Kočka divoká

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Kočka divoká

Kočka divoká
Kočka divoká
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: šelmy (Carnivora)
Čeleď: kočkovití (Felidae)
Podčeleď: malé kočky (Felinae)
Rod: kočka (Felis)
Binomické jméno
Felis silvestris
Schreber, 1777
rozšíření jednotlivých poddruhů kočky divoké
rozšíření jednotlivých poddruhů kočky divoké

Kočka divoká (Felis silvestris) je savec z čeledi kočkovitých. Její poddruhy, kočka plavá a kočka stepní, jsou předkové dnešní domestikované kočky domácí. Dožívá se nejčastěji 12–14, výjimečně až 20 let. V České republice se až na výjimky (např. v Národním parku Podyjí[1]) přirozeně nevyskytuje, ačkoliv k nám začíná pronikat z prosperujících populací v okolních státech, například z Bavorska. Mezi lety 2011 až 2013 se objevilo několik pozorování z fotopastí z oblasti Šumavy a Beskyd naznačující, že se do České republiky kočka divoká postupně navrací.[2] Je – vedle rysa ostrovida – jediným zdejším zástupcem kočkovitých šelem. Více rozšířená je na Slovensku, kde žije několik set jedinců. Další roztroušené populace se nacházejí v Evropě a Asii.[3]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Kočka divoká, zoo Děčín

Kočka divoká může vážit 1,2–11 kg a dosáhnout délky 47–80 cm.[4] Má na první pohled zavalitější postavu než kočka domácí, zejména díky delší a hustější srsti; tento rozdíl je nejvíce patrný v zimě. Kočka divoká má také větší hlavu s dlouhými vousky a menšíma ušima. Je zbarvena šedohnědě až šedožlutě, s výrazným pruhováním na hřbetu, ocase a nohách. Na hřbetu je výrazný tmavý pás, zatímco břicho bývá krémově žluté. Od zdivočelé kočky domácí ji lze rozlišit zejména dle těchto znaků:

  1. ocas kočky divoké je kratší než polovina délky jejího těla, po celé délce huňatý a před špičkou má 3–4 pruhy, zatímco zdivočelá kočka domácí má ocas delší než polovinu délky svého těla, postupně se zužuje a má větší počet pruhů u špičky;
  2. tělo je robustnější;
  3. hlava větší;
  4. slechy menší;
  5. srst a hmatové vousy jsou delší.[3][5]

Spolehlivost však není stoprocentní.

Smysly[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv ráda a dlouho odpočívá, stále je ostražitá. Kočka má vynikající zrak a sluch. Čich je mnohem slabší než u psovitých šelem. Zrak je výborný za hlubokého šera i za ostrého světla. Malé ptáky dokáže zahlédnout i na 100 m. Pištění myší a hrabošů dokáže slyšet a lokalizovat na velkou vzdálenost.[6]

Kočka divoká dokáže výjimečně zabít i malou srnu, o běžnou kořist se však nejedná.

Životní areál[editovat | editovat zdroj]

Pro kočku divokou jsou typické smíšené a listnaté lesy v podhůří nebo na vrchovinách, výjimečně se vyskytuje ve vysokých horách nebo v nížinách. Velikost teritoria se pohybuje od 50ha až po několik set hektarů. Kocouři mívají větší teritorium než samice. Kočky divoké si své území značkují drápáním kůry stromů, močením, trusem a pachovými výměšky z meziprstových žláz.[5][6] Přes den odpočívají ve své skrýši (např. dutiny stromů, vývraty, skalní dutiny, nory jezevců apod.), za teplých dnů se však rády vyhřívají na slunci. Na lov vyráží v noci.[3]

Kočka divoká v národním parku Bavorský les
Kočka divoká z parku Bad Mergentheim v Německu

