Kognitivně behaviorální terapie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Kognitivně-behaviorální terapie vychází z kombinace kognitivní a behaviorální psychoterapie.

Behaviorální psychoterapie získala podnět ke svému rozvoji v experimentální psychologii zabývající se studiem procesů učení. Poruchy chování jsou zde chápány především jako naučené reakce.

Kognitivní psychoterapie věnuje pozornost poznávacím procesům, a to především myšlení.

Spojením obou směrů vzniká terapeutický přístup, v němž se obě filosofická východiska kombinují dle aktuální potřeby.

Tato terapie vychází z předpokladu, že u většiny psychických problémů dojde ke zlepšení tím, že se identifikují a změní chybné a porušené představy, myšlenky a chování. Lidé trpící depresemi mají sklon vysvětlovat si všechna fakta ve svůj neprospěch. Úzkostní lidé zas mají tendenci hledět do budoucnosti s obavami a ti, kdo mají nízké vědomí vlastní hodnoty, přeceňují úspěchy druhých a podceňují své vlastní. Tato terapie učí lidi rozpoznávat a změnit nezdravé zvyky v myšlení, což se pak pozitivně odrazí v jejich chování.

K hlavním rysům terapie patří[editovat | editovat zdroj]

  • krátkodobost a časová omezenost
  • zaměření na přítomnost
  • zaměření na konkrétní ohraničené problémy
  • stanovení konkrétních funkčních cílů
  • směřování k rychlé soběstačnosti klienta
  • nácvikové metody: na principu opakování, učení, tréninku získává klient dovednosti a zvládá situace

Tato metoda se s úspěchem používá především při terapii specifických úzkostných poruch, sociální fobie apod.

Základní rysy kognitivně-behaviorální terapie[editovat | editovat zdroj]

Je strukturovaná a převážně direktivní. Terapeut je zpočátku více aktivní a zaujímá roli experta, postupně však přenáší odpovědnost za průběh terapie na pacienta a jeho aktivita se snižuje. Vztah mezi terapeutem a pacientem je vztahem vzájemné spolupráce. Od pacienta se očekává, že bude k řešení svých problémů přistupovat aktivně, bude otevřeně sdělovat a zaznamenávat své myšlenky, emoce a zážitky a že bude ochoten zkoušet nové způsoby myšlení a chování i za cenu přechodného zvýšení emoční nepohody. Pro KBT vyšetření je charakteristické, že se zaměřuje na přítomné, konkrétní, pozorovatelné, vědomé a ohraničené problémy. Zaměřuje se především na faktory, které udržují problém. Používané terapeutické postupy nejsou cílem samy o sobě, ale jen prostředkem k dosažení konkrétního cíle, na němž se pacient s terapeutem předem dohodli. KBT se zaměřuje na konkrétní změny v životě. Za důležité se považuje především to, jak pacient mění své chování mezi sezeními, v přirozeném prostředí, nikoli jak se mění jeho chování při sezení. Typické pro KBT je edukativní zaměření a směřování k soběstačnosti pacienta. Zvládáním obávaných situací zvyšuje pocit vlastní zdatnosti a své sebevědomí. Postupně dokáže své problémy úspěšně zvládat a přestává terapeuta potřebovat.

Literatura[editovat | editovat zdroj]