Irácký Kurdistán

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Irácký Kurdistán
هه‌رێمی کوردستان
(Herêmî Kurdistan)
إقليم كردستان العراق
Vlajka iráckého Kurdistánu
vlajka
Znak iráckého Kurdistánu
znak
Hymna: Ey Reqîb
Geografie

Poloha iráckého Kurdistánu

Hlavní město: Arbíl
Rozloha: 36 000 km²
Časové pásmo: UTC+3
Poloha: 36°11′ s. š., 44°0′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 4 864 000[1]
Jazyk: kurdština, arabština
Náboženství: islám
Státní útvar
Státní zřízení: parlamentní republika
Vznik: de facto říjen 1991 (odchod iráckého vojska)
Prezident: Masúd Barzání
Předseda vlády: Barham Salih
Měna: irácký dinár (IQD)
Mezinárodní identifikace
Telefonní předvolba: 964
Národní TLD: .iq
Kurdská autonomní oblast v roce 1975
Kurdská federace v roce 1998
Autonomní Kurdistán v roce 2009 a jím nárokované oblasti (zeleně), které spravuje irácká vláda

Jako irácký Kurdistán je označována autonomní oblast Kurdů v severovýchodním Iráku, kterou tvoří guvernoráty Sulajmáníja, Arbíl a Dahúk. V oblasti o rozloze asi 36 000 km²[2] žije 4 864 000 obyvatel (zhruba 20 % populace Iráku).[1] Na východě sousedí s Íránem, na severu s Tureckem, na západě se Sýrií a na jihu s Irákem. Hlavním městem regionu je Arbíl. Úředními jazyky jsou kurdština a arabština, kromě kurdské většiny zde žijí Asyřané, Arméni a iráčtí Turkméni. Většina obyvatel jsou muslimové, z nichž je více sunnitů než ší'itů; významné náboženské menšiny tvoří křesťané a jezídové.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Kurdové žijí na území Kurdistánu už několik tisíciletí.[3] Až do konce první světové války byli podřízeni íránským šáhům nebo osmanským sultánům. Od poloviny 19. století začali zakládat politická sdružení a požadovali alespoň určitou formu autonomie. V roce 1917 začali Britové okupovat území Iráku. V kurdských oblastech nejprve dosazovali vhodné správce, ale později okupovali i toto území. Kurdové stále požadovali svou samostatnost, v čemž je podporovala Irácká komunistická strana založená roku 1934. V roce 1945 vznikla Kurdská demokratická strana (KDS).[4]

KDS uvítala státní převrat roku 1958, kdy byla svržena monarchie a nastolena republika. Od nové vlády očekávala, že je podpoří ve snaze o osamostatnění. Tyto naděje se ale ukázaly jako falešné a vztahy mezi Kurdy a centrální vládou se začaly zhoršovat, což nakonec vyústilo v nerozhodnou válku, která trvala s přestávkami až do roku 1975.[5]

V roce 1970 vydala baasistická vláda manifest, který uznával legitimitu kurdské národnosti a sliboval Kurdům jazyková práva, účast ve vládě i autonomní správu ve svých oblastech. Kurdská oblast měla být určena sčítáním lidu, ke kterému ale nedošlo. Irácká vláda se tak s Kurdy přela mimo jiné o město Kirkúk a jeho okolí, ve kterém byla kurdská většina, ale irácká vláda si ho chtěla ponechat kvůli nalezištím ropy.[6] Když v roce 1974 vyhlásil režim autonomní oblast, konflikty o území vyústily v otevřené boje, kdy na proti sobě stálo přes 50 000 bojovníků kurdských milic pešmerga a na straně státní moci asi 90 000 mužů, 1200 tanků a 200 letadel. Při válce, která skončila ještě téhož roku podpisem alžírské dohody, získávali Kurdové podporu ve formě dodávek zbraní od Íránu.[7]

Po skončení bojů následovaly násilné přesuny Kurdů z odlehlých oblastí iráckého Kurdistánu do těch pod větší kontrolou centrální vlády nebo dokonce mimo autonomní oblast do jiných částí Iráku. Tímto způsobem bylo přesídleno zhruba 250 000 lidí. V roce 1975 založil nynější prezident Iráku Džalál Talabání Vlasteneckou unii Kurdistánu (VSK), která od té doby bojuje o přední postavení kurdského hnutí s KDS.[8] Ke konci irácko-íránské války v roce 1987 jmenoval Saddám Husajn svého bratrance Alího Hasana al-Madžída guvernérem severní části Iráku. Al-Madžída se rozhodl vylidnit oblast Kurdistánu a v roce 1988 zahájil genocidu kurdského obyvatelstva známou pod názvem al-Anfál, při které využíval i chemické zbraně. Během asi půl roku nechal zničit téměř 4000 vesnic a zabít zhruba 150 000 Kurdů. Dalších asi 150 000 uprchlo do Turecka a Íránu.[9]

Porážka Iráku ve válce v Zálivu v únoru 1991 podnítila Kurdy a ší'ity ke vzpouře proti režimu. Kurdské jednotky pešmerga se postupně zmocnily většiny území Kurdistánu. Irácká armáda na vzpouru odpověděla tvrdým protiútokem, při kterém zemřelo asi 300 000 lidí (Kurdů a ší'itů dohromady) a dalších až 2,5 milionu uprchlo do Turecka a Íránu. V dubnu 1991 si Spojené království a OSN vynutily zřízení bezletové zóny nad iráckým Kurdistánem. Oblast postupně opustily irácká armáda a iráčtí úředníci a stala se tak de facto autonomní oblastí.[10] V roce 1992 vznikla Kurdská regionální vláda.[11]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Khidhi, Qassim. Government employees dissatisfied. Kurdish Globe [online]. 2011-01-16. Dostupné online.  (anglicky) 
  2. Iraqi Kurdistan [online]. Organizace nezastoupených států a národů, [cit. 2011-10-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Kurd [online]. Encyclopædia Britannica, [cit. 2011-11-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. SLUGLETT, Peter; FAROUK-SLUGLETTOVÁ, Marion. Irák od roku 1958: Od revoluce k diktatuře. Praha : Volvox Globator, 2003. Dále jen: Sluglett 2003. ISBN 80-7207-500-4. S. 28–35.  
  5. Sluglett 2003, str. 90–93
  6. Sluglett 2003, str. 151
  7. Sluglett 2003, str. 192–196
  8. Sluglett 2003, str. 216–219
  9. Sluglett 2003, str. 308–310
  10. Sluglett 2003, str. 333–335
  11. Sluglett 2003, str. 341

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SLUGLETT, Peter; FAROUK-SLUGLETTOVÁ, Marion. Irák od roku 1958: Od revoluce k diktatuře. Praha : Volvox Globator, 2003. 450 s. ISBN 80-7207-500-4.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]