Konstantin XI. Dragases

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Konstantin XI.
císař byzantský
Konstantin XI.
Konstantin XI. Palaiologos Dragases
Doba vlády 6. leden 144929. květen 1453
Korunovace 6. leden 1449
Tituly Despota Morejský
Císař Východořímský
Narození 8. únor 1405
Mystra, Byzantské císařství
Úmrtí 29. květen 1453
Konstantinopol
Pochován neznámo kde
Předchůdce Jan VIII. Palaiologos
Nástupce nikdo
území císařství ovládal Mehmed II.
Manželky Magdalena Tocco
Kateřina Gatilussio
Rod Palaiologové
Otec Manuel II. Palaiologos
Matka Helena Srbská

Konstantin XI. Palaiologos Dragases (Dragaš) (8. února 140529. května 1453) byl posledním byzantským císařem a posledním legitimním římským císařem (14491453). Byl synem císaře Manuela II. a císařovny Heleny Srbské, a bratrem císaře Jana VIII.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Dětství a mládí[editovat | editovat zdroj]

Konstantin se narodil roku 1405 v Mystře, jako osmé z deseti dětí byzantského císaře Manuela II. a Heleny Srbské. O jeho dětství je známo pouze to, že jeho podstatnou část strávil v Konstantinopoli. Jako mladík dostal do správy město Selymbrii a sousední thrácká města. Roku 1427 se vypravil na Peloponés na pomoc svému bratru Janu VIII., který tam dobýval zbytky zdejších panství Latinů. V březnu roku 1428 uzavřel Konstantin politický sňatek s neteří Karla I. Tocca, vládce v Epiru, s Magdalenou, jako věno dostal Toccovy země na Peleponésu. Přes Magdaleninu smrt při neúspěšném porodu v listopadu 1429 Konstantin země na Peloponésu udržel. V letech 1437–1440 spravoval Konstantinopol za bratrovy nepřítomnosti kvůli koncilu ve Florencii. Roku 1443 vyměnil Konstantin své panství v Thrákii za Morejský despotát.

Despota morejský[editovat | editovat zdroj]

Konstantin se usadil v Mystře, na západním pobřeží s ním sousedil jeho bratr Tomáš jako despota v Klarenze. Dobytí Peloponésu s výjimkou čtyř benátských přístavu Argu, Nauplia, Koroni a Modonu bylo ukončeno roku 1433. Konstantin nyní chystal dobýt Attiku a Boiótii. Roku 1444, povzbuzen zprávami o Hunyadově úspěchu v Srbsku, vytáhl na sever od Korintu, kdežto jeho nejschopnější velitel Jan Kantakuzenos se přeplavil z Patrasu do Fokidy. Brzy bylo celé Řecko až k pohoří Pindu v jeho moci, kromě athénského vévodství, kde se vévoda Nerio II. snažil získat podporu Osmanské říše.[1]

Ti jeho prosbu o pomoc vyslyšeli a zatímco Konstantin táhl Boiótií, sultán Murad dobyl velkého výtěztví v bitvě u Varny. Roku 1446 se sultán osobně vypravil proti Konstantinovi, ten se raději stáhl za opevnění Hexamilion, ale Murad přivezl s sebou těžké dělostřelectvo, a po čtrnáctidenním obléhání byla hradba zničena. Konstantin a jeho bratr Tomáš jen s obtížemi vyvázli z bitvy živí. Sultán posléze za vydatného rabování a pobíjení tamějšího obyvatelstva vytáhl na Patras a Klarentzu. Po přislíbení placení tributu a uznání osmanské svrchovanosti Murad z poloostrova odtáhl. Tímto neúspěchem byla jakákoli další dobyvačná politika téměř vyloučena. Namísto toho se Konstantin soustředil na vybudování sítě spojeneckých kontaktů.

Císařská vláda[editovat | editovat zdroj]

Byzantská říše roku 1450, těsně před svým pádem

Když Jan VIII. zemřel, byl Konstantin, nejstarší z pozůstalých bratrů, v Mystře. O trůn se musel střetnout se svým mladším bratrem Demetriem, který ohlásil své nároky na trůn. Avšak císařovna-matka Helena prosadila na trůn právě Konstantina. Dva vysocí úředníci, Alexios Laskaris Filatropenos a Manuel Palaiolog Iagros, odjeli do Mystry s císařskou korunou. Bylo to poprvé v dějinách, s výjimkou exilu v Nikáji, kdy byl císař korunován mimo Konstantinopol a ne z rukou patriarchy, nýbrž metropolity z Mystry.

