Demokratický deficit
Pojem demokratický deficit označuje nedostatečnou míru demokracie – nejen v totalitních režimech nebo státech s ještě nedostatečně vyvinutou demokracií, ale i v mezinárodních organizacích, do kterých jsou zástupci jednotlivých členů pouze jmenováni vládou nebo parlamentem členských zemí a/nebo v nich nemají dostatečné pravomoci.
Podle toho, kdo tento pojem používá, se jedná buď o nedostatek demokratických práv volených nebo jmenovaných, reprezentantů nebo jednotlivců (z hlediska zastánců tzv. přímé demokracie).
Demokratický deficit se stal evropským pojmem v rámci Laekenské deklarace, která určila cíle Konventu. Jedním z hlavních cílů bylo zvýšit legitimitu Evropské unie, odstranit demokratický deficit. Podle kritiků výsledků i podmínek práce Konventu se tento záměr nezdařil.
[editovat] Související články
- Laekenská deklarace
- Konvent o budoucnosti Evropy
- Návrh smlouvy o Ústavě pro Evropu
- Smlouva o Ústavě pro Evropu
Demokratický deficit je pojem odvolávající se na názor, že Evropská unie je v důsledku složitých metod rozhodování, které používá, vzdálena běžnému občanovi a postrádá tak nutnou demokratičnost. Mezi občany převládá názor, že institucionálnímu schématu Společenství dominuje instituce, která kombinuje legislativní a exekutivní formy vlády (Rada), a instituce, která postrádá demokratickou legitimitu (Komise – přestože jsou její členové jmenováni vládami členských států a musí být ve funkci potvrzeni Evropským parlamentem a přestože je Komise kolektivně zodpovědná Parlamentu).
Během roku 2000 došlo k zahájení dvojí širší iniciativy, jejímž cílem bylo přiblížení Evropy jejím občanům. Za prvé, po zasedání Evropské rady v Nice v prosinci 2000 začala rozsáhlá veřejná debata o budoucnosti Unie, a za druhé bylo Evropskou radou na jejím zasedání v Laekenu rozhodnuto svolat Evropský konvent, který měl mimo jiné prozkoumat různé aspekty demokratické legitimity Unie a jejích institucí. Výsledkem činnosti Konventu se stalo předložení návrhu Smlouvy o založení Ústavy pro Evropu, na jehož konečném znění se shodli nejvyšší představitelé členských států v červnu 2004. Při ratifikačním procesu dostávají velký prostor občané, kteří o osudech ústavní smlouvy v několika státech rozhodují v referendu.
