), avšak srovnání hodnot výskytu je nemožné, protože státy mají různé metodiky výpočtů, zahrnují do nich různé typy diagnóz a mají různě nastavené věkové hranice.

Možné příčiny autismu[editovat | editovat zdroj]

Dnes je již považována za překonanou teorie zastávaná až do 60. let, podle níž autismus vzniká vinou emocionálního chladu matky a nedostatkem lásky při výchově.

Genetické faktory[editovat | editovat zdroj]

U autistických jednovaječných dvojčat je velmi vysoká pravděpodobnost (60-95 u monozygotních dvojčat, 0-9% u dizygotních) vzniku poruchy i u druhého dvojčete. To naznačuje možnou dysfunkci několika různých genů, které se zřejmě účastní vývoje mozku. U rodin s jedním autistickým dítětem může být pravděpodobnost narození dalšího až 1:20.

Mozková poškození[editovat | editovat zdroj]

U některých autistů lze prokázat určitá poškození mozkové tkáně, hlavně funkční poruchy levé poloviny mozku a abnormální změny v mozkovém kmeni. Výsledky jsou však zatím nejednoznačné a nelze s určitostí říct, jestli jsou příčinou autismu, jeho následkem nebo pouze doprovodným jevem.

Nedostatečné propojení mozkových center[editovat | editovat zdroj]

Magnetická rezonance ukázala, že u autistů chybí nervová propojení mezi různými mozkovými centry. Proto se uvažuje o vzniku autismu vinou jejich nedostatečné koordinace.

Extrémně mužský typ mozku[editovat | editovat zdroj]

Britský odborník Simon Baron-Cohen se domnívá, že autisté mají extrémně mužský typ mozku, což je způsobeno vysokou hladinou testosteronu v těle matky během těhotenství. Mužský typ mozku se vyznačuje nedostatečným propojením pravé a levé hemisféry, což vede k menší míře emoční citlivosti.

Monotropistická hypotéza[editovat | editovat zdroj]

Podle této hypotézy se autisté mohou sice velmi silně koncentrovat na jeden podnět, ale mnohem hůře na víc věcí najednou, což je nezbytné pro pochopení rychle se měnících sociálních situací. Tato teorie byla poprvé uveřejněna v britském časopise Autism v květnu 2005.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. [1]
  2. PLHÁKOVÁ, Alena. Učebnice obecné psychologie. [s.l.] : Academia, 2003. ISBN 80-200-1086-6. S. 387.  
  3. HAYES, Nicky. Aplikovaná psychologie. [s.l.] : Portál, 2003. ISBN 80-7178-807-4. S. 19.  
  4. ARNAUTOVOVÁ, Maria. Stručně: Dvouletí autisté. Psychologie dnes. 12 2008, roč. 14, čís. 12, s. 53. ISSN 1212-9607.  
  5. Článek o autismu

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Star of life2.svg
Wikipedie neručí za správnost lékařských informací v tomto článku. V případě potřeby vyhledejte lékaře!
Přečtěte si prosím pokyny pro využití článků o zdravotnictví.