Františka Plamínková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Františka Plamínková
Pro nápovědu klikněte

Ve funkci:
1925 – 1939

Narození 5. února 1875
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 30. června 1942 (ve věku 67 let)
Praha
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Politický subjekt nár. soc.
Commons Kategorie Františka Plamínková

Františka Plamínková (5. února 1875 Praha30. června 1942 Praha Kobyliská střelnice[1]) byla česká politička, novinářka a bojovnice za práva žen.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska u sídla Senátu v Praze
Pamětní deska na pražském Staroměstském náměstí

Narodila se v rodině obuvníka jako nejmladší ze tří dcer. Vystudovala obecnou a měšťanskou školu a Státní učitelský ústav v Praze. Učitelství se začala věnovat roku 1894Táboře, krátce působila v Soběslavi a od roku 1895 učila v Praze.

Byla aktivní v ženském hnutí. Jejím přítelkyním imponoval její zjev, temperament a hluboké všeobecné, filozofické i právnické znalosti, které si osvojila převážně samostudiem. Byla rovněž výbornou řečnicí, pohotovou, vtipnou a vždy výborně argumentačně připravenou. Bojovala za zrušení celibátu učitelek, volební právo žen a rovnoprávnost žen a mužů v rodině a ve společnosti. Byla členkou a zakladatelkou Ženského klubu českého (založen 1903), Výboru pro volební právo žen a jiných sociálních a humanitárních spolků. Zúčastnila se mezinárodního kongresu Aliance pro volební právo žen, který se konal roku 1908Amsterdamu.   Téhož roku spolupracovala s Albínou Honzákovou na tvorbě hesla Ženská emancipace(feminismus) pro Ottův slovník naučný, kde napsala druhou část. Byla to také Plamínková, která objevila, že volební řád z roku 1861 nevylučuje ženy z pasivního volebního práva do zemského sněmu. V roce 1908, 1909 a 1912 proto usilovala o zvolení ženy za poslankyni, což se jí v případě Boženy Vikové-Kunětické v roce 1912 podařilo. V letech 1908 až 1916 vedla v Časopise učitelek rubriku Feminismus. V roce 1918 vstoupila do Československé strany socialistické (pozdější národní socialisté) a roku 1919 byla za ni zvolena v obecních volbách do Zastupitelstva a Rady hlavního města Prahy. V roce 1923 založila Ženskou národní radu a byla její předsedkyní až do roku 1942. Ženská národní rada byla československou pobočkou Mezinárodní rady žen (International Council of Women), jejíž místopředsedkyní se v roce 1925 Plamínková stala.[2]

Počátkem 20. let byla v rámci strany představitelkou levicového křídla, které se pokoušel ovlivnit Bohuslav Vrbenský a jeho skupina. Na rozdíl od něj ale stranu neopustila a zastávala v ní významné funkce. V roce 1930 byla členkou programové komise národních socialistů.[3] V parlamentních volbách v roce 1925 získala senátorské křeslo v Národním shromáždění ČSR. Mandát obhájila v parlamentních volbách v roce 1929 a parlamentních volbách v roce 1935. Albína Honzáková, profesorka Minervy, však ve svých nevydaných Pamětech vzpomínala: "A když se ustavil 1. parlament, nebyla v něm velká dobyvatelka práva žen, jeden z největších politických hlasů čsl. lidu, zvolena. Nebyla ani v 2. parlamentu. Až ve 3. parlamentu se ocitla v senátu, zatím co měla být ministrem.... Stala se nejen historická křivda člověku schopnému a svědomitému, že mu nebyla dána příležitost se uplatnit. Jisté je, že Plamínková byla tvrdá, zásadová, neústupná, nenáviděla konjunkturálnost, a tak se stávala některým lidem nepohodlnou, nežádoucí, na škodu věci." V senátu setrvala do jeho zrušení roku 1939, přičemž během druhé republiky na rozdíl od většiny stranických kolegů nepřestoupila do nově zřízené Strany národní jednoty ani do Národní strany práce a zůstala nezařazenou senátorkou.[4][5][6]

V senátu hájila rovnoprávnost žen a mužů. Připomínkovala návrhy na úpravu rodinného práva v nově připravovaném občanském zákoníku, .za Ženskou národní radu se vyjadřovala k novým zákonům a vyhláškám, zasloužila se o vybudování Ženských domovů v Praze na Smíchově a Ženského klubu českého v ulici Ve Smečkách 26, prosazovala pracovnice do státní a veřejné správy a jejich nárok na mateřskou dovolenou, přála si vidět ženy jako diplomatky a ministryně. Už v listopadu 1906 ve své přednášce O ženě moderní v Ženském klubu prohlásila: "Moderní ženské hnutí vším úsilím musí se zasadit o... upravení poměrů sociálních tak, aby žena mohla spojit mateřství se svojí výdělečnou prací, bude-li toho třeba, anebo bude-li chtít." Působila rovněž jako novinářka, když publikovala články o problematice ženských práv a rovnoprávnosti. Přednášela v mnoha městech EvropyUSA. Od mládí byla ve styku s rodinou Masarykových. V září 1938 napsala otevřený dopis A. Hitlerovi, v němž se zastala prezidenta E. Beneše; německého kancléře obvinila ze lži a nespravedlnosti. Byla jediná z ústavních činitelů, kdo se nahlas ozval proti neustálým útokům proti Československu ze strany nacistického Německa. Po 15. březnu 1939 odmítla zůstat v cizině, ačkoliv v červnu obdržela pas a legálně vyjela do Švédska, Norska a Dánska. Vrátila se, chtěla sdílet trpký a nebezpečný osud svého národa. Tím se dobrovolně vydala na milost a nemilost okupantům. Dne 1. září 1939 byla poprvé zatčena. Po šesti týdnech byla propuštěna a pokračovala v činnosti Ženské národní rady. V únoru 1942 ji několikrát v tisku napadl redaktor Poledního listu Karel Werner, čímž na ni upozornil (v roce 1947 byl popraven). Nebylo divu, že pak byla v rámci heydrichiády opět zatčena a deportována do Terezína, kde strávila posledních 14 dní svého života. Dne 30. června 1942 byla popravena na Kobyliské střelnici.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KOUŘIMSKÝ, Jan: Postavení československého Senátu v politickém systému První republiky [online]. cuni.cz, [cit. 2014-11-25]. Dostupné online. (česky) 
  2. kol. aut.: Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století. Praha : Libri, 1994. ISBN 80-901579-5-5. S. 427. (česky) 
  3. kol. aut.: Politické strany, 1861-1938. Brno : Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-178-X. S. 757, 768. (česky) 
  4. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2011-12-07]. Dostupné online. (česky) 
  5. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2011-12-07]. Dostupné online. (česky) 
  6. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2011-12-07]. Dostupné online. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MUSILOVÁ, Dana. Z ženského pohledu: poslankyně a senátorky Národního shromáždění Československé republiky 1918–1939, České Budějovice: Bohumír NĚMEC-VEDUTA, 2007, ISBN 978-80-86829-31-9
  • UHROVÁ, EVA. České ženy známé a neznámé, Praha 2008, ISBN 978-80-254-3002-6
  • UHROVÁ, EVA. Anna Honzáková a jiné dámy, Praha 2012, ISBN 978-80-260-3152-9
  • UHROVÁ, EVA. Radostná i hořká Františka Plamínková, Praha 2014, ISBN 978-80-260-7207-2

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]