Zdvořilost v různých jazycích

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Pro vyjádření zdvořilosti, společenského odstupu, formálnosti apod. mívají jazyky různé gramatické systémy, jako je vykání (oslovování jednotlivého člověka v 2. osobě množného čísla, vy), onikání (oslovování ve 3. osobě množného čísla, oni, např. v němčině), onkání (oslovování ve 3. osobě jednotného čísla, on, např. v italštině a polštině) aj. Tykání (oslovování ty) je mnohde považováno za důvěrné a v mnoha situacích a společenských vztazích nepřijatelné.

Zdvořilostní formy v různých jazycích[editovat | editovat zdroj]

Angličtina[editovat | editovat zdroj]

Současná angličtina gramaticky nerozlišuje ty a vy – obojí se vyjadřuje zájmenem you. Původně však toto zájmeno znamenalo vy, v jednotném čísle se používalo thou (ty), během 17. století však získalo nádech opovržení a používalo se při oslovování příslušníků nižších sociálních tříd. Z běžného použití vymizelo v 18. století, vykání zcela převládlo. Thou se jako archaismus občas vyskytuje např. v náboženských textech (např. pro oslovení Boha). Jeho použití v současné angličtině již nevyjadřuje rozdíl mezi formálním a neformálním. Např. Ernest Hemingway v Komu zvoní hrana používáním thou odlišuje přímou řeč vedenou ve španělštině.

Formálnost a neformálnost vztahů se rozlišuje důvěrným oslovením křestním jménem a formálním Mr. nebo Mrs. (pane, paní).

Arabština[editovat | editovat zdroj]

Moderní spisovná arabština nerozlišuje tykání a vykání, avšak v mnoha mluvených varietách jisté rozlišení existuje. V egyptské arabštině se používá حضرتك (ḥaḍretak/ḥaḍretik, znamenající „vaše milosti“) jako osobní zájmeno ve formálních situacích, zatímco v neformálně se používá أنت (anta, muž) nebo أنتِ (anti, žena) – ve spisovné arabštině používané i formálně. Všeobecně je oslovení ḥaḍretak vyhrazeno pro starší příbuzné, autority, nadřízené a výše postavené obchodní partnery.

Čeština[editovat | editovat zdroj]

Tradičně je tykání vyhrazeno pro oslovování příbuzných, blízkých přátel a dětí (přibližně do 15 let věku). Během 2. poloviny 20. století se více rozšířilo i mezi spolupracovníky, mladými lidmi a v různých společenských organizacích. Formální vykání v oficiálních dokumentech, při jednání s cizími lidmi, váženými kolegy a k vyjádření úcty. Zájmena 2. osoby (Ty, Tvůj, Vy, Váš – nikoliv však zvratné „si, se, svůj“) V minulosti se užívalo onkání (v 18. století) a podle německého vzoru onikání (Oni/oni, Jejich/jejich), během 19. století však postupně vymizelo a bylo nahrazeno vykáním.

V mluvnici se používají tvary množného čísla u osobních a přivlastňovacích zájmen a u sloves, nikoliv však v příčestích a u přídavných jmen. Ta zůstávají v jednotném čísle. Tím se vykání v češtině liší od některých jiných slovanských jazyků (např. slovenština, ruština). Při oslovování více osob se tykání a vykání gramaticky neliší, v psaném projevu však může být vykání zvýrazněno velkým počátečním písmenem.

Příklady tykání a vykání
Tykání Vykání Oslovení
více lidí
ty děláš vy děláte vy děláte
dělal jsi dělal jste dělali jste
jsi hodný jste hodný jste hodní
byl jsi přijat byl jste přijat byli jste přijati

V psané formě se jako zdvořilostní používají velká písmena ve slovech Váš, Vám, Vás, Vaše, Tvým, Tvůj, Tvé, Ti. Např. Všechno nejlepší k Tvým narozeninám. podrobněji...

