Etiketa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o pravidlech zdvořilosti. Další významy jsou uvedeny v článku Etiketa (rozcestník).
Etiketa na plese
(Londýn, kolem 1895)

Etiketa (z francouzského étiquette, lístek, štítek) může znamenat

  • štítek s označením obsahu, nebo
  • pravidla zdvořilého chování.

Význam[editovat | editovat zdroj]

Etiketa původně znamenala papírový lístek nebo štítek s nějakou informací, například etiketa na lahvičce s léky, která popisuje obsah. Stejně se označovaly i lístky se jmény, jimiž se u francouzského královského dvora určovalo místo u stolu, kam se má host posadit. Tento význam se pak rozšířil na pravidla zdvořilosti a dobrého společenského chování vůbec. I v tomto rozšířeném významu však etiketa znamená pravidla spíše zdvořilostní, jejichž porušení sice společnost odmítá, ale netrestá a vlastně ani neodsuzuje. Kdo porušil etiketu, je nevychovaný a nezdvořilý, nemusí však být mravně špatný.

Etiketa je součástí společenského mravu, nikoli individuální morálky a etiky. Její pravidla jsou původně nepsaná a někdy není jasné, proč se určité chování předepisuje nebo naopak zakazuje. Většinou však zpříjemňují vzájemný styk (například zákaz mlaskat při jídle či kdykoliv dělat zvláštní zvuky) a často vyjadřují jistou zdrženlivost a respekt k ostatním, k ženám a starším (například přednost u stolu, ve dveřích). Dodržováním etikety dává člověk najevo, že ví „co se sluší“ a že tedy do daného prostředí patří. Předchází tím konfliktům a zároveň se brání nežádoucí důvěrnosti.

Obsah[editovat | editovat zdroj]

Dvorská hostina
(Francie, 15. stol.)

Etiketa je vysoce konvenční záležitost a je tedy v každé společnosti a v každém prostředí odlišná. Přesto se téměř vždy soustřeďuje na několik hlavních okruhů:

  • držení těla a gest,
  • oblečení a účesu,
  • pozdravu a gest při setkání a loučení,
  • chování při jídle,
  • chování vůči osobám druhého pohlaví,
  • řeči a rozhovoru.

V moderní společnosti, kde člověk vystupuje v různých prostředích a rolích, závisí silně na právě zastávané roli: bankovní úředník, lékař, učitel, policista ve službě musí dodržovat pravidla a vzorce chování, které se liší od chování doma nebo mezi přáteli.[1] V současné době kladou firmy na chování svých zaměstnanců vůči zákazníkům velký důraz a často pro ně pořádají zvláštní kurzy zdvořilosti.

Podobně významné jsou dnes i rozdíly etikety v různých zemích a vychází množství příruček, které informují o tom, nač si má návštěvník dávat pozor. Vznikají také nové etikety pro nová prostředí, jako je netiketa pro chování na WEBu.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Pravidla dobrého chování zná a vymáhá každá společnost, zejména však společnosti hierarchické a stratifikované, kde každé společenské vrstvě přísluší pevné místo, jisté možnosti a jistá omezení. Etiketa v moderním smyslu vznikla na panovnických dvorech už ve starém Egyptě, v Japonsku (rei), v Evropě vzrostl její význam zejména počátkem novověku a vyvrcholil v 18. století. O dvorském původu svědčí i české slovo „zdvořilost“.

Současně však vznikala i pravidla zdvořilosti a slušnosti pro chování ve městech vůbec, protože zde se lidé neustále setkávají a přitom netouží po důvěrných stycích s každým. Taková pravidla slušnosti pro děti vydal roku 1530 Erasmus Rotterdamský (De civilitate morum puerilium), jinou slavnou příručku „Galateus, čili o způsobech“ (Galateo overo dei costumi) vydal italský kněz Giovanni della Casa roku 1558. Slavnou příručku s titulem „Jak jednat s lidmi“ (Über den Umgang mit Menschen) vydal A. Knigge roku 1788 a slovo „Knigge“ znamená dodnes v Německu příručku slušného chování. U nás se v tomto ohledu proslavil ceremoniář presidenta Masaryka Jiří Guth-Jarkovský, autor "Společenského katechismu"

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. J. Sokol, Filosofická antropologie. Praha 2002.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • J. Guth-Jarkovský, Pravidla slušnosti pro mládež. Praha: M. Klátiková 1999
  • J. Guth-Jarkovský, Společenský katechismus. Praha: Levné knihy 2000
  • I. Mathé – L. Špaček, Etiketa. Praha: BB art, 2005 - 192 s. ISBN 80-7341-564-X
  • V. Smejkal, Abeceda společenského chování. Praha: Horizont, 1989 - 208 s.
  • J. Sokol, Filosofická antropologie. Člověk jako osoba. Praha: Portál 2002. 222 str. ISBN 80-7178-627-6
  • I. Šroněk, Etiketa v obchodě a podnikání. Praha: Management Press, 1992 - 103 s. ISBN 80-85603-08-X
  • V. Šťastný, Etiketa, aneb společenské chování v profesním styku. Praha: ASPI Publishing, 2005 - 175 s. ISBN 80-7357-111-0
  • L. Špaček, "Slon v porcelánu, aneb jak se neztratit ve světě labyrintu etikety".

Tento článek je založen z části na informacích z odpovídajícího článku francouzské a německé Wikipedie (viz odkazy vlevo).

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]