Křen selský

Na tento článek je přesměrováno heslo křen. O jiných významech pojednává článek křen (rozcestník).

Křen selský
Křen selský
Vědecká klasifikace
Říše: rostliny (Plantae) Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta) Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta) Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida) Řád: brukvotvaré (Brassicales) Čeleď: brukvovité (Brassicaceae) Rod: křen (Armoracia)
Binomické jméno
Armoracia rusticana P. Gaertn., B. Mey. et Scherb.

Křen selský (Armoracia rusticana nebo Cochlearia armoracia) je rostlina z čeledi brukvovitých (Brassicaceae) pěstovaná pro svůj silně aromatický kořen, který se používá jako koření, zelenina či léčivý prostředek.

Obsah vitamínu a minerálních látek

Křen je velmi bohatý zdroj vitaminu C, provitamínů A - karotenů, minerálů (železo, hořčík,draslík, vápník a fosfor), antibakteriálních látek. Ze 100 g křenu získá naše tělo 50 mg vitamínu C.

Popis

Křen je nejštiplavějším kořením ze všech štiplavých, s nimiž je také botanicky zpřízněn a k nimž patří hořčice bílá, brukev černohořčice, brukev sítinovitá - hořčice sareptská, řeřicha setá, ředkev setá, vodnice a ředkvička.

Původ

Pochází pravděpodobně z jihovýchodní Evropy a západní Asie (jihovýchodní Ukrajina) a do střední Evropy ho přinesli Slované v době stěhování národů. Nejstarší zmínka o křenu patří Hildegardě z Bingenu a poté ho dál pravděpodobně šířili cisterciáci (u Bamberku, Štýrského Hradce či například Sedlecký klášter pod který spadal Malín) jako léčivou rostlinu. V našich zemích je pěstován již od 12. století (malínský křen) a šlechtěn od 17. století. Dnes je rozířen po celém světě a často zplaňuje na písčitých lokalitách podél rybníků a vodních toků. Byl pravděpodobně jednou z "hořkých bylin" (součástí Seder od středověku), které pojídají Židé během slavnostní hostiny zvané pesach (je znám již při exodu z Egypta kolem roku 1500 př.n.l. i z maleb v Pompejích, jméno "kren" se vyskytuje i v 5. století zaniklé ilyrštině).

Etymologie

Slovo křen pochází ze staroslovanského chreň, slovanského chrěn, staročeského chřěn, kde slovanská náslovná skupina chr- byla přejata německým hláskovým systémem jako kr- (der Kren).

Pěstování

Křen je vytrvalá rostlina s mohutným kůlovým kořenem. Množíme ho výhradně vegetativně řízky z postranních kořenů asi 1 cm silných a 25 cm dlouhých, které vysazujeme do řádků na vzdálenost asi 60 cm šikmo tak, aby spodní konec sazenice byl asi 15 cm pod povrchem půdy. Aby se rostliny nevysilovaly tvorbou plodů, odřezáváme hroznovitá květenství vyrůstající do výše až 150 cm. Kořeny sklízíme druhým až třetím rokem na podzim nebo na jaře a ukládáme do bedniček s pískem do chladného sklepa, aby nevysychaly.

Použití

• Použití v kuchyni - Ke kořenění používáme čerstvý, jemně nastrouhaný kořen. Velmi oblíbená je hustá studená omáčka, připravená z nastrouhaného křenu, soli a octa, s přísadou nastrouhaných jablek, cukru a hovězího vývaru zvaná jablkový křen. Používá se jako příloha k vařenému masu, spolu s brusinkami a smetanou pak ke zvěřině. Samotný nastrouhaný křen se výtečně hodí k teplým uzeninám a vepřovému ovaru namísto hořčice. Zvláštní pochoutkou je křen smíchaný se šlehačkou a strouhanými ořechy jako příloha k vařené teplé či studené šunce. Používá se rovněž k přípravé křenové hořčice. Nakrájená na příčná kolečka koření nakládané okurky a červenou řepu. Nastrouhaný křen i hotové křenové omáčky můžeme uchovávat v uzavřených nádobách v lednici i 14 dní, zachovají si svou chuť a nekazí se vzhledem k obsahu fytoncidních látek.

Galerie

• 

  kořen křenu

• 

  příčný řez řapíkem

• 

  ilustrace