Dánština[editovat | editovat zdroj]

V dánštině existuje onikání (De), ovšem jeho používání se posledních dvaceti letech výrazně omezilo. De (oni) se používá např. v oficiálních dopisech apod., ale v běžném styku převládá tykání (du = ty). Např. v dopise z úřadu se používá De, ale při osobním styku s úředníkem du. Onikání je očekáváno pouze u členů královské rodiny. Příležitostně též onikají číšníci, je to však pociťováno jako značně formální. Při psaní dopisů se doporučuje používat du, pokud známe jméno člověka, kterému píšeme. Pokud ne, používá se De.

Rozdíl mezi tykáním a onikáním se v dánštině omezuje jen na osobní a přivlastňovací zájmena. Tvary sloves se při časování neliší.

Esperanto[editovat | editovat zdroj]

Umělý jazyk esperanto záměrně nerozlišuje mezi tykáním a vykáním ani v časování, ani v osobních zájmenech. Zájmeno vi se používá pro 2. osobu jednotného i množného čísla (obdobně jako v současné angličtině). Neformální ci (ty) sice existuje, ale téměř se nepoužívá. Je určeno hlavně pro překlady z jazyků, kde rozdíl existuje.

Finština[editovat | editovat zdroj]

Finština používá podobný systém jako čeština. Formálně se oslovuje pomocí druhé osoby množného čísla (te). Při neformálním oslovení se používá druhé osoby jednotného čísla (sinä). V běžné komunikaci jsou téměř všechna oslovení neformální. Zdvořilostně se oslovuje jen výjimečně, běžně se tak oslovují jen lidé v jasně nadřazeném postavení, například hlava státu. Není chybou neformálně oslovovat neznámé lidi.

Podobně jako v češtině i ve finštině subjekt zůstává v jednotném čísle (Oletteko te lääkäri? Vy jste lékař?). Finové běžně chybují při používání formálního oslovení v perfektu a plusquamperfektu, kdy místo správného Oletteko kuullut? (Slyšel jste?) říkají Oletteko kuulleet? (Slyšeli jste?).

Onkání, převzaté v minulosti ze švédštiny (viz dále), se ve finštině vyskytuje jen výjimečně (Mitä rouvalle saisi olla? Co by dáma ráda dostala?). Majestátní plurál je taktéž vzácný a vyjadřuje se pomocí trpného rodu (Kuinkas tänään voidaan? Jakpak se dneska máme?). Trpný rod se v hovorové finštině používá namísto první osoby množného čísla.

Finština má slovesa sinutella (tykat) a teititellä (vykat).

Francouzština[editovat | editovat zdroj]

Francouzština rozlišuje mezi důvěrným tu (ty) a formálním vous (vy). Ve většině frankofonních oblastí platí podobná pravidla tykání a vykání jako v češtině. Výjimkou je Kanada, kde v běžném hovoru převládá tykání. Vykání je běžné na oficiální úrovni a v určitých sociálních situacích (např. při ucházení se o zaměstnání). Určité skupiny lidí sice preferují vykání, to je však často pociťováno jako projev snobství.

Hebrejština[editovat | editovat zdroj]

V hebrejštině se zdvořilost gramaticky odlišuje jen ve velmi formální řeči a jen vůči osobám s nejvyšší autoritou (například když advokát oslovuje soudce nebo běžný žid rabína). Druhá osoba singuláru zní v maskulinu ata a ve femininu at, tato forma je v oslovování užívána nejčastěji. Při formálním oslovení se onká, tedy oslovuje třetí osobou jednotného čísla. Užívá se titul osoby bez použití osobního zájmena. Rabín tak může být požádán: "Kvod harav jirce lechol?" (dosl. "ráčil by ctihodný rabbi jíst?") nebo soudce: "Kvod hašofet dan babaqaša šeli?" ("projedná jeho ctihodnost soudce moji žádost?").

Chorvatština[editovat | editovat zdroj]

Podobně jako v češtině se i v chorvatštině ti používá mezi přáteli, příbuznými a dětmi. Rovněž se může používat mezi spolupracovníky. Ve formálním styku se však používá vi. V osobní korespondenci se píše Vi s velkým písmenem. Rodilí mluvčí často píší velké písmeno i v jiných případech, což se však považuje za chybné.

