Anomie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Anomie (z řeckého a = ne, nomos = zákon) je označení pro takový stav společnosti, kdy přestávají platit pravidla a normy. Ve vztahu k jedinci vyjadřuje toto slovo stav oslabení norem a morálních hodnot. Slovo vzniklo jako novotvar užívaný v teologické literatuře pozdního středověku, kde byl užíván k označení bezzákonosti v právním, ale i morálním smyslu.

Anomie patří mezi klíčové pojmy sociologické teorie, kam jej zavedl francouzský sociolog Émile Durkheim. Durkheim tak označoval sociálně patologický stav nedostatečné sociální regulace.

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Slovo pochází z řeckého ανομία a je složeninou předložky a = ne a podstaného jména nomos = zákon. Řekové rozlišovali mezi slovy nomos(zákon) a arché(počáteční stav, axiom, princip). Například i monarcha, jako jediný vládce, byl podřízen platným zákonům (nomos). V původním demokratickém uspořádání městských států byla vláda většiny výrazem arché, protože se jednalo o zvykový systém založený na moci, který nemusel, ale mohl vytvářet zákony (nomos). Tím pádem původní význam slova anomie označoval cokoliv, nebo kohokoliv popírajícího, nebo překračujícího zákon, nebo situaci, kdy tyto zákony neplatí, což vyúsťuje v bezpráví[1].

Historie[editovat | editovat zdroj]

Do sociologie byl pojem anomie zaveden francouzským průkopníkem sociologie Émilem Durkheimem. Zpočátku však tento termín nebyl používán tak, jak ho chápeme dnes. Ve své studii o dělbě práce (fr. De la division du travail social, 1893) jím popisoval porušování lidské tendence k soudržnosti s ostatními. Ve svém dalším spisu Sebevražda (fr. La suicide, 1897), kde se Durkheim snaží o detailní analýzu sebevraždy, však už tento pojem nabývá jiného významu. A tím je popis nedostatku sociálních regulací, který nastává, pakliže nejsou předem přesně stnoveny normy a hodnoty ve společnosti.[1]

Anomie jako individuální porucha[editovat | editovat zdroj]

Tímto fenoménem se zabýval Durkheim zvláště ve svém spisu "Sebevražda" (1897). Existují podle něj sebevraždy trojího typu. Jedním z nich je i anomická sebevražda, která je podle něj zapříčiněna pocity odcození a zbytečnosti pramenící z absence či oslabení norem a morálních hodnot.[2] Anomie se u jedince může objevit např. pokud jeho okolí prodělalo významné změny v ekonomické rovině (týkající se zejména majetku). Obecněji se však dá říci, že podnětem k anomii může být stav výrazného rozporu mezi celkově uznávaným hodnotovým systémem a realitou všedního dne. Toto tvrzení odporovalo předešlým teoriím o sebevraždě, které za příčinu považovaly negativní události zasahující do života jednotlivce následované depresemi.

Podle Durkheimova názoru tradiční náboženství poskytovala základ pro sdílení společných hodnot, který právě anomickému jedinci chybí. Dělba práce, která začala převládat od dob průmyslové revoluce, navíc vedla lidi více k sledování svých osobních zájmů, než k navazování dobrých vztahů s komunitou.

Robert King Merton na pojmu anomie postavil svoji teorii sociálního napětí. Anomii definoval jako výrazný nesoulad mezi obecně uznávaným hodnotovým systémem ve společnosti a legitimními prostředky pro jejich dodržování. Jinými slovy jedinec trpící anomií by sledoval legitimní celospolečenské cíle, avšak by nebyl schopen těchto cílů dosáhnout prostředky, které by nebyly v rozporu s obecně uznávanými hodnotami z důvodu strukturálních omezení společnosti. Tato situace tak má nutně za následek deviantní chování.
Ve stejném smyslu používá pojem anomie i Friedrich Hayek.

Anomie, jako sociální porucha, by se neměla zaměňovat s pojmem anarchie. Ten označuje absenci vládců, hierarchie, nebo jakéhokoliv vedení, zatímco anomie vyjadřuje nepřítomnost norem, struktur a organizací. Mnoho zastánců anarchismu tvrdí, že anarchie nutně nevede společnost do stavu anomie, že právě spíše hierarchické vedení se velkou měrou podílí na bezpráví.

Anomická dělba práce[editovat | editovat zdroj]

Anomická, neboli nenormální, dělba práce je dle Émila Durkheima charakterizována přílišnou rozdrobeností a specializací dělby práce ve společnosti a úpadkem morálních hodnot. Jedinci se snadno stanou izolovanými a ztrácejí kontakt s ostatními lidmi. „Pro to, aby dělba práce produkovala solidaritu, nestačí, aby každý měl svůj úkol. Je třeba, aby každému jeho úkol též vyhovoval.“ (Durkheim, 1922: 368)

Anomie v literatuře a ve filmu[editovat | editovat zdroj]

V existenciální novele / románu Cizinec Alberta Camuse se hlavní hrdina Meursault snaží bránit ztrátě hodnotového systému vytvořením nového. Po většinu času se tak nachází ve stavu anomie, což dokládá i jeho stav apatie vyjádřený hned v prvních řádcích knihy:“Aujourd’hui, maman est morte. Ou peut-être hier, je ne sais pas” (“Dnes zemřela maminka. Nebo možná včera, nevím.”)

Dostojevskij, jehož práce je často považována za filosofickou předzvěst existencialismu, ve svých románech nezřídka vyjadřuje podobné myšlenky. V knize Bratři Karamazovi se postava Dimitrije Karamazova ptá svého ateistického přítele Rakitina: "…bez Boha a věčného života? Všechno je pak dovoleno, mohou dělat co se jim zlíbí? Raskolnikov, anti-hrdina Dostojevského románu Zločin a trest, představuje svou filosofii, když zabije starou lichvářku a její sestru tím, že si odůvodňuje svůj čin slovy: …nebyla to lidská bytost co jsem zabil, byl to princip!

Stepní vlk Hermanna Hesseho také vykresluje velice zřetelný obraz anomie. Hlavní hrdina zde tvrdí, že lidé v době raného středověku netrpěli víc, než lidé žijící v době klasické antiky a naopak. Jsou to spíše lidé, kteří žili v období mezi těmito dvěma periodami, kteří trpěli nejvíce, protože neměli v co věřit. Z tohoto pohledu člověk z raného středověku, který by byl vsazen do antického prostředí, by zažíval nesnesitlené pocity sklíčenosti a pohlcující agónie.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • a b PETRUSEK A KOL.. Velký sociologický slovník I (A-O). Praha : Karolinum, 1996.  
  • GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha : Argo, 2013.