Vykání

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Vykání je oslovování jedné osoby pomocí množného čísla (tj. užívání 2. osoby množného čísla místo 2. osoby jednotného čísla, v některých jazycích, např. v němčiněarchaické češtině se užívá 3. osoba množného čísla, tzv. onikání), čímž se dané osobě prokazuje úcta.[1] Vykání neznámým osobám se v češtině považuje za zdvořilé, tykání neznámé osobě naopak za urážlivé.[2][3]

Historický původ vykání[editovat | editovat zdroj]

Vykání vzniklo jako následek nepochopení [4]. Římským císařům se až do konce 3. století n. l. tykalo, protože latina oslovení množným číslem vůči jedné osobě ani nepřipouštěla. Na sklonku Římského císařství byla za císaře Diocletiana zavedena vláda tetrarchů – čtyř vládců, mezi něž byla rozdělena vláda nad jednotlivými provinciemi. Císařské kolégium bylo tehdy i v záležitostech, týkajících se jen jednoho člena, oslovováno jako celek, aby se zdůraznila (ne vždy skutečná) jednota vlády a vůle všech spoluvládců. Nepochopením tohoto principu v raném středověku bylo pak vykání přeneseno na tehdejší vladaře, kteří už ovšem vládli sami.

Tykání a vykání v různých jazycích[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Zdvořilost v různých jazycích.

češtině se vykání vyvinulo až poměrně pozdě, ve staré češtině ještě neexistovalo, naopak v mnoha jazycích, např. v angličtině, sice tykání existovalo, ale zaniklo. Rozlišování tykání a vykání existuje ve většině moderních jazyků, např. v jazycích románskýchgermánských. V orientálních jazycích (zejména je to patrné v japonštině, platí to ale i pro čínštinu, korejštinu a další jazyky) existují dva nebo více způsobů časování sloves (prostá a zdvořilá forma, případně mnohem rozvinutější systémy tříd zdvořilosti).

Slova „tykání“ a „vykání“ jsou odvozena od zájmen druhé osoby jednotného čísla (ty) a množného čísla, respektive zdvořilého (vykacího) tvaru jednotného čísla (vy).

Tykací a vykací forma je významným obohacením jazyka, protože ukazuje na jazykové i společenské schopnosti mluvčího a zobrazují se v něm fenomény jako úcta k ženě a ke starým lidem, pečlivost a lajdáctví, sociální inteligence či neohrabanost. Na druhou stranu lze říci, že jazyky bez rozlišení obou forem (např. angličtina) poněkud usnadňují společenskou komunikaci a stírají rozdíly mezi formálním a neformálním rozhovorem.

esperantu se tykání a vykání záměrně nerozlišuje (stejně jako se v druhé osobě nerozlišuje jednotné a množné číslo), v učebnicích se navíc tento fakt často opisuje formulací typu „vždy se vyká“ – tento způsob formulace má naznačovat vzájemnou úctu mezi esperantisty. Osobní zájmeno druhé osoby jednotného i množného čísla vi je také zřetelně odvozeno od slovanskýchrománských zájmen pro druhou osobu množného čísla. Podobně imperativ je obvykle označován jako „jussiv“ (dalo by se přeložit jako způsob žádací), což má poněkud zmírnit strohý rozkaz imperativu ve zdvořilou prosbu.

Jazyková podoba tykání a vykání v češtině[editovat | editovat zdroj]

V češtině se používá oslovení pomocí 2. osoby množného čísla, ovšem ne všechny mluvnické kategorie se důsledně převádějí do množného čísla:

  • V množném čísle se používají osobní a přivlastňovací zájmena (vy, váš) a slovesa s výjimkou jmenných tvarů (příčestí).


Příklady tykání a vykání
Tykání Vykání Oslovení
více lidí
ty děláš vy děláte vy děláte
dělal jsi dělal jste dělali jste
jsi hodný jste hodný jste hodní
byl jsi přijat byl jste přijat byli jste přijati


Na rozdíl od češtiny je ve většině ostatních slovanských jazyků převádění do množného čísla důslednější (např. slovenské boli ste prijatý, nikoliv bol ste prijatý – tento tvar je považovaný za nezdvořilý, ne-li urážlivý).

Pravidla vykání a tykání[editovat | editovat zdroj]

Pokud si dvě osoby vykají, tykání by měla vždy navrhovat osoba tzv. společensky významnější, tedy žena, starší osobanadřízený. Nicméně pokud jde o priority mezi těmito skupinami, není společenská konvence zcela jednoznačná. Zpravidla se soudí, že ženě, jako slabší bytosti, by mělo být dáno právo určovat vývoj společenského vztahu, a měla by tedy tykání navrhovat jako první. Snad jen velmi vážený muž má právo navrhnout ženě tykání jako první.

Pokud někdo navrhne tykání, je možné to slušně odmítnout a navrhující by to měl přejít. Důležitá je v tomto případě společenská vnímavost, protože jak navrhující, tak odmítající se zde pouštějí na „tenký led“.

Tykání může navrhnout i mladší staršímu či podřízený nadřízenému, ale pouze v případě, že žádá, aby dotyčná osoba tykala, ale on hodlá zůstat u vykání.