Japonština[editovat | editovat zdroj]

Japonština rozlišuje zdvořilost promluvy na gramatické úrovni. Rozeznáváme minimálně čtyři úrovně zdvořilosti:

  • Prostá úroveň se v normální konverzaci nepoužívá, používá se nanejvýš, chceme-li někoho ponížit nebo jedná-li se o velmi důvěrný vztah. Ekvivalentem by mohlo být české oslovení vole. Cizinec se však patrně nikdy nedostane do situace, kdy by mohl na této úrovni komunikovat a za běžných okolností Japonec vůči cizinci tuto úroveň nepoužije.
  • Důvěrná nebo také „dětská“ úroveň je používána dětmi a vůči dětem, než se ve škole naučí zdvořilé úrovni, a také mezi členy rodiny nebo v rámci užší skupiny, například parta kamarádů nebo úzký pracovní kolektiv. Na rozdíl od prosté úrovně je znalost důvěrné úrovně důležitá, protože gramatika důvěrného tvaru je výchozí pro gramatickou skladbu zdvořilého tvaru a zdvořilá úroveň z ní přímo vychází. V důvěrné úrovni jsou také psány neosobní texty jako noviny a podobně.
  • Zdvořilá úroveň je používána nejčastěji. Je to bezpečná úroveň, slušná za každých okolností. Je používána vůči dospělým, kteří nejsou částí stejné uzavřené skupiny, vůči cizincům apod.
  • Honorifická (formální) úroveň je používána v rozhovoru lidí, kteří stojí na společenském žebříčku na různé úrovni. Honorifické tvary jsou používány, mluví-li například řadový zaměstnanec s prezidentem společnosti nebo běžný Japonec s předsedou vlády. Honorifická mluva je také používána vůči výrazně starším, významným umělcům a všeobecně úctyhodným lidem.

Honorifická mluva se dělí do dvou podúrovní: povýšená, kterou se obrací „vyšší“ k „nižšímu“, a ponížená, kdy je tomu opačně.

Honorifické tvary také pronikly do ostatních úrovní jako součást zdvořilostních frází nebo výrazů pro věci, ke kterým mají Japonci úctu: gohan (御飯) – vařená rýže, okane (お金) – peníze, arigató gozaimasu ありがとうご座います – děkuji mnohokrát, ohajó gozaimasu お早うご座います – dobré jitro (tučně jsou vyznačeny honorifické prefixy)

Zvládnutí jazykové zdvořilosti je pro Japonce velmi důležité. Japonec jiného člověka posuzuje při prvním kontaktu právě z hlediska jazykové zdvořilosti.

Němčina[editovat | editovat zdroj]

V němčině se používá zdvořilé onikání, tedy oslovování ve 3. osobě množného čísla (Sie = oni), a to jak pro jednotlivého člověka, tak i při oslovení více osob. 2. osoba množného čísla (ihr = vy) se používá, pokud si se všemi oslovenými tykáme (du = ty). Pravidla pro použití tykání jsou obdobná jako v češtině.

Pokud onikáme, píše se osobní zájmeno Sie, stejně jako přivlastňovací Ihr (jejich, odp. českému Vaše) vždy s velkým písmenem. Při tykání se velké písmeno u Du (Ty) a Dein (Tvůj) píše jen v osobních sděleních.

Polština[editovat | editovat zdroj]

Obdobou zdvořilého vykání je v polštině oslovení ve 3. osobě (onkání) ve spojení se slovem pan/pani, v množném čísle państwo: Czy może mi pan/pani pomóc? (Můžete mi pomoct? – doslova Může mi pán/paní pomoct?), Proszę pana/pani, gdzie jest…? (Prosím vás, kde je …?).

