Geologický čas

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Názory na geologický čas, tedy představy o skutečném stáří planety Země či o stáří jednotlivých hornin, minerálů nebo i zkamenělin v nich obsažených, procházely obdobným vývojem jako představy o vesmírných rozměrech. Tak jako v případě Vesmíru původní představy začínaly se vzdálenostmi představitelnými zde na Zemi a skončily při současném stavu poznání u celých miliard světelných let, pak i v případě geologie se původně počítalo stáří Země jen na tisíce roků, aby nakonec bylo odhadnuto na více než 4,5 miliardy let.

Hledání stáří Země[editovat | editovat zdroj]

Geologický profil usazenými horninami, kde jsou dobře patrné jednotlivé vrstvy, jak se v čase usazovaly.

Někteří učenci starověkého Řecka a Říma došli při pozorování usazování sedimentů v současné přírodě k poznání, že kamenné usazené horniny představují velice dlouhý záznam minulosti Země. Tato myšlenka se však "ztratila" až do novověku.

Ještě v první polovině 19. století převažoval názor, podle kterého byl vznik Země spočítán k roku 4004 před naším letopočtem. K tomuto číslu došel anglikánský arcibiskup James Ussher roku 1650 na základě údajů obsažených v Bibli. Tehdejší učenci později údaj upřesnili na datum 23. října a 18. hodinu večerní.[1] Objevy velkého množství zkamenělin odlišných od v současnosti žijících druhů byly na přelomu 18. a 19. století vysvětlovány pravidelně přicházejícími kataklyzmatickými událostmi, po nichž se objevují nové druhy organismů, které jinak zůstávají neměnné.[2]

V 18. století skotský geolog James Hutton oprášil starověkou teorii o dlouho trvajícím záznamu minulosti v horninách, když opět sledoval sedimentární jevy v současné přírodě. Byl to ostatně právě Hutton, který do geologie zavedl princip uniformity dějů, to znamená, že ty přírodní děje a procesy, které sledujeme dnes, musely stejným způsobem probíhat i v dávné minulosti. V knize Principy geologie z roku 1830 sir Charles Lyell dále rozváděl myšlenky o dlouhodobém usazování hornin a kromě toho již si všímá zkamenělin v nich obsažených, o kterých tvrdí, že se jedná o pozůstatky dávných živočichů. S Huttonovou a Lyellovou prací byl seznámen též Charles Darwin, který dlouhou minulostí Země vysvětloval biologický vývoj organismů a oponoval tak tehdy převažující kreacionostické filozofii, která pokládala všechny druhy organismů za výsledky jednotlivých aktů zázračného stvoření.[3]

Roku 1880 odhadl stáří Země angličan Alfred Russel Wallace na 400 milionů let.[2] Naproti tomu ve druhé polovině 19. století lord Kelvin podle tehdejších výpočtů chladnutí Země spočítal, že planeta nemůže být starší než 40 milionů let.

Přesnější představu o skutečném stáří pak umožnil objev radioaktivity na přelomu 19.20. století, kdy již první výpočty založené na stanovení množství rádiazemském plášti směřovaly k miliardám let.[2] V 50. letech 20. století pak bylo stáří Země stanoveno na 4 550 milionů let (Ma). Během několika dalších desetiletí se dospělo k poznání, že vesmír je starý 13 až 14 miliard let (poslední přesnější údaj je 13,75 miliard let).

Geologické časové jednotky[editovat | editovat zdroj]

Podíl jednotlivých geologických ér při představě, že zkrátíme celou minulost planety Země na velikost hodinového ciferníku.

Celá geologická minulost Země byla rozčleněna na několik časových úseků podle událostí, které se v daném období staly. Vznikla tak tzv. stratigrafická tabulka, která rozděluje minulost Země na jednotlivá období, kdy na vrchu tabulky jsou období nejmladší a pod nimi postupně řazena období starší.