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Žije spíše samotářsky. V době páření, které v České republice spadá do jarních měsíců, se na čas stává společenskou a svého partnera láká hlasitým mňoukáním. Celkově se říje podobá říji koček domácích, ale je více skrytá a probíhá hlavně v noci. Březost trvá cca 65 dnů a končí porodem tří až pěti koťat. Koťata obyčejně vrhá od dubna do června a stará se o ně až do podzimu, kdy se osamostatňují. Dospělosti dosahují zhruba ve stáří dvanácti měsíců. Matka mláďata brání (postaví se i člověku) a v případě ohrožení je přenáší do jiného úkrytu.[3][5]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Její potravu tvoří až z 80 % malí hlodavci jako je hraboš, myšice a myši, dále ptáci až do velikosti slepice a jiní drobní obratlovci jako je veverka, lasice, rejsek, ještěrka či žába. Výjimečně uloví i větší zvířata (např. divokého králíka, zajíce nebo srnče).[3][5][6] Uvádí se, že kočka divoká může najednou sníst až 0,5 kg potravy, obvykle je to však podstatně méně. Způsob lovu je podobný kočce domácí - kočka divoká přepadá svou kořist ze zálohy jedním rychlým výpadem či skokem. Pokud je potřeba, krátce kořist pronásleduje. Jako prakticky všechny kočky není vytrvalá a rychle se unaví.

Predace[editovat | editovat zdroj]

Kočka divoká se může stát kořistí mnoha druhů zvířat. Může být napadena a sežrána rysem, vlkem, kunou (koťata a mladí jedinci), výrem, orlem, liškou (koťata a mladí jedinci), jezevcem (ačkoliv se s ním obvykle dobře snáší), divokými psy a možná dokonce i divočákem. Menším dravcům jako je kuna a liška se však obvykle dokáže ubránit a ve zcela výjimečných případech je naopak ona jejich predátorem.[6]

Výskyt v ČR[editovat | editovat zdroj]

Hlavním nepřítelem kočky divoké byl a na mnoha místech stále je člověk. V ČR byla kočka po staletí pronásledována a lovena jako "škůdce". Výsledkem bylo, že od začátku 19. století začala populace rychle ubývat a do poloviny 20. století z naší přírody prakticky vymizela. Nyní se zde vyskytuje extrémně vzácně. Jde prakticky jen o jedince, kteří k nám přišli z Německa (Šumava), Rakouska (Podyjí) či Slovenska (Beskydy). Celkový počet kusů je obtížné odhadnout, zřejmě půjde maximálně o několik desítek jedinců. Jednou z možných metod, jak zjistit zda se ve sledované oblasti kočka divoká nachází, je instalovat zde kolíky napuštěné tinkturou z kozlíku lékařského, jehož pach kočky silně vábí. Na místě je poté možno instalovat fotopasti, případně z kolíku odebírat kočičí srst k analýze DNA.[7] Legislativa ochrany přírody řadí kočku divokou mezi zvláště chráněné, kriticky ohrožené druhy.[5]

Mezi lety 2011 až 2013 došlo k několika pozorováním výskytu kočky divoké v oblasti Šumavy a Beskyd.[2]

Poddruhy[editovat | editovat zdroj]

Uznávaný sborník Mammal Species of the World ve svém třetím vydání z roku 2005 uvádí celkem 22 poddruhů kočky divoké rozdělených do třech skupin:

  • "lesní" kočky (skupina silvestris)
  • "stepní" kočky (skupina ornata - caudata) – liší se od lesních koček menším vzrůstem, delšíma a špičatějšíma ušima a světlejší barvou srsti; patří sem poddruhy ornata, nesterovi a iraki
  • "křovinné" kočky (skupina ornata - lybica) – liší se od stepních koček světlou barvou srsti s jasně vyznačenými skvrnami a pruhy; patří sem poddruhy chutuchta, lybica, ocreata, rubida, cafra, griselda a mellandi; z této skupiny pochází dnešní kočka domácí

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) však na základě posledních fylogeografických analýz rozlišuje pouze čtyři poddruhy - silvestris, ornata, lybica a cafra, k nimž přidává pátý poddruh bieti, dříve označovaný za samostatný druh (kočka šedáFelis bieti). Rozšíření jednotlivých poddruhů je vyobrazeno na mapce v infoboxu.