Některé osoby se oslovují konkrétní funkcí, a ne obecným pan/pani – oslovení kněze proszę księdza, prezidenta Szanowny Panie Prezydencie, zwracam się do Pana Prezydenta (Vážený pane prezidente, obracím se na Vás)[1], starší generace se takto obracely i na rodiče a prarodiče proszę mamo (oslovení mámy), czy babcia mogłaby (babi, mohla byste).

Naopak oslovení někoho příjmením Panie Nowaku je považováno na rozdíl od češtiny za neslušné. Při trochu důvěrnějším seznámení, například v práci, se mohou spolupracovníci oslovovat pomocí pan/pani a křestního jména – panie Janie, pani Marto, pani Aniu (pane Jane, paní/slečno Marto, Aničko – Ania je zdrobnělina jména Anna).[2] Zdrobnělina tu není neobvyklá ani u mužských jmen – panie Mareczku (zdrobnělina jména Marek).

Za komunistického režimu se v komunistické straně PSDS a v úředním styku užívalo vykání ve spojení s vokativem jednotného čísla funkčního či obecného oslovení a případně i příjmením (to naopak v pádě prvém) – powiedzcie, towarzyszu Nowak..; stójcie, obywatelu!; wejdzcie, panie Skorupka (řekni, soudruhu Nowaku..; stůjte, občane!; vstupte, pane Skorupko). Takové oslovení je chápáno jako neosobní a zdůrazňující odstup od osloveného. Oslovení towarzyszu, na rozdíl od českého soudruhu, se omezovalo výhradně na stranické prostředí.

Zvláštní variantou je tykání-onkání. Je to částečně nezdvořilé a částečně znamení jisté důvěrnosti. Mohou se tak oslovovat známí sousedé, jakož i řidiči, kteří si chtějí něco "vyříkat", kdo měl dát komu přednost, kde by se česky přešlo na tykání. Např.: Copak pán nevidíš, že jedu z pravé strany?! Musíš mi pán dát přednost! Někdy je tato forma použita také při výrazném věkovém rozdílu mezi dospělými mluvčími směrem od staršího k mladšímu.

Ruština[editovat | editovat zdroj]

Tykání (ты, ty) a vykání (вы, vy) v ruštině je podobné jako v češtině. Rozdíl je v tom, že se při vykání používá důsledně množné číslo: Где вы были? Gdě vy byli? (Kde jste byl/byla?).

Slovenština[editovat | editovat zdroj]

Pravidla tykání (ty) a vykání (vy) jsou ve slovenštině podobná jako v češtině. Při vykání se však používá důsledně množné číslo: Podali by ste mi…? V hovorovém stylu se však můžeme setkat, možná pod vlivem češtiny, s formou Podala by ste mi…? Takovéto vykání je často kritizováno jako nedbalé, případně vnímáno jako nepřípustný bohemismus. Zdvořilostního množného čísla se užívá i o nepřítomných: Starý otec hovorili...

Švédština[editovat | editovat zdroj]

V 60. letech 20. století nastala ve švédštině významná změna v podobě tzv. „du-reformy“. Do té doby správný způsob oslovování lidí stejné nebo vyšší sociální skupiny byl pomocí titulu a příjmení. Použití oslovení herr (pane), fru (paní) nebo fröken (slečno) bylo vhodné jen pro zahájení rozhovoru s cizími lidmi, u nichž člověk neznal povolání, akademický titul ani vojenskou hodnost. Skutečnost, že oslovovaný měl být oslovován ve třetí osobě (Kan doktorn hjäjpa mig? Může mi pan doktor pomoct?) vedlo k pozdějšímu komplikování komunikace mezi členy společnosti. Počátkem 20. století byl učiněn neúspěšný pokus nahradit striktní trvání na titulech (dosud se používá při oslovování členů královské rodiny) vykáním – tedy používáním zájmena ni (vy), které se nakonec částečně ujalo jako méně arogantní místo du (ty), kterým se oslovovali příslušníci nižších společenských vrstev. S liberalizací a radikalizací švédské společnosti v 50. a 60. letech ztrácely rozdíly mezi společenskými třídami postupně na významu a oslovení du (tykání) se postupně stalo standardem, a to dokonce i ve formálním a oficiálním kontextu. Vykání (oslovení ni) není v současnosti mezi Švédy běžné, používá se jen při zvláštních příležitostech, např. obchodníci někdy vykají svým zákazníkům.