První takové rozdělení vypracoval kolem roku 1760 benátský důlní inženýr Giovanni Arduino na příkladu dlouhého přirozeného řezu usazenými horninami v Alpách. Rozlišil zde čtyři základní období, jež nazval řády - tedy primární, sekundární, terciérní a kvartérní. Rozlišil je podle chemického složení hornin a podle typických zkamenělin, které v nich byly obsaženy. Toto rozdělení bylo postupně upravováno a rozvíjeno v průběhu 19. století, kdy k základním érám přibyly též periody, jež se dále daly rozlišit na svrchní, střední či spodní. Období se rozlišovala podle typických zkamenělin, jež jsou označovány jako vůdčí - tedy typické pro určitá období. Na přelomech základní ér, tedy prvohor, druhohor a třetihor se předpokládala určitá kataklyzmatická událost, která vedla k významnému převratu v biologickém vývoji organismů. Tyto zvraty se odrážely právě v dochovaných zkamenělinách a pozdější výzkumy tento předpoklad potvrzovaly. S vymezením posledních dvou "řádů" - třetihor a čtvrtohor, byl vždy problém. V dnešní stratigrafické tabulce již třetihory nenajdeme a čtvrtohory (kvartér) je označení jemnější časové jednotky, ne velké éry. Obě tato období byla sloučena do jediné éry - kenozoika.[4] Současné dělení největších časových jednotek navrhl roku 1841 John Phillips, jenž poprvé užil názvů paleozoikum, mezozoikumkenozoikum. Názvy se vztahují k pohledu na fosilie z této doby, tedy jedná se o období starého, středního a nedávného života. Tyto tři éry byly spojeny do jednoho eonu zvaného fanerozoikum - tedy období hojného života.[5]

O období před prvohorami se dlouho soudilo, že to byla doba bez života. Až později byly nalezeny zkameněliny, jež dokazují existenci života dávno před prvohorami. Pozdějším výzkumem bylo dokonce zjištěno, že celé období od prvohor až do současnosti představuje pouze menší část dějin života na Zemi.

Pokud tu mluvíme o stratigrafické tabulce, jak byla sestavena v průběhu 19. století, musíme si uvědomit, jakým způsobem byla sestavena. Bylo to na základě jednoduchého principu spočívajícího v tom, že mladší vrstvy usazených hornin logicky vždy leží nad staršími. Geologové sledovali, třídili a porovnávali zkameněliny v jednotlivých vrstvách v dochovaných profilech po celém světě a postupně se tak dopátrali k určité posloupnosti, v jaké byly tyto vrstvy uloženy. Prolínáním jednotlivých druhů zkamenělin do různých lokalit po celé Zemi byla zajištěna globální platnost této stratigrafické tabulky. Do objevení metody určování stáří hornin pomocí radioaktivity v roce 1906 nebylo vůbec známo stáří ani trvání jednotlivých období.[4]

Podíváme-li se na stratigrafickou tabulku, vidíme kromě základních ér též jemnější dělení na periody, oddělení a stupně. Srovnáním délky jednotlivých období zjistíme, že směrem do minulosti se tato období prodlužují, zejména v období prekambria. Je to způsobeno tím, že i horniny jsou s časem ničeny některými geologickými procesy. Zanikají v subdukčních zónách, kde jsou části zemské kůry vtahovány do hloubky zemského pláště a roztaveny. Při srážkách kontinentů jsou vystavovány obrovským tlakům a teplotám a jsou metamorfovány - přeměněny v horniny jiné. Směrem do minulosti tedy ubývá geologických i paleontologických záznamů, což komplikuje přesnější popis starších období a neumožňuje jemnější stratigrafické rozdělení. Proto jsou hranice ér v předprvohorním období vytyčeny uměle, aniž by se k té době vztahovala určitá hraniční událost.[4]

Celosvětovou platnost stratigrafické tabulky zajišťuje Mezinárodní komise pro stratigrafii.

Stratigrafická tabulka[editovat | editovat zdroj]

