Paleogén

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Geologický čas
 fanerozoikum   kenozoikum  kvartér
neogén
paleogén
 mezozoikum 
(druhohory)
křída
jura
trias
 paleozoikum 
(prvohory)
perm
karbon
devon
silur
ordovik
kambrium
proterozoikum
archaikum
hadaikum

Paleogén je geologická perioda starších třetihor patřící do éry kenozoika (a v současnosti paleogén a neogén nahrazují již zastararalé dělení na třetihory a čtvrtohory). Název byl zaveden roku 1865 M. Hörnesem, který do něho zahrnul již dříve definované epochy: oligocén (1854, Ernst Beyrich) a eocén (1832, Charles Lyell). Později k němu byl přiřazen paleocén (1874, Wilhelm Philipp Schimper). Spodní hranice 65,5 mil. let se klade na bázi hraničních jílů u El Kef v Tunisku, svrchní hranice je 23 mil. let (definována severně od Janova v Itálii). Stále převládalo teplé počasí, koncem eocénu však došlo celosvětově ke krátkému ochlazení. V oligocénu se znovu otepluje, tropická a subtropická květena se rozšiřuje více na sever, spolu s vlhkým a teplým klimatem dává vznik četným hnědouhelným pánvím. Dochází k oddělení Grónska od Eurasie, Jižní Ameriky, Antarktidy a Austrálie, vzniká Severní ledový oceán. V pásmu Tethydy dochází ke vzniku pásemných pohoří od Pyrenejí po Himáláje.

Bližší dělení[editovat | editovat zdroj]

Většina chronostratigrafických jednotek (stupňů) byla definována v severozápadní Evropě (Anglie, Pařížská pánev, Belgie, Francie, severní Německo či Dánsko). Samostatné členění je používáno v oblasti Nového Zélandu, Austrálie či severní Ameriky. Spodní hranice je v udávána v milionech let.

Epocha stupeň sp. hranice
oligocén chatt 28,4
rupel 33,9
eocén priabon 37,2
barton 40,4
lutet 48,6
ypres 55,8
paleocén thanet 58,7
seland 61,7
dan 65,5

Život v paleogénu[editovat | editovat zdroj]

Flóra[editovat | editovat zdroj]

Příznivé klima (vlhké, teplé) umožnilo rozvoj krytosemenných rostlin, které zcela dominují nad nahosemennými rostlinami. Z krytosemenných jsou zastoupeny jednoděložné rostliny (palmy) i dvouděložné (fíkusy, magnolie, vrby, duby, javory, břízy, topoly). Z jehličnanů jsou důležité sekvoje (hlavní zdroj hnědého uhlí), tisovce, jedle, cedry, cypřiše. Smůla z borovic je nacházena ve formě jantaru v celém Pobaltí s nálezy uzavřených rostlin a hmyzu.
Z mořských zástupců je stratigraficky důležitý nanoplankton (kokolity), jehož celosvětové rozšíření umožňuje korelaci jednotlivých vrstev paleogénu.

Fauna[editovat | editovat zdroj]

Mezi jednobuněčnými vynikají dírkovci, jejichž až 10 cm schránky jsou horninotvorným materiálem (vápence). Velké foraminifery mělkovodních facií (numuliti) vymírají ve středním oligocénu. Dalšími důležitými zástupci fauny jsou ježovky (Conochypeus, Schizester), krabi, skořepatci, raci, hmyz (díky kvetoucím rostlinám), ocasatí obojživelníci (mloci), žáby. Méně významní jsou koráli (soliterní) či brachiopodi. Hojné jsou nálezy žraločích zubů, mezi nálezy kostnatých ryb jsou zastoupeny všechny známé recentní druhy (sleďovité, tresky, makrely). Rozvíjí se ptáci, kteří nemají ve vzduchu přirozené nepřátele, vyskytují se i nelétavé formy (Diatryma, Gastornis).
Volný prostor po vymření velkých plazů rychle obsazují zejména savci. Během paleogénu se objevuje asi 400 druhů. Jedná se o hmyzožravce (včetně předchůdců primátů), ježkovité, netopýry, hlodavce (poletuchy), zajícovité. Kopytníky zastupuje vymřelý rod Condylarthra (dnes příbuzný rod hrabáč z jižní Afriky).
Lichokopytníci (Perissodactyla) jsou zastoupeni třemi skupinami:

  • tapíři (vývoj od eocénu)
  • nosorožci (největší tehdejší savec Baluchitherium s výškou až 6 m a délkou lebky přes 120 cm)
  • koňovití - vymřelá skupina Ancylopoda (místo kopyt měli drápy) a brontoterie (s výškou do 3 m), prapředek koňovitých (Hyracotherium) měl velikost psa a byl býložravý, z Evropy je známa vymřelá větev Palaeotherium, ze severní Ameriky vymřelé druhy Brontotheria, Chalicotheria a pralesní rody (Anchitherium), předci dnešních koní
    Nejstarší známí sudokopytníci byli nalezeni v eocénu severní Ameriky, mezi jejich zástupce patří
  • prasata (Anthracotheria)
  • velbloudovití (Tylopoda)
  • chobotnatci (Proboscidea), z eocénu Egypta je to vymřelý Moeritherium (neměl vyvinutý chobot), dále mastodonti s již vyvinutým chobotem, praví chobotnatci (Trilophodon) se vyvíjejí na přelomu oligocénu a miocénu
  • ochechule (eocén Egypta, Itálie)
  • damani (pliocén v Evropě)
    Paleocén je ve znamení nástupu řádu Hyaenodonta (masožravé druhy) s rody Oxyaena (sp. eocén) a Hyaenodon. Pravé šelmy vznikly ze skupiny Proteutheria a Maicoidea (stromovitá zvířata). V oligocénu se objevují medvědovití, v eocénu psovité i kočkovité šelmy, známy jsou i nálezy ploutvonožců. Ve středním eocénu Pákistánu byli nalezeni kytovci.
    Ke konci paleogénu jsou již rozlišeny dvě skupiny primátů. Poloopice, velmi blízké hmyzožravcům, nejspíše stromovitá zvířata (lemurovití, nártounovití). Zatímco v severní Americe se jednalo o slepou větev, nártouni z Evropy postupně přecházeli do Afriky, kde došlo k jejich dalšímu rozvoji. Z nártounů se postupně vyvinuly pravé opice (Simii), stromovití všežravci s lysým obličejem, na prstech s nehty a prostornou mozkovnou, svědčící o velkém mozku.

Paleogén Českého masívu[editovat | editovat zdroj]

Podkrušnohorské pánve[editovat | editovat zdroj]

Do dnešní doby se zachovaly tři dílčí pánve z dřívější mělkovodní kontinentální pánve, která se začínala vytvářet koncem paleogénu. Nejstarší usazeniny, zvětraliny v depresích reliéfu, patří eocénu.

  • chebská pánev
    • starosedelské souvrství - křemence, pestrobarevné jíly
    • spodní jílovito-písčité souvrství - sedimentovalo po hiátu, tvořeno jezerními, říčními jíly, štěrky, písky, zastoupeny jsou vulkanity (čediče, čedičové tufy) a "spodní" sloj uhlí
  • sokolovská pánev
    • starosedelské s. (do 40 m) - silicifikované říční písky, štěrky
    • sloj Josef - maximální mocnost 20 m,
    • vulkanogenní souvrství - maximální mocnost 350 m, písky, jíly, uhelné jíly, uhelná sloj (do 20 m), tufy, tufové aglomeráty, vulkanity 1. neovulkanické fáze, místy tzv. "rudé horizonty" - zvětralinové kůry na nezaplavených částech pánve
  • severočeská pánev

Jihočeské pánve[editovat | editovat zdroj]

Sedimentace v říčním a jezerním prostředí, chybí produkty vulkanismu, dochází k občasným ingresím moře z alpské předhlubně od jihovýchodu, dnes dvě dílčí pánve - českobudějovická pánev a třeboňská pánev

  • lipnické souvrství - do 30 m, pouze v třeboňské pánvi, říční sedimenty - štěrkopísky, slepence, pískovce až křemence, jíly
  • spodní část zlivského souvrství - do 15 m, jezerní jíly, říční písky, štěrky

Autochtonní paleogén[editovat | editovat zdroj]

Zastižen pouze ve vrtech v nesvačilském příkopu a vranovickém příkopu, mocnost až 1200 metrů, bazální štěrky, písky, jíly, jílovce s bohatou mikrofaunou, stáří výplně je eocén až eger (svrchní oligocén).

Kenozoikum
Předchůdce:
Křída (Mezozoikum)
65 Ma–23 Ma
Paleogén
Nástupce:
Neogén
Kenozoikum
Třetihory Čtvrtohory
Paleogén Neogén
Paleocén Eocén Oligocén Miocén Pliocén Pleistocén Holocén
Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu