První pomoc

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
První pomoc osobě pokoušející se o sebevraždu podříznutím žil během školení vodních záchranářu (v rámci výcviku je fixována druhá zdravá ruka).

První pomoc (PP) je definována jako soubor jednoduchých úkonů a opatření, která při náhlém ohrožení nebo postižení zdraví člověka omezují rozsah a důsledky tohoto ohrožení či postižení. Poskytnout první pomoc je povinen každý občan České republiky starší 18 let, pokud tím neohrozí svoje zdraví či život.

Dělení první pomoci[editovat | editovat zdroj]

První pomoc lze rozdělit na několik typů:

  • Laická první pomoc
  • Technická první pomoc
  • Odborná přednemocniční první pomoc
  • Nemocniční péče

Laická první pomoc[editovat | editovat zdroj]

Soubor základních odborných a technických opatření, která lze provést bez specializovaného vybavení. Do laické PP spadá zavolání odborné ZZS, péče o postiženého do příjezdu zdravotnické záchranné služby, případně improvizovaný transport. Úkolem laické PP je zachránit život zraněnému, zabránit zhoršení jeho stavu a zajistit jeho bezpečí. Obecně se doporučují teplo, tekutiny, ticho, tišení bolesti a transport (zkratka 5T), tyto zásady však nelze beze zbytku aplikovat u mnoha stavů.

Technická první pomoc[editovat | editovat zdroj]

Technickou první pomoc zpravidla zajišťují speciálně vycvičené týmy (hasiči, horská služba...). Úkolem technické první pomoci je vyproštění zraněného a jeho transport na bezpečné místo, případně odstranění příčiny úrazu. V případě že není ohrožen zachráncův život může technickou PP poskytnout i laický zachránce (vyproštění z vozidla).

Odborná přednemocniční první pomoc[editovat | editovat zdroj]

Úkony prováděné zdravotnickým personálem (lékaři, sestry, záchranáři, apod.). Spadá sem aplikace léků, použití diagnostických (např. EKG) a léčebných (např. defibrilátor) přístrojů. Úkolem přednemocniční PP je zlepšit zdravotní stav zraněného a případně jej stabilizovat.

Nemocniční péče[editovat | editovat zdroj]

Do nemocniční péče spadají oddělení JIP, ARO... Tyto úkony provádí zdravotnický personál. Jejich úkolem je zlepšit zdravotní stav pacienta a vyléčit příčiny onemocnění.

Povinnost poskytnout první pomoc[editovat | editovat zdroj]

Do příjezdu záchranné služby je občan povinen poskytnout první pomoc dle svých možností a schopností. První pomoc nemusíme poskytnout, pouze pokud by bylo ohroženo zdraví zachránce (požár, úseky pod napětím apod.), či někoho jiného. Neposkytnutí první pomoci je trestným činem, dle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, stanoví v § 150 a § 151 sankce za neposkytnutí pomoci. Tento trestný čin je v zákoně přesně formulován, rozdílnou trestní sazbou je rozlišeno neposkytnutí pomoci v případech:

  • kdy tak bylo možno učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného,
  • kdy byl podle povahy svého zaměstnání dotyčný povinen takovou pomoc poskytnout,
  • kdy řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytne osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného.

Pozn.: Od roku 2010 se neškoleným laickým zachráncům doporučuje při kardiopulmonální resuscitaci pouze stlačovat hrudník a neprovádět umělé dýchání z úst do úst (plicní ventilaci). Zachránci vyškolení v resuscitaci by měli klasickým způsobem – střídat komprese hrudníku a umělé vdechy v poměru 30 : 2. [1]

Postup při poskytování první pomoci[editovat | editovat zdroj]

  1. Zjistíme, zda je osoba při vědomí – osobu hlasitě oslovíme, případně jemně zatřepeme ramenem; pokud neodpovídá, tak:
  2. Přivoláme pomoc z okolí hlasitým "POMOC!"
  3. Nejbližší osobě nařídíme, aby přivolala Zdravotnickou záchrannou službu
  4. Zastavíme masivní vnější tepenné krvácení, nejlépe aplikací tlakového obvazu či zaškrcením nad ránou směrem k srdci (priorita!)
  5. Přiložíme ucho k ústům postiženého a poslechem a zároveň oční kontrolou hrudníku zjistíme, zda postižený dýchá; pokud nedýchá, tak:
  6. Vyčistíme dutinu ústní (od žvýkaček, bonbonů, zvratek) a postiženému hlavu šetrně zakloníme; pokud nezačne dýchat, tak:
  7. Zahájíme kardiopulmonální resuscitaci a pokračujeme v jejím provádění až do příjezdu Zdravotnické záchranné služby či úplného vyčerpání zachránců

Související odkazy:

Zhodnocení stavu vědomí[editovat | editovat zdroj]

Hodnocení hloubky bezvědomí můžeme orientačně rozlišit takto:

  1. Bdělost. Nemocný či zraněný má otevřené oči, vnímá své okolí, nemusíme jej oslovovat, abychom se ujistili o jeho vědomí
  2. Reaguje na slovní podnět. Na naše oslovení reaguje. Pokud je reakce zpomalena a spolupráce se zachráncem je minimální, hovoříme o somnolenci.
  3. Reakce pouze na bolestivý podnět (štípnutí apod…). Opouštěný odborný termín pro tento stav je sopor. Nemocný je v nebezpečí ucpání dýchacích cest zapadnutím jazyka.
  4. Nereaguje ani na bolestivé podněty. Odborný termín kóma, který je hojně laiky používán i pro předchozí stavy.