Eon
eonotem
(Eonothem)[p 1]
Éra
Eratem
(Erathem)
Perioda
Útvar
(System)
Epocha
Oddělení
(Series)
Věk
Stupeň
(Stage)
Časová osa (Ma)[p 2] Hlavní události
fanerozoikum
(Phanerozoic)
"období zjevného života"
kenozoikum
kvartér
(čtvrtohory)
holocén 0 - 0,0117
  • Konec poslední doby ledové a vzestup moderních lidských civilizací.
pleistocén svrchní 0,0117 - 0,126
střední 0,126 - 0,781
kalabr (spodní) 0,781 - 1,80
gelas (spodní) 1,80 - 2,58
neogén pliocén piacenz 2,58 - 3,60
  • Náhlé obnovení spojení prostoru Středozemního mořeAtlantikem. Objevují se zástupci rodu australopithecus, kteří patří k předchůdcům moderních lidí. Výrazné ochlazování a vysušování globálního klimatu, s tím souvisí rozšiřování otevřené bezlesé krajiny a tomu příslušných druhů rostlin a živočichů.
zancl 3,60 - 5,333
miocén messin 5,333 - 7,246
torton 7,246 - 11,62
serravall 11,62 - 13,82
langh 13,82 - 15,97
burdigal 15,97 - 20,44
aquitan 20,44 - 23,03
paleogén oligocén chatt 23,03 - 28,1
rupel 28,1 - 33,9
eocén priabon 33,9 - 38,0
  • Počátek zalednění Antarktidy. Na severní polokouli se otevřela cesta chladným oceánským vodám ze Severního ledového oceánu do jižnějších částí Atlantiku, což zásadně změnilo režim mořských proudů. Vyvíjejí se mořští savci, na zemi se bouřlivě rozvíjí většina dnešních řádů savců.
barton 38,0 - 41,3
lutet 41,3 - 47,8
ypres 47,8 - 56,0
paleocén thanet 56,0 - 59,2
seland 59,2 - 61,6
dan 61,6 - 66,0
mezozoikum
(druhohory)
křída svrchní maastricht 66,0 - 72,1
  • Velký rozvoj ptákůkrytosemenných rostlin, naopak upadá fauna amonitů. Mezi dinosaury jsou hojní zástupci skupiny Ceratopsidae - rohatí ceratopsidi. Obřích rozměrů dosahují dravci ze skupiny teropodů. Ze svrchní křídy pochází též nejstarší známý zástupce primátů. Na počátku období dochází k mohutné globální transgresi - hladina moří stoupá o 200 až 300 m, podíl pevniny na zemském povrchu tak klesá k 18%. V mělkých mořích se usazují mocná souvrství hornin. Pokračuje rozpad původního kontinentu Gondwany. Indie se po předchozím rychlém pohybu k severu střetává s Asií. Na konci období došlo pravděpodobně ke katastrofické události, nejspíš k dopadu mimozemského tělesa, po němž přichází velké vymírání organismů. Během krátké doby mizí dinosauři a další velcí plazi, amoniti, belemniti a řada dalších skupin živočichů a rostlin.
campan 72,1 - 83,6
santon 83,6 - 86,3
coniac 86,3 - 89,8
turon 89,8 - 93,9
cenoman 93,9 - 100,5
spodní alb 100,5 - 113,0
apt 113,0 - 125,0
barrem 125,0 - 129,4
hauteriv 129,4 - 132,9
valangin 132,9 - 139,8
berrias 139,8 - 145,0
jura svrchní
(malm)
tithon 145,0 - 152,1
  • Superkonitent Pangea se rozpadá na LaurasiiGondwanu. Panuje teplé a vlhké klima, které i v polárních oblastech umožňovalo růst lesů. Uvnitř kontinentů ale docházelo k vysušování. Dinosauři ovládají souše, další typy plazů pak moře i vzduch. Vrcholem svého vývoje prošli amoniti. Z drobných dinosaurů se vyvíjejí ptáci. Dinosauři dosahují maximální druhové diverzity, z jury pocházejí nálezy obřích sauropodů, z drobných dinosaurů se vyvíjejí ptáci.
kimmeridž 152,1 - 157,3
oxford 157,3 - 163,5
střední
(dogger)
callow 163,5 - 166,1
bathon 166,1 - 168,3
bajok 168,3 - 170,3
aalen 170,3 - 174,1
spodní
(lias)
toark 174,1 - 182,7
pliensbach 182,7 - 190,8
sinemur 190,8 - 199,3
hettang 199,3 - 201,3
trias svrchní rhaet 201,3 - 208,5
  • Kontinenty jsou nadále spojeny do jediného superkontinentu Pangea, ale již jsou patrné náznaky jejího budoucího rozpadu. Klima je podobně jako v permu teplé a velmi suché. Po velkém vymírání se postupně rozšiřuje druhová diverzita plazů a savcovitých plazů, z nichž se již v tomto období vyvíjejí první savci. V mořích se rozvíjejí ichtyosauři nebo plesiosauři, na souši pak dinosauři. Na konci období dochází k dalšímu masivnímu vymírání, při kterém mizí savcovití plazi a řada rodů nedinosauřích archosaurů.