Gramatické rozlišení tykání a vykání ve švédštině spočívá jen v použití osobních (du – ni, ty – vy) a přivlastňovacích (din – er, tvůj – váš) zájmen. Velká písmena se píší jen v osobních sděleních k vyjádření úcty. Ve švédštině existují slovesa dua (tykat) a nia (vykat).

Přehled příkladů z různých jazyků[editovat | editovat zdroj]

Jednotlivá osoba – neformální Jednotlivá osoba – formální Více osob – neformální Více osob – formální
Afrikánština jy /jou u


U (oslovení Boha)

julle u
Albánština ti ju ju ju
Amharština አንተ (antä) (m)


አንቺ (anči) (f)

እስዎ (ɨsswo) or
እርስዎ (ɨrswo)
እናንተ (ɨnnantä) እስዎ (ɨsswo) or
እርስዎ (ɨrswo)
Angličtina you
thou /thee (zastaralé)
you you
ye /you (zastaralé)
you
ye /you (archaic)
Arabština أنت (anta, oslovení muže), أنتِ (anti, oslovení ženy) anta / anti; v některých varietách, např. egyptské arabštině, se používají výrazy jako ḥaḍretak (vaše milosti) nebo siyadtak (vaše lordstvo) antum (oslovení mužů), antunna (oslovení žen) antum / antunna; v některých varietách, např. egyptské arabštině, se používají výrazy jako ḥaḍretkum or siyadetkum
Arménština դու (du) východní dialekt, դուն (tun) západní dialekt դուք (duk) východní dialekt (tuk) západní dialekt դուք (duk) východní dialekt (tuk) západní dialekt դուք (duk) východní dialekt (tuk) západní dialekt
Baskičtina hi (velmi důvěrné), zu zu, berori (velmi zdvořilé) zuek zuek
Bengálština তুই tui (very informal)
তুমি tumi
আপনি apni তোরা tora (very informal)
তোমরা tomra
আপনারা apnara
Bosenština ti Vi vi vi
Bulharština ти (ti) Вие (Vie) вие (vie) вие (vie)
Čínština (mandarínská) nín 你们 (你們) nǐmen žádná oficiální forma; často 大家 dàjiā
Čeština ty Vy vy vy
Dánština du De I De
Dolnolužická srbština ty Wy wej (duál), wy (plurál) wy
Esperanto ci (pouze experimentální použití), běžně vi vi vi vi
Estonština sina Teie teie Teie
Faerština tygum tit tygum
Filipínština ka /ikaw kayo kayo sila
Finština sinä te te te
Francouzština tu /toi /te vous vous vous
Galicijština tu, vostede vós vostedes
Gruzínština შენ shen თქვენ tkven თქვენ tkven თქვენ tkven
Hindština तू (velmi neformální)
तुम tum
आप āp तुम लोग tum log आप लोग āp log
Chorvatština ti Vi vi vi
Islandština þú þér (obsoletní) þið þér (obsoletní)
Indonéština kamu Anda kalian Anda
Interlingua tu (te) vos vos vos
Italština tu (te) Lei (archaické Ella, staré voi) voi voi (zřídka Loro)
Japonština
お前 (omae)


あんた (anta)
貴様 (kisama)
手前 (temae)
(poslední dvě možnosti mají nepřátelský význam)


あなた (anata)


(kimi)
(anata je více zdvořilé než kimi, místo toho se však používají tituly a názvy pozic u osob s vyšším postavením)

お前ら (omaera) あなたたち (anatatachi)


君たち (kimitachi)

