Konvent o budoucnosti Evropy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku konvent.

Konvent o budoucnosti Evropy měl za úkol vypracovat návrh lepšího rozdělení kompetencí v Evropské unii, zlepšení demokracie, transparentnosti a efektivity s výhledem na evropskou ústavu. Svolán byl Deklarací o budoucnosti Evropské unie - Laekenskou deklarací (podle místa zasedání, belgického Laekenu poblíž Bruselu) na zasedání Evropské rady v prosinci 2001. Zasedal od 28. února 2002 do 20. července 2003 (ještě před rozšířením EU v květnu 2004 o deset členů), za účasti všech členských, ale i kandidátských zemí, jakož i Bulharska, Rumunska a Turecka. Tyto státy byly reprezentovány 26 členy národních parlamentů a 13 členy jejich vlád.

S výjimkou prezidentství mohl mít každý člen Konventu své zástupce, kteří mohli být kdykoliv přítomni v příslušných jednacích prostorách, ale mohli promlouvat pouze pokud jejich plnoprávný člen nebyl přítomen. Povolena byla i účast vybraným pozorovatelům. Dále se Konventu zúčastnili zástupci Evropské komise a Evropského parlamentu.

Impulzy ke svolání konventu[editovat | editovat zdroj]

Impulsem ke svolání konventu bylo nejen přijetí nových států, ale samotná EU – poukaz na ztrátu důvěry občanů (volby do Evropského parlamentu 1999 měly účast v celé EU pod 50 %), netransparentnost, demokratický deficit atd. Konvent tedy mohl vzniknout i jako reakce na neschopnost mezivládní konference řešit tyto problémy.

Start diskuze:

  • projev německého ministra zahraničí Fischera (2000) – transformovat EU na Evropskou federaci
  • projev Chiraca (2000) – Nice byla počátkem transformace, na jejímž konci by měla být nová Unie a reformované smlouvy; možnost svolání konventu
  • projev Blaira (2000) – silné evropské instituce, pomohou EU stát se supervelmocí
  • projev finského premiéra Liponena (2000) – podpora konstitucionálního procesu EU

Smlouva z Nice vymezila tři fáze řešení problému

  • zahájení debaty
  • přijetí opatření, která budou specifikována Radou v Laekenu
  • svolání mezivládní konference

V letech 1999 – 2000 probíhal první evropský konvent (pod vedením Romana Herzoga), který dal vzniknout Chartě základních práv Evropské unie. Toto představovalo pozitivní zkušenost a další konvent mohl být přirozená reakce.

Vymezení konventu[editovat | editovat zdroj]

Konvent byl vymezen Deklarací o budoucnosti Evropské unie:

  • konvent bude zasedat maximálně jeden rok; poté proběhne mezivládní konference
  • složení konventu (vymezeny pouze principy, konkrétní bylo již na vůli předsednictva)
  • kandidátské země budou mít právo na stejné zastoupení jako staří členové, ale nebudou moci zabránit konsenzu (zástupci kandidátských zemí nebyli přímo zmíněni ve formálních strukturách konventu)
  • vymezení úkolů konventu
    • „lepší rozdělení a vymezení kompetencí v EU“
    • „zjednodušení unijních nástrojů“
    • „více demokracie, transparentnosti a efektivnosti“
    • „směrem k ústavě pro evropské občany“

Členové konventu[editovat | editovat zdroj]

Konvent vedli Valéry Giscard d'Estaing jako jeho prezident a, jako viceprezidenti, bývalý italský premiér Guliano Amato a bývalý belgický premiér Jean-Luc Dehaene. Giscard d'Estaing dále předsedal významnému Prezídiu Konventu, které stanovilo program, provádělo závěry a ustanovovalo pracovní skupiny Konventu.

Čeští členové Konventu:

Stanovení strategie[editovat | editovat zdroj]

Předseda konventu Giscard určil strukturu, metody i výstup konventu. Byly vymezeny tři fáze postupu:

  • naslouchací (dotazník, co Evropané očekávají; tohle bylo v souladu s původním zadáním konventu)
  • analýzy a zprávy
  • formulace doporučení (Giscard požadoval jednotný dokument)

Třetí fáze byla potenciálně nejkonfliktnější. To vedlo k jejímu odsouvání a nedostatku času – konventisté neměli možnost vstřebat návrhy na změny nebo je významně ovlivnit.

