Státní převrat ve Španělsku (1981)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Státní převrat ve Španělsku 23. února 1981 (španělsky: Golpe de Estado del 23 de febrero de 1981 en España, ve Španělsku označovaný též jako 23-F), byl neúspěšný pokus o puč zosnovaný několika především vojenskými veliteli. Nejvýznamnější epizodou událostí bylo přepadení poslanecké sněmovny (Kongresu poslanců Španělska) početnou skupinou členů španělské policie (guardia civil), v jejichž čele stál podplukovník Guardia Civil, Antonio Tejero, během hlasování o kandidátovi na předsedu vlády, Leopoldu Calvo-Sotelovi, ze strany Unie demokratického středu (UCD) .

Předchozí okolnosti[editovat | editovat zdroj]

Puč z roku 1981 je v přímé souvislosti s událostmi, jež se odehrály během Španělského přechodu k demokracii. Čtyři prvky vytvářejí stálé napětí, jež se vládě Unie demokratického středu nedaří zastavit: problémy vycházející z ekonomické krize, spolu s problémy s definováním nové územní organizace státu, teroristické akce osnované Baskickou organizací ETA a odmítnutím přijetí demokratického systému některými složkami armády.

Operace Galaxia[editovat | editovat zdroj]

První příznaky nespokojenosti v armádě byly patrné již v dubnu 1977, kdy se záměrem legalizace Španělské komunistické strany (PCE) , 9. dne stejného měsíce, na velikonoční svátek Sábado Santo, odvolal admirál Pita da Veiga, ministra námořnictva a Vrchní vojenská rada (Consejo Superior del Ejército) vydala prohlášení, v němž prohlašuje svůj nesouhlas se zmíněnou legalizací, ačkoli ji respektuje. V listopadu 1978 byla překažena operace Galaxia, pučistický pokus o státní převrat, za niž je její hlavní aktér, Antonio Tejero, odsouzen k šesti měsícům vězení.

Krize[editovat | editovat zdroj]

Zatímco v řadách armády a extrémní pravice sílí pro-pučistické nálady, vláda pokračuje v zahájení nové dekády k hluboké krizi, jež se během roku 1980 stává stále méně udržitelnou. Mezi prvními hlavními událostmi jsou to hlavně demise ministra kultury, Manuela Clavera 15. ledna, znovuvytvoření vlády 3. května, návrh na cenzuru proti Adolfa Suáreze ze strany PSOE ve dnech 28.–30. května, demise místopředsedy vlády, Fernanda Abrila Martorella, 22. června, jež vyústila v opětovné znovuvytvoření vlády v září, a v říjnové zvolení Miguela Herrera y Rodrígueze de Miñón mluvčím středové parlamentní skupiny, alternativního kandidáta na jeho místo (Santiaga Rodrígueze-Mirandu) jmenovaného Suárezem.

Demise Suáreze[editovat | editovat zdroj]

Trvající neschopnost Adolfa Suáreze zajistit jednotu ve vlastní straně ještě podpořilo vyhlášení jeho demise na funkci předsedy vlády a UCD dne 29. ledna 1981 v  jedné televizní intervenci, během níž události nabraly rychlý sled. 1. února Colectivo „Almendros“ zveřejnil v pravicovém deníku El Alcázar otevřeně pučistický článek. Od 2. do 4. února, královský pár cestuje do Baskicka a navštěvuje Casa de Juntas de Guernica, kde je poslanci Herriho Batasuny přivítali pískotem a několika incidenty. Dne 6. února byla nalezena mrtvola týraného a zavražděného inženýra jaderné elektrárny Lemóniz, José Maríi Ryana, uneseného několik dní předtím, zatímco pátrání po dalším uneseném technikovi, Luisi Suñerovi, je bezvýsledné. Uprostřed takto vyhrocené situace se dává do pohybu proces odvolání [Suáreze. Ve dnech 6. – 9. února se rovněž koná II. kongres UCD na Malorce, kde se zdá, že strana je naprosto nejednotná a předsedou je zvolen Agustín Rodríguez Sahagún, a 10. dne, je Leopoldo Calvo-Sotelo jmenován kandidátem na funkci předsedy vlády.

Zasedání pro udělení důvěry[editovat | editovat zdroj]

V této složité situaci, 18. února, Calvo-Sotelo představuje svoji vládu, avšak při hlasování o dva dny později nedostal většinovou podporu, potřebnou pro udělení důvěry, načež proběhlo nové hlasování dne 23. února. Také pučisté si tento den zvolili pro svůj záměr státního převratu. Pokus, v němž se jedna strana snažila prosadit záměr tvrdého úderu, navrhovaného armádním generálem Jaimem Milansem del Bosch a druhá strana spíše mírnou cestu navrhovanou generálem Alfonsem Armadou, jenž v té době požíval důvěry krále.

Útok na poslaneckou sněmovnu[editovat | editovat zdroj]

Poslanecká sněmovna (Congreso de los Diputados).

Při puči z 23. února spolupracovaly různé skupiny pučistů, které v zemi operovaly už od počátku demokratizace, v rámci koordinované akce. Přesně v osmnáct hodin začalo jmenovité hlasování o svěření funkce do rukou Calvo-Sotela coby premiéra. V 18:22, ve chvíli, kdy se chystal odevzdat svůj hlas také socialistický poslanec Manuel Núñez Encabo, začala operace s krycím názvem „Duque de Ahumada“ (Vévoda z Ahumady), podle zakladatele policejních oddílů Guardia Civil. Podle vytyčeného plánu, jedna skupina „guardias civiles“, vedená podplukovníkem Antoniem Tejerem se samopaly v rukou vnikla do půlkruhové haly Poslanecké sněmovny (Kongresu poslanců Španělska. Tejero z tribuny zakřičel „¡Quieto todo el mundo! “ (Ticho všichni!) a dal příkaz, aby si všichni přítomní lehli na zem.

Jako nejvyšší vojenská hodnost z přítomných a jako místopředseda vlády, generálplukovník Gutiérrez Mellado se zvedl, obrátil se na podplukovníka Tejera, ostře napomenul útočníky, žádaje vysvětlení a nařídil jim, aby složili zbraně. Během krátké roztržky a aby znovu potvrdil svůj příkaz, Tejero vystřelil pro výstrahu ze své pistole, na což reagovali ostatní útočníci několika dávkami ze samopalů. Bez velkého vzrušení s rukama v hlasovací nádobě, letitý generál snášel zvuk zbraní. Zatímco většina poslanců uposlechla Tejerových rozkazů, poslanec Carrillo a předseda Suárez zůstali sedět ve svých lavicích. Suárez dokonce gestem vyjádřil podporu Melladovi. Během útoku utrpěl jeden z poslaneckých asistentů nával úzkosti a udeřil jednoho z přítomných do nosu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Cacho, Jesús. El negocio de la libertad. 1999. ISBN 84-930481-9-4.
  • Busquets, Julio; Aguilar, Miguel A.; Puche, Ignacio. El golpe: anatomía y claves del asalto al congreso. 1981
  • Medina, Francisco. 23F, la verdad. 2006
  • Segura, Santiago y Merino, Julio. Jaque al Rey. Los “enigmas” y las “incongruencias” del 23-F ... dos años después. Barcelona: Planeta, 1983. ISBN 84-320-5692-8.
  • Gregorio Morán Adolfo Suárez: Ambición y destino, Ed Debate; Barcelona, 2009. ISBN 84-8306-834-6

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]