Jidiš דו (du) איר (ir) איר (ir)
עץ (ets) (regional)
איר (ir)
Kannadština niinnu niivu niivu niivu
Katalánština tu


vós (only to elders)

vostè vosaltres vostès
Kazaština сен (sen) сіз (siz) сендер (sender) сіздер (sizder)
Korejština neo — (přímé oslovení člověka);


dangsin (oslovení anonymních čtenářů)

neohui (yeoreobun)
Kung-ekoka a i!a i!a i!a
Kurdština (severní), Kurmanji تو (tu) هون (hûn), هنگۆ (hingo), تو (tu) هون (hûn), هنگۆ (hingo) هون (hûn), هنگۆ (hingo)
Kurdština (jižní), Sorani تۆ (to) ێوه‌ (êwe), تۆ (to) ێوه‌ (êwe) ێوه‌ (êwe)
Kyrgyzština сен (sen) сиз (siz) силер (siler) сиздер (sizder)
Ladino, viz Španělština tu vozótros tu vozótros
Litevština tu Jūs jūs Jūs
Lombardština ti ; nebo lüü (muž) nebo lée (žena) viòltar viòltar; nebo ; nebo lur
Lotyština tu Jūs jūs Jūs
Maďarština te maga (formální) nebo Ön (oficiální) ti maguk (formální) nebo Önök (oficiální)
Malajština kamu (standardní), engkau (regionální; běžně mluvená krátlá forma kau – vyslovuje-li se "ko", je to více neformální), hang (severní dialekt), awak (kromě velmi důvěrných vztahů vnímáno jako hrubé) anda (zdvořilé, přátelsky formální; ve formálních dokumentech a podobném kontextu, např. v reklamě. Nepoužívá se však v běžně mluvené řeči, místo toho se používají tituly), kamu (nezdvořilé, nepřátelsky formální) kau orang (vyslovované jako "ko'rang" je slangové a více neformální), kau semua, hangpa (severní dialekt), kalian (zastaralé) anda, kalian (archaic)
Makedonština ти (ti) Вие (Vie) вие (vie) вие (vie)
Němčina du Sie (+ sloveso ve 3. osobě plurálu) ihr Sie (+ sloveso ve 3. osobě plurálu)
Nepálština तँ, तिमी (tã, timi) तपाईं (tapāī̃) तिमी(-हरू) (timi[-harū]) तपाईं(-हरू) (tapāī̃[-harū])
Nizozemština jij /je (zejména v Nizozemí) nebo
gij/ge (zejména ve Flandrech)
U, alternativně: Gij(oslovení Boha)) jullie (z jij /jou + lui (lidé) = vy lidé) u
Norština (bokmål) du De dere De
Norština (nynorsk) du De de De
Oriya tu/ tume aapano tumemane aapanomane
Perština تو‎‎ to شما‎‎ shomâ شما‎‎ shomâ شما‎‎ shomâ
Polština ty pani (žena)
pan (muž)
(+ sloveso ve 3. osobě singuláru)
wy państwo (všeobecně)
panie (ženy)
panowie (muži)
(+ sloveso ve 3. osobě plurálu, ačkoliv ve spojení s všeobecným państwo je možná i 2. osoba).
Portugalština (Portugalsko) tu
vós (regionální)
o senhor/a senhora (více formální)
você (Méně formální)
vós (zastaralé a knižní)
vocês
vós (zastaralé a knižní nebo regionální)
os senhores/as senhoras
Portugalština (Brazílie) você
(někdy tu)
o senhor/a senhora
vós (zastaralé a knižní)
vocês
vós (zastaralé a knižní)
os senhores/as senhoras
Rumunština tu dumneata (méně formální, v určitých situacích urážlivé)
dumneavoastră (formální)
voi dumneavoastră / domniile voastre (zastaralé)
Ruština ты (ty) вы (vy) вы (vy) вы (vy)
Řečtina εσύ (esy) εσείς (eseis) εσείς (eseis) εσείς (eseis)
Skotská gaelština thu sibh sibh sibh
Slovenština ty Vy vy vy
Slovinština ti vi vidva (duál), vidve nebo vedve (duál - oslovení dvou žen); vi (plurál), ve (plurál - oslovení žen) vi (duál i plurál)
Srbština ти (ti) Ви (Vi) ви (vi) ви (vi)
Somálština adhi adhiga idhinka idhinka
Španělština (Španělsko, Rovníková Guinea, Maroko) usted (formálně nebo knižně vos, usía a vuecencia/vuecelencia v ostatních případech) vosotros (muži)