Předseda jako hlavní úkol konventu určil reformu evropských institucí namísto samotné diskuze o budoucnosti EU. Tím se vlastně odchýlil od původního záměru Rady, která očekávala poradní charakter konventu a následnou možnost volby mezi více možnostmi. Podle Pitrové tak výstup nezohlednil více proudů a pouze rozdělil konvent na linii většiny (pro ústavu) a menšiny (proti ústavě). Původních proudů přitom byla řada.

Spor o postavení kandidátských zemí na konventu[editovat | editovat zdroj]

Předsednictvo obdrželo žádost, aby řešilo nedostatečné zastoupení kandidátských zemí. Předsedající Belgie to chtěla vyřešit obsazením postů z parlamentů novými zeměmi, ale výzva k jejich obsazení dorazila jen starým členům. Dále byla podána stížnost na nestejné postavení zástupců Evropského parlamentu a vnitrostátních parlamentů, které neměly dostatečné technické zázemí. Nakonec kandidátské země zformulovaly požadavky:

  • jeden nebo dva reprezentanti v předsednictvu konventu
  • stejné jazykové možnosti jako reprezentanti členských států
  • zisk postu v sekretariátu

Tyto požadavky byly předsednictvím zamítnuty, následně bylo kandidátským zemím přiznáno:

  • post hosta v předsednictvu
  • dokumenty zpřístupněny v jejich jezyce
  • na jednáních možnost tlumočení do oficiálního jazyka EU

Jednací řád a komunikace v konventu[editovat | editovat zdroj]

Jednací řád byl v podstatě výčtem základních principů komunikace. První verze znamenala přímou kontrolu předsednictva nad celým procesem jednání ve všech fázích. Tato verze byla podrobena kritice a vznikla verze nová. Zasedání bylo vedeno předsedou či místopředsedy. Kandidátské státy zde představovaly strany, které se „plně účastní práce a rokování konventu“, přičemž doporučení konvent přijímá konsenzem, „bez toho, že by byly kandidátské státy schopné mu zabránit.“ Konventisté mohli komunikovat výhradně přes sekretariát.

Výsledek jednání konventu[editovat | editovat zdroj]

Konečný Návrh smlouvy o Ústavě pro Evropu byl předložen Mezivládní konferenci EU v červenci 2003.

Evropský konvent byl po ukončení práce na ústavě EU rozpuštěn. V evropské politické diskusi se objevily názory, že by se Konvent, v té či oné formě, měl stát institucí trvalou a zejména podřízen suverenitě občanů EU, včetně práva na iniciativu a referendum ve věcech ústavy a zákonů EU (inspirací jsou politická práva Švýcarska). Zároveň se však z konventu stal zajímavý příklad unijní spolupráce i co do otázky řešení demokratického deficitu v Unii: Jeho předseda vytvořil z konventu ústavodárné shromáždění, přičemž v tomto momentu již bylo oslabené postavení kandidátských států důležitým problémem. Předsednictvo uplatňovalo centralizované vedení a mělo kontrolu nad informačními toky. Výsledný text byl nakonec přijat konsenzem reprezentantů, z nichž 37 % zastávalo nerovné postavení.


Podpis
Platnost
Smlouvy
1948
1948
Brusel
1951
1952
Pařížská
1954
1955
Paříž. doh.
1957
1958
Římské
1965
1967
Slučovací
1986
1987
JEA
1992
1993
Maastrichtská
1997
1999
Amsterodamská
2001
2003
Niceská
2007
2009
Lisabonská
Pix.gif Pix.gif Pix.gif Pix.gif Pix.gif Pix.gif Pix.gif Pix.gif
                   
Evropská společenství Tři pilíře Evropské unie
Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom)
Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) Smlouva vypršela v roce 2002 Evropská unie (EU)
    Evropské hospodářské společenství (EHS) Evropské společenství
      Spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí (SVV)
  Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech
Evropská politická spolupráce (EPS) Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP)
Bruselský pakt Západoevropská unie (ZEU)    
                   

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Pitrová, Markéta. Kandidátské země na Konventu o budoucnosti EU. In Fajmon, H. (ed.): Cesta české republiky do Evropské unie. 2004. vyd. Brno: CDK, 2004. od s. 123 - 135, 13s. ISBN 80-7325-045-4.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]