nor 208,5 - 228
karn 228 - 235
střední ladin 235 - 242
anis 242 - 247,2
spodní olenek 247,2 - 251,2
ind 251,2 - 252,2
paleozoikum
(prvohory)
perm svrchní (loping) changhsin 252,2 - 254,1
  • Kontinenty se spojují do obřího superkontinentu Pangea, pouze jihovýchodní Asie zůstává ještě po nějaký čas oddělena, dochází k velkým poklesům mořské hladiny a tím i redukci šelfových moří. Klima na souších značně ovlivňuje samotná existence tak rozsáhlého kontinentu, jakož i existence velkých variských pásemných pohoří. Výrazně jsou rozrůzněna podnebná pásma od chladných až po tropické, přičemž dochází k postupnému vysušování klimatu, jež se mj. projevuje tvorbou solných ložisek. Naopak ustává tvorba ložisek uhelných, která se přesouvají do severnějších, resp. jižnějších částí kontinentu, jež se vyznačovaly vlhčím klimatem. Na souších dominují plazi, kteří se lépe než obojživelníci přizpůsobují suššímu podnebí. Rozvíjejí se též savcovití plazi, zejména therapsidi. Nové typy plazů se objevují v mořích i ve vzduchu. Na konci období došlo pravděpodobně ke katastrofické události, při které vymírá až 96% živočišných a rostlinných druhů, jedná se tedy o největší známé vymírání.
wuchiapig 254,1 - 259,8
střední (guadalup) capitan 259,8 - 265,1
word 265,1 - 268,8
road 268,8 - 272,3
spodní (cisural) kungur 272,3 - 283,5
artinsk 283,5 - 290,1
sakmar 290,1 - 295,0
assel 295,0 - 298,9
karbon[p 3] pennsylvan gžel 298,9 - 303,7
  • Kontinent Gondwana se spojuje s Laurussií, v důsledku čehož dochází k vyvrásnění mohutných variských horstev. I další pevniny se k nově vznikajícímu superkontinentu postupně přibližují. Vznik velkých pásemných pohoří spolu s dalšími vlivy způsobují postupné ochlazování, kdy na konci karbonu nastupuje rozsáhlé zalednění Gondwany v okolí jižního pólu, ochlazení doprovází též vysušování klimatu. Dochází k ukládání slojí černého uhlí. Pokračuje invaze živých organismů do sladkých vod a na souš. Explozivně se rozvíjí hmyz, objevují se též charakteristické obří druhy hmyzu jako např. obří pravážky. Z již bohatě rozrůzněných obojživelníků se ve svrchním karbonu vyvíjejí plazi, jejichž evoluce zrychluje v prostředí vysušujícího se klimatu až k prvním savcovitým plazům. Z rostlin převažují výtrusné rostliny - vyrůstají lesy stromových plavuní, a nahosemenné rostliny, z nich ke konci období též první jehličnany.
kasimov 303,7 - 307,0
moskov 307,0 - 315,2
baškir 315,2 - 323,2
mississipp serpuchov 323,2 - 330,9
visé 330,9 - 346,7
tournai 346,7 - 358,9
devon svrchní famen 358,9 - 372,2
  • Kontinent Gondwana se posouvá z prostoru kolem jižního pólu k severozápadu. Většina pevniny se nachází v teplých klimatických pásmech, ale část území Gondwany byla zaledněna. Klimatické výkyvy během období se odrážení v posunech hladiny moří, přičemž k nejvýraznějšímu poklesu hladiny došlo před 360 - 370 miliony let. V této době docházelo k velkému vymírání, při kterém zmizelo až 70% tehdejších druhů organismů. Jeho příčiny jsou nejasné, teorie hovoří o výrazném ochlazení, sopečné činnosti a též o pádu mimozemského tělesa. V mořích se bohatě rozvíjejí ramenonožci, hlavonožci či koráli, snižuje se však druhová diverzita trilobitů. Devonu v mořích kralují ryby, jejichž diverzita raketově roste, významní též jsou bezčelistní rybovití obratlovci, pancéřnaté ryby nebo paryby. Objevují se lalokoploutvé a dvojdyšné ryby. Na souši se ve středním devonu vyvíjí hmyz a ve svrchním devonu pak první obojživelníci. Pokračuje invaze rostlin na suchou zem. Jsou to plavuňové rostliny, přesličky, kapradinové rostliny a předchůdci nahosemenných.
frasn 372,2 - 382,7
střední givet 382,7 - 387,7
eifel 387,7 - 393,3
spodní ems 393,3 - 407,6
prag 407,6 - 410,8
lochkov 410,8 - 419,2
silur přídolí 419,2 - 423,0
ludlow ludford 423,0 - 425,6