Tykající skupiny[editovat | editovat zdroj]

Tykání je vyjádřením faktu, že se dané osoby znají nebo jsou na podobné společenské úrovni. V převážné většině případů si tykají tyto osoby:

  • příbuzní, vesměs i poměrně dosti vzdálení. V dnešní době téměř bezvýhradně děti tykají svým rodičům. Výjimkou bývají královské páry, kde si manželé (alespoň na veřejnosti) většinou vykají.
  • děti mezi sebou
  • kamarádi
  • studenti. Zpravidla si tykají i studenti vysokých škol, i když je mezi nimi výrazný věkový rozdíl.
  • v některých profesích a oborech spolupracovníci, jsou-li na stejné pozici a stejně staří
  • tykání je pravidlem v některých organizacích, klubech nebo zájmových spolcích (např. Mensa, Sokol, Skaut)
  • v době socialismu se komunistická strana snažila propagovat, že si všichni lidé mají tykat, protože všichni jsou si rovni.[zdroj?] Tato myšlenka se však neujala nejspíše proto, že rovnost ještě neznamená, že postoj jednoho člověka k druhému je pokaždé stejně otevřený.
  • většinou si (i při prvním setkání) tykají také příslušníci stejných zájmových skupin - např. vodáci, trampové/zálesáci, horolezci, profesionální řidiči kamionů a autobusů, spoluvězni a podobně.

Sporné případy[editovat | editovat zdroj]

  • Děti zpočátku výhradně tykají, teprve v určitém věku postřehnou rozdíl v těchto jazykových figurách. Pak pro ně nastává problém, u kterého „strejdy“ může zůstat u tykání.
  • V některých případech (na pracovišti, učitel studentovi) se jako společensky nejpříznivější jeví vykání s užitím křestního jména osloveného, protože jde o formu zároveň přátelskou a zároveň zdvořilou (např. Stihl jste to napsat, Petře?).
  • Pokud si nejsme jisti, je vždy lepší dodržovat vykání. Sice tím můžeme způsobit, že kontakt bude příliš formální, ale nikoho bychom tím neměli urazit.

Střídání tykání a vykání[editovat | editovat zdroj]

Střídat tykací a vykací formu u téhož člověka je ve většině případů společensky nepřípustné. Zpravidla k němu dochází, pokud si mluvčí není jist svým postavením k oslovenému. Pokud se toho dopouští nevědomky nebo omylem, neměli bychom ho za to nijak vinit, ale jen ho upozornit, kterou formu preferujeme.

Přesto lze tento fakt někdy akceptovat jako společensky vhodný:

  • Lékař (zejména např. urolog, gynekolog) by měl vždy vykat pacientovi při prohlídce, i když je to jeho známý.
  • Televizní či rozhlasoví moderátoři si ve vysílání někdy navzájem vykají, přestože v soukromém životě si tykají.
  • Ve školství se mohou v pozici žák(student)-učitel setkat příbuzní nebo známí - pak je vhodné veřejné školní vykání, jako příznak rovného postavení všech studentů a jako důkaz, že dotyčný žák nemá protekci.

Nereciproční tykání[editovat | editovat zdroj]

Pokud jedna osoba ve vztahu tyká a druhá vyká, je k tomu třeba mít pádný důvod. K nerecipročnímu tykání dochází:

  • Mezi učitelem a žákem základní (a často i střední) školy. Problém může nastávat na střední škole, kde vykání učitele může nezkušené žáky zpočátku mást. Situaci je třeba rozhodnout podle společenského klimatu v dané třídě.
  • Nadřízený by měl svému podřízenému nereciproční tykání navrhnout, nikoli ho považovat za samozřejmost.
  • Pokud má někdo pocit, že mu nadřízený tyká, aniž by na to měl právo, navrhuje se odpovědět mu rovněž tykáním. Dotyčného to sice pravděpodobně urazí, ale příště už si dá pozor.

Tykání jako řečnická figura[editovat | editovat zdroj]

Tykací forma je běžná v některých příslovích, rčeních či úslovích a nelze ji převádět do vykání.

  • Neříkej hop, dokud nepřeskočíš. (Lze ale vhodně uvést např. řečnickou otázkou: Víte, jak se to říká? - Neříkej hop...)

Tykání se užívá v afektu a v příkazech.

  • Ty vole!
  • Stůj, nebo střelím!

Tykání se někdy užívá v seznamovacích inzerátech, aby se ukázala vstřícnost zamýšleného vztahu.

Vykání jako řečnická figura[editovat | editovat zdroj]

Užívá se, pokud chceme upoutat pozornost osloveného.

  • Pane kolego, mluvte srozumitelně!

Opisné formy[editovat | editovat zdroj]

V nápisech se často objevují opisné formy, které se vyhýbají přímému vykání nebo tykání.

  • Po vhození mince se rozsvítí světlo na znamení povolení vstupu.

Opisnou formu bychom měli použít také v případě, že se setkáváme s osobou po velmi dlouhé době a nejsme si jisti společenským postavením.

  • Omlouvám se, ale nemohu si vybavit, odkud se známe.

Literatura a reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Pavel Hrušovský: S tykáním buďte opatrní, může vám být na škodu iDnes.cz, 11. 6. 2008. „Vykáním projevujeme druhému úctu. Úctu k jeho věku, zkušenostem, schopnostem, postavení a jiným hodnotám.“
  2. Pavel Kábrt: Křesťanské společenské chování, upgrade 21. 4. 2002. Kapitola 3. Představujeme se, titulujeme, díváme se do očí, klepeme. „Nedomluvené tykání dospělým cizím lidem působí drze a nadřazeně…“
  3. PATOČKA, Otakar. O tykání a vykání. Praha: Grada Publishing, 2000, ISBN 978-80-247-0000-7
  4. BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. Stěhování národů. Praha: Vyšehrad, 2003. ISBN 978-80-7021-705-4, str. 11


Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku T-V distinction na anglické Wikipedii.