Hybridizace[editovat | editovat zdroj]

Kočka divoká evropská (Felis silvestris silvestris) se může křížit se zdivočelou kočkou domácí (Felis s. catus). Hybridizace byla popsána v celém areálu výskytu kočky divoké s vysokým podílem kříženců v populacích v Maďarsku a Skotsku.[8][9] Rozlišit kočku divokou od zdivočelé kočky domácí a jejich kříženců na základě zbavení srsti a morfologických znaků je problematické[10][11] a pro spolehlivé rozlišení druhů je třeba použít genetických metod.[12][13][14]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. V Podyjí žije vzácná kočka divoká. Přírodovědci ji viděli už několikrát
  2. a b Do Česka se po 60 letech vrací kočky divoké. Zachytily je fotopasti [online]. Idnes.cz, [cit. 2014-05-10]. Dostupné online.  
  3. a b c d e DUNGEL, Jan. Noční lovec. Příroda. listopad–prosinec 2008, s. 105. ISSN 1803-3318.  
  4. HANZÁK, Jan. Naši savci. Praha : Albatros, 1970. Kapitola Kočka divoká, s. 235.  
  5. a b c d e ČERVENÝ. Encyklopedie myslivosti, s. 316-317.
  6. a b c d Kočka divoká: Etologie
  7. iForum: Hledá se kočka divoká
  8. Beaumont, Barratt, Gottelli, Kitchener, Daniels, Pritchard and Bruford (2001) Genetic diversity and introgression in the Scottish wildcat. Molecular Ecology, 10, 319-336.
  9. Pierpaoli, Biro, Herrmann, Hupe, Fernandes, Ragni, Szemethy and Randi (2003) Genetic distinction of wildcat (Felis silvestris) populations in Europe, and hybridization with domestic cats in Hungary. Molecular Ecology, 12, 2585-2598.
  10. Daniels, Balharry, Hirst, Kitchener and Aspinall (1998) Morphological and pelage characteristics of wild living cats in Scotland: implications for defining the 'wildcat'. Journal of Zoology, 244, 231-247.
  11. Krueger, Hertwig, Jetschke and Fischer (2009) Evaluation of anatomical characters and the question of hybridization with domestic cats in the wildcat population of Thuringia, Germany. Journal of Zoological Systematics and Evolutionary Research, 47, 268-282.
  12. Randi, Pierpaoli, Beaumont, Ragni and Sforzi (2001) Genetic identification of wild and domestic cats (Felis silvestris) and their hybrids using Bayesian clustering methods. Molecular Biology and Evolution, 18, 1679-1693.
  13. Driscoll, Yamaguchi, O'Brien and Macdonald (2011) A Suite of Genetic Markers Useful in Assessing Wildcat (Felis silvestris ssp.)- Domestic Cat (Felis silvestris catus) Admixture. Journal of Heredity, 102, S87-S90.
  14. Hille, Pelz, Trinzen, Schlegel and Peters (2000) Using microsatellite markers for genetic individualization of European wildcats (Felis silvestris) and domestic cats. Bonner Zoologische Beitraege, 49, 165-176.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Felis silvestris ve Wikimedia Commons

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ANDĚRA, Miloš a GAISLER Jiří. Savci České republiky. Praha, Academia 2012.
  • ČERVENÝ, Jaroslav a kolektiv. Encyklopedie myslivosti. Ottovo nakladatelství, Praha 2003.
  • ŠKALOUD, Vojtěch. Liška a větší šelmy. Nakladatelství Brázda, Praha 2009.