Dokonalejší rozdělení stavu vědomí popisuje detailně reakci nemocného. Zdravotnické záchranné služby používají tzv: Glasgow Coma Scale

Přivolání pomoci z okolí[editovat | editovat zdroj]

Neméně důležitou částí první pomoci je přivolání pomoci z okolí. Okolní osoby nám mohou pomoci při poskytování první pomoci, přivolání ZZS, nebo polohování a transportu zraněných.

Vyšetření dýchání[editovat | editovat zdroj]

Nejdříve bychom měli zjistit, jestli postižený nemá něco v dutině ústní, poté mu uvolnit dýchací cesty a nakonec zkontrolovat jestli spontánně dýchá. Pokud bychom první krok provedli na druhém místě nebo až naposled, nečistoty z dutiny ústní by zapadly do uvolněných dýchacích cest a postižený by se nám udusil.

  1. Pacientovi otočíme hlavu na stranu, otevřeme ústa a podíváme se, zda v nich není žvýkačka, bonbon, zubní protéza, zvratky, bahno či něco jiného co tam nepatří – pokud ano, jedním nebo dvěma prsty obalenými např. v kapesníku postiženému opatrně od jednoho koutku k druhému dutinu ústní vytřeme. Musíme si dávat pozor, abychom nečistoty nezatlačili hlouběji do dýchacích cest.
  2. Když máme čistou dutinu ústní, tlakem na čelo a tahem za bradu postiženému zakloníme hlavu. Tím jsme uvolnili dýchací cesty.
  3. Sledujeme hrudník - pokud nevidíme dýchací pohyby nebo vidíme jen ojedinělé, "lapavé" nádechy, zahájíme resuscitaci. Pokud jsme si jisti, že vidíme normální dýchání (normální hloubka i frekvence nádechů), můžeme otočit postiženého do zotavovací polohy (dříve stabilizovaná), vždy ale důkladně sledujeme stav dýchání a při jakýchkoliv pochybnostech umístíme postiženého zpět na záda .

Pokud jsme byli svědky náhlého kolapsu postiženého, uvedení do stabilizované polohy se nedoporučuje pro riziko nerozpoznání náhlé zástavy oběhu (zástava dýchání následuje v takovém případě několik desítek sekund až několik minut po zástavě oběhu).

Vyšetření krevního oběhu[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k velkému zdržení (u pacienta bez pulsu až minuta) se podle současných (European guidelines 2010) návodů u nereagujících a nedýchajících pacientů hledání pulsu neprovádí. Provádí se pouze kontrola dechu, jelikož u pacienta bez krevního oběhu dochází k zástavě dýchání a naopak. Taktéž u nevycvičeného laika existuje reálné riziko, že cítí svůj vlastní puls, který falešně považuje za puls postiženého.

Z těchto důvodů není hmatání pulzu u osob v bezvědomí doporučováno a vyšetřování pulzu není součástí postupů laické první pomoci.

Požadavek na hmatání pulzu je jeden z nejčastěji se opakujích mýtů první pomoci.

Puls je nejlépe hmatný na krkavici, na radiální tepně na zápěstí, na femorální (stehenní) tepně - pod tříselným vazem.

Zavolání záchranné služby[editovat | editovat zdroj]

Zdravotnickou záchrannou službu (ZZS) je možno zavolat na tísňovém telefonním čísle ZZS 155 nebo za použití jednotného evropského čísla tísňového volání 112. Je nutné sdělit pokud možno co nejstručněji a nejpřesněji co nejvíce informací o místě nehody a rozsahu zranění. V případě nouzového volání je dobré uvést tyto informace:

  • Kde se událost stala – Nejlépe přesnou adresu nehody (jméno, město, místo ulice, číslo popisné). V případě malé obce je nutné uvést okres či kraj. V panelových domech je třeba uvést jmenovku dveří a poschodí. V otevřené krajině je nutné popsat významné orientační body, v případě více zachránců se může jeden ze zachránců vydat záchranné službě naproti a pomoci tak s navigací. Pokud došlo k nehodě v místech nedostupných pro vozidla ZZS nebo pokud je dopravní situace na přístupové trase komplikovaná, je vhodné na tuto skutečnost upozornit. V Praze a postupně i v dalších městech můžete pro zlepšení orientace zjistit a nahlásit číslo nejbližšího sloupu veřejného osvětlení (je umístěno na štítku ve výši očí, mimo Prahu tvoří první dva znaky kód města).
  • Co se stalo – Jedná-li se o úraz, otravu, autonehodu atp., popište rozsah zranění, případně sdělte počet zraněných osob, zda se jedná o dítě či dospělého člověka, jsou-li zranění při vědomí a zda dýchají.
  • Kdo volá – Uveďte své jméno a telefonní číslo, ze kterého voláte. Již na základě těchto informací může dispečer vyslat posádku na místo zásahu. Umožňuje-li to stav postiženého, vydržte na telefonu a řiďte se pokyny dispečera. Můžete tak pomoci s navigací na místo zásahu.

Záchrannou službu voláme ještě před poskytnutím první pomoci v případě, že je postižen dospělý člověk. Je-li postiženým dítě mladší 8 let, voláme Záchrannou službu až po 1 minutě srdeční masáže a umělého dýchání.

důležitá telefonní čísla 150: HASIČI 155: ZÁCHRANNÁ SLUŽBA 158: POLICIE ČESKÉ REPUBLIKY 112: TÍSŇOVÁ LINKA

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HÖSCHLOVÁ, Kristina. Zkušenosti zkušených; Zdravotnická první pomoc – vybavení a pár triků. Foto autorka, Günter Bartoš, hasiči Jílové. Rescue Report. září 2011, roč. 14, čís. 4, s. 36-37. Web vydavatele. ISSN 1212-0456.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]