Dějiny Argentiny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Argentina je druhá největší země jihoamerického kontinentu a je zároveň druhým nejstarším demokratickým státem na jeho území: 9. července 1816 vyhlásily Sjednocené provincie La Platy nezávislost a odtrhly se od Španělska.

Stopy po nejstarším osídlení Argentiny byly objeveny na severozápadě země: nálezy na tomto území pocházejí z období okolo roku 10 000 před Kr. Jiná stará osídlení se nacházejí na jihu země, v Ohňové zemi a v Patagonii.

Prvním Evropanem, který prozkoumal pobřeží Argentiny, byl španělský námořník Juan Diaz de Solís, který padl v boji s Indiány u ústí řeky La Plata. První pokusy proniknout z pobřeží do vnitrozemí selhaly stejně jako pokusy o vybudování města Buenos Aires v roce 1536 – o čtyři roky později město dobyli domorodci.

Španělská kolonizace[editovat | editovat zdroj]

Buenos Aires (1536)

Znovuzaložením města Buenos Aires v roce 1580 začala úspěšná fáze španělské kolonizace. Hospodářský rozvoj Argentiny však nebyl nijak prudký: z Buenos Aires do Španělska směly ročně vyplout jen dvě lodě. Až po založení místokrálovství Río de la Plata v roce 1776, které mimo Argentiny zabíralo i území dnešních států Paraguay, Uruguay a Bolívie, a po zrušení obchodních omezení o dva roky později došlo k rozmachu obchodu, na kterém vydělalo především hlavní město Buenos Aires. Po nevydařené invazi britských jednotek v letech 18061807 vyvrcholilo hnutí za nezávislost otevřeným povstáním proti Španělsku, oslabenému vnitřními rozpory (1810).

Boj za nezávislost[editovat | editovat zdroj]

Španělský místokrál byl 25. května 1810 sesazen, v Buenos Aires byla zvolena městská rada (cabildo abierto) a vytvořila se Junta Gubernative Nacional Provisional de Rio de la Plata, jejímž úkolem bylo vést národní povstání. V průběhu bojů za nezávislost se odtrhly dnešní Paraguay (1811), Uruguay (18141828) a Bolívie (1825) a vytvořily nezávislé státy. Generál José de San Martín seskupil silnou armádu, které se podařilo vyhnat Španěly. Na kongresu v Tucumánu 9. července 1816 byla vyhlášena nezávislost Argentiny.

Vnitřní rozpory a konsolidace[editovat | editovat zdroj]

Hipólito Yrigoyen

Bezprostředně po vyhlášení nezávislosti vypukla v zemi občanská válka. V boji o budoucnost nového státu se střetli centralisté a federalisté. Zatímco obchodníci a velkoburžoazie v hlavním městě požadovali silnou ústřední vládu v Buenos Aires, velkostatkáři a latifundisté podporovali federální uspořádání se silnými provinčními vládami. Federalisté získali v roce 1825 převahu, ale nepokoje a spory skončily až v roce 1880. Tehdy též došlo k osídlení Patagonie.

Na základě ústavy z roku 1853 má Argentina federativní parlamentní systém, prezidenta s exekutivní mocí, kterého volí jednou za čtyři roky grémium zvolené v jednotlivých provinciích. Zákonodárná moc náleží dvoukomorovému Národnímu kongresu složenému ze senátu a poslanecké sněmovny.

Ve druhé polovině 19. století zesílil proud evropských přistěhovalců. Díky tomuto přílivu obyvatel a taktéž díky výstavbě železnic (od roku 1856) se podařilo kolonizovat i jih Argentiny. Vedle chovu dobytka se významným národohospodářským odvětvím stalo i pěstování obilí. Ve 20. letech 20. století, za vlády prezidenta Hipólita Yrigoyena (19161922 a 19281930) došlo k rychlému hospodářskému rozmachu Argentiny, který byl nakrátko přerušen hospodářskou krizí, která však v Argentině nebyla tak tíživá, protože export masa a obilí napomohl zemi udržet se na světových trzích. I přesto však hospodářské těžkosti vedly k politické destabilizaci. Všechny pokusy o vytvoření stabilní civilní vlády však až do roku 1943, kdy převzala moc v Argentině armáda, ztroskotávaly.

