Městské právo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Práva městská království českého - titulní list, Jiří Melantrich z Aventina, 1579

Městské právo je pojem, který označuje soubor práv, která vymezují vztah středověkého města k panovníkovi, resp. vrchnosti a vzájemné vztahy členů této komunity. Konkrétně se tato práva nejčastěji týkala správního zřízení města, možností trestních a procesních pravomocí a osobních svobod obyvatel. Pouze město, které vlastnilo toto městské právo, mohlo být považováno za institucionální, přestože i jiné významné lokality s centrálními funkcemi mohly ve středověku plnit některé funkce spojované obvykle s městem (např. centrum obchodu, správní, právní nebo kulturní funkce apod.)

Právní okruhy městských práv[editovat | editovat zdroj]

V německé říši se vytvořily tyto právní okruhy:[1]

  1. kolínský – porýnská města
  2. frankfurtský – franská města
  3. soestský – westfálská města
  4. lübecký
  5. magdeburský
  6. bavorský s mateřskými městy Norimberk, Řezno, Enže a Vídeň

Městské právo v českých zemích[editovat | editovat zdroj]

Na území českého přemyslovského státu ve 13. století přišlo městské právo z německého prostředí a v rámci historického bádání tedy odpadá otázka formování městského práva a jeho vztah k raně středověkým útvarům městského či předměstského charakteru. Pro rozšiřování městských práv je typické vytváření okruhů jednotlivých právních souborů, tj. nově zakládané město přejímalo již hotový soubor práv jiného města a netvořilo si vlastní. Tyto okruhy byly ovlivněné i geograficky a na území českého státu se městské právo šířilo především ze Saska a Slezska (severoněmecký právní okruh) a také z jihovýchodu, z Bavorska a Rakouska (jihoněmecký právní okruh). Některá západočeská města v čele s Chebem např. převzala městské právo města Norimberka. Výjimečně je prokázáno ovlivnění městského práva města Hodonína uherským okruhem Stoličného Bělehradu, pravděpodobně pod vlivem královny Konstancie, která při lokaci Hodonína hrála důležitou roli. Vedle těchto okruhů německých práv se odvíjely i menší okruhy měst, které převzaly městská práva jiného českého města, ale i pro ta jako základ sloužila práva německá.

Pokud město přijalo městské právo jiného města, bylo pak na ně po právní stránce vázáno a soud mateřského města pro ně sloužil jako vrchní instance, ke kterému směřovala odvolání a žádosti o naučení. Takto fungovala praxe až do vlády Václava IV., který v roce 1387 zakázal městským soudům odvolávat se do zahraničí. I předtím se ovšem mnohá města založená na magdeburském právu neodvolávala do vzdáleného Magdeburgu, ale do Litoměřic nebo do Olomouce. Pro jihoněmecký právní okruh se staly odvolacími centry Staré Město pražské a Brno.

I když města přijala městské právo jiného města, docházelo postupem času k úpravám a doplnění, resp. k přikloněním se v některých prvcích právu jiného okruhu. Docházelo i v případě potřeby k vlastnímu dotváření práva a výjimečně i k přestoupení k jinému městskému právu (např. Kolín).

Právní okruhy na území českého středověkého státu[editovat | editovat zdroj]

Obvyklé součásti městských práv v českých zemích[editovat | editovat zdroj]

Za jeden z hlavních znaků institucionálního středověkého města je obecně chápáno právo na městský soud (ius iudicii), který i zaručoval dodržování všech ostatních práv a svobod. Obvyklou součástí souboru městského práva bylo i tzv. trhové právo, které ovšem nebylo jednoznačně spojené s městským statusem, protože právo nekrálovského trhu (ius fori, ius forense) již od 12. století získávala i jiná místa s centrálními funkcemi, tzv. villae forenses (trhové osady). Obyvatelé města pak získali právo (ius civile), které je ustanovovalo plnoprávnými měšťany.

Působnost městského práva[editovat | editovat zdroj]

Městské právo obvykle platilo v obvodu městských hradeb, ale mohlo se také vztahovat na předměstí a blízké vsi, aniž by jejich obyvatelé získali postavení měšťanů (tzv. mílové právo). Městskému právu podléhali všichni obyvatelé města, pokud nespadali pod jinou vrchnost církevní či světskou a to i v případech, že sídlili ve městě samotném. Osobních svobod pak nabývali nejen měšťané, ale všichni, kdo v městě dlouhodobě pobývali.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Městské právo. In Ottův slovník naučný, Praha : J. Otto, 1901, sv. 17, str. 174 (dostupné on-line)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]