gorst 425,6 - 427,4
wenlock homer 427,4 - 430,5
sheinwood 430,5 - 433,4
llandovery telych 433,4 - 438,5
aeron 438,5 - 440,8
aeron 440,8 - 443,4
ordovik svrchní hirnant 443,4 - 445,2
  • Část kontinentu Gondwana se dostává přímo do oblasti jižního pólu. V severnějších teplejších pásmech se kromě výběžku Gondwany nachází též několik menších kontinentů. Klima v ordoviku procházelo zřetelnými chladnými výkyvy, přičemž na konci období je patrné velmi prudké ochlazení provázené poklesem hladiny moří, dochází též k velkému vymírání organismů. Na počátku ordoviku došlo ke změnám ve fauně trilobitů, kdy většina kambrických čeledí vymírá, ty jsou ale nahrazeny novými, též široce rozšířenými. Bohatě se rozvíjejí měkkýši, vzácněji pak rybovití obratlovci. Pravděpodobně na konci období na souš vystupují první rostliny.[6]
katy 445,2 - 453,0
sandby 453,0 - 458,4
střední dirriwil 458,4 - 467,3
daping 467,3 - 470,0
spodní flo 470,0 - 477,7
tremadok 477,7 - 485,4
kambrium furong oddělení 10 485,4 - ~489,5
  • Největší pevnina - kontinent Gondwana se rozprostíral převážně na jižní polokouli od rovníku přes mírné klimatické pásmo až k chladnému pásmu a postupně se posouval dál k jihu. Další menší kontinenty se nacházely v teplém a mírném pásu převážně též na jižní polokouli. Mezi organismy dochází k velkému rozvoji, který bývá označován jako kambrická organická exploze. Od spodního kambria se objevují zástupci měkkýšů, ramenonožců, hlavonožců nebo mnoho druhů členovců. Uprostřed kambria jsou známí trilobiti, kteří se brzy stávají jednou z nejčetnějších forem života, zachovaných ve fosiliích.
jiangshan ~489,5 - ~494
paib ~494 - ~497
série 3 guzhang ~497 - ~500,5
drum ~500,5 - ~504,5
oddělení 5 ~504,5 - ~509
série 2 oddělení 4 ~509 - ~514
oddělení 3 ~514 - ~521
terreneuv oddělení 2 ~521 - ~529
fortun ~529 - 541,0
prekambrium
kryptozoikum
(Precambrian)
proterozoikum (Proterozoic) neoproterozoikum ediakar 541 - ~635
  • Pevniny se postupně spojují do obřího superkontinentu Rodinie (před 1,3 miliardy let), ve kterém byla soustředěna většina tehdejší souše. Přitom docházelo k významným vrásněním. Vznikají jádra dnešních pevninských štítů. Ještě v průběhu proterozoika se Rodinie rozpadá na menší kontinenty - před 750 miliony let. V této době dochází též k velkému ochlazení, při kterém pevniny pokrývají ledovce a podle některých teorií zamrzá i většina rozlohy moří (tzv. teorie sněhové koule). Tuto drastickou dobu ledovou ukončilo prudké oteplení a rychlé tání. Během proterozoika prochází život postupným vývojem od jednoduchých jednobuněčných organismů až k mnohobuněčným. Tento vývoj patrně urychlila i krize v době velkého zalednění, kdy primitivní organismy musely odolat extrémním podmínkám zasahujícím nejspíš celou Zemi. Nejvyšší druhová diverzita živých organismů, kterou se zatím z tohoto dlouhého období podařila zmapovat, je tzv. ediakarská fauna z nejmladšího proterozoika z území dnešní Austrálie. Tato fauna záhadně mizí během staršího kambria.
cryogen ~635 - 850
ton 850 - 1000
mesoproterozoikum sten 1000 - 1200
ectas 1200 - 1400
calymm 1400 - 1600
paleo-
proterozoikum
stather 1600 - 1800
orosir 1800 - 2050
rhyac 2050 - 2300
sider 2300 - 2500
archaikum (Archean) neoarchaikum 2500 - 2800
  • Vznikají první kontinenty, resp. jejich jádra - kratóny. Probíhá mohutná vulkanická činnost. Vznik života v podobě jednobuněčných organismů - bakterie, sinice či stromatolity.
mesoarchaikum 2800 - 3200
paleoarchaikum 3200 - 3600
eoarchaikum 3600 - 4000
hadaikum (Hadean)[p 4] 4000 - ca.4600
  1. V závorkách uveden anglický název.
  2. Data jsou nepřesná s odchylkou až několik procent. To je způsobeno převážně nejistotou použitého měření.
  3. V Severní Americe se karbon dělí na Mississippian Pennsylvanian.
  4. Hadaikum (tzv. "Hádské období") se někdy nazývá priscoan.