vosotras (ženy)

ustedes
Španělština (USA, Andalusie) nebo vos usted ustedes (knižně vosotros, vosotras, v poezii apod.) ustedes
Švédština du ni ni ni
Tagalog ikáw



ka (postpozitivní)

kayó kayó kayó
Tádžičtina ту (tu) Шумо (šumo) шумо (šumo) шумо (šumo) nebo шумоён (šumojon)(hovorově)
Tamilština nee neengal neengal neengal
Telugština nuvvu meeru meer-andaru meer-andaru
Turečtina sen siz siz siz, sizler
Ukrajinština ти (ty) ви (vy) ви (vy) ви (vy)
Urdština تو‎‎ (velmi neformální)
تم‎‎ tum
آپ‎‎ āp تم لوگ‎‎ tum log آپ لوگ‎‎ āp log
Ujgurština سەن sän سىز siz nebo سىلى sili سىلەر silär سىزلەرsizlär
Velština ti nebo chdi chi nebo chwi chi nebo chwi chi nebo chwi
Západofríština dû/do jo (Jo – Oslovení Boha) jimme/jim jimme/jim

Označení v různých jazycích[editovat | editovat zdroj]

Některé jazyky maji slovesa a podstatná jména označující důvěrné (T) a zdvořilostní (V) formy.

T-sloveso V-sloveso T-substantivum V-substantivum
Čeština tykat vykat tykání vykání
Dánština dutte
Esperanto ciumi, "ci"-diri *viumi, "vi"-diri ciumado viumado
Estonština sinatama teietama
Finština sinutella teititellä sinuttelu teitittely
Francouzština tutoyer vouvoyer tutoiement vouvoiement
Italština dare del tu dare del Lei
Japonština keigo (敬語)
Jidiš דוצן (dutsn)
זײַן אױף דו (zayn af du)
אירצן (irtsn)
זײַן אױף איר (zayn af ir)
Katalánština tutejar/tractar de tú/vós tractar de vostè
Korejština mareul nota; banmalhada
Litevština tujinti tujinimas
Maďarština tegez magáz tegezés magázás
Němčina duzen siezen Duzen Siezen
Nizozemština tutoyeren, jij/jouwen vouvoyeren tutoyeren vouvoyeren
Polština mówić per ty
tykać (humorous)
mówić per pan/pani mówienie per ty mówienie per pan/pani
Portugalština tutear, tratar por "tu" vosear, tratar por "vós" tuteio, tratamento por "tu" tratamento por "vós"
Rumunština a tutui a spune „dumneavoastră” tutuire plural de politeţe
Ruština тыкать (tykat') выкать (vykat') тыканье (tykanie) выканье (vykanie)
Slovenština tykať vykať tykanie vykanie
Slovinština tikati vikati tikanje vikanje
Srbština не персирати (ne persirati),
бити на ти (biti na ti)
персирати (persirati),
бити на ви (biti na vi)
неперсирање (nepersiranje) персирање (persiranje)
Španělština tutear tratar de usted tuteo
Švédština dua nia duande niande
Turečtina senli benli olmak/konuşmak sizli bizli olmak/konuşmak senli benli olmak/konuşmak) sizli bizli olma/konuşmak
Ukrajinština тикати (tykaty) викати (vykaty) тикання (tykannia) викання (vykannia)
Velština tydïo tydïo
Západofríština dookje jookje dookjen jookjen

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku T-V distinction na anglické Wikipedii.

  1. Dopis polského prezidenta Aleksandra Kwaśniewského nigerijskému prezidentovi, ve kterém žádá o udělení milosti odsouzené Safíji Hussejní (polsky)
  2. V polštině je oslovení příjmením nezdvořilé (polsky)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]