Systémový lupus erythematodes

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Systémový lupus erythematodes
Klasifikace
MKN-10 M32.
Klinický obraz
Průběh Variabilní
Příčiny nebo
rizikové faktory
Ukládání imunokomplexů autoprotilátek s jadernými antigeny v cévách

Systémový lupus erythematodes je autoimunitní onemocnění, při němž tělo napadá své vlastní tkáně a orgány jako např. kůži, klouby, ledviny, cévy, srdce a další. Faktory, které ovlivňují jeho rozvoj jsou genetické vlivy, abnormality v imunitní regulaci, hormonální vlivy, infekce, toxiny, chemikálie, léky a také věk. Onemocnění není příliš četné, v České republice se odhaduje 5000–7000 nemocných. Trpí jím častěji ženy než muži v poměru 9:1, a manifestuje se nejčastěji mezi dvacátým až čtyřicátým rokem života. Častěji se také vyskytuje u osob s poruchami složek komplementu C1 až C3 (zejména C1). Pro onemocnění jsou typická období klidu (symptomy mizí) a náhlá vzplanutí.[1][2]

Symptomy[editovat | editovat zdroj]

Symptomy jsou značně variabilní, postižen může být jakýkoliv orgán. Nejčastějšími příznaky (v 80 %) jsou motýlovitý exantém nebo erytém na obličeji, u chronického průběhu je možný erytém s nadměrnou pigmentací. Možný je i výskyt v dutině ústní. Dále záněty malých kloubů na ruce a opakované záněty serózních blan, např. pleuritidy, jakožto život ohrožující stav doprovázen tvorbou výpotku, a perikarditidy četně myokarditid. Srdeční postižení se vyskytují u 30 - 50 %. Na oslabení srdečního svalu navazuje srdeční selhání až zástava srdce. Nejzávažnějšími postiženími jsou však glomerulonefritida (zánětlivé poškození ledvin) četně poškození cévních pletení v nich a poškození centrální nervové soustavy, které může vyvolat změny v chování až demenci. Toto onemocnění je také spojováno s tzv. Raynaudovým fenoménem, který se projevuje nedokrveností koncových částí partií lidského těla z důvodu přílišné kontrakce drobných arterií.[1][2]

Laboratorní vyšetření[editovat | editovat zdroj]

U systémového lupusu je zvýšená řada autoprotilátek (ANA, ENA), pomocí nichž jej lze diagnostikovat. Tyto autoprotilátky mohou být zvýšené i u jiných autoimunitních chorob (např. systémová sklerodermie). Taktéž je můžeme nalézt i u zdravých osob, kde je však bez přítomnosti klinických příznaků jejich význam irelevantní. Zvýšená bývá také sedimentace a gamaglobulinová frakce krevního séra.[1]

Léčba[editovat | editovat zdroj]

Používají se kortikoidy, kortikoidy v kombinaci s imunosuprevivními léky: cyklosporin A, methotrexat, mykofenolat mofetil, antimalarika, plazmaferéza, nově biologická léčba.[1]

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d FUČÍKOVÁ, Terezie. Základy klinické imunologie. Praha : RDI' PRESS, 1994. 148 s. Kapitola 4.9.1 Systémový lupus erythematodes, s. 75. (čeština) 
  2. a b TUREK, Ivan. Systémový lupus erythematodes [online]. 2005, [cit. 2011-03-24]. Dostupné online. (čeština) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]