Geologický čas byl uměle rozdělen na úseky - geologická období, dle geologického, paleontologického aj. vývoje na Zemi.

Reference[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Geologic time scale ve Wikimedia Commons

  1. MACDOUGALL, J. Douglas. Stručné dějiny planety Země. Praha : Dokořán, 2004. ISBN 80-86569-92-6. Kapitola Čtení kamenů a skal, s. 13-24.  
  2. a b c POKORNÝ, Petr. Neklidné časy. Praha : Dokořán, 2011. ISBN 978-80-7363-392-9. Kapitola O čtvrtém řádu a o tom, jak věda objevila dějiny, s. 9-50.  
  3. LEWIS-WILLIAMS, David. Mysl v jeskyni. Praha : Academia, 2007. ISBN 978-80-200-1518-1. Kapitola Objevování lidského dávnověku, s. 23-52.  
  4. a b c MACDOUGALL, J. Douglas. Stručné dějiny planety Země. Praha : Dokořán, 2004. ISBN 80-86569-92-6. Kapitola Geologické hodiny, s. 91-105.  
  5. BENTON, Michael. Život a čas. In GOULD, Stephen Jay. Dějiny planety Země. Praha : Columbus, 1998. ISBN 80-7176-722-0. S. 23-35.
  6. Rostliny se na souš vypravily už v ordoviku; scienceworld.cz
  7. VALLEY, John W.; CAVOSIE, Aaron J.; USHIKUBO, Takayuki, REINHARD, David A.; LAWRENCE, Daniel F.; LARSON, David J.; CLIFTON, Peter H.; KELLY, Thomas F.; WILDE, Simon A.; MOSER, Desmond E.; SPICUZZA, Michael J. Hadean age for a post-magma-ocean zircon confirmed by atom-probe tomography. Nature Geoscience [online]. , 23. únor 2014, svazek 7, čís. 3, s. 219–223. Dostupné online. ISSN 1752-0908. DOI:10.1038/ngeo2075.  (anglicky) 
  8. MIHULKA, Stanislav. Nejstaršímu úlomku zemské kůry je 4,4 miliardy let. OSEL [online]. , 1. březen 2014. Dostupné online.  
  9. STASSEN, Chris. The Age of the Earth. The Talk.origins Archive. 10. září 2005. Dostupné online (anglicky)
Pohyb světadílů a jejich desek
1100–750 miliony let zpět 600–550 200 0
Světadíly: Arábie
Madagaskar
Indie
Kongo Afrika Afrika
Patagonie Sibiř Atlantika Jižní Amerika
Atlantika Západní Arábie Baltika Austrálie
Ur Rodinie Východní Gondwana Protogondwana Pannotie Laurentie Euramerika (Laurussie) Pangea Gondwana Antarktida Antarktida
Arktida Nena Západní Gondwana Protolaurasie Gondwana Laurasie Laurentie Severní Amerika
Baltika Baltika Avalonie Eurasie
Laurentie Severní Čína
Sibiř Jižní Čína
Oceány: Mirovia Prototethys, Paleotethys Panthalassa Tethys
svislé šipky: rozdělení a spojení • vodorovné a šikmé šipky: postupné připojování a oddělování