Konstantin se svým doprovodem vyplul do Konstantinopole na katalánských galérách. Císař dorazil do hlavního města 12. března 1449 a byl přijat s velkými sympatiemi. Moreu svěřil svým bratrům Tomasovi a Demetriovi. Konstantinovým záměrem nyní bylo získat pomoc proti Turkům. Avšak na západě se nikdo neodhodlal pomoci, proto císař přistoupil stejně jako jeho předchůdci k jednání o unii. Roku 1451 poslal na západ vyslance Andronika Bryennia Leontarise, který se nejdříve odebral do Benátek žádat o povolení, aby císař mohl najímat lučištníky na Krétě, a potom se vypravil k papeži Mikuláši V. Ten ho však vyzval k rozhodnému činu a předložil Konstantinovi ultimátum. Pokud císař a jeho lid přijmou náboženskou unii, bude papež vždy ochotný podpořit snahy o záchranu byzantského státu. V případě záporné odpovědi byl papež ochoten přejít ve vztahu ke Konstantinopoli i k nepřátelštějšímu postoji. [2] V té době došlo v Anatolii ke vzpouře proti novému sultánu Mehmedu II., ten jí potlačil a poté se vrátil do Evropy, ale ne obvyklou cestou přes Dardanely, ale přes Bospor, a to i přesto, že protější evropské území i nadále oficiálně patřilo Byzantské říši.

Sultán zde zahájil stavbu hradu Rumeli Hisari, který byl naproti hradu Anadolu Hisari, čímž chtěl ovládnout přístup k městu. 31. srpna 1452 byl hrad dostavěn. Sultán se již připravoval na budoucí obléhání. Město bylo nyní rozdělené na dva tábory – na přívržence unie a její odpůrce. V březnu Thrákií prošlo vojsko Turků, jehož počet se podle pramenů pohyboval od osmdesáti[3] až zhruba k 400 000 mužům,[4][3] podle řeckých záznamů. Císař dal zpevnit brány, pečlivě vyhloubit příkop a uzamknout brány. Mezitím byly obchodní lodě kotvící v přístavech ve Zlatém rohu vyzbrojeny a přeměněny ve válečnou flotilu. Mezi Konstantinopolí a janovskou kolonií Galatou byla přes Zlatý roh vztyčena řetězová zábrana. Konstantin měl k dispozici jen 4 983 mužů a na 2 000 tisíce cizinců, hlavně Italů.[5][4] Významného vojevůdce představoval Janovan Giovanni Giustiniani, který spolu s císařem bránil město. Město odolávalo šest týdnů.[6] Nakonec 29. května 1453 byly prolomeny hradby a poslední byzantský císař, padl v boji spolu s pádem Konstantinopole. Pravoslavnou církví je prohlášen za svatého. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.

Vývod předků[editovat | editovat zdroj]


Potomci[editovat | editovat zdroj]

První manželka Magdalena Tocco zemřela roku 1429 při neúspěšném porodu své dcery. Druhá manželka Kateřina Gatilussio zemřela rovněž při porodu, a to roku 1442.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Runciman, Steven. Pád Cařihradu. str. 63
  2. Runciman, Steven. Pád Cařihradu. str. 75-76
  3. a b Runciman, Steven. Pád Cařihradu. str. 87
  4. a b Hradečný, Pavel a kol. Dějiny Řecka. str. 218
  5. Runciman, Steven. Pád Cařihradu. str. 96
  6. Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. str. 335

Související články[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu
Předchůdce Konstantin XI. Dragases Nástupce
Jan VIII. Palaiologos císař byzantský
14481453
území říše ovládnuta Osmanskou říší
Mehmed II.
kulturní tradice říše formálně nárokovány ruskými vládci
Ivan III.
Theodoros II. Palaiologos despota morejský
14431448
Demetrios II. a Tomáš Palaiologos