Flamenco

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Známá tanečnice flamenca Belen Maya v tradičním kostýmu. Snímek: Gilles Larrain

Flamenco je hudebně-taneční kultura, jejíž kolébkou i současným centrem je Andalusie na jihu Španělska.

Vzniklo mezi cikány, kteří tam v 15. století doputovali z Indie přes Pákistán a Egypt. Proto se ve flamencu vlastní cikánská kultura mísí se španělskou, indickou, židovskou a arabskou.

Dělí se na flamenco jondo (vážné, hluboké), flamenco chico (lehké) a flamenco intermedio (střední) a zahrnuje řadu tanců, počínaje vesnickými Sevillanas přes Alegríu, Buleríu, Tangos, Soléá atd. Hlavními disciplínami jsou zpěv, tanec, hra na kytaru a rytmický doprovod, kterým je míněno tleskání a hra na cajón (čti kachón), což je perkusní nástroj připomínající dřevěnou bednu, na němž hráč sedí obkročmo. Pojem duende, používaný pro nejvyšší extázi ve flamenkovém smyslu, znamená syrový citový prožitek. Týká se především výkonu zpěváka, který se v tradičnějším pojetí pokouší o výkřiky na hranici lidských možností. Až do půli 19. století bylo flamenco pouze součástí životního stylu španělských Gitanos, na profesionální úrovni začali umělci vystupovat až s příchodem romantismu, kdy se zvýšil zájem o exotickou tvář Španělska. Následoval „zlatý věk flamenca“, období kaváren s flamenkovou produkcí vedlo k ničení původního stylu. Proti tomu se postavila skupina španělských intelektuálů v čele se spisovatelem Federikem Garcíou Lorkou a skladatelem Manuelem de Fallou. Ti roku 1922 zorganizovali v Granadě slavnou soutěž ve flamenkovém zpěvu, aby upozornili na umělecké hodnoty ničené kultury.

Nicméně flamenco se k vlastnímu sebeuvědomění postavilo čelem až v padesátých letech. Tehdy akcentovanému důrazu na tradici se pak v sedmdesátých letech vzepřely přední osobnosti nové vlny. Od té doby se flamenco žánrově rozvrstvuje, kombinuje své prvky s popem, rockem, jazzem, brazilskou hudbou, reggae, hip hopem a všemi myslitelnými styly. O mezinárodní popularizaci a následné zakořenění stylu v mnoha zemích světa se nejvíce zasloužili kytarista Paco de Lucia, Camarón de la Isla - zpěvák patřící do nové vlny (přezdívaný pro svůj bolestný výraz „zlomenina duše“), režisér Carlos Saura, jenž natočil filmy s flamenkovou tématikou (Krvavá svatba, Carmen, Čarodějná láska, Flamenco, Salomé, …) či nedávno zesnulý tanečník Antonio Gades. Tanec dnes žije svým vlastním životem díky tisícům lektorek a lektorů po celém světě a stále neutuchajícímu, především ženskému zájmu.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]