La Plata

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
La Plata
Ciudad de La Plata
La Plata montage.png
La Plata – znak
znak
poloha
zeměpisné souřadnice:
nadmořská výška: 26 m n. m.
stát: Argentina Argentina
provincie: Buenos Aires
La Plata
Red pog.png
La Plata
rozloha a obyvatelstvo
rozloha: 203 km²
počet obyvatel: 563 943 (2001)
hustota zalidnění: 617,1 obyv. / km²
správa
starosta: Pablo Bruera
oficiální web: http://www.laplata.gov.ar

La Plata (česky: stříbro) je hlavní město provincie Buenos Aires a okresu (partido) La PlataArgentině. O jeho povýšení na hlavní město provincie bylo rozhodnuto poté, co bylo Buenos Aires roku 1880 vyhlášeno federálním distriktem. Podle sčítání lidu z roku 2001 žilo v La Platě 574 369 obyvatel, zatímco v její metropolitní oblasti 694 253 obyvatel.

Město bylo oficiálně založeno 19. listopadu 1882 guvernérem Dardo Rochou a jeho výstavba byla celá zachycena na fotografiích Tomáse Bradleyho Suttona.[1] V letech 1952 až 1955 byla La Platě přejmenována na město Evy Perónové (španělsky: Ciudad Eva Perón).

Dějiny a popis[editovat | editovat zdroj]

Guvernér Dardo Rocha (1838-1921), zakladatel města.

Guvernér Rocha se rozhodl založit nové město, které mělo pojmout instituce provinční vlády a zamýšlené univerzity. Plán města navrhl městský architekt Pedro Benoit na základě racionalistické koncepce městských center. La Plata má tvar čtverce s centrálním parkem a dvěma hlavními diagonálními ulicemi, a to severojižní a východozápadní (mimo to se ve městě nachází řada menších diagonál). Tento koncept je použit podobným způsobem v dílčích částech města vždy šest bloků na délku a šest bloků na šířku. Každých šest bloků se nachází malý park či náměstí. Mimo diagonální ulice jsou všechny ulice obdélníkovými sítěmi a jsou číslovány postupně. Proto je La Plata někdy označována jako „město úhlopříček (diagonál)“ (v originále la ciudad de las diagonales). Jinou přezdívkou je „město tilií (lip)“ (v originále la ciudad de los tilos), a to kvůli velkému počtu lip vysázených podél ulic a náměstí.

O městu samotném a jeho budovách se říká, že mají silnou zednářskou symboliku. Mělo by tomu být proto, že jak Rocha, tak Benoit byli oba svobodní zednáři.

Návrh na vzhled vládních budov byl vybrán v mezinárodní architektonické soutěži. Guvernérský palác tak navrhli Italové, radnici Němci atp. Elektrické osvětlení ulic bylo instalováno v roce 1884 a bylo první svého druhu v Latinské Americe.

Katedrála La Plata vybudovaná v neogotickém stylu je největším kostelem v Argentině.

Curutchetův dům je jednou ze dvou budov navržených Le Corbusierem na americkém kontinentu. Ve městě se rovněž nachází Teatro Argentino de La Plata, které je druhou nejvýznamnější argentinskou operní scénou po Teatro Colón v Buenos Aires.

Ve městě sídlí Národní univerzita La Plata, postavená v roce 1897 a znárodněná o osm let později. Je známá pro svou observatoř a muzeum přírodní historie. Na zdejší univerzitě vystudoval fyziku například Ernesto Sábato, který přednášel na Sorbonně a MIT a posléze se stal známým argentinským spisovatelem. Mezi další významné absolventy patří například kardiochirurg René Favaloro. V době krátce po svém založení univerzita přitahovala intelektuály ze španělsky mluvících zemí, jako je třeba dominikánský literát Pedro Henríquez Ureña.

Za vlády prezidenta Alveara (1922–1928) založil prezident státní ropné společnosti Yacimientos Petrolíferos Fiscales Enrique Mosconi v La Platě lihovar, který byl v té době desátým největším na světě.[2] V roce 1952 bylo město přejmenováno na počest argentinské první dámy Evy Perónové, ale o tři roky později byl název změněn na původní.

Ve městě sídlí dva fotbalové týmy hrající v první divizi, a to Estudiantes de La Plata a Club de Gimnasia y Esgrima La Plata.

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie La Plata ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku La Plata na anglické Wikipedii.

  1. Curiosidades [online]. La Plata la Ciudad Mágica, [cit. 2010-07-23]. Dostupné online. (španělsky) 
  2. PIGNA, Felipe. Los mitos de la historia argentina. 3. vyd. [s.l.] : Planeta Historia y Sociedad, 2006. ISBN 950-49-1544-2. S. 153. (španělsky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]