Perónova éra[editovat | editovat zdroj]

Prezident Juan Perón

Juan Domingo Perón vyhrál v roce 1946 se svou novou stranou Partido Laborista prezidentské volby. Jeho politika tzv. justicialismu zlepšila prostřednictvím rozsáhlých sociálních programů a zvyšování mezd situaci dělníků. Perón chtěl urychlit industrializaci pomocí pětiletých plánů, program rozvoje však příliš zatížil argentinskou ekonomiku a země se ocitla v těžké hospodářské krizi. Konflikt s katolickou církví ohledně plánované liberalizace rozvodů se stal záminkou k vojenskému puči, po kterém musel Perón, který za svou popularitu vděčil i své ženě Evitě, odejít 19. září 1955 do exilu.

Vojenskou vládu vystřídal v roce 1958 prezident Arturo Frondizi, ale ani on, ani jeho nástupci José María Guido (19621963) a Arturo Illia (19631966) nebyli schopní situaci v zemi stabilizovat.

K dalšímu vojenskému převratu došlo 28. června 1966 a argentinský parlament byl rozpuštěn. Další, třetí junta se ujala moci 23. března 1971. Její velitel, generál Alejandro Lanusse, však povolil politické strany. Prezidentem byl ve volbách 25. května 1973 zvolen levicový peronista Héctor Cámpora, jehož stoupenci se stali 20. června cílem Ezeizského masakru, což prohloubilo napětí mezi levicovými a pravicovými stoupenci Peróna. 12. října se ujal úřadu opět Juan Perón, který se mezitím vrátil z exilu. Když Perón 1. července 1974 zemřel, ujala se vlády v Argentině jeho třetí žena Isabela, která byla sesazena armádou 24. března 1976.

Vláda v rukou armády[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Špinavá válka.

Argentinským prezidentem se 29. března 1976 stal vůdce vojenské junty generál Jorge Rafael Videla, kterému se sice podařilo snížit míru inflace a zvýšit export, ale neuspěl ve snaze prorazit mezinárodní izolaci země, vyvolanou pronásledováním politické opozice, které mělo na za následek tisíce životů. Vedení země převzal proto 30. března 1981 generál Roberto Eduardo Viola a po něm v prosinci generálporučík Leopoldo Galtieri.

Vláda vojenské junty se přes veškeré snahy potýkala se špatnou vnitropolitickou i ekonomickou situací a aby vláda odvrátila pozornost obyvatel od vnitřních problémů a upevnila si své postavení, zahájila válku o Falklandy, Argentinci nazývané Malvíny, které si Argentina dlouhodobě nárokuje. Vláda se především domnívala, že to bude rychlé vítězství (neočekávali výraznější reakci ze strany Británie pro toto malé a od Británie značně odlehlé území), které jí pomůže snadno si upevnit svoji pozici v zemi. Margaret Thatcherová však na útok Argentiny zareagovala nekompromisním (a dosud poměrně kontrovezním) protiútokem, který pohřbil myšlenku rychlého a snadného vítězství Argentiny. Porážka v této krátké válce s Velkou Británií o falklandské souostroví v dubnu 1982 přivodila Galtieriho pád. Na jeho místo nastoupil exgenerál Reynaldo Bignone ale ten již nedokázal zabránit pádu vojenské junty.

Návrat k demokracii[editovat | editovat zdroj]

Kongresová budova v Buenos Aires

V prvních prezidentských volbách po osmi letech vojenské diktatury se 31. října 1983 prosadil kandidát sociálně demokraticky orientované Radikální občanské unie Raúl Alfonsín, který si stanovil za cíl oživení hospodářství a uskutečnění sociální reformy. Nepodařilo se mu však – pro odpor armády – uskutečnit další záměr: povolat k zodpovědnosti všechny, kteří za vojenské vlády zaváděli represivní a teroristická opatření. Další pokus o vojenský puč se už nepodařil a v Argentině se prosadila demokracie. V letech 19891999 byl prezidentem Carlos Menem (opět zvolený i v roce 1995), který usiloval o postupnou privatizaci státního sektoru. V únoru 1990 byly obnoveny diplomatické styky s Velkou Británií, přerušené v roce 1982 (Válka o Falklandy).

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Dejiny Argentíny na slovenské Wikipedii.