Hrabáč

Hrabáč
Hrabáč
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia) Kmen: strunatci (Chordata) Třída: savci (Mammalia) Řád: hrabáči (Tubulidentata) Čeleď: hrabáčovití (Orycteropodidae) Druh: hrabáč kapský (Orycteropus afer)
Binomické jméno
Orycteropus afer (Pallas, 1766)
rozšíření hrabáče
Sesterská skupina
Paenungulata

Hrabáč (Orycteropus afer) je středně velký savec původem z Afriky.Ve starší české literatuře, například v cestopisech Emila Holuba nebo starších vydáních Brehmova Života zvířat je nazýván kuťoš (od slovesa kutat) nebo takaru, což je domorodý název pocházející z oblasti Etiopie. Anglické jméno Aardvark [a:dva:k] pochází z afrikánštiny a znamená „(pod)zemní sele“, jelikož původní osidlovatelé z Evropy ho považovali za zvíře podobné praseti (ačkoliv hrabáči nejsou s prasaty příbuzní). Ve východní Africe je znám pod svahilským jménem Kukukifiku.

Hrabáč je poslední přežívající druh z řádu hrabáčů (Tubulidentata) a jeho jediné čeledi hrabáčovitých. Hrabáč byl původně řazen do řádu chudozubých, a to pro svou vnější podobnost s mravenečníkem. Výzkum však prokázal, že si tato zvířata příbuzná nejsou a podobnosti v jejich stavbě těla jsou výsledkem konvergentní evoluce v důsledku adaptace na stejný typ potravy - termity. Z podobných důvodů má hrabáč společné rysy s vačnatými bandikuty. Nejbližší příbuzní hrabáče jsou vyhynulé rody Leptorycteropus a Myorycteropus, nejbližší žijící příbuzní jsou zároveň chobotnatci, sirény a damani.

Popis a morfologie

Hrabáč je zavalitě stavěný savec, dosahující hmotnosti až 60 kg, délky těla 110-130 cm a délky ocasu 70 cm. Mohutné tělo hrabáče je téměř lysé, pouze na hřbetě ho pokrývají řídké štětiny. Zbarvení je béžové, na břiše a hlavě až narůžovělé. Končetiny s mohutnými drápy jsou sloupovité, zadní delší než přední, silný, málo pohyblivý ocas, podobný klokanímu, zvířeti umožňuje, aby se postavilo na zadní nohy. Hlava hrabáče je protáhlá a její přední část se podobá prasečímu rypáku. Oči jsou malé, naproti tomu boltce dlouhé a blanité, tvarově podobné zaječím. Ve spánku je zvíře skládá podél hlavy.
Nejtypičtějším znakem hrabáče je zcela ojedinělá stavba chrupu, během vývoje došlo k regresivnímu vývoji chrupu jako i některých zástupců chudozubých a luskounů (proto chybné zařazení). Chrup hypselodontního typu, stále dorůstají a jsou bezkořenné.
Varlata mají samci uložena v břišní dutině, podobně jako sloni, nemají šourek.
Na předních končetinách došlo k redukci prstů na 4, zadní končetiny jsou pětiprsté.

Rozšíření

Hrabáč se vyskytuje v Africe na jih od Sahary, především v savanách a buši, kde se vyskytuje dostatek termitů. V Botswaně ase vyskytuje i v polopoušti Kalahari, naproti tomu v Etiopii vystupuje poměrně vysoko do hor. Vyhýbá se deštným pralesům.

Způsob života

Hrabáč je aktivní především v noci, den přespává ve své noře. Je samotář. Ze smyslů hrabáče je nejlepší čich a sluch, zrak je poměrně slabý. Dlouhé boltce v klidu drží vzpřímeně, ale dovede je složit a uzavřít tak zvukovody. Zvláštně stavěným čenichem vyhledává kořist. Kolem nozder má husté chlupy, které je chrání při hrabání. Hrabáč je výborně přizpůsoben k hloubení nor. Nory hloubí pomocí svých silných předních nohou, které jsou opatřeny drápy, vyhrabanou zeminu odtlačuje zadníma nohama. Pomocí silných drápů také rozhrabává termitiště a mraveniště, jejichž obyvateli se živí.

Potrava

Hrabáč se v přírodě živí především mravenci a termity, jejichž hnízda rozhrabává silnými drápy a vyplašený hmyz pak nalepuje dlouhým jazykem. V zajetí je složení krmení individuální, skládá se z mnoha komponentů, s vysokým obsahem bílkovin. (mleté vařené hovězí maso, žloutky, mléko, banány...)

Rozmnožování

Samice rodí jen jediné mládě o hmotnosti přibližně 1,6 kg. Březost trvá 243 dní. Mládě saje 4 měsíce. V zajetí se dožívá průměrně 21-23 let.

Kam do ZOO

Hrabáče můžete v ČR spatřit v Zoo Praha.

Hrabáči v kultuře

knihy

• Thomas Cathcart, Daniel Klein: Aristotle and an Aardvark Go to Washington: Understanding Political Doublespeak through Philosophy and Jokes (bestseller, USA, 2008)
• Masopustová a kolektiv. Chov exotických zvířat (2009). Česká zemědělská univerzita. ISBN: 978-80-213-1916-5