Moravština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Moravská a slezská nářečí na území Moravy a Slezska (historická hranice mezi Moravou a Slezskem není na mapě vyznačena)

Moravština, též moravský jazyk, je označení podoby češtiny, užívané na Moravě. Fakticky však jednotný moravský jazyk ani jednotné moravské nářečí neexistuje, moravské území je poměrně značně nářečně rozrůzněné, podstatně rozrůzněnější než území Čech,[1][2] a to především na středomoravská, východomoravská a lašská nářečí. Moravská podoba češtiny však byla rodilými mluvčími chápána od spisovné češtiny za natolik odlišnou, že musela být překonána výukou, aby pak její uživatel byl považován za Čecha/Češku.[3]

Od konce 20. století se objevují snahy některých moravistů o vytvoření zvláštního moravského spisovného jazyka z moravských nářečí.[4]

I poté, co se v roce 1991 dosavadní jednotná česká národnost rozložila na českou, moravskou a slezskou, respondenti hlásící se ke zvláštní moravské národnosti uváděli jako svůj mateřský jazyk češtinu.[5] K příležitosti sčítání lidu v roce 2011 však vydal Český statistický úřad prohlášení, že bude moravský jazyk sčítán jako plnohodnotný údaj s vlastním číselným kódem odděleně od jazyka českého.[6] Při tomto sčítání lidu v roce 2011 uvedlo moravštinu jako mateřský jazyk 108 469 respondentů.[7] Z tohoto počtu je moravština pro 62 908 osob jediným mateřským jazykem, zbylých 45 561 osob považuje za svůj mateřský jazyk jak moravštinu, tak češtinu.[7]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Obyvatelstvo moravské a moravská nářečí v roce 1878

Označení jazyka na Moravě jako moravského se objevuje ve 14. století a souvisí s tím, že se slovanští (i germánští) obyvatelé Moravy považovali především za Moravany. V tomto smyslu se pojem „moravský jazyk“ někdy užíval vedle označení „český jazyk“ i v dalších stoletích až do novověku a přežíval až do 19. století.[zdroj?]

Při sčítáních lidu v druhé polovině 19. století, kdy se poprvé začala na území dnešního Česka zjišťovat národnost obyvatelstva, se národnost v Předlitavsku určovala podle tzv. obcovacího jazyka (Umgangssprache), kterým musel být jeden ze stanovených devíti jazyků:[8]

  1. němčina
  2. čeština (v něm. originále böhmisch, tj. jazyk Čech)-moravština-slovenština
  3. polština
  4. rusínština
  5. slovinština
  6. srbochorvatština
  7. italština
  8. rumunština
  9. maďarština

Respondenti, kteří v letech 1880 a 1890 uvedli v Předlitavsku jako svou obcovací řeč češtinu-moravštinu-slovenštinu jsou v současnosti uváděni z národnostního hlediska zjednodušeně jako "Češi".[9][10]

Z české strany byla uvedená sčítání lidu považována za zmanipulovaná. Podle dobových zpráv např. němečtí sčítací komisaři v Liberci odmítali místním Čechům zapisovat češtinu jako obcovací řeč, protože s místními německými úřady jednají německy. Obdobně v Mošnově německý sčítací komisař Josef Wank v dotaznících škrtal češtinu a nahrazoval ji moravštinou s tím, že „Češi žijí v Čechách a Moravci na Moravě.[11]

V průběhu 19. století byla slovanská veřejnost rozvířena činností vzdělanců, která byla nepřesně zvána „moravský jazykový separatismus“. Iniciátoři tohoto úsilí byli rodáci z Čech, přišlí na Moravu, jimž se zalíbila tamní nářečí a kteří se rozhodli jejich prvky vnést do spisovné češtiny. K hlavním osobnostem tohoto hnutí patřili František Dobromysl Trnka, František Cyril Kampelík a Vincenc Pavel Žák. Nesnažili se tedy o vytvoření nového jazyka, ale přesto se proti jejich činnosti postavil František Palacký, po jehož intervenci zásahy do češtiny ustaly.

Obyvatelstvo Hlučínska („Prajzska“, do konce první světové války součásti Pruského Slezska) si po rozdělení Slezska zejména díky katolickému duchovenstvu uchovalo svůj původní jazyk „moravštinu“, jak svou řeč Hlučíňané nazývali, jako běžný hovorový jazyk (silně však promíšený germanismy).[12]

I poté, co se v roce 1991 dosavadní jednotná česká národnost rozložila na českou, moravskou a slezskou, respondenti hlásící se ke zvláštní moravské národnosti uváděli jako svůj mateřský jazyk češtinu.[5] K příležitosti sčítání lidu v roce 2011 vydal Český statistický úřad prohlášení, že bude moravský jazyk sčítán jako plnohodnotný údaj s vlastním číselným kódem odděleně od jazyka českého.[6]

Moravština jako nově tvořený jazyk[editovat | editovat zdroj]

Od konce 20. století se objevují snahy některých moravistů o vytvoření zvláštního moravského spisovného jazyka z moravských nářečí. Mluvnice tohoto jazyka se má nazývat „moravopis“. Tento projekt je jazykovědci z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně vnímán jako kontroverzní a politicky podbarvený.[4] Někteří moravisté totiž tvrdí, že Morava se dočká nezávislosti jedině tehdy, když bude stát na národním principu,[13] a proto je nutné vytvořit moravský jazyk jako nejdůležitější znak národa.

Ukázka návrhu spisovné moravštiny podle o.s. ÚJM[14]
spisovná moravština spisovná čeština
naša naše
tvoja tvoje
mět mít
básníř básník
rúže růže

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Mapka českých nářečí
  2. http://www.osu.cz/fpd/kcd/dokumenty/cestinapositi/igstema1.htm ÚTVARY ČESKÉHO NÁRODNÍHO JAZYKA, Pavlína Kuldanová, 3. kapitola
  3. PAVLÁSEK, Michal. Promýšlet Veliké Srediště. Etnologická brikoláž sociokulturních aspektů života krajanů v jižním Banátu [online]. 2013 [cit. 2014-01-09]. Disertační práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Miroslav Válka. Dostupné z: <http://is.muni.cz/th/110312/ff_d/>; str. 199
  4. a b Moravané tvoří spisovnou moravštinu
  5. a b Český statistický úřad: Základní informace o vývoji obyvatelstva, domácností, domů a bytů, část 5. Národnost a mateřský jazyk
  6. a b POSPÍŠILOVÁ, Dagmar. Stanovisko ČSÚ k moravskému jazyku a národnosti [online]. Brno: 2011-02-26, [cit. 2011-03-26]. Dostupné online.  
  7. a b Obyvatelstvo podle věku, mateřského jazyka a pohlaví
  8. Šlonzaci a volkslista
  9. Rozdělení národností Rakouska podle obcovací řeči (obrázek)
  10. Gabriela Šamanová: Národnost ve sčítání lidu v českých zemích (pdf)
  11. Sčítání na Těšínsku ukončil krvavý střet Poláků s Čechy (Týden)
  12. Milan Myška:Historie Hlučínska
  13. http://www.moravane.cz/prohlaseni.php
  14. Ústav jazyka moravského, o.s.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BLÁHA, Ondřej. Moravský jazykový separatismus: zdroje, cíle, slovanský kontext. In Studia Moravica. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis Facultas Philosophica - Moravica. Olomouc : UP v Olomouci, 2005. ISSN 1801-7061. Svazek III., s. 293–299.
  • STICH, Alexandr. O spisovné moravštině a jiných „malých“ jazycích. Naše řeč. listopad 2000, roč. 83, čís. 5, s. 260–264. ISSN